Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždy je kapka naděje - 17. kapitola

19.12.2009 (11:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2411×

Tu noc jsem byl u Belly poprvé za jejího vědomí. Chudinka… celou noc vzlykala.
Bylo mi jí tak líto. Moc jí to bolelo a mě s ní. Bolelo ji, že ji vyhnal vlastní otec a nejhorší bylo, že podle jeho myšlenek to myslel vážně a nehodlal ustoupit.
Já… nechápal jsem co s v něm… zvrtlo. Už ji nebral jako dceru. Už ji nemiloval jako dceru, nesnášel ji. Nechápal jsem proč, co udělala tak strašného? Jak může Bellu někdo nemít rád. Vlastní otec… ublížil vlastní dceři.

Seděl jsem u Belliny postele, poslouchal jsem jak tiše vzlyká, bolelo mě, že jí nemůžu pomoct. Bolelo mě, že ji ublížil někdo tak blízký. Do smutných vzlyků, které se rozléhaly místností se přimísilo  slabounké bubnování deště o římsu.
Po pár minutách déšť ustal a vystřídal jej krásný teplý slunečný den.
Sluneční paprsky se opřely to okna a prostoupili dovnitř. Lehce dopadly na mojí pokožku a já přešel do toho nejstinnějšího koutu pokoje, nebyl jsem si jistý jestli na tohle byla připravena.
„Už je ráno?“ zeptala se mě potichu a posadila se na posteli. Místo odpovědi jsem přikývnul.
„Charlie pořád nezměnil názor?“ zeptala se smutně.
„Bohužel…“ zašeptal jsem a Belle vytryskly slzy. V ten moment jsem stál u ní a objal jsem ji, dával jsem si pozor, abych se nedostal na slunce.
„Šššš, to bude dobré Bello, on se umoudří, bude to dobré,“ šeptal jsem jí, lhal jsem a moc dobře jsem to věděl, ale
musel jsem jí dát naději.
Och.. jak já jsem sobecký, udělal jsem to proto, abych se nemusel dívat jak trpí.
„Ale co když ne,“ snažila se správně vyslovit, ale její hlasité vzlyky jí to nedovolili.

Ač velmi nerad, rychle jsem vyskočil z okna a čekal pod domem.
„Bello, tady máš peníze na letenky. Poletíš k matce na Floridu,“  řekl přísným hlasem.
„Ne,“ zašeptala žalostně Bella. Uslyšel jsem, jak se Charliemu zrychloval tep a s ním i dýchání.
„Co, že jsi to řekla?!“  téměř zakřičel.
„Nepojedu, nedonutíš mě odjet na Floridu,“ řekla o měla o trošku více sebedůvěry.
„A kde si jako myslíš, že budeš bydlet? Na ulici? Jedeš na Floridu!“ teď už opravdu řval a jeho myšlenky byly nečitelné a měl v nich obrovský chaos.
„Já chci žít ve Forks. Mám tu školu, přátele…“ ani to nedořekla – Charlie ji přerušil.
„Ne, tady bydlet nebudeš, nechci tě pod svou střechou!“ řval na ni, vlastní otec… na vlastní dítě.
„Já mám kam jít, už to je… domluvené,“ zašeptala a pak už jsem jen uslyšel prásknutí dveří.
A opět vzlykání.

„Bello?“ zeptal jsem se opatrně.
„Edwarde? Kde jsi? Byl jsi se mnou a pak…“ ptala se zmateně.
„Prosím tě nelekni se…“ řekl jsem, protože jediná možnost, jak se dostat nahoru byla přes sluneční paprsky. Já jsem ji nechtěl vylekat.
„Dobře,“ řekla trochu roztřeseně z toho rozhovoru.

Lehce jsem se odrazil a doskočil na parapet. Pomalu jsem slezl a přešel do stíny.
„Bože můj, to bylo… Můžeš to, prosím, udělat znova,“ řekla naprosto fascinovaně.
Pomalu jsem natáhl ruku do slunečních paprsků, která se jakmile se jich dotkla začala třpytit.
Pak jsem do nich vešel celý.
„Vypadá to jako diamanty, jsi krásný,“ řekla a stále pozorovala mnou ruku… Ehm, neslyšel jsem to už někde?
„Tohle mi nedělej Bello,“ zašeptal jsem, ale Bella mě nevnímala, byla naprosto zaujata tím, jak na sluníčku dělám
duhu.
Udělal jsem krok vlevo a tím se dostal do stínu.

„Bello, zabal si potřebné věci do tašky, za půl hodiny si pro tebe přijedu a ubytujeme tě u nás, teda pokud sis to
nerozmyslela,“ řekl jsem váhavě.
„Samozřejmě, že ne. Slyšel jsi Charlieho, tady zůstat nemůžu,“ řekla a sklopila hlavu.

Rychle jsem vyskočil z okna a běžel do stínu, který vrhal hluboký les. Nemohl jsem riskovat prozrazení. Ještě jsem se jednou podíval směrem k jejímu oknu a lehce jsem se usmál.
Nepříliš rychle jsem se rozběhl a běžel k domu. Kličkoval jsem mezi stromy, bavilo mě to, ale upřímně, nemohl jsem
se dočkat toho, až Bella bude bydlet u nás.
Nad tou představou se mně zmocnila obrovská radost a přidal jsem na rychlosti.
Před řekou jsem zrychlil ještě víc i přes to, že jsem nemusel. Odrazil jsem se od plochého kamene a letěl vzduchem. Tohle jsem opravdu miloval. O setinu vteřiny později jsem dopadl a zpomalil tempo. Na verandu jsem vešel lidským tempem.

Vkročil jsem do domu a prošel chodbou, rychle vyběhl schody a zamířil do pokoje pro hosty… nyní pro Bellu. Vešel jsem dovnitř a zapomněl jsem dýchat, teda, ne, že bych to potřeboval, ale…

Pokoj byl sladěn do zelené a oranžové barvy. Nábytek byl světlý a poličky na zdi výraznější.
Jedna stěna byla prosklená a do místnosti přivedla spoustu světla. Pak postel, vypadala měkce a měla oranžové povlečení. Jak to jen Esme mohla zvládnout? Nikdy ji nepřestanu obdivovat. Ano, Belle se to bude líbit, tím jsem si byl jist.
Podíval jsem se na nástěnné hodiny, už byl pomalu čas vyrazit. Pomalu jsem šel zpět dolů, ale cestou mě do nosu uhodila odporná vůně. Ach, ano. Jídlo, lidské jídlo. Alice se činila a krom Bellina šatníku vybavila tady ledničku, musím jí poděkovat.
„Nemáš zač!“ zavolala na mě Alice od někud z vrchu.
Pousmál jsem se a zamířil do garáže pro auto. Nasedl jsem a rozjel se za svou láskou.

Rychle jsem projel příjezdovou cestou, napojil se na hlavní silnici. Vysokou rychlostí jsem vjel do města, prokličkoval a po dvou minutách už jsem zastavil u Belliného baráčku.
Zatroubil jsem, vylez z auta a pohlédl k Bellinému oknu. Byla tam a když mě uviděla, mírně se usmála a zmizela v domě.
Po minutě Bella odcházela ze dveří, ve kterých se objevil naštvaný Charlie a v jeho obličeji byl podivný odstín fialové. Abych řekl pravdu bál jsem se o jeho zdraví.
Otevřel jsem kufr a dal do něj Belliny věci, poté jsem nasedl na místo řidiče, nastartoval a vyjeli jsme k nám domů.
Po deseti minutách jsem zastavil před našim domem. Vystoupil jsem a Belle jsem otevřel dveře ještě než se stihla odpoutat.
„Děkuju,“ zašeptala a vystoupila.
„Máte překrásný dům,“ řekla užasle.  Z kufru jsem vyndal její věci a chtěl jsem vyrazit do domu.
„To je dobré, já si to vezmu,“ řekla a natahovala se pro tašku.
„Není, vezmu i to já,“ řekl jsem a Bella sklopila oči a mlčky šla do domu…

Tak co, uděláte mi radost a hodíte komentář? :D

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždy je kapka naděje - 17. kapitola: