Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda.Ve snech budoucnost? - 5.kapitola

22.08.2009 (18:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4066×

5. kapitola - Kamarád nebo přítel?

„Jacobe!“ zvolala jsem a vrhla se mu kolem krku. Byla jsem tak šťastná, že je tady a že ho po dlouhé době opět vidím. „Jak… kdy… proč jsi přijel Jakeu?“

„No, přece zkontrolovat, jak žiješ, když ses nám za celou tu dobu, co ses odstěhovala, nenapsala ni jeden email. Moc se mi stýskalo Bells, a nejen mě.“ Opět se na mě šťastně usmál. Ten úsměv jsem zbožňovala už jako malá holka. Vždyť hlavně kvůli němu jsem s ním i začala chodit.

To už se ale na chodbě objevila i Renné. „Vidím, že se ti překvapení líbí, ale nechtěla bys hosta pozvat dovnitř, nevidíš, jaký je nečas?“ Měla jsem z Jakeovi přítomnosti takovou radost, že jsem si ani nevšimla, že pořád stojíme na chodbě.

„Samozřejmě, máš pravdu, Renné. Pojď dál, Jakeu, určitě máš po tak dlouhé cestě hlad. Renné vařila.“ Tomu se chtě-nechtě musel usmát. Znal mou mámu a také znal její vaření. Byla skvělá kuchařka, ale měla moc nápadů jak jídlo změnit a někdy to dopadlo i tak, že se to nedalo jíst, ale to ji neodradilo od dalšího experimentování.

Ten večer jsem byla veselá, jako už hodně dlouhou dobu ne. Ani mě za celou tu dobu, co jsem pryč z Phoenixu nenapadlo, jak mi budou mí tamější přátelé chybět, hlavně tedy Jacob. Bylo to už pěkných pár měsíců, co jsme se neviděli. Ve Forks jsem se stěží usadila, ale za dobu, co jsem žila v New Yorku, jsem neměla chvíli, kdy bych se vrátila do svého původního domova.

Večer se protáhl, a když už jsem se konečně dostala do postele, bylo něco po půlnoci. Až když jsem si lehla, uvědomila jsem si, že jsem chtěla dneska všechno říct Edwardovi, ale díky Jakeově návštěvě jsem to nějak nestihla. Doufám jen, že na mě dlouho nečekal.

K tomu všemu jsem doufala, že Alice neměla vizi o mém plánovaném rozhovoru s Edwardem. Neměla jsem v úmyslu ho odvolat – rozhodně pořád platilo to, o čem jsem s ním chtěla mluvit – ale dneska to prostě nevyšlo. Alice vypadala už od první chvíle velmi nadšeně, když si uvědomovala, že by mě mohla považovat za víc, než pouhou kamarádku. Pokud se všechno podaří, budeme sestry. Proto jsem doufala, že Alice nebude moc naštvaná, že se ten den trochu oddálil.

Ráno jsem vstávala v hodně dobré náladě. To zapříčinil hlavně Jake, byl takové moje soukromé sluníčko. Když se on směje, nikdo nemůže být smutný. Byla jsem mu za to moc vděčná.

„Dobré ráno, Jakeu. Jak ses vyspal?“ ptala jsem se jen, co jsem sešla do obýváku, kde jsme mu včera s Renné připravily provizorní lůžku.

„Dobré ráno, Bells. Copak dneska nejdeš do školy?“

A sakra - škola, na tu jsem úplně zapomněla „Díky, že si mi ji připomněl, nějak jsem ještě měla neděli!“ vykřikla jsem, když už jsem letěla do pokoje, abych se mohla trochu zkulturnit. Když jsem sešla dolů, měla jsem dokonce nachystanou snídani „Díky, Jakeu si fakt poklad. Já tě nemít, nevím, co bych si počala.“

„Tak už nemluv a snídej, hodím tě do školy.“ To už si bral klíče od mého Cadillacku a mohli jsme vyrazit. Obvykle do školy jezdím patnáct minut, ale v Jakeově společnosti mi to nepřišlo ani jako pět.

Zastavil na parkovišti a šel mi otevřít dveře. Čekala jsem v autě, už jsem na to byla zvyklá a Jake měl radost z toho, že si může zahrát na gentlemana. Pomohl mi z auta a já díky svému skvělému sluchu zaslechla, jak si holky mezi sebou špitají o tom, nádherném klukovi co přivezl Bellu Swan do školy. Musela jsem se usmát, dlouho jsem jim nedala žádný podnět k tomu, o mě mluvit.

Najednou, když už jsem se chtěla otočit a odejít do třídy mě Jacob vzal za ruku. Myslela jsem, že se chce rozloučit, ale zčista jasna jsem byla v jeho náručí a on mě líbal. A co osud nechtěl, zrovna v tu chvíli přijeli na parkoviště Cullenovi. Sakra! Tohle se nemělo stát – kňouralo mé vnitřní já. Stačil mi totiž jeden pohled na Edwarda a měla jsem jasno, jak mu tahle scéna, kterou viděl, musela ublížit. Alice se ho snažila uchlácholit – netušila jsem jak – a já se snažila vymanit z Jacobova sevření. Měla jsem opravdu co dělat, jeho svaly se dokonce vyrovnaly mé poloupíři síle!

Jakmile mě Jake pustil, hned jsem se na něj obořila. „Co to mělo znamenat, Jacobe Blacku?! Myslela jsem, že jsme si to ve Phoenixu vyříkali a ne že mě hned, jak mě přijedeš navštívit, začneš líbat!!!“ To už jsem skoro křičela. Začínala jsem být zoufalá, tohle Edwardovi jenom tak nevysvětlím.

„Promiň, Bello, moc se omlouvám. Vzpomněl jsem si na tu dobu, kdy jsem tě vozil do školy, v době, kdy jsme spolu chodili, a nechal jsem se unést. Odpoledne tě vyzvednu, abys nemusela pěšky. V kolik končíš?“

Řekla jsem mu, v kolik mě má čekat před školou a odešla na hodinu. Až když jsem vcházela do učebny a uviděla Alici, jsem si vzpomněla, že spolu máme společnou hodinu. A já myslela, že se tomu rozhovoru vyhnu aspoň do odpoledne, ale jak vidím tak ne.

„Isabello Swan!! Co si jako myslíš, že jsi dělala před tou školou s tím klukem? Kdo to vlastně byl?!“ Už jen to, jak mě oslovila, byla předzvěst, že to nebude příjemný rozhovor a vlastně jsem se nespletla.

„Ahoj Alice,“ pokusila jsem se o nenucený tón.

„Bello, já myslela, že máš Edwarda ráda, že chceš, abychom byly sestry, a přitom uděláš tohle,“ zavrtěla hlavou a rozhodila pažemi směrem k parkovišti. Její hlas byl však tišší. Nekřičela. Nechtěla, aby se Edward něco dozvěděl, přestože to bylo jistě velmi těžké.

„To, že mám Edwarda ráda, je pravda. To, že tě chci mít za sestru, je taky pravda. Ale to co se stalo, nebyla moje vina. Za všechno může Jacob!“

„Takže takhle se jmenuje ničema, který málem zničil štěstí mému bratrovi a nejlepší kamarádce. Jestli ho ještě někdy potkám, vyřídím si to s ním. Doufám, že tu nehodlá zůstat moc dlouho?“ Vyzvídala už klidným hlasem Alice. Já ji však na tu otázku odpovědět neuměla. Renné ani Jacob se nezmínili, jak dlouho jeho návštěva u nás potrvá.

„Nevím, ještě mi o svých plánech nic neřekl, ale asi mu napíšu, aby pro mě odpoledne nejezdil, nechci, aby se mu něco stalo, i přesto co udělal.“ Vytáhla jsem mobil a začala psát esemesku:

JAKEU, NEMUSIS PRO ME ODPOLEDNE JEZDIT. JEDU K ALICI, UVIDIME SE POZDEJI.BELLA

„Doufám, že ti nebude vadit, když pojedu odpoledne k vám? Pokud mi Edward dá šanci, chci mu všechno vysvětlit.“

      „Jsi skvělá Bells. Ale do auta se všichni nevejdeme, nebude ti vadit, když k nám poběžíme, že ne?“ Svými aktuálními plány jsem jí udělala ohromnou radost a Alice se nepřestávala uculovat. Pohroma byla zažehnána a s Alicí jsme byly zase nejlepší kamarádky. Jen aby to šlo stejně hladce i s Edwardem.

Po škole na mě Alice čekala na parkovišti. Všichni ostatní už byli pryč. Pomalým krokem jsme se vydaly k lesu, a jakmile jsme si byly jisté, že nás nemůže nikdo vidět, rozběhly jsme se k nim domů. Dorazily jsme stejně jako Edward a ostatní.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je a nevěděla co říct dál. Nemělo smysl se před všemi obhajovat – hlavně proto, že mezi mnou a Edwardem nic nebylo, tedy aspoň ne oficiálně. Což jsem měla v plánu změnit už včera v noci, ale jak víte, plány se trochu změnily a teď se to všechno komplikovalo.

Všichni, až na Edwarda, mi pozdrav oplatili, ale tak nějak chladněji, než kdy jindy. Věděli, že jsem jejich bratrovi ublížila, přestože nikdo neřekl nic nahlas.

„Můžeme si někde o samotě promluvit, Edwarde?“ Dotázaný jenom nepatrně pokýval hlavou a vydal se k lesu, odkud jsme s Alicí přišly. Když jsme byli dost daleko od domu, zastavil se a čekal, až začnu. Nevěděla jsem jak.

„O čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ V jeho hlase byla slyšet bolest a to jsem nechtěla. Nemám ráda, když se někdo v mém okolí trápí a hlavně né bytost kterou nadevšechno miluju.

„Já… nevím jak začít.“ Ta slova byla takovým klišé, ale nemohla jsem si pomoct. Nedostávalo se mi vhodných slov.

„Nejlépe od začátku ne?“ Typická odpověď na má slova. A když od začátku, tak od začátku.

„Víš, jak jsem k vám přišla poprvé?“ Jenom přikývl a já pokračovala „Tehdy jsme vám s Alicí řekly, že jsme se seznámily přes její vize a mé sny.“ Na okamžik jsem zmlkla a v hlavě formulovala další věty.

„No, a co to má společného s tímhle rozhovorem?“

„V tom snu - jsme spolu začali chodit. Požádala jsem Alici, aby ti o tom neříkala, chtěla jsem zjistit, jestli by to mohlo vyjít i ve skutečnosti a potom ti to říct, ale…“

„Ale pak se tu ukázal ten kluk, se kterým ses na parkovišti líbala,“ dořekl za mě docela kysele.

„Tak to asi vypadá z tvého pohledu, ale vážně to tak nebylo, a pokud mě nenecháš domluvit ani se to nedozvíš!“ Potřebovala jsem se obhájit, ale Edward dělal moc unáhlené závěry z toho, co dneska viděl.

„Jak chceš, tak teda mluv,“ pobídl mě rezignovaným hlasem.

„Ten kluk na parkovišti je můj starý kamarád, jednu dobu jsme spolu dokonce chodili. Rozešli jsme se, než jsem se odstěhovala do New Yorku a zůstali přáteli. To, co jsi viděl na parkovišti, bylo nedorozumění.“ Tak a teď to nejtěžší „V den kdy přijel, jsem chtěla jít večer na louku, abych si s tebou promluvila… Něco jsem ti chtěla říct… ale Jake mi to svým příjezdem trochu překazil,“ řekla jsem smutně a taky jsem se tak cítila.

„No, zrovna teď máš příležitost mi to říct stejně tak dobrou jako včera večer.“

„Nejde to, alespoň ne teď. Alice mě sice přerazí za to, že jsem ti to neřekla, ale teď to opravdu nejde. Ta celá neděle měla být jinak… Dnešek měl být jiný… Vůbec jsme se teď neměli hádat,“ řekla jsem sklesle, už jsem na to neměla sílu.

„A co jsme podle tebe měli dělat?“ zeptal se se zájmem a já na něj po celé té dlouhé době pohlédla. On se usmíval! Skutečně se usmíval!

„Teď je to jedno, ale slibuju, že se to brzy dozvíš. No, ale teď budu muset domů. Pozdravuj Alici a řekni, že se omlouvám, ale že to opravdu nešlo. Vyřiď pozdrav taky Esmé a Carlisleovi a že se brzy stavím.“

„Dobře Bells, měj se hezky.“ A každý jsme se rozcházeli na jinou stanu. Každý jsme šli domů.

Tak a teď něco zažiješ, Jacobe Blacku, a to co uslyšíš, si zapamatuješ na hodně dlouho! Doufám jen, že Renné nebude doma. Moc si Jakea oblíbila a nebyla by ráda, kdyby mě viděla, jak na něho křičím. Bude to však oprávněně. Jacobe, dneska jsi to opravdu přehnal.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda.Ve snech budoucnost? - 5.kapitola: