Ufff... a další díl je na světě. Mno tak doufám že se bude líbit. Jinak kdyby to některé zajímalo, název je Jméno . příjemné čtení - crystal
30.10.2009 (19:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2728×
Další stěhování, ovšem tentokrát naše auta zatavila na okraji Port Angels.
Dnešní datum je 12.10. 2004 . Tohle město je vetší než na jaké jsme byli zvyklí z dřívějška.
Carlisle si tu našel dobře placenou práci a Esme sehnala opravdu nádherný dům.
Vystoupil jsem Volva a prohlížel si dům. Byl nádherný, opravdu. Světle natřená omítka, tmavě hnědá dřevěná okna, nádherná zahrada plná barevných květin.
Rychle jsem si vybalil potřebné věci a vydal se s ostatními na smluvený lov.
Běželi jsme do nedalekého lesa ve kterém se přemnožili medvědi.
Když se Emmett tuto zprávu dozvěděl, málem radostí zničil nový barák. Na okraji lesa jsem se rozdělili a hledali něco k „snědku“. Po chvíli hledání jsem narazil na mladou pumu. Rozběhl jsem se, skočil na ni a tím ji svalil na zem a zároveň i zlomil vaz. Hladově jsem se zakousl do její krční tepny a sál. Po chvilce jsem ji již zahrabával pod kořeny mohutné borovice.
Když jsem vzhlédl, uviděl jsem Emmetta jak si „hraje“ s medvědem, který když se postavil na zadní, byl třikrát větší než on. Bylo to opravdu zábavné, vidět medvěda, jak se ohání tlapami po Emmettovi.
Vždy když se mi podařilo trefit, jeho drápy pouze sjely po jeho kůži, to ovšem vydávalo odporný zvuk. Dal by se přirovnat ke škrábání nehty o tabuli. Po chvíli Emm už s medvědem skončil a v zakrváceném oblečení běžel za ostatníma a já ho následoval.
Brzy jsme oba doběhli za zbytkem rodiny, ti už na nás netrpělivě čekali.
„Ty zase vypadáš…“ řekla Rose Emmettovi a políbila ho. Ten Rose na oplátku vzal do náruče a všichni jsme běželi zpátky domů.
V mém pokoji jsem si sedl ke klavíru a položil prsty na klaviaturu. Po chvíli domem začaly prostupovat tóny skladby, kterou jsem v poslední době hrával opravdu často. Něco mi silně připomínala. To něco mi velmi chybělo.
Druhé dne ráno:
Já a Alise s Jasperem jsme nastoupili do mého Volva a vydali se na cestu.
Dnes nastupujeme na místní střední školu a proto musíme přijet trochu dříve. Škola nebal moc daleko, asi jen dvacet minut cesty.
Zatočil jsem za zatáčku a vjel na parkoviště. Po vypnutí motoru, jsme vystoupili.
Nedalo se přehlédnout, jak většina školy utichla a pouze zírala. Za ty roky už jsem si na to ovšem zvykl a mí sourozenci také, proto jsme tomu nevěnovali příliš velkou pozornost.
Rychle jsme vešli do školy a Alice se vydala do ředitelny a já i ostatní ji následovali.
Brzy jsme se Alice zastavila před dveřmi a zaklapala.
„Dále.“ ozvalo se unaveně se zívnutím a vešli jsme. Hovoru se chopila Alice.
„Dobrý den. Jmenuju se Alice Cullenová, já a mí sourozenci…“ kývla k nám „… dnes nastupujeme.“ dodala a padala ředitelce papíry k podepsání.
„Mmmm …. jsou tak krásní, hlavně ten černovlasý vzadu…“ myslela si při podepisování.
„Tady máte papíry, ty vám každý vyučující podepíše. Pak plánek školy, rozvrhy a čísla skřínek a klíče“ řekla a každému z nás podala kupku věcí.
„Doufám, že se vám na škole bude líbit a přeji příjemné studium.“ řekla a my pomalu odešli.
Věci jsem si dal do skřínky a odešel na první hodinu, tu jsem měl s Alicí. Ostatní hodiny se už nijak neshodovaly a všichni jsme se sešli až na obědě. Na tác jsem si připravil „rekvizity“ a šel ke stolu u kterého už seděla Alice a Rosalie.
„Tak co škola?“ ptala se pobaveně Alice.
„Nic moc, samé otravné myšlenky… znáš to.“ řekl jsem a Alici cukaly koutky.
Asi po dvaceti minutách jsem odnesl netknuté jídlo a vydal se na další hodiny. Už jsem měl jenom dějepis a literaturu.
Po hodinách jsem došel k autu a Alice s Jazzem už na mě čekali. Rychle jsme se vydali zpátky domů.
„Edwarde, můžu si s tebou promluvit?“ zeptal se Carlisle, hned jakmile jsem překročil práh domu.
Ani jsem se nenamáhal s odpovědí a šel rovnou do jeho pracovny.
„Co se stalo tak závažného?“ ptal jsem se udiveně.
„Tak závažné to zase není, ale myslel jsem si, že by tě to mohlo zajímat.“ řekl a sklopil zrak.
„Dnes jsme hospitalizovali dívku, měla zlomené žebra a jedno prorazilo plíci. Měla zlomenou ruku a pohmožděný krk. Nebyla z Port Angels, ale převoz do nemocnice v jejím městě by nepřežila.“ dokončil větu.
„Ale, proč mi to vykládáš?“ ptal jsem se nechápavě.
„Edwarde, včera večer ji přepadli a téměř zabili. Ta dívka se jmenuje Isabella Marie Swan.“ řekl.
„Bella.. moje Bella.“ řekl jsem šeptem.
„Kdo je Bella?“ ptala se Alice, která se právě objevila ve dveřích.
Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Vždy je kapka naděje - 5. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!