18. kapitola... s názvem "začátek věčnosti", opět doufám, že se díl bude líbit... Příjemné čtení přeje Crystal
21.12.2009 (08:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2312×
„Nebojíš se? Přece jen jdeš do domu krvelačných upírů…“ řekl jsem jí.
„Kdyby to bylo nebezpečné, nedovolil bys mi jít sem…“ zešeptala.
Bella se trochu zdráhavě dotkla kliky, chviličku jen tak stála, ale pak se nadechla a zmáčkla kliku. Pomalu vešla dovnitř a já v těsném závěsu za ní.
Bella se zastavila uprostřed chodby a překvapeně se rozhlížela.
„Je to tak… světlé,“ vydechla naprosto fascinovaně, že na půl minuty zapomněla dýchat, ale pak to napravila hlubokým nádechem.
„Cos čekala? Rakve, sklepení, příkop?“ ehm, neopakuji se nějak? Bella se jen tiše zasmála a dál bloudila očima po místnosti.
„Chceš se první podívat do svého pokoje nebo se seznámit s mou rodinou?“ zeptal sem se a Bella se ke mně otočila se zadumaným pohledem.
„Já… chtěla bych je poznat,“ prohlásila po chvíli sebevědomě. Jen jsem se usmál a zamířil do obýváku, Bella šla s mírným úsměvem na rtech vedle mě.
„Ahoj Bello!“ ozval se Alicin hlas a to jsme tam ještě ani nebyli.
„Mám se jí bát?“ zeptala se mě naoko vyděšeně Bella.
„Rozhodně,“ odpověděl jsem s úsměvem.
„Neboj, oni tě neukousnou,“ pobídl jsem Bellu, který vypadala nervózně a z pokoje se ozval Emmettův smích.
„Teda doufám…“ doplnil jsem v myšlence.Oba naráz jsme vstoupili do pokoje, kde už byl zbytek rodiny.
„Ahoj Bello, jsem Esme,“ představila se a zářivě se na Bellu usmála.
„Těší mě,“ řekla potichu a trochu nejistě.
„Tohle je můj manžel Carlisle…“ pokračovala a kývla k Carlislemu
„Emmett s Rosalií a Alice s Jasper,“ vyjmenovávala.
„Všechny vás moc ráda poznávám a děkuju, že mě tu necháte nějakou dobu bydlet. Moc si toho vážím,“ řekla Bella a pokusila se o úsměv.
„Pojď, provedu tě zbytkem domu,“ řekl jsem a Bella se na mě usmála a já ‚zahájil prohlídku‘.
První jsem ji zavedl do Carlisleovi pracovny. Jen co jsme vešli dovnitř málem jí spadla brada a já litoval, že nedokážu přečíst její mysl. Nedokážu ji přečíst jediné bytosti na planetě a je to zrovna můj anděl.
Tiše jsem si povzdech, ale Bella to naštěstí neslyšela, byla příliš zaujata obrazy na zdi.
Zrovna si prohlížela kresbu Londýna z roku 1876. Pak přešla k obrazu z roku 1793 z Voltery.
„Kdo jsou oni?“ zeptala se a prstem ukázala na tři osoby.
„Volturiovy, bratři Aro, Marcus a Caus. Oni dohlíží na to, abychom, aby náš druh nebyl prozrazen. Dohlíží na dodržování zákonů.“ řekl jsem a při vyslovení jmen jsem na ně ukázal.
Bella jen kývla a pak jsem ji zavedl do pokoje Esme a Calislea, Alice a Jaspera, Emmetta a Rose a nakonec do mého.
„Je krásný, ale kde je postel?“ zeptala se když její oči bloudily po mém pokoji.„Tak už se neopakuji jen já, ale Bella se přidala také?No to bude ještě hodně zajímavé,“ ptal jsem se sám sebe.
„No, já… já nespím,“ řekl jsem a lehce se usmál. Bella se na mě vyjeveně podívala.
„Nikdy?“ ptala se nevěřícně.
„Nemůžu spát…“ přiznal jsem nakonec. Bella přešla k mé poličce, vlastně k poličkám s hudbou.
„Tolik hudby…“ zašeptala a očima přejížděla po názvech.
„Nechtěla by ses podívat to tvého pokoje?“ zeptal jsem se asi po minutě a Bella šťastně přikývla a následovala mě. Prošli jsme dlouhou chodbou a zastavili jsme se u dveří.
Naznačil jsem Belle aby šla první a ta pomalu zatáhla za kliku. Otevřela dveře na malou škvírkou, zhluboka se nadechla a pomalu, jako malé dítě, které se bojí, že na něj někdo vybafne, nakoukla dovnitř a rožnula světlo.
„O můj bože…“ vydechla a vstoupila do svého nového pokoje. Uslyšel jsem, jak jí jednou vynechala srdce a pak se rozběhlo šíleným tempem.
„Tohle je to nejkrásnější co jsem kdy viděla, teda druhé nejkrásnější…“ šeptala šťastně a pak se otočila ke mně.
„Nedovedeš si ani představit jak moc jsem vám všem vděčná, moc děkuju,“ řekla a utekla jí jedna jediná slza, ale nebyla to slza smutku nebo strachu, tohle byl pláč štěstí.
Teď Bella vypadal opravdu šťastně a já byl šťastný s ní.
Bella už u nás bydlela týden a byla opravdu šťastná, často dokázala zapomenout na všechny problémy, dokázala se smát, být šťastná ze života a to i přes to, že z duše nenáviděla ten život co v ní rostl, ale nedokázala by se toho zbavit. Jen se na to snažila nemyslet.
Tak co, uděláte mi radost a hodíte komentář? :D
Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Vždy je kapka naděje - 18. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!