Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 22.kapitola

16.09.2009 (10:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2725×

22. kapitola - Smím prosit?

„Jak ses měla ve škole?“ zeptal se sotva jsem přišla k autu.

„Byla tam nuda jako vždy, ale chodit do ní musí,“ odpověděla jsem a chystala se, nasednou na místo řidiče, ale Paul mě zastavil, vzal mi klíče z ruky, odemknul, otevřel mi galantně dveře u spolujezdce a sám si sedl za volant.

„Dneska budu řídit já.“ Tak tohle jsem z jeho chování pochopila, ale kam chce jet?

„Dobře a kam jedeme?“ zkusila jsem aspoň vyzvídat.

„Překvapení, však se to za chvíli dozvíš,“ řekl a vyjížděj z parkoviště, když jsme míjeli Alici, naznačila mi hodně štěstí a mohli jsme vyrazit.

„Alici nevadí, že teď nejsi s Edwardem?“ asi si toho gesta všimnul.

„Myslím, že ne. Alice je skutečná kamarádka,“ odpověděla jsem mu, potom už jsme moc nemluvili a já sledovala podle ukazatelů cestu, kam jedeme. Jestli jsem to pochopila dobře, míříme do Tacomy, ale co tam budeme dělat? Myslela jsem, že se půjdeme někam projít.

„Tak a jsme tady.“ Zastavil na parkovišti u jedné velké budovy. Hned jsem nepoznala co je to za budovu, protože parkoviště bylo z její boční strany, ale když jsme vcházeli dovnitř, pochopila jsem, že jdeme do kina. Šli jsme na romantiku. Celou dobu mě držel za ruku a musím říct, že mi to nepřišlo vůbec divné.

„A co budeme dělat teď?“ zeptala jsem se sotva film skončil. Nechtělo se mi jet tak brzy domů, navíc večer teprve začínal.

„Nech to na mě,“ řekl a odvedl zpátky k autu. Nevěděla jsem, co chce dělat a tak jsem si pro jistotu vzala telefon a napsala René vzkaz, že přijel Paul a jsme v Tacomě a nevím v kolik hodin se vrátíme, tohle by mohlo stačit.

„Kam jedeme?“ už jsem to nevydřela a musela se zeptat a zrovna v tu chvíli zabočil na další parkoviště. Na budově byl velký neonový nápis. „My jdeme na diskotéku?“ otočila jsem se na něj, když hledal vhodné místo k zaparkování. Podíval se na mě a jen se lišácky usmál. Tak tohle se mi snad zdá, my jdeme vážně tančit. Ani nevím, kdy naposledy jsem se byla někde bavit, natož kdy naposledy jsem byla na diskotéce.

Pomohl mi, vysednou z auta a vedl mě dovnitř. Po tom kině už bylo docela pozdě a sál byl docela plný. Hráli zrovna nějaký nový hit, ale vůbec jsem neměla přehled co je to za písničku ani kdo ji zpívá. Byla jsem úplně mimo. A nejen já. Ostatní holky se po Paulovi otáčely se zájmem v očích a po mě vlastně všichni kluci.

„Smím prosit, slečno?“ zeptal se mě Paul hned, jak jsme došli k parketu.

„Mám na výběr?“ snažila jsem se z toho vycouvat.

„Myslím, že ne.“ Tak tohle byla poslední šance odejít.

„Jak myslíš, ale pozor na nohy, nejsem zrovna nejlepší tanečník,“ upozornila jsem ho a jako naschvál začali hrát jeden ploužák za druhým. Paul mě chytil kolem pasu a mě nezbývalo nic jiného než dát ruce kolem jeho krku. Vypadali jsme jako opravdový zamilovaný pár.

„Tančíš líp, než tvrdíš,“ poznamenal během prvního tance a já ho za to potrestala stoupnutím na nohu. Pochopil, že to bylo úmyslně a jenom se na mě usmál, vlastně ne, jeho úsměv se jenom trochu rozšířil, protože se usmíval celou dobu.

Po téměř nekonečných dvou ploužácích začali hrát něco rychlejšího a my se od sebe mohli odlepit. Mně to vůbec nevadilo, ale na Paulovi bylo vidět, že kdyby hráli ještě aspoň tři až pět ploužáků vůbec by nic nenamítal.

Z klubu jsme odešli poměrně brzo a tak jsem doma byla ještě před desátou. René už byla doma, a když zaslechla na příjezdové cestě auto, vyhlédla z okna. Nejspíš byla zvědavá, jestli je Paul opravdu zase tady. Když jsme jí s Paulem zamávali, odešla od okna a dál se věnovala činnosti, kterou dělala, než jsme přijeli. Podle všeho sledovala nějaký film v televizi.

„Byl to hezký večer,“ pochválila jsem Paulovi nápad s kinem a diskotékou.

„To opravdu byl, a kdybys chtěla, mohlo by jich být víc.“

„Vím, jak to myslíš, ale nesmíš na mě spěchat. V tuhle chvíli vůbec nevím, co k tobě cítím.“ A vlastně jsem mu řekla pravdu. Když jsem dál od něj je lehké ho obviňovat z toho, že nejsem s Edwardem, ale když jsem s ním nějak ta zloba a nenávist ustupují do pozadí a místo nich se objevuje přátelství. Tak dost, Bello! Takhle nesmíš myslet!Vždyť ho chceš zničit. Napomínala jsem sama sebe v myšlenkách.

„Já ti pomůžu si to ujasnit,“ nabídl se.

„Myslím, že už mi pomáháš, až dost a taky si myslím, že bych měla jít už domů, nebo René prostojí za tím oknem důlek.“ Stočila jsem pohled zpátky k domu a zahlédla ji stát za záclonou.

„Asi máš pravdu. Mám tě po škole zase čekat?“

„Myslím, že na mě nebudeš muset čekat,“ Usmála jsem se na něj, protože se mi zrodil v hlavě báječný plán.

„Jste na něčem domluvené s Alicí?“

„Ne, na ničem domluvené nejsme.“

„Co teda budeš dělat?“ bylo vidět, že by se zítra zúčastnil čehokoliv, jen kdyby mohl být se mnou.

„No, říkala jsem si, že bys mohl ráno přijít a potom bychom něco podnikli,“ řekla jsem pokud možno nevině, „Pokud bys teda chtěl.“

„Ráno? Ty nejdeš do školy?“ zeptal se naprosto udiveně.

„Ne, nám totiž zítra začínají vánoční prázdniny.“ Celou dobu, co jsme spolu mluvili, jsem se mu dívala do očí, ale teď jsem oči schválně sklopila, když jsem pokládala další otázku „Takže přijdeš?“ možná si myslel, že jsem sklopila oči, aby neviděl, jak moc by mi záporná odpověď ublížila.

„Myslím, že tohle nejde odmítnout.“ Znovu jsem se na něj podívala a předstírala jsem nadšení z jeho kladné odpovědi. Najednou mi to, ale nepřišlo tak proti srsti se přetvařovat. V Paulovi společnosti jsem se dokonce cítila dobře.

„Tak zítra kolem deváté,“ řekla jsem mu v kolik má přijít a otvírala dveře od auta. Ještě než jsem, ale zabouchla dveře, naklonila jsem se k Paulovi a políbila ho na tvář. „Tak tedy zítra.“ Oba jsme vysedli z auta, Paul ho zamknul, podal mi klíče a já už pospíchala k domu.

Ve středu ráno odjela René brzo do práce a já čekala, kdy přijde Paul. Myslím, že upíři nikam nechodí se zpožděním, pokud to sami neplánují, protože úderem deváté zazvonil u dveří zvonek. Otevřela jsem dveře a byl tam, jak jsem čekala, Paul. Usmíval se jako sluníčko, které se jednou za čas nad Forks ukáže, zřejmě měl dobrou náladu.

„Ahoj,“ pozdravil mě sotva jsem otevřela dveře. „Co budeme dělat?“

„Nevím, mohli by jsme se jít projít do lesa a myslím, že bych sama potřebovala na lov.“ Musela jsem uznat, že na lov už jsem opravdu potřebovala, naposledy jsem byla ještě před cestou z Milána a už je to něco přes týden. „Taky bych tě chtěla o něco poprosit.“

„Tak popros, pokud to bude v mých silách, tak to rád splním,“ pobídl mě.

„Víš, jenom jsem si říkala, že když teď spolu budeme trávit nějaký ten čas, tak by bylo dobré, abys někdy přišel i k nám a znovu se pozdravil s René.“

„To nebude těžké.“

„No, ta těžší část mého přání teprve bude následovat.“

„Tak mi to řekni.“

„Chtěla jsem tě požádat, jestli bys na tu dobu, co tu budeme, nemohl … nemohl se prostě zkusit živit zvířecí krví, lépe by se ti odolávalo, přestože vím, že máš už nějaké zkušenosti, ale víš, nechtěla bych přijít o jedinou matku, kterou jsem poznala,“ dostala jsem nakonec ze sebe všechno, co mě trápilo.

„Myslím, že bych to mohl zkusit.“ Netvářil se moc nadšeně, ale byla jsem mu za to, že to přijal moc vděčná.

„Děkuji. Tak pojď,“ natáhla jsem k němu ruku a vyrazili jsme společně do lesa. „A můžeme s plněním toho mého přání začít už dneska?“ nechtěla jsem na něj tlačit, když už slíbil, že se o to pokusí, ale zároveň jsem nechtěla riskovat životy dalších lidí v okolí, už tak během posledního týdne zmizeli dva lidé a já jsem nechtěla, aby další rodiny přicházeli o své členy takovýmto způsobem.

„Když ti to udělá radost.“ Nebyl to jednohlasný souhlas, ale mně to stačilo. Vyrazili jsme tedy na lov. Bylo mi jasné, že pokud se má Paul začít život zvířecí krví, bude pro něj jednodušší začít na nějaké šelmě, přece jen je to masožravec a voní o něco víc jako člověk, než nějaká srna.

„Tak jsme tady,“ řekla jsem, když jsme zastavili na jedné louce, páslo se tam stádo srn, ale já podle pachu poznala, že i ony se brzy mají stát něčí kořistí. Vlk. To by mohlo být to pravé pro Paula.

„Takže, srny jo?“ řekl když zahlédl stádo.

„Ne, vybrala jsem ti něco jiného.“ Pro jistotu jsem se ještě nadechla, abych si byla jistá, že se v okolí nenachází nějací lidé, kteří by nám mohli dnešní lov zkazit. Nikoho jsem necítila, což bylo dobře. „Teď se nadechni a řekni, co cítíš,“ vybídla jsem ho. Paul na chvíli zaváhal, ale potom se přece jenom nadechl.

„Nevoní moc dobře, nechápu, jak se tím můžeš živit,“ kroutil hlavou Paul.

„To víš, jak tobě nevoní zvířecí, mě nevoní lidská,“ vysvětlila jsem mu, nevím, co od Ara o mém apetitu věděl. „Cítil, jsi toho vlka?“ zeptala jsem se ho.

„Ano, přesto si nejsem jistý, jestli to zvládnu,“ zaváhal trochu Paul.

„Neboj se, nic na to není. Představ si, že je to nějaký člověk.“ Tohle pomohl. Paul tedy vyrazil. Od vlka jsme nestáli moc daleko, ale protože jsme byly po větru, nevšinul si nás, dokud po něm Paul neskočil. Bylo vidět, že se hodně přemáhá, ale nakonec se mu přece jen zakousl do krku a hladově sál tu teplou tekutinu, která ještě před chvílí kolovala vlkovi v žilách. Sama jsem se otočila po stádu srn.

Trochu je ten hluk poplašil, ale hned se zklidnili a dál se klidně pásli. Teď byla řada na mě. Vybrala jsem si jednu z největších srn a rozběhla se po ní. Nestihla se ani rozběhnout a já už byla přisáta na jejím krku.

„Bylo zajímavé, tě sledovat, při lovu,“ poznamenal Paul, když jsem se zvedala od srnčina mrtvého těla.

„Nevidím na tom nic zajímavého, ale jestli to tak shledáváš ty …“ potom jsme společně odklidili mrtvá těla, do jámy, kterou Paul galantně vyhrabal místo mě a mohli jsme vyrazit domů. Já na sobě neměla jedinou skvrnu, takže nebylo poznat, co jsem zrovna dělala, musela jsem si sama pogratulovat, hodně jsem se zlepšila, zato na Paulově límečku bylo patrné kapky krve. Patrné pouze pro mě nikoliv pro člověka a to jsem byla ráda, protože nás před domem čekala překvapení.

„Tak tady jsi, už jsme si mysleli, že jsi někam odjela nebo, že nás nechceš pustit dovnitř!“ spustila vesele Kate, jakmile mě viděla vycházet z lesa, když si však všimla, že za mnou jde i Paul, okamžitě zmlkla a jenom na něj zírala.

„Kate, Sam, co tady děláte?“ tak to, že přijedou, jsem vůbec nečekala. Psala jsem sice, že je ráda uvidím, ale nečekala jsem, že je uvidím tak brzo. Vzpamatovala jsem se z překvapení, které mi jejich příjezd způsobil, a šla se s nimi přivítat. Obě jsem se objala.

„Museli jsme přijet bez ohlášení, protože by sis vymyslela další výmluvu, proč nemáme jezdit,“ odpověděla mi na mou otázku Samantha. Byla to pravda, asi bych jim skutečně jejich příjezd rozmluvila, protože si na něj skutečně nevybraly nejlepší dobu, ale i přesto jsem byla ráda, že je konečně vidím. Oběma to moc slušelo. Kate si nechala ostříhat své dlouhé vlasy na krátko, podobně jako to má Alice, nevypadala sice jako skřítek, ale i tak jí to moc slušelo. Samantha se na rozdíl od Kate vůbec nezměnila, její dlouhé, zrzavé vlasy jí lemovaly v mírných vlnkách obličej a její mírně pihovatý obličej byl rozšířený do přátelského úsměvu.

„Ani nevíte, jak ráda vás vidím, holky,“ řekla jsem, když jsem se od obou odtáhla.

„Z těch meilů, co jsi psala, to, ale nebylo poznat. Ale my tě taky rády vidíme.“ Měla pravdu z mých meilů to opravdu nebylo moc poznat, ale to je jedno, teď jsem tady a tak se budeme bavit.

„Ehm, ehm …“ ozvalo se za mými zády „Bello, nemyslíš, že bys nás mohla konečně představit?“ Paul, úplně jsem na něj zapomněla, jakou jsem měla radost z Kateiny a Saminy přítomnost.

„Máš pravdu.“ Najednou jsem, ale nevěděla, jak ho mám představit. Jako bratrance to nejde, protože holky věděly, že kromě otce nemám další příbuzné a jako svého kluka jsem pořád považovala Edwarda „Sam, Kate tohle je Paul, můj dobrý přítel z Itálie.“ zvolila jsem nakonec nejschůdnější řešení.

„Moc nás těší, Paule, my jsme Belliny kamarádky z Phoenixu,“ ozvala se Kate, bylo vidět, že se jí Paul líbí. Budu muset něco udělat, aby se jí nakonec nic nestalo, díky svému dokonalému čichu jsem totiž postřehla, že Kate voní opravdu neodolatelně a nevěděla jsem, co to s Paulem udělá.

„Co kdybychom šli dovnitř, určitě vám musí být zima,“ a šla jsem otevřít dveře. Holky se za mnou vydaly dovnitř, jenom Paul zůstal venku. Věděla jsem proč, a proto jsem ho ani nepřemlouvala, aby se k nám přidal.

„Vidím, že si máte hodně co povídat, tak já radši půjdu. Uvidíme se později Bell.“

„Počkej, my jsme tě chtěly vyhánět, klidně se k nám přidej!“ volala za ním Kate.

„To je dobré, stejně musím ještě něco vyřídit,“ otočil se a odcházel.

„Hm, to je škoda. Je fakt pěkný.“ Mluvila si Kate sama pro sebe. Já jsem ještě po jejich slovech zaslechla tiché uchechtnutí ze zatáčky, za kterou Paul zmizel.

„Pořád sháníš kluka?“ zeptala jsem se jí, když jsme si v obýváku posedaly.

„No, jo. A myslím, vlastně ne, já vím, že Paul je moc hezký. Bell má nějakou přítelkyni?“ bylo mi jasné, kam tím směřuje, a já budu muset něco udělat.

„Zrovna nikoho nemá,“ ale než jsem stačila doříct něco víc, Kate pokračovala.

„To je vážně skvělé, ale není to divné, že tak pěkný kluk nikoho nemá? Vždyť na něj musí stát holky řadu.“

„Víš, to bude tím, že je teď nešťastně zamilovaný do jedné dívky a to pořád neví, co k němu cítí, protože byli moc dobří přátelé.“ Tohle ji snad odradí.

„Ta holka musí být úplně blbá, odmítat tak pěkného kluka. Myslím, že bych ho mohla zkusit přimět, zapomenout na tu jeho kamarádku.“

„Myslím, že bys ho měla nechat na pokoji, když je zamilovaný do jiné.“ Postavila se na mnou stranu i Samantha.

„Proč mi nechcete dovolit trochu štěstí?“ zeptala se trochu uraženě.

„Víš, znám Paula docela dobře a nejsem si jistá, jestli je to kluk pro tebe, navíc za nedlouho odjíždí zpátky do Itálie.“

„To by mi zase tak nevadilo, na sluníčko jsem přece zvyklá.“

„Nelíbilo by se ti tam.“ Snažila jsem se jí to rozmluvit.

„A jak to můžeš vědět?“

„Byla jsem tam a znám tebe. Navíc, kdo tam jel, nikdy jsem ho neslyšela, že by se mu ve Voltéře líbilo, navíc nevím, jak by sis zvykala na hradě.“ Hups, asi jsem toho řekla víc, než jsem měla.

„Na hradě? Děláš si legraci?“ vykulily na mě oči obě dvě.

„Nedělám, já sama jsem tam byla.“ Nemusí vědět, že ten hrad de facto můj otec spolu s Paulovým otcem a Marcusem vlastní.

„A co jsi tam dělala?“ zeptala se Sam.

„Byla jsem navštívit otce a on tam pracuje, tam jsem se vlastně seznámila s Paulem a Chiarou.“ Vlastně jsem moc nelhala, přesto mi to, ale vadilo, nikdy jsem před kamarádkami neměla tolik tajemství, jako mám teď.

„Chiarou?“ zeptala se Kate. „To je ta jeho kamarádka?“

„Ano, to je ona a je moc milá.“ Tím jsem hodlala zakončit naši debatu na téma Paul, Itálie a Chiara.

„Jak dlouho tu chcete zůstat?“ obrátila jsem se na Samanthu.

„Zatím, dokud nás tady necháš, jinak maximálně do vánoc, takže týden.“

„Dobře, tak pojďte nahoru, je tam jeden volný pokoj, takže doufám, že vám bude stačit, není, ale moc připravený, jak říkám, nečekala jsem vaši návštěvu,“ omlouvala jsem nepřipravený pokoj, ale holkám to, zdá se, nevadí. Pokoj byl na stejné straně jako můj a holky stejně jako mě okouzlil výhled na les.

„Páni, to je ale ohromný výhled, škoda, že tady musí pořád pršet,“ povzdechla si Samantha „Myslím, že bych si tady nezvykla, chybělo by mi tu sluníčko.“

„Právě proto jsme sem jely, je to přesný opak Phoenixu.“

„Já vím, ale nezvykla bych si tu.“ To mi bylo jasné Sam a slunce patří rozhodně k sobě. „A to mi připomíná, jak se má vlastně René. Dostala se z té apatie po Philově smrti.“ Vždycky se zajímala o mě a René. Hodně mi tím pomohla po Philově smrti a já jí nikdy nepřestanu být vděčná.

„Řekla bych, že se z toho dostala. Hlavně díky Alexovi, seznámila se s ním v práci a tak nějak spolu chodí.“

„Tak to je opravdu skvělé, moc to René přeje. Hodně si Philovou smrtí vytrpěla. Ale teď konec o smrti a přejděme k veselejšímu tématu. Vanessa a Mia ti posílají spoustu pozdravů a taky nějaké dárky k tvým narozeninám, je to sice pozdě, ale chtěly jsme ti něco dát,“ a začala se přehrabovat v tašce. Nakonec z ní vytáhla čtyři balíčky. Postupně mi je podávala a říkala, který je od které.

„Holky, moc vám děkuju, udělaly jste mi velkou radost.“

„Nemáš vůbec za co.“

„Ale mám, a vlastně pro vás taky něco mám, je to, ale až k vánocům, takže to nesmíte hned rozbalit, skočím pro to do pokoje,“ a vyšla jsem z pokoje. Dárky jsem jim opravdu koupila, ale ještě jsem neměla žádný zabalený, ale díky mé upíří rychlosti to nebyl žádný problém a už jsem se vracela zpátky do jejich pokoje.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 22.kapitola: