Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 24.kapitola

20.09.2009 (20:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2714×

24. kapitola - Neodoláš-li, budeš potrestán

Po naší hádce jsme se staly s Kate opravdové kamarádky. Nikdy jsem si nemyslela, že bychom si mohly kdy být ještě blíž, než když jsem žila ve Phoenixu a najednou se to stalo. Večer jsme předvedli René malou módní přehlídku všeho, co jsme si v Olympii koupily.

V pátek bylo opravdu škaredé počasí a tak jsme se rozhodly strávit den u nějakého filmu. Shodou okolností to byla tatáž romantika, kterou jsem se posledně nedonutila dodívat, protože byla skoro stejná jako můj současný stav, před holkami jsem ale nedala nic najevo a dívala se s nimi.

Deštivé počasí nepřestávala ani odpoledne, byla jsem za dobu, co žiju ve Forks zvyklá na všechno, ale tenhle déšť byl opravdu vydatný, a tak jsme dál pokračovaly v promítání filmů. Když přišla René z práce přidala se k nám.

A najednou tu byla sobota. Byla jsem rozhodnutá to s Paulem skončit co nejdříve a tak jsem za ním chtěla jít už ráno. Přesto mě něco zdrželo. Nevím, co mě to přimělo, že jsem nevyskočila jako obvykle oknem, ale šla dveřmi, přesto jsem byla za tu náhodu vděčná. Když jsem totiž procházela kolem pokoje pro hosty, kde spaly Kate a Sam zaslechla jsem pouze jedno srdce. René už byla v práci, a když jsem nakoukla dovnitř, Sam ještě spala, ale Kate v pokoji nebyla.  Vydala jsem se proto dolů přestože jsem Kate nikde v domě neslyšela.

Na stole v kuchyni byl malý vzkaz, který napsala Kate, ještě než odešla.

Nemohla jsem nějak spát, šla jsem se projít do lesa.

Kate

Kate se šla projít, na tom jsem neviděla nic špatného, přece jen, když celou noc bubnuje do střechy déšť, pro lidi, kteří na to nejsou zvyklí je problém usnout. Potom mi, ale došel celý smysl jejího vzkazu. Kate šla do lesa. Na tom už něco bylo, ne něco, vlastně někdo. V lese na mě čekal Paul. A Kate se tam někde potlouká.

V mžiku oka jsem popadla telefon a vytočila Alicino číslo. Ještě to ani nestačilo zazvonit a Alice se ozvala.

„Alice, máme problém. Kate se šla projít do lesa a někde tam je i Paul!“ téměř hystericky jsem na ni zakřičela do telefonu.

„Uklidni se, hned jsem tam a vydáme se je hledat,“ přikázala mi a potom už jsem slyšela jenom známý tón ukončeného hovoru. Ani ne do půl minuty byla Alice u mě.

„Teď mi pěkně popořadě řekni, co se stalo,“ spustila Alice jen co přišla.

„Ráno jsem se chystala jít za Paulem, jak jsme se dohodly, ale v domě jsem slyšela bít jenom jedno srdce. Tak jsem zjistila, že je Kate pryč. Potom jsem našla ten vzkaz, že se šla projít do lesa. Nejdřív jsem si to všechno neuvědomila, ale potom mi došlo, že tam na mě čeká Paul a já vím, že má potíže se v Kateině blízkosti ovládnout,“ řekla jsem ji jedním dechem, co se stalo.

„Tak na co tedy čekáme?“ zeptala se mě a už jsme na nic nečekaly a vyběhly ven z domu, tam jsme se zastavily a nasávaly vzduch, abychom zjistily, kudy Kate šla. Měla jsem hrozný strach, že se někde s Paulem setkala a my přijdeme pozdě. Alice můj strach vycítila a snažila se mě uklidnit, moc jí to, ale nešlo. „Neboj se, určitě ji najdeme včas a nikomu se nic nestane, ty se potom rozejdeš s Paulem, dáš se znovu dohromady s Edwardem a všichni budeme spokojení.“ Znělo to opravdu pěkně, až moc pěkně na to, aby to mohla být pravda.

„Musíme ji najít, jinak si to nikdy neodpustím. Jestli ji Paul něco udělá …“ kdybych nevěděla, že na každé vteřině závisí Katein život asi bych se zhroutila. Konečně jsme našli její vůni a mohly se ji vydat hledat. Kvůli dešti, to ale byla jen velmi slabá stopa a někdy se dokonce ztrácela.

Šly jsme pomalu, aby nám její vůně někde nezmizela. Podle toho, že už jsme šly skoro půl hodiny, jsme usoudily, že musela vyrazit opravdu brzy, když jsme ji ještě nenašly, několikrát jsem ji zkusila zavolat jménem, ale nikdo se neozval.

Les kolem nás byl pořád hustší a hustší. Kate se musela ztratit, ani já bych nikdy nenašla cestu zpátky, kdybych tu byla poprvé jako ona. Určitě tu někde bloudí a snaží se najít cestu k nám.

„Bello, stůj,“ přikázala mi Alice. Nechápala jsem, co tím myslela, ale zastavila jsem.

„Proč?“

„Necítíš to?“ když se mě zeptala, nasála jsem okolní vzduch do nosu. Byl tam Katein pach, což mě uklidnilo, ale bylo tam ještě něco. Něco hodně sladkého, něco co bych nikdy nechtěla cítit spolu s Kateiným pachem. Byl to Paulův pach.

„To ne, on ji našel,“ zhroutila jsem se na zem.

„Teď to přece nevzdáš!? Jejich pachy se tu prolnuly, určitě odolal, jinak bych cítila i její krev, musel ji někam odnést.“ Po jejich slovech jsem se znovu zvedla na nohy a rozběhla jsem se po Paulově pachu. Jestli Kate něco udělal, zničím ho ať mě to stojí, co to stojí, Kate musí žít, nebo Paul zemřít.

Po dlouhých dvou minutách jsme se konečně našli. Ani jeden z nich nás neviděli, přesto jsem si byla jistá, že Paul o naší přítomnosti ví. Kate se mu upřeně dívala do očí a vyčkávala. Paul se na ni mírně usmíval a chystal se, ji kousnou do krku.

Najednou se v Kateině tváři objevil děs. Nechápala jsem, co se stalo, vždyť ji ještě nekousnul. Všechno probíhala jako ve zpomaleném filmu. Každá vteřina byla nekonečně dlouhá. Potom se na nás Paul obrátil. Konečně jsem pochopila co Kate tak vyděsilo. Paulovi díky jedu zmizely kontaktní čočky a Kate musela vidět jeho černé, hladové oči, které se na ni upíraly.

„Paule, tohle přece nechceš udělat,“ konečně jsem našla hlas a promluvila jsem na něj. Znovu se na mě otočil, díval se na mě, jako by mě v životě nikdy neviděl, přesto se po krátkém okamžiku opět obrátil na Kate. Ta ho pořád sledovala vyděšeným pohledem.

„Nechci ti ublížit, ale ona tak krásně voní,“ promluvil po nekonečné době tichým a smutným hlasem. Bylo to jako ve zlém snu, kdy se chcete probudit a ono to nejde.

„Paule, já tě prosím nedělej to,“ začala jsem ho prosit. Alice zůstala stát kousek vedle mě, ale byla připravená na Paula skočit, kdyby se ji pokusil kousnout. Nechtěly jsme tady mít vlky.

„Nejde to Bells, promiň.“ Podíval se na mě smutnýma očima, ale znovu se otočil na Kate a odhrnul ji vlasy na jednu stranu. Mírně se naklonil a chystal se ji kousnout. Tohle nemůžu dopustit. Ještě než je jeho ostré zuby stačily zakousnout do Kateina hrdla jsem na něj skočila a strhla ho stranou.

Alice mi hned přiskočila na pomoc. Byla jsem sice silná a v boji jsem také nebyla úplný nováček, přesto měl Paul více zkušeností a navíc byl na lovu. Společně s Alicí jsme se s ním začaly prát a pomalu ho trhat na kusy. Nechtěla jsem Paula zničit, přece jen jsme se za poslední dobu spřátelili, ale kdybych ho nechala naživu, určitě by Kate napadl znovu a tentokrát bych nemusela být s Alicí někde poblíž.

V boji s Paulem mě hnal hlavně vztek. Kdyby tohle neudělal, mohl ještě žít a vychutnávat si svoji věčnost, ale já ho přeci varovala.

„Bello, naskládej ho na hromadu, já rozdělám oheň,“ rozkázala mi Alice, jakmile byl Paul roztrhaný na malé kousky. Udělala jsem, co mi řekla a všechny kousky, které kdysi tvořily Paulovo tělo, jsem naskládala na velkou hromadu, na kterou jsem hodila ještě několik hrstí jehličí. Mezitím se Alici podařilo nějak rozdělat oheň a zapálit tak vzniklou hromadu.

Když se oheň vzňal, zaslechly jsme ještě výkřik, který ale nepatřil Paulovi, ale Kate. Potom celý les zahalil hustý a štiplavý kouř. Když jsme se na Kate otočila a vydala se za ní, o několik kroků ode mě ucouvla, ale když viděla, že se k ní i nadále blížím, zastavila se a najednou upadla do mdlob.

„Panebože, Kate!“ vrhla jsem se k ní, abych zabránila jejímu pádu.

„Bello, myslím, že nejlepší bude, když ji odneseš domů, položíš do postele a potom se jí budeš snažit namluvit, že to byl jenom sen.“ Alice naštěstí zachovala chladnou hlavu a tak jsme mohly společně vyrazit domů.

Samantha naštěstí ještě spala a tak mi Alice pomohla Kate převléknout a uložit ji do postele. Doufejme, že si bude opravdu myslet, že to byl jenom sen a nebude se na nic vyptávat, ohrozilo by to její život ještě víc a to bych nechtěla.

Společně s Alicí jsme potom sešly zpátky do kuchyně. Až tam jsem si uvědomila, že jsme na stole nechala Katein vzkaz a tak jsem ho hned vyhodila.

„Myslím, že jsme to zvládly docela dobře,“ prohodila Alice, když jsem si obě sedly.

„Máš pravdu, jenom mám trochu strach, jak zareaguje Caius. Přece jen to byl jeho syn a já nevím, co můžu očekávat.“ Najednou jsem si uvědomila, jak Paulova smrt všechny ohrozí.

„Neboj se, nic se nám nestane. Konečně se vrátí i Edward a budeme ve výhodě, protože nám hned řekne na co Caius myslí.“ To bylo opravdu dobře a vyhlídka na to, že znovu uvidím Edwarda, mi zvedla náladu.

„Dobře, běž teda domů a řekni Esme, že může Edwardovi zavolat, ať se vrátí.“ Tohle byla jediná dobrá zpráva za celý den. Edward se za nedlouho vrátí a konečně budeme moc být jenom a jenom spolu.

„Jasně už běžím, a kdybys potřebovala pomoct s Kate, stačí zavolat.“

„Já vím, už běž.“ Vyprovodila jsem Alici před dům a ještě ji doprovázela pohledem, když se rozběhla lesem domů.

„Kdo tu byl?“ zeptala se Sam, když sešla dolů a uviděla mě stát ve dveřích.

„Jenom Alice, potřebovala si něco ověřit.“

„Mohla ti přece zavolat ne?“ podivovala se Alicině zbytečné cestě.

„To jo, ale jak víš, pořád u sebe nenosím telefon, tak se rozhodla to raději vyřešit osobně, než čekat, až jí konečně zavolám,“ tomu jsme se obě zasmály. Ani jedna jsme neměly ve zvyku nosit telefon všude, kam jdeme a často nám to přátelé vytýkali, že nás nikdy nemohli sehnat, když nás potřebovali. „Kate ještě spí?“

„Jo, ale asi má nějakou noční můru, pořád sebou jenom hází.“ Tak tomu se ani moc nedivím, jestli se í zdá o dnešním ránu.

„Tak pojď posnídat, já už jsem jedla,“ a šly jsme společně do kuchyně. Po nějaké chvíli se z pokoje nahoře ozval výkřik. Obě jsme se lekly a šly za Kate nahoru. Když jsem otevřela dveře, Kate měla oči rozšířené hrůzou stejně jako v lese. V momentě, kdy mě zahlédla, se ještě víc skrčila a přimáčkla se ke stěně.

„Kate proboha, co ti je?“ zeptala se Sam, když i ona spatřila její vyděšený výraz.

„Ať ke mně nechodí! Ať se nepřibližuju!“ šílela Kate.

„Kate, vzpamatuj se, vždyť je to Bella,“ snažila se ji Samantha uklidnit, „jenom se ti něco zdálo, vidíš, jsi v posteli a teď si se probudila,“ mluvila na ni jako na malé dítě, ale docela jsem to chápala. Kate se pomalu začala uklidňovat, srdce začínalo pravidelněji bít a i dech se jí trochu uklidnil.

„Ale, ono to byla jako skutečné,“ pořád nechápala Kate. Musel pro i být šok, vidět mě jak trhám Paulovo tělo na kusy a potom ho zapaluju a nakonec k ní jdu ve chvíli, kdy vstane, samotnou by mě to vyděsilo.

„Byl to jenom sen,“ řekla jsem a pomalu, abych ji znovu nevyděsila, jsem si šla sednou na kraj postele.

„Co se ti prosím tě zdálo, že jsi nechtěla Bellu u sebe?“ zeptala se pobaveně Sam. Jí to muselo přijít zábavné, co se tady teď stalo, ale kdyby zažila to, co Kate určitě by ji úsměv hned přešel.

„Byla jsem se projít v lese. Narazila jsem na … na Paula.“ Bylo na ní vidět, jak je jí nepříjemné vzpomínat na události dnešního rána, přestože si myslí, že je to sen.

„Nechápu, co na to bylo tak hrozného. Přece jsi chtěla s Paulem chodit.“

„Já vím, ale v tom snu to nebyl jen tak nějaký Paul. Myslím, že to byl … upír,“ to slovo sotva zašeptala, „… a chtěl mě kousnout.“ Při té vzpomínce se viditelně otřásla. Teď už Sam neměla žádnou vtipnou připomínku, už jenom seděla a poslouchala. „Najednou se to objevila i Bella s Alicí. Když mě chtěl, Paul kousnou, Bella na něj skočila a strhla ho ode mě pryč. Potom se s ním začala prát a spolu s Alicí ho trhat na kousky, které potom zapálily. Bylo to opravdu hrozné. Nakonec se ke mně Bella začala přibližovat a v tu chvíli jsem se probudila,“ dořekla celý sen.

„To byl opravdu zvláštní sen,“ řekla Sam, když se vzpamatovala.

„A já jsem byla taky upír nebo co?“ zeptala jsem se jakoby nic.

„Myslím, že ano stejně tak jako Alice.“

„Je to opravdu zvláštní. Jednou se mi tu taky zdálo o upírech, ale bylo to potom, co jsem v La Push, ještě před tím, než se tam objevili vlci, slyšela místní legendy. Nechápu, co u tebe vyvolalo ten sen.“

„Takže nejsem blázen?“

„Ne, nejsi. Navíc, byl to přece jenom sen a to nic neznamená. Dovedeš si mě představit, jak lidem vysávám krev?“ snažila jsem se to převést na vtip a zabralo to. Všechny jsme se začaly hlasitě smát a dnešní ráno jsme hodily za hlavu, Kate to považovala za noční můru a pravdu jsem věděla jenom já. Vlastně to byla taková malá noční můra i pro mě. Nevěděla jsem, jak dnešní události ovlivní moji budoucnost a toho jsem se docela bála.

Večer mi ještě volala Alice, aby mi oznámila, že se Edward za dva dny vrátí. Esme ho přemlouvala, aby se vrátil hned, ale on prý, že chce ještě nějakou dobu zůstat tam kde je, ale do vánoc se vrátí.

Nebyl to, ale jediný telefonát ten večer. Volala ještě Kateina matka, když jsme se stěhovaly, byla v pátém měsíci těhotenství a teď už volala z nemocnice, jestli by nemohla přijet dřív, že by ji ráda měla u sebe. Kate jí hned slíbila, že přiletí první letadlem a s omluvným pohledem se zvedla ze sedačky a šla nahoru balit. Nakonec se k ní přidala i Sam a tak jsem je hned brzo ráno vezla na letiště.

„Sbohem Bello, budeš nám chybět,“ loučily se, se mnou na letišti. Obě trochu brečely a mě bylo líto, že nemůžu brečet s nimi, musí to vypadat, jako bych byla ráda, že konečně odjíždějí doma a právě opak byl pravdou.

„I vy mi budete moc chybět, musíte přijet znovu na návštěvu, třeba vám budu moct konečně představit Edwarda.“ V to jsem opravdu moc doufala.

„Dobře, už se těšíme, až ho budeme moct poznat a taky ti ho schválit.“ No jasně jsem zvědavá na jejich kritiku. Určitě se moc nasměju, až uvidím jejich obličeje při pohledu na Edwarda. Jestli se Kate zachová jako při pohledu na Paula, bude jistě zajímavé zeptat se Edwarda, na co myslela.

„Mějte se holky a pozdravujte doma, i Jacka když ho uvidíte,“ loučila jsem se s nimi ve chvíli, kdy je vyzvaly k nástupu do letadla. „Potom mi ještě napiš, jestli je to holka nebo kluk,“ zavolala jsem na Kate.

„Jasně, jsi hned první na řadě,“ odpověděla mi a potom mi už, spolu se Sam, zmizely z očí. Ještě jsem chvíli čekala, dokud se jejich letadlo neodlepilo od ranveje a odjela jsem domů.

Doma na mě čekalo jedno nemilé překvapení. Byla tam Alice, to nebylo zase tak špatné, ale zpráva, kterou mi nesla se mi ani trochu nelíbila. Měla vizi. Týkala se mě a několika vojáků z Arovy gardy.

„Myslím, že přijedou zítra hned ráno. Dneska o tom Aro rozhodl,“ řekla nakonec.

„Takže mi ta Paulova smrt přece jen neprojde,“ povzdechla jsem si, když jsme si uvědomila, že neuvidím ani Edwarda, který se má vrátit až večer. „Nevíš, co se mnou mají udělat, až přijedou?“

„To bohužel nevím, viděla jsem jenom Ara, jak posílá dva upíry do Forks.“

„Děkuju, že jsi mi to přišla říct, ale teď se vrať domů, budu si muset s gardou poradit sama.“

„Já tě v tom nenechám, to ať tě ani nenapadne,“ odmítla odejít.

„Už mě to napadlo, a je to navíc jediné řešení jak do toho nezatahovat tebe a tvou rodinu. Nechci, aby se někomu něco stalo.“

„Už jednou si nás do toho nechtěla zatahovat a stejně se o nás Aro dozvěděl, takže už je to stejně jedno. Myslím, že ti ani neuvěří, že jsi Paula porazila sama a logicky dojde k tomu, že ti někdo z nás pomohl.“ To byla sice pravda, ale snad se mi podaří Ara přesvědčit, už mě několikrát viděl bojovat a taky věděl, co dokážu se štítem, takže by ho nemuselo napadnou, že mi někdo pomáhá.

„To je jedno, pokud to nebude nevyhnutelné, nechci, abys mi jakkoliv pomáhala, rozumíš Alice?“ skoro jsem na ni tlačila, jen aby mi to slíbila.

„Jestli si teda myslíš, že nepotřebuješ pomoct, tak ti to slíbím, ale jakmile uvidím, že ti to přerostlo přes hlavu, všechno řeknu Edwardovi a celé rodině a pomůžeme ti.“ Doufala jsem, že okolnosti budou stát na mé straně a tak jejich pomoc nebudu potřebovat, proto jsem se rozhodla souhlasit.

„Dobře, můžete mi pomoct, ale jenom tehdy až na to nebudu sama stačit.“

Potom jsme se rozloučily a Alice se vydala domů. Já jsem i přes její slova, že mi v nejhorším pomůžou, nedokázala jen tak sedět a čekat na otcovu gardu a proto jsme se šla nahoru převléct do mého sportovního a vyrazila jsem ven si po dlouhé době jen tak zaběhat. Dokonce jsem díky běhu zapomněla na všechny mé starosti a trochu se uvolnila.

Doma jsem si dala jenom sprchu a šla si číst další mou oblíbenou knížku a čekala na další den, který určitě změní celý můj život.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 24.kapitola :