Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř mi prosím-3.kapitola

12.09.2009 (14:00) • Spiritek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 945×

Neznámý zachránce

Pohled Belly:

Tma. Všude samá tma. Jsem mrtvá?? Když jsem v tom najednou uslyšela útržky z něčího rozhovoru

Ale pak mě opět pohltila tma a já jsem upadla do bezvědomí.

Tma ustupovala a já se začala probírat. Nebyla jsem ještě schopná otevřít oči a tak jsem jenom poslouchala zvuky kolem sebe. Jediné co jsem ale slyšila bylo pravidelné pípání přístrojů. Počkat!Já jsem v nemocnici? Jak jsem se sem dostala?!!

Pak jsem opět ucítila ten studený dotek na své tváři. Projela mnou zvláštní elektřina . Strašně jsem si přála otevřít oči a tak jsem se o to ještě jednou pokusila. Tentokrát úspěšně, jenomže když jsem se porozhlédla, byla jsem v místnosti sama. Zvláštní.

Co se vlastně stalo?Neměla bych už být mrtvá?? A ty oči! Komu patřily? Kdo mě zachránil? A jak se mu to vůbec podařilo. Hlavou se mi vířilo několik otázek a já neznala odpověď ani na jednu z nich.

Po chvíli se otevřeli dveře a do pokoje vešel doktor. Doktor?? Byl příliš….krásný? Spíš by se z něj mohl stát herec. Ale, že někdo takový se rozhodne stát zrovna doktorem? Nechápu.

„Tak jste se nám konečně probudila! Já jsem doktor Carlisle Cullen. A vy jste Isabella Swanová, že? Váš otec po vás vyhlásil pátrání.“ Usmál se na mě a pak začal listovat v papírech. Cože? Vážně pátrání?„Hmm vypadá to dobře.“ Řekl po chvilce.

„Co se stalo? Jak jsem se sem dostala?“ „ Hodně jste se nadýchala jste se kouře, když v lese začalo hořet. Záchranáři vás přivezli naštěstí včas. Ale bylo to jen tak, tak. Máte velké štěstí.“ Záchranáři?? To mu nevěřim, ale co jiného mi zbývá?

„Kdy budu moct domů?“ „ No myslím že tak dva dny si u nás poležíte na pozorování a když vše bude v pořádku tak můžete jet domů.“

„Dobře moc vám děkuju. Můžou za mnou přijít rodiče?“  „Jsou za dveřmi a čekali než se probudíte. Mám jim říct, že jste se už vzbudila?“ „Ano prosím“

Netrvalo dlouho a do pokoje vtrhli máma s tátou.

„Zlatíčko, jak je ti? Jsi v pořádku?“ přihrnula se ke mně hned mamka a objala mě

„Jsem v pořádku jenom jsem se nadýchala kouře.“pak začal táta

„Hned po tom co jsi se v sedm nevrátila jsem ti volal a ty jsi to nezvedala. Okamžitě jsem zavolal na policii, že se pohřešuješ. Strašně jsme se o tebe báli.“

„ Tohle nám už nedělej. Prosím“ rozvzlykala se máma.

„Mami prosím nebreč. Jsem v pořádku a to je hlavní ne?“ Snažila jsem se jí uklidnit.

„Bell mohli jsme o tebe přijít! Neměl jsem tě tam pouštět“ zatřásl táta hlavou.

„Tati byla to nehoda. Byla jsem jenom v nesprávný čas na nesprávným místě. To je vše.“

„Dobře.“  „Víš co?“ Vložila se do toho mamka „Dostala jsem nápad. Až přijedeš zpátky domů, tak ti uvařím cokoliv budeš chtít. Platí?“   „Mami dík“ usmála jsem se na ní. Byla jsem jí vděčná, že se snažila odlehčit náladu.

„Měli by jsme tě nechat odpočívat, tak my už radši půjdem, ano?“

„A přijdete ještě ?“ „Až zítra miláčku. Dnes už je moc pozdě. Navíc za chvíli končí návštěvní hodiny.“ „ Dobře tak ahoj“ rozloučila jsem se s nimi. „Dobrou noc Bell.“

Jakmile se zavřeli dveře jsem si povzdechla. Já se asi nikdy nedozvím pravdu, co se stalo v tom lese co? Nevím ale něco mi říkalo, že záchranáři mě nezachránili, že to byl někdo jiný. Ale kdo? Na tuhle otázku asi nenajdu odpověď. Podívala jsem se na hodiny. To už je půl jedenácté?? Začala mi být zima a tak jsem se vyhrabala z postele, abych zavřela okno.

Pak jsem si znova lehla do postele. Myslela jsem si ,že po dnešku jen tak neusnu, ale mýlila jsem se. Zanedlouho mě únava přemohla a já upadla do neklidného spánku.

Pohled Edwarda:

Večer jakmile usnula, jsem se k ní vkradl oknem. Ano vím, že je to nevychované a trošku si připadám jako šmírák, ale musel jsem jí vidět. Přešel jsem po místnosti k její posteli a posadil se na ní. Musel jsem si dávat dobrý pozor, abych jí nevzbudil, ale stálo to za to. Byla tak překrásná, když spala. Spokojeně oddychovala a já poslouchal tlukot jejího srdce.

Ne, nebylo správné, že tu u ní teď sedím. Neměl bych si vůbec k ní vytvářet nějaký  hlubší vztah, ale….Nedokážu jí nechat být. Potřebuju, musím být u ní. Je to jako nějaké neviditelné pouto.

Vzal jsem si  její ruku do svých dlaní a jemně jí hladil. Jsem tak nesmírně rád, že jsem jí tam našel včas. Sice bylo na mále, ale našel a zachránil.

Nikdy jsem nic podobného nezažil. Je možné,že by se tenhle upír zamiloval? Nikdy v mém dlouhém životě jsem se na dívku nepodíval tak, že by pro mě mohla znamenat víc. Ale teď?

Musím si přiznat, že jsem se do ní vážně zamiloval. Už na první pohled a naprosto nezvratně.

Už se jí nedokážu vzdát.

Nemůžu ani doufat v to, že by mi city někdy opětovala. Mimo to by to bylo i dost riskantní. Mohla by zjistit, kdo jsme a nebo ještě hůř. Mohl bych jí ublížit. Jsem monstrum.Už i teď, v tuhle chvíli nedýchám. Nechci aby se opakovalo to, co v tom lese. V životě bych si neodpustil, kdybych jí ublížil.Bude mi muset postačit tohle. A znovu jsem se na ní zahleděl.

Celou noc jsem u ní proseděl a přemýšlel nad tím co k ní vlastně cítím.

Nechtěně jsem z ní spustil oči a zahleděl se k oknu.

Svítalo. Měl bych jít. Nevěděl jsem ale jestli to dokážu. Ale bohužel se zanedlouho začala probouzet.

Znovu budu muset odejít. Tiše jsem se zvedl a vyskočil z okna .

Běžel jsem domů, ale jakmile jsem stál před dveřmi svého pokoje, zastoupila mi cestu Alice.

Podívala se na mě soustrastným pohledem. Věděla co prožívám.

„Byl jsi celou noc u ní?“ zeptala se mě v myšlenkách. Jen jsem přikývl. Alice ke mně přistoupila a pecně mě objala. „Dík“ pošeptal jsem jí

„Víš, není zrovna lehké se zamilovat do člověka. Ale já věřím, že to zvládneš.“ Pak mě pustila a poodstoupila o krok dozadu. Byl jsem vděčný.

Potom jsem odebral do svého pokoje, kde jsem se zavřel a pustil si hudbu. Ale ani hudba mě nedokázala uklidnit, a tak jsem vyskočil z okna a rozeběhl jsem se na svojí louku.

<< další>>>

Autor: Spiritek, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř mi prosím-3.kapitola: