Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždy je kapka naděje - 12. kapitola

01.12.2009 (17:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2485×

Tak rychle jak jsem jen dovedl jsem běžel k nemocnici. Už budou dvě ráno, ale mnoho dřív jsem se sem bohužel vydat nemohl, nemohu riskovat, že by mě někdo z obyvatel zahlédl i přes to, že by mě téměř určitě nepoznal. Rychle jsem kličkoval městem, jakmile jsem uviděl parkoviště nemocnice, zahnul jsem doprava, abych se k nemocnici dostal zezadu.

Už jsem se opravdu nemohl dočkat, nemohl jsem se dočkat až ucítím její sladkou vůni, jejího blaženého úsměvu, který má když se jí zdá něco pěkného, dokonce ani toho, jak si bude něco mumlat ze spaní i přes to, že jsem tušil, že mé jméno neřekne, že bude nahrazeno jiným. Nad tou představou jsem se usmál.
Pomalu jsem vystoupil zpoza stromů a nadechl jsem se. Díky její krásné vůni jsem hned zjistil které okno je to její, naštěstí  bylo pootevřené, později budu muset Carlisleovi poděkovat.
Její okno bylo poměrně vysoko, ale upírovi by to nemělo dělat moc velký problém.

Lehce jsem se přikrčil a rozběhl se plnou rychlostí. Ve správný moment jsem se odrazil, chvíli jsem svištěl vzdychem a po té lehce přistál na parapetu jejího okna. Dopadl jsem téměř neslyšně, ale přes to jsem se rychle podíval po Belle, jestli jsem ji náhodou neprobudil.
Potichoučku jsem se uchechtl – Bella stala tak tvrdě, že by ji neprobudil, ani troubící vlak i když možná, když by ji zatroubil přímo do ucha…zakroutil jsem nad tou představou hlavou. Spíž by ohluchla, než by se probrala.

Zase jsem se zasmál a seskočil z parapetu.
Sedl jsem si na židli vedle jejího lužka a pozoroval ji. Byla krásná, když spala byla snad ještě krásnější. Tmavé vlasy
měla volně rozhozené na polštáři, hlavu položenou na bok.
Pravidelně oddechovala a její tep byl klidný.
Bylo tak fascinující pozorovat ji když spí.

„Mmm.. hmm? Hmm!“ žvatlala Bella, bohužel jsem jí nerozuměl ani slovo.
„Hmmm!“ procedila trochu naštvaně mezi zuby a přetočila hlavu na druhou stranu a pak zase zpátky.
„Ne! Hmm… jdi pry…“ řekla a opět pohodila hlavou a já už upustil od představy, že se Belle zdá nějaký pěkný sen, tohle bych tipoval na noční můru. A to znamená, že když má Bella noční můru brzy se probudí a to s křikem.

Ač velmi nerad, byl jsem nucen odejít. Pomalu jsem vstal a přešel blíže k Belle.
„Já se nevzdám lásko.  Počkám, budu tu jenom pro tebe.“ řekl jsem potichu a pohladil ji po tváři.
„Já se vrátím.“ řekl jsem ještě, přešel k oknu, zlehka vyskočil a dal jsem se do běhu.

Rychle jsem proběhl mezi ulicemi, vyběhl z města a zabočil do lesa, abych si zkrátil cestu, teda ne, že bych to nějak nutně potřeboval, ale už začínalo svítat a já nechtěl riskovat setkání s náhodným motoristou, případně s někým jiným.

Když jsem běžel lesem, uhodil mě do nosu silný, sladký pach. Zhluboka jsem se nadechl, byla to puma a žádnou lidskou bytost jsem necítil, proto mi přišlo jako strašné mrhání nechat ji tam jen tak. Rozběhl jsem se plnou rychlostí a než jsem se nadál, svalil jsem pumu na zem, ale té potvůrce se chtělo bojovat. Nechtěl jsem ji trápit, jedním rychlým pohybem jsem jí zlomil vaz a zakousl se do krční tepny. Zanedlouho už byla její mrtvola pod kořeny statného dubu a já pokračoval v běhu.

Sotva jsem doběhl k domu, už bylo opět na čase vyrazit do školy.
Lidským tempem jsem si došel pro batoh a pak jsem se vydal do garáže, za pár vteřin už se připojili i Jasper s Alicí. Všichni jsme nasedli, já na místo řidiče, Alice a Jazz seděli vzadu.
Zasunul jsem klíčky do zapalování, nastartoval a vyjeli jsme.

Rychle jsem odbočil z příjezdové cesty a napojil se na hlavní.
Po deseti minutách jsem již parkoval, pak vystoupil. Pár vteřin po nás dorazil i Emmett s Rosalii.
Naše pěti-člená skupinka se lidským tempem vydala do školy.
Snažil jsem se nevnímat cizí myšlenky, byly opravdu otravné. Snažil jsem se, ale moc dobře mi to zrovna nešlo.

Většinu vyučování jsem strávil civěním do zdi a zkoumáním nepravidelných prasklin v ní.
Koho by taky bavilo učit se už asi po… prostě učit se ty samé věci pořád a pořád dokola.
Byl jsem upřímně šťastný, když konečně zazvonilo a já mohl jít na ‚oběd‘ a to i přes to, že lidské jídlo je tak odporné. Brrr… lehce jsem se při vybavení té chuti otřásl.
Doma to budu muset stejně vykašlat – fuj! Ale na obědě je to alespoň zábavnější, než nudný výklad učitele.

Rychle jsem si posbíral své věci, následně si je zanesl do skřínky a vydal jsem do jídelny, kde už na mě čekala Alice, Emm a Jasper.
Letmo jsem se k nim podíval a pak jsem se postavil do řady na jídlo.
Koupil jsem si hamburger a hranolky, ale to mi mohlo být jedno, stejně to všechno chutná jako bláto. Rychle jsem šel za ostatníma a sednul si na volnou židli.

‚Ona je fakt kočka, zkusím ji někam pozvat. Ach… už jde – jde se na věc‘ uslyšel jsem myšlenky Newtona a viděl v nich Rose, automaticky jsem se točil jeho směrem.
Uviděl jsem nejen jeho, ale i Rosalii, která právě vešla do jídelny.
Mika, trochu ostýchavě, vstal a rychlým krokem šel k ní. Kousek před ní se zastavil a zatarasil jí cestu.
„Ahoj, jsem Mike Newton.“  představil se a Rosiny myšlenky hlásaly něco ve smyslu:
‚Jestli udělá, to co si myslím, že udělá. Něco mu udělám!‘ a téměř to křičela.
„Rosalie…“ představila se – přece jenom, je to slušnost.
„Eh… napadlo mě, jestli… bys sis nevyšla… se mnou.“ řekl pomalu a váhavě.
„To myslíš jako … rande?“ zeptala se a při tom se snažila o klidný tón a přemlouvala se, že není dobrý nápad roztrhnout ho vejpůl před tolika svědky.
„No… když bys to tak brala ty.“ řekl a pokrčil rameny.
„A nepřijde ti to divné?“ zeptala se s mírným odporem, který nedokázala zamaskovat.
„Hm?“  že by dělal nechápavého? A to už s k pozorování těch dvou přidala celá jídelna.
„Ale copak, už jsi zapomněl?“ řekla sladkým hlasem, nadechla se, aby mohla pokračovat.
„Už jsi zapomněl na tvoji holku, která právě leží v nemocnici? Už jsi zapomněl na Bellu?
Nebo to je jen proto, že je na pár dnů mimo provoz? Nudíš se a proto už si musíš najít jinou zábavu?“ řekla mi zostra a Mike zůstal stát na místě neschopen jediného pohybu.
‚Pěkně Rose!‘ myslel jsem si.

Rose jen zůstala stát jako socha a zírala mu do očí, pak zvedla ruku a dala mu pořádnou facku. Chudák Rose, stálo ji to hodně sebeovládání, dát ji tak ‚slabou‘.
„Au!“ sykl Miky, ale z jeho myšlenek bylo poznat, že to bolelo víc než na pouhé ‚Au!‘. A ještě k tomu jeho výraz, musel jsem se přemáhat, abych se nezačal smát jako Emmett, který se div neválel po zemi.
Rosalie se mírně usmála, otočila se na podpatku a vznešeně si to kráčela k našemu stolu stále ztichlou jídelnou.
„Mimochodem, už někoho mám!“ zavolala Rose za Mikem, který si třel pravou tvář, aniž by se na něj podívala.
Po pár vteřinách se spustilo hlasité mluvení.
Alice vyskočila ze židle a s napřaženou rukou udělala pár kroků k Rose.
„Pěkně sestřičko!“ vypískla a obě si plácly.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždy je kapka naděje - 12. kapitola: