Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda.Ve snech budoucnost? - 7.kapitola

24.08.2009 (18:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3764×

7. kapitola - Konečně spolu

Na mýtinu jsme s Edwardem dorazili na sekundu přesně. Jako bychom se na tom domluvili. A jak to tak vypadalo i on si dal dnes večer záležet na tom, co bude mít na sobě. Moc mu to slušeno. Měl na sobě lehký bílý svetr, a modré džíny – přesný opak mé barevné kombinace. Usmála jsem se na něj, v duchu jsem děkovala Alici, za oblečení, které mi vybrala. Ladili jsme k sobě jako bychom byli skutečný pár. Edward si mě prohlédl od hlavy až k patě a potom mi úsměv oplatil.

„Ahoj Edwarde, jsem ráda, že jsi dneska přišel,“ zamumlala jsem a měla dojem, že mi opět dochází slova. V Edwardově přítomnosti se mi to stávalo až podezřele často.

„Jsem taky rád, že jsem přišel, moc ti to dneska sluší,“ vysekl mi poklonu a já cítila, jak červenám.

„To je Alicina práce,“ namítla jsem trochu nejistě. A protože tráva byla výjimečně suchá, rozhodla jsem se, že si sednu na trávu. Navíc je stejně jedno jestli budu mít ty kalhoty špinavé, jdeme přece zítra nakupovat no ne?

„Nevěděl jsem, že Alice měla být u vás,“ prohodil a přisedl si za mnou.

„To já taky ne, teda do chvíle než se tam objevila,“ odvětila jsem a oba jsme se zasmáli. Vůbec jsme nevěděli, o čem se máme bavit. Mezi námi bylo cítit určité napětí. Snad se to uklidní, nechci si tím nechat zkazit celý večer. Prokletý Jacob.

„Slyšel jsem, že Jacob už odjel,“ nadhodil Edward a dokonale mě tím překvapil. Nečekala jsem, že se budeme bavit o tom hlupákovi, který mezi námi všechno pokazil.

„Ano, odjel. Včera jsem se s ním hodně pohádala a tak bylo nejlepší, že odjel.“

„Proč jste se hádali?“ vyzvídal, přestože se snažil tvářit naprosto neutrálně. Já si však všimla, s jakou nedočkavostí očekává mou odpověď. Polibek na parkovišti jsem mu už vysvětlila, ale o hádce se dozvěděl až teď a chtěl vědět víc. A já neměla nejmenší důvod mu něco tajit.

„Bylo to kvůli tomu polibku, ale při objasňování některých věcí jsem se nechala trošku unést city a docela hodně jsem řvala. Dneska jsem se dokonce divila, že můžu mluvit,“ zasmála jsem se trochu hysterickým smíchem a pak jenom zavrtěla hlavou nad tou vzpomínkou.

„Škoda, že jsem tam nebyl.“ Nechápala jsem, proč u té hádky chtěl být, ale cítila jsem, jak se napětí kolem nás začalo uvolňovat. Čím víc jsme mluvili, tím jednodušší to bylo. Najednou jsem si vzpomněla na to, co Alice říkala, když se Edward ptal, proč mi nemůže číst myšlenky. Myšlenky jí číst nemůžeš, pokud ti to sama nedovolí. Tak vyzkoušíme, co na tom bylo pravdy. Začala jsem se soustředit a myslela jen na to, že mu chci říct - Miluji tě.

Najednou se na mě podívá. „Říkala jsi něco?“ zeptal se a já málem vyskočila na nohy z radosti, že se to povedlo. Ale naštěstí jsem se ovládla a zachovala si klidnou tvář.

„Ne, proč?“ zeptala jsem se nevině. Doufala jsem, že mě neprozradí mé oči. Už Jacob tvrdil, že ho jiskřičky v mých očích vždy varovaly, když jsem se k něčemu chystala.

„Měl jsem takový pocit, jako bys mluvila,“ namítl a trochu se přitom zamračil.

„A co jsem podle tebe říkala?“ pobídla jsem ho. Chtěla jsem to slyšet. Edward totiž vypadal zklamaně, když jsem trvala na tom, že jsem nic neřekla. Chtěl, abych ta slova řekla nahlas!

„To je jedno,“ mávl nad tím rukou a já posmutněla.

„Když myslíš …“ ale rozhodla jsem se ho ještě trochu potrápit. Znovu jsem se soustředila jen na ty dvě slova a v mysli mu je poslala. Opět se na mě podíval.

„Vážně si nic neříkala? Nebo něco neslyšela?“

„Ne nic, ale už mi řekni, co jsi slyšel, jinak se s tebou už dneska nebudu bavit a jdu domů!!“ Tak na tohle se chytil. Určitě chce být se mnou, jinak by mi to neřekl.

„Tak dobře, ale nebudeš se smát.“ Jak bych se mohla smát vlastním citům? To nechápu. „Měl sem takový pocit jako by někdo říkal - miluju tě - ale vůbec netuším, kdo. Jsme tu sami a myšlenky ti číst nedokážu. Kdyby tady byl někdo jiný, určitě bych o něm věděl, cítil bych ho.“

„Už na to nemysli, podívej jak dneska září hvězdy,“ snažila jsem se odvést jeho pozornost jinam, abych mohla chvíli přemýšlet, jak mu říct o mém snu a o tom jak moc ho miluju.

„Máš pravdu, dneska jsou opravdu moc hezké,“ souhlasil.

„Edwarde? Můžu… chtěla bych…“ Nevěděla jsem jak to říct.

„Ano? Co bys chtěla?“ zeptal se a sklonil hlavu, aby se na mě mohl podívat. Pohled do jeho zlatých očí mi to moc nezjednodušil, ale musela jsem něco udělat.

„Chtěla bych ti něco říct.“ najednou to bylo jednoduché a přirozené mu říct, že ho miluju. Stejně přirozené jako tu s ním každý večer sedět a povídat si.

„Tak mluv, poslouchám tě,“ pobídl mě a nepřestával se na mě s očekáváním dívat.

„Když jsme spolu mluvili posledně, říkala jsem ti něco o mých snech. O tom, že jsme spolu chodili.“

„Ano, to už jsi říkala,“ přitakal.

„Neřekla jsem ti ale všechno,“ namítla jsem a přemýšlela, jak mu to mám všechno říct, abych nevypadala jako blázen. Na nic jsem nepřišla, ale musela jsem pokračovat, dokud mám aspoň trochu odvahy „V tom snu jsem se do tebe zamilovala, a Alici jsem vlastně žádala, aby ti to neříkala, protože jsem chtěla zjistit… jestli tě budu milovat i ve skutečnosti.“

 „A co jsi zjistila?“ Bylo na něm vidět, jak moc čeká na mou odpověď i to jak moc ji nechce slyšet, kdyby byla záporná. Musela jsem se usmát, teď už to bylo jednoduché.

„Miluji tě, Edwarde Cullene.“ Stále se na mě díval. Jeho oči byly jako tekuté zlato a já se v nich topila. Měla jsem velké štěstí, že zrovna sedím, protože by se mi jisto jistě podlomila kolena z tak intenzivního pohledu. Teď jsem však doufala, že měla Alice pravdu a i on miluje mě. Čekala jsem, stejně jako před chvílí on.

„Miluju tě, Isabello Swan.“ Přitáhl si mě do svého náručí a jemně začal líbat. Bylo to tak krásné, slyšet ho vyslovit ta dvě slůvka, ale ten polibek se s tím nemohl rovnat. Konečně jsme nebyli Bella a Edward - kamarádi, ale Bella a Edward - pár.

Na louce jsme zůstali až skoro do rána v těsném objetí a šeptající slova lásky, které mě vždy zahřály u srdce a dělaly mě ještě šťastnější. Dívali jsme se společně na hvězdy a seděli vedle sebe, cítila jsem se po dlouhé době opravdu šťastná. Věděla jsem, že jsem našla vše, co v životě potřebuji. Mám milující matku, která mě miluje a nahrazuje mi i další členy rodiny, které nemám. Mám kluka, kterého nadevše miluji a on mě. Mám přátelé, které mám velmi ráda. Myslím, že jsem dosáhla neskutečného štěstí, kterého se nechci vzdát a doufám, že mě o něj někdo nebo něco nepřipraví. Z mého přemýšlení mě vytrhla až Edward.

„Na co myslíš?"zeptal se mě se zájmem a zvědavostí v očích.

„Na to, že jsem teď nejšťastnější člověk pod sluncem. Mám lásku, rodinu a přátelé, které nadevše miluju," odpověděla jsem mu tím nejpřímějším hlasem.

„Miluju tě," zašeptal mi do ucha a než jsem stačila říct něco dalšího, políbil mě naléhavým a o to krásnějším polibkem. Když už jsem lapala po dechu, odtáhl se a opřel se čelem o to mé. Vzájemně jsme si hleděli do očí a já v těch jeho viděla jen neskonalou lásku a vím určitě, že viděl to samé v těch mých.

Asi za tři hodiny mělo svítat, a přestože se ani jednomu nechtělo, museli jsme se rozloučit. Musela jsem domů, trochu se připravit na zítřejší, vlastně už dnešní nákupy a taky se trochu prospat. Čtyři hodiny nejsou mnoho, ale mě to bude stačit. Už teď jsem se nemohla dočkat toho, až Edwarda znovu uvidím.

Ani jsem se nenadála a zvonil mi budík. To to tak rychle uteklo??? Asi jo, když myslím na Edwarda, tak je všechno hned krásnější a hlavně to utíká rychleji. Rychle jsem vstala a šla do koupelny, kde jsem si jako každé ráno dala uklidňující koupel. Potom jsem si rychle vyčistila zuby a běžela do pokoje se obléct. Dneska jsem chtěla, aby mi to slušelo, a tak jsem se chvíli hrabala v šatníku, nakonec z toho vyšli jako vítězové černé rifle a bílé tričko s dlouhým rukávem a přesto vestičku černé barvy. Když jsem se podívala do zrcadla, tak jsem byla spokojená. Ještě jsem si dala čelenku do vlasů, popadla batoh a sešla po schodech dolů do kuchyně, kde jsem si začala dělat chutnou snídani. Což znamená miska cereálií s mlékem. Když jsem se koukla na hodiny, zjistila jsem, že je celkem pozdě, a tak jsem do sebe rychle hodila zbytek snídaně a mléka, dala misku s hrnečkem do dřezu a už jsem se obouvala a brala bundu z věšáku.

Když jsem se otočila, čekalo na mě překvapení, před naším domem stál Edward, který se opíral o Volvo a díval se na mě. Když si všiml, jak udiveně se na něj dívám, usmál se, odlepil se od auta a šel mi naproti.

„Ahoj lásko," zamumlal těsně u mého ucha a potom mi dal jemnou pusu na rty. S tím jsem se však nehodlala spokojit a polibek prohloubila a objala ho kolem pasu.

„Ahoj, co tady děláš?"zeptala jsem se zvědavě a trochu udýchaně.

„Přijel jsem tě vyzvednout, chci, aby každý věděl, že spolu chodíme a že jsi teď jen moje," řekl hrdě a s láskou v očích.

„A seš si jistý, že jsem jenom tvoje?"zeptala jsem se škádlivě. Edward se však nenechal rozhodit.

„Stýskalo se mi! Byly to jenom čtyři hodiny, ale i to mi připadalo jako věčnost," šeptal mi do vlasů.

„Mě taky, miluju tě," zamumlala jsem.

„Já vím i já tebe," odpověděl mi a něžně se usmál. Ještě asi minutu jsme stáli ve vzájemném objetí, když mě následně vzal za ruku a jemně mě popostrčil k Volvu. Galantně mi podržel dveře a já si nastoupila. Nebude těžké si na to zvyknout, přece jen už v tom mám praxi.

Edward rychle obešel auto a nasedl. Za chvíli jsme jeli směr škola.

„Děkuju, Bello!! Děkuju, Edwarde!!“ -tak takhle nás vítala Alice ještě před školou. Bylo na ni vidět jakou má radost, že jsme s Edwardem spolu. Nebyla ale sama. Přišli nám také pogratulovat všichni její a Edwardovi sourozenci. Bylo to jako malé divadlo, jenom diváci netleskali, ale doslova bez dechu nás sledovali. Už toho na ně bylo trochu moc, včera jsem se líbala s Jakem a dneska se vedu za ruku s Edwardem.

Naštěstí jsem se ten den nemusela od své lásky vzdalovat na moc dlouho, měli jsme skoro všechny hodiny společné. Moc jsem si z nich ale nepamatovala. Edward mě stále rozptyloval, hrál si s mými prsty nebo mi šeptal něžná slůvka.

Odpoledne jsme se ale museli rozloučit. Slíbila jsem Alici nákupy a to hodlám dodržet, přece jen se s ním uvidím večer. Do Tacomy jsme jely Aliciným žlutým porschem, které dostala od Edwarda. Řídila jako blázen, ale mě to nevadilo. Během jízdy jsme si povídali a taky jsem jí musela říct všechno o včerejším večeru, přestože to už viděla ve svých vizích. Musela jsem vyprávět, protože její vize prý nejsou dokonalé.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda.Ve snech budoucnost? - 7.kapitola: