Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždy je kapka naděje - 10. kapitola

23.11.2009 (21:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2800×

Ani já jsem netušil že budu tak šťastný kvůli tomu, že jsme se přestěhovali na nejdeštivější místo Spojených států. Do Forks.

Opatrně jsem zmáčkl kliku a potichu vstoupil do dveří.
Bella ležela na lůžku a dívala se z okna, už nebyla napojena na tolik hadiček a vypadala zdravěji.

„Ahoj Bello.“ řekl jsem potichu a posadil se na židli vedle postele. Bella pomalu otočila hlavu a jak mě uviděla, tak se jí po tváři roztáhl krásný úsměv
„Ty jsi přišel.“ řekla šťastně a já kývnul.
„Jak se máš?“ ptal jsem se.
„Není to nejhorší.“ řekla když se podávala na jehlu v její pravé ruce.
„Doktor říkal, že za týden už bych se mohla vrátit domů.“ řekla a usmála se.
„Uzdravuješ se rychle.“ řekl jsem a usmál se a ona mi úsměv oplatila.
„Co paměť?“ zeptal jsem se v naději. Bella se usmála ještě zářivěji, ale nic neřekla.
„Co?“ zkusil jsem to znovu.
„Sestřička měla pravdu… už si vzpomínám – na všechno!“ zajásala.
„To je úžasné a ty ses tak bála.“ vydechl jsem.

„Ale něco mi pořád vrtá hlavou…“ řekla potichu a lehce se začervenala.
„Povídej.“
„Tak v nemocnici jsem tě viděla poprvé v životě, o tobě jsem nevěděla nic. Ale ty mě znáš tak dobře jako bys mě znal už několik let. Jak to?“řekla a to mě zaskočilo.
„Já… ani sám nevím.“ řekl jsem a pokrčil rameny.
„Fajn, to se asi nedozvím. Tak ještě jedna otázka...“ na to jsem kývnul.
„… co děláš ve Forks, proč jsi za mnou jezdil?“ zeptala se a podívala se mi do očí.
„Vlastně jsme se sem přestěhovali – otci nabídli lepší práci a když už jsem byl tady rozhodl jsem se tě navštívit. Nevadí ti to, že ne? Jestli chceš můžu hned odejít.“ vysvětlil jsem.
„Samozřejmě že nechci, abys odešel.“ řekla až příliš horlivě a já si oddychl.
Bella uviděla můj výraz a zrudla jako rajče.
„Ty o mě toho víš tolik, mohl bys mi taky říct něco o sobě?“ zeptala se.
„Ptej se.“ řekl jsem, Bella už otevírala pusu a chtěla se na něco zeptat, ale do pokoje vstoupila sestřička.

“Dobrý den Bello, vypadá to s vámi velmi dobře. Zřejmě vás pustíme domů ještě dříve než za týden. Už zbývá udělat jen pár testů a jestli vyjdou dobře, nebude nic bránit, abyste přešla do domácí péče.“ řekla a usmála se. Vzala si Bellinu kartu a zapsala do ní několik údajů z přístrojů.
Poté si z kapsy vyndala injekci a oddělala kryt.

Na sucho jsem polkl – mé sebeovládání ještě nebylo na takové úrovni. Nebyl jsem si jistý jestli to zvládnu. Přestal jsem dýchat.
Viděl jsem jak se Belle rozšířily zorničky když zaostřila na jehlu. Na jejím obličeji se objevil strach.
Sestřička ji vzala za paži a začala hledat žíly.
„Nebojte Isabell, nebude to bolet.“ řekl a pomalu zabodla jehlu a do stříkačky nabrala trochu krve. I přeš to, že jsem nedýchal voněla tak nádherně a já se snažil nerozdrtit područku od židle. Snažil jsem se nesoustředit na krev, ale na Bellu, která zelenala.
Sestra vyndala jehlu, dala Belle tampónek a pak odešla.

„Pořádku Bello? Jsi celá zelená.“ zeptal jsem se.
„To bych se mohla zeptat já tebe, vypadal jsi jako bys měl každým okamžikem utéct.“ zasmála se – všímavá, jako vždy. Barva se jí pomalu vracela.

„Ty nemáš ráda podhled na krev?“ zeptal jsem se.
„Ten pohled mi nevadí… tolik, ale ta krev smrdí.“ řekl a otřásla se.
„Když tak o tom přemýšlím… neměla jsem ti teď dávat otázky já?“ zamračila se.
„Ptej se…“ vydechl jsem poslední kyslík, který mi zbyl v plících. Pak jsem se zhluboka nadechl a čekal na křížový výslech, zatím co Bella přemýšlela na co by se zeptala.
„Co posloucháš za hudbu?“ ptala se a myslím, že chtěla začít jednoduššíma.
„Kromě country tak nějak všechno.“ řekla a Bella nasadila hloubavý výraz.
„Máš sourozence?“ zeptala se.
„Ano, Alici, Jasper, Rosalii a Emmetta – všichni jsme adoptovaní.“ řekl jsem.
„To jsem neobvyklá jména…“ poznamenala.
„Vy jste adoptovaní? Co se stalo tvým rodičům?“ podivila se.
„Umřeli při autonehodě, když mi bylo sedm.“  rychle jsem něco vymyslel.
„To je mi líto…“ zašeptala Bella.
„S tím si nedělej starosti.“ řekl jsem, abych ji uklidnil.

Po pár vteřinách se otevřely dveře a do nich vstoupila osoba, kterou jsem nikdy neměl zrovna v lásce. Ta osoba přišla k Belle a pomalu se sklonila, aby ji mohla políbit.
„Ahoj Miku! Ani nevíš jak ráda tě vidím.“ řekla a objala ho.
„Já tebe taky lásko.“ řekl a ještě jednou ji políbil.

Když se oba otočili, já už jsem tam nebyl.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vždy je kapka naděje - 10. kapitola: