Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 26.kapitola

24.09.2009 (14:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2819×

26. kapitola – Domácí vězení

Nevím, o čem se celou dobu bavili, ani nevím, kdy přesně se Aro vrátil. Tak moc jsem se soustředila na tu hodinovou ručičku, že jsem ani nepostřehla kolik je hodin, je to až paradox sledovat hodiny a nevědět kolik je hodin, ale je to tak. Najednou mi bylo všechno jedno, začala jsem všechno kolem sebe ignorovat a ponořila se jen do svého vlastního světa, kde jsem byla jenom já a Edward a kde jsme byli spolu a byli jsme tam moc šťastní.

„Bello už jsem zpátky.“ Aro se mnou musel několikrát zatřást, abych se vrátila zpět do tohoto světa a začala ho konečně vnímat. Když se tak stalo, uvědomila jsem si, že jsem čekala na jeho příchod a chtěla jsem něco vědět, ale co? No jasně, chtěla jsem znát svůj trest za zničení Paula.

„Co tedy Caius vymyslel?“ zeptala jsem se naprosto automaticky.

„Když jsem přišel do sálu, Caius se na mě usmíval, říkal jsem si, že to nebude dobré znamení, ale můžu být vlastně rád, že to tak dopadlo.“ Moc se mu nechtělo, mi říct co mě čeká a nejspíš ani nemine.

„Tak co říkal?“

„Zůstaneš tu s námi už napořád, nesmíš se vrátit do Forks ani se vídat s Edwardem a kýmkoliv z jeho rodiny. Jsem vlastně rád, že nevymyslel něco horšího a zůstal jenom u toho, že tady s námi zůstaneš.“ Cože? Je rád, že nevymyslel nic horšího? A já myslela, že to je jeden z nejhorších trestů jaký můžu dostat. Strávit věčnost bez Edwarda to přece ani nejde.

Zase jsem se po jeho slovech propadla do svého vysněného světa. Přestala jsem vnímat skutečnost. Přestala jsem vnímat Ara a všechny, co do mého pokoje přišli, včetně Chiary a Emília. Opět jsem vyla jenom já a Edward. Takhle jsem si představovala, že strávím věčnost, v náručí mé lásky, mého Edwarda. A místo toho mě čeká tohle, pár stěn mého pokoje a celý hrad plný upírů. Musím přiznat, že se Caiusovi podařil vymyslet opravdu krutý trest, přestože ho Aro považuje za mírný.

Nikdo za mnou už nepřišel. Zůstala jsem zavřená ve svém pokoji a vzpomínala na šťastné chvíle v mém dětství, na strach z cesty do Forks, na seznámení s Cullenovýma a hlavně na noci strávené s Edwardem ať už na louce nebo v mém či jeho pokoji. Byla jsem tak zabraná do vzpomínání, že jsem si zprvu neuvědomila, kdy moje vzpomínky přešly do vize, kdy už jsem neviděla minulost, ale budoucnost. Možná to bylo tím, že ve vzpomínkách jsem dokonce slyšela všechno, co se tam říkalo a najednou jsem všechno slyšela i ve své vizi.

Ocitla jsem se v domě Cullenů, přesněji v obývacím pokoji. Kromě Carlislea a Esme tam byli všichni a něco spolu řešili.

„Konečně ses vrátil, Edwarde. Moc se mám stýskalo,“ přivítala ho Alice. Takže to nejspíš bude Edwardův návrat, hádala jsem.

„Mně se taky stýskalo, ale potom mi zavolala Esme a tak jsem se rozhodl vrátit.“ Už nedořekl to, že se tak rozhodl pro to, že tam nejsem.

„Neuvěříš, co všechno se tady dělo, zatímco jsi tu nebyl,“ začal Emmet.

„Myslím, že to není dobrý nápad, mu to říkat,“ poznamenal Jasper, jako by věděl na co zrovna Emmet myslí. Ono vlastně nebylo tak těžké uhádnout na co myslí.

„Zapomínáš, že umím číst myšlenky, Jaspere,“ vstoupil do rozhovoru Edward, ale netvářil se vůbec vesele, spíš naopak jako by mu někdo ubližoval, přesto se snažil chovat tak, aby to na něm nebylo moc poznat. „A myslím, že jsem všechno dokonale pochopil.“

„To bych netvrdila, myslím, že nechápeš vůbec nic,“ začala mu odporovat Alice.

„Tak mi řekni, co na tom nechápu, jo? Bella začala chodit s Paulem a teď se spolu vrátili do Voltéry,“ řekl ve zkratce to, co vyčetl z myslí svých sourozenců.

„Je vidět, že jsi nečetl mé myšlenky, protože by ses toho dozvěděl mnohem víc a rozhodně by sis nemysle, že Bella odjela s Paulem do Voltéry. Jela sama, vlastně ne přijeli pro ni dva upíři z gardy.“ Škoda, že jsem nebyla někde poblíž, Alice mi přece slíbila, že to nikomu neřekne, ani Edwardovi a teď to ví skoro celá rodina.

„Co tím myslíš, že pro ni přijela garda a že odjela sama? Kde je teda Paul ještě tu někde je?“ tvářil se velmi zmateně Edward a myslím, že dokonce i zbytek rodiny, nikdo nechápal, co se jim to Alice snaží vysvětlit.

„Počkej, Alice. Proto ses s Bellou pořád přátelila?“ zeptal se jí Jasper, něco ho napadlo, a přestože mu to připadalo moc divné, mohla to být pravda. Edward si v jeho myšlenkách všechno přečetl a taky nad tím začal uvažovat.

„Alice je pravda, že jste to jen hráli?“ zeptal se jí Edward, když ani Alice nechápala na, co Jasper naráží.

„No … jo je to pravda.“

„Jak jste to mohly udělat a nic mi neříct?“ div se na ni nerozkřičel.

„Bella ti to nechtěla říct, protože si myslela, že bys jí to nedovolil a teď vidím, že měla naprostou pravdu,“ obořila se na něj.

„Měla pravdu, nikdy bych to nedovolil, ale proč jela do Voltéry sama?“

„On ten plán nějak nevyšel…“

„Co tím chceš říct, že nevyšel?“ Edward začínal ztrácet trpělivost.

„Zapletla se do toho jedna Bellina kamarádka z Phoenixu a Paul ji napadl, díky Belle ji ale nestihl kousnout a společně jsme ho zničily. Aro se to nějak dozvěděl a poslal pro Bellu někoho z gardy a Bella jim nic o mě a mé účasti na Paulově zničení nic neřekla a tak ji odvezli do Voltéry,“ řekla trochu neochotně Alice.

„A to jsi mi chtěla říct kdy?“ už skoro zuřil.

„Původně nikdy, Bella to nechtěla.“ Vypadalo to, že má z Edwardovy reakce na svou odpověď strach. Sama bych se asi bála.

„Kdy se vrátí zpátky?“ řekl poněkud klidnějším hlasem.

„To neví ani ona. Včera mi volala a říkala, že Caius ji chce nějak za Paulovu smrt potrestat a teď čeká na to, co vymyslí.“ Takže se to dozví už dneska, to znamená, že se jeho příjezd do Forks opozdil.

„Tak ji zavoláme, zjistíme, jestli už Caius vymyslel ten trest a taky kdy se vrátí,“ navrhl Emmet. Divila jsem se, že ta slova vyšla z jeho úst, nikdy bych to asi nečekala, bylo to až nečekaně rozumné na takového vtipálka jako je Emmet.

„Nemá svůj telefon.“

„A jak ti tedy volala?“

„Nevím, od někoho si asi telefon půjčila, ale počkej, zrovna mě něco napadalo,“ vstala a odešla z místnosti a najednou moje vize skončila.

Co ji mohlo napadnout? Možná se to přece jen dozvím, ale jak to, že jsem mohla slyšet všechno, o čem se baví? Znamená to, že i Alice slyšela průběh jejich rozhovoru? Že by se moje vize přece jen zdokonalovaly? Možná ano, ale pořád jsem zůstávala stejně ztuhlá jako poprvé a navíc, vize byla moc dlouhá. Alice rozhodně nemohla vidět celou vizi, nikdy ji celou neviděla.

Vize mi konečně dodala náplň pro volný čas. Nebudu se litovat, měla bych přemýšlet jak to udělat, aby se Alice všechno dozvěděla a neměla strach. A rozhodně sem nejezdila, nevím, jak by to dopadlo, kdyby se rozhodli sem přijet a já je nesměla vidět, jaký postih by to na ně na všechny mělo. Jednou věcí jsem si, ale byla jistá. Nikdo z Cullenů sem nesmí přijet.

Celý následující den jsem přemýšlela, co mohla moje vize znamenat. Většinou jsem v nich byla já, když jsem je viděla, ale teď jsem tady a oni se o mě jenom bavili. Vůbec nic jsem nechápala.

Být zavřená v jednom pokoji už třetí den se mi taky nelíbilo, a proto jsem se rozhodla pro malou procházku. Rozhodla jsem se zajít za Chiarou, snad mi nechají trochu soukromí, abych si mohla s kamarádkou promluvit. Třeba ji napadne něco, co mě pořád uniká. Vydala jsem se proto ke dveřím a otevřela je. Bez jakéhokoliv slova jsem se vydala k Chiařiným pokojům. Felix nebo Juan mě následovali, ani nevím, který z nich stál u mého pokoje.

Chiara v pokoji nebyla, ale rozhodla jsem se na ni počkat. Nechtěla jsem přijít o příležitost si s ní promluvit tím, že bych šla zpátky k sobě, navíc jsem se cítila líp tím, že můžu změnit prostředí. Aspoň trochu. Nečekala jsem vůbec dlouho, Chiara se vracela v doprovodu Emília, ale když mě zahlédla ve svém pokoji, hned se s ním rozloučila.

„Bello, konečně zrušili tu nesmyslnou stráž u dveří?“ zeptala se nadšeně.

„Ne, copak sis nevšimla, že před dveřmi jeden ze stráže stojí?“

„Máš pravdu, všimla.“ Potom si, ale všimla jak se tvářím a to ji přimělo položit další otázku „Caius už vymyslel nějaký trest?“ ani se nemusela ptát, odpověď už znala sotva se na mě podívala „Je to tak zlé?“

„Arovi to přijde mírné, ale já si myslím, že nemohl vymyslet horší trest,“ rozvzlykala jsem se.

„Řekneš mi to?“

„Už se nikdy nesmím vrátit do Forks ani se setkat s nikým z Edwardovi rodiny včetně jeho samotného. Musím tu s vámi zůstat.“ Vzlyky nepřestávaly, najednou to na mě všechno dolehlo a já nemohla přestat.

„Určitě to nebude tak zlé, Bello. Určitě si to ještě rozmyslí,“ chlácholila mě. Ale já jsem tomu moc nevěřila, přece jen jsem Paula zabila a tak si zasloužím nějaký trest a to horší oč měl Caius Paula radši.

„Nepřišla jsem sem se, ale abych si postěžovala,“ snažila jsem se vzlyky zastavit.

„A proč jsi tedy přišla?“

„Potřebuju se zeptat na tvůj názor. Ráno jsem měla novou vizi …,“ a tak jsem jí celý průběh vize převyprávěla. Chiara mě vůbec nepřerušovala a netrpělivě poslouchala, co se tam všechno stalo. „Tak co si o tom myslíš?“ zeptala jsem se, když jsem jí všechno převyprávěla.

„Takže ty nevíš, co Alici napadlo?“ zeptala se nakonec.

„Ne a přesně kvůli tomu jsem za tebou přišla.“ Právě mohlo ve Forks dojít k jejich rozhovoru a já jsem ještě nepřišla na to, co Alici napadalo. Dlouho jsem, ale čekat nemusela. Chiaře se rozezvonil telefon. Bylo vidět, že ji to samotnou překvapilo, když se podívala na displej, bylo nám hned všechno jasné. Volala Alice.

„Alice, to je dobře, že voláš,“ řekla ji Chiara, když zvedla telefon.

„Taky tě ráda slyším, ale potřebuju se něco dozvědět …“ nestačila, ale nic doříct.

„Já vím, co chceš vědět, ale bude lepší, když ti to řekne Bella,“ odpověděla jí a podala mi telefon.

„Bello, …“ v telefonu jsem najednou zaslechla, jak jí ho chce někdo vzít „Edwarde nech ten telefon, budu s ní mluvit já.“ Musela se s Edwardem o telefon přetahovat „Dej mi ji, Alice.“ asi se mnou chtěl mluvit, Alice mu to, ale nedovolila „Ne, budu mluvit já. Promiň, už jsem zase tu. Tak co se stalo?“

„Budu tu muset zůstat déle, než jsem původně plánovala. Nejspíš celou věčnost.“

„Co tím myslíš, celou věčnost?“ zase se někdo na Alici obrátil s dotazem „Alice, co se děje?“ zeptal se netrpělivě Edward „Počkej chvilku!“ už ji zřejmě Edwardovo vyzvídaní nebavilo.

„To byl Caiusův trest, spolu s tím, že vás nikdy neuvidím.“

„Bello, ale to nemůže myslet vážně, Aro s tím souhlasil?“

„Bohužel, neměl moc na vybranou. Buď mé zničení, nebo tohle.“

„Neboj se, něco vymyslíme,“ ujišťovala mě Alice.

„Počkej Alice, já nechci, abyste něco vymýšleli, chci, abyste zůstali pěkně ve Forks a žili jako byste mě nikdy nepoznali nebo aspoň se o to pokusili,“ nemohla jsem dopustit, aby sem přijeli a provedli něco ztřeštěného.

„To nemyslíš vážně, Bello? Zbláznila ses? Jak tohle můžeš vůbec říct?“ bylo slyšet, že ji můj požadavek dost vyvedl z míry, musela jsem telefon odtáhnout od ucha, jinak bych asi po jejím křiku ohluchla.

„Alice, to co jsem řekla, myslím naprosto vážně,“ pokusila jsem se promluvit lhostejně. Potom jsem jenom zaslechla, jak zakryla sluchátko a tlumeně s někým mluvila. Čekala jsem, co se bude dít, nejspíš ostatním sdělovala moje stanovisko k mému trestu. Po nějaké chvíli se v telefonu ozval ten nejhezčí hlas na světě.

„Bello…,“ byl to můj Edward.

„Edwarde …,“ nevěděla jsem, co mu mám říct.

„Proč nechceš, abychom ti pomohli? Alice tvrdila, že to všechno s Paulem byla jenom hra a teď to vypadá, že ve Voltéře chceš opravdu zůstat dobrovolně. To už nás nemáš ráda?“ jak se na tohle může ptát, ví přece jak jeho i jeho rodinu miluji.

„To neříkej Edwarde. Víš, že vás mám všechny ráda a proto chci, abyste zůstali ve Forks a nejezdili sem.“ Chtěla jsem mu ještě něco říct, ale v tom někdo zaklepal na dveře, a protože jsem nechtěla být odhalena, musela jsem se s Edwardem rozloučit. „Pozdravuj všechny a prosím nejezděte sem.“ zaslechla jsem ještě snahu protestovat, ale ukončila jsem hovor a naznačila jsem Chiaře, aby otevřela dveře.

„Chiaro, je tady Bella?“ podle hlasu jsem poznala, že jde o mého druhého osobního strážce, o Felixe.

„Jsem tedy, co potřebuješ?“ ozvala jsem se a Felix s Chiařiným svolením vstoupil do pokoje. Nehodlala jsem vstávat a dál pohodlně seděla na sedačce, kam jsem si během telefonování sedla.

„Posílá mě Aro,“ Aro? Co po mě může chtít? Snad se nedozvěděl o tom telefonu, „říkal, že když už je trest vynesený a ty ve Voltéře zůstáváš, můžete pokračovat ve společných hodinách a také můžeš pokračovat procvičování svých schopností v boji.“ Aha, takže abych se nenudila, Aro je tak hodný, že se stará. Byla jsem trochu uražená, ale potom mi došlo, že jediný na koho můžu být naštvaná jsem jedině já. To já přece zabila Paula, a proto jsem teď tady.

„Dobře, mám jít za ním hned?“ zeptala jsem se poraženě. Pokýval hlavou na souhlas a tak jsem tedy vstala a následovala ho do Arovy soukromé pracovny. Už na mě čekal a na stole měl otevřenou knihu, ze které jsme posledně probírali, antické filozofy. Jejich život jsem uměla nazpaměť, jak taky jinak, že? Vstoupila jsem tedy do pracovny a Felix za mnou zavřel dveře.

„Pokud by ti to nevadilo, pokračoval bych v tvé výuce.“ Jenom jsem pokrčila rameny na znamení, že je mi to celkem jedno, sedla si naproti Arovi a poslouchala jeho výklad o Aristotelovi. Být člověk, asi bych u toho usnula, tak moc mě to nudilo. Když jsme Aristotela probrali, mohla jsem odejít a jít procvičovat svoje schopnosti v boji.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 26.kapitola: