Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 21.kapitola

15.09.2009 (12:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2784×

21.kapitola - Hra začíná

„… Edward by nejspíš měl odjed, abych potom měla nějakou šanci se s ním usmířit. Promluv s Esme na ni on dán, nás už poslouchat nebude.“ Kdyby odjel, bylo by to nejlepší protože, kdyby ne asi by to, co budu dělat, nikdy nepochopil a už bych u něj nikdy neměla šanci.

„Dobře promluvím s ní.“ Byla ráda, že mi může pomoct zbavit se Paula.

„Potom mi budeš muset denně pomáhat, abych pokaždé vypadala co nejvíc sexy.“

„To nebude žádný problém s tím oblečením, co jsme dovezli z Milána, to půjde samo,“ souhlasila „Ale pořád nechápu, jak chceš Paula zničit.“

„Budu dělat, že jsem se do něj zamilovala, bude jednodušší se k němu dostat blíž v nestřeženou chvíli.“ Nevěděla jsem, co všechno budu schopna udělat, abych mohla žít s Edwardem v klidu, ale myslím, že skoro všechno.

„Aha.“ Moc se jí to nelíbilo, ale nebyla jiné možnost. Paul je do mě zamilovaný a snad si nevšimne, co mám skutečně v plánu.

„Teď běž tady domů a promluv s Esme,“ pobízela jsem ji k odchodu, musela jsem se totiž duševně připravit na to, co mě bude v následujících dnech čekat.

„Jak myslíš. Dám ti vědět, až Edward odjede,“ a odešla. Byla jsem ale rozhodnutá, že Edwarda ještě naposled uvidím, než se pustím do toho ztřeštěného nápadu. Po nějaké době co Alice odešla, jsem nechala René vzkaz na stole, že jsem se šla projít a rozběhla jsem k domu Cullenů. Když jsem přiběhla, zůstala jsem stát v lese a čekala, co se bude dít v domě.

„Edwarde, nechci, aby ses trápil, myslím, že by bylo nejlepší, kdybys na nějaký čas odjel pryč, aspoň než odjede i ona zpátky do Voltéry,“ přemlouvala Esme Edwarda k odjezdu. Doufala jsem, že ji neprozradí myšlenky, ale asi se tak nestalo.

„Máš pravdu, mami. Musím odjed a to co nejdřív. Myslím, že bych se mohl stavit do Denali a pozdravit Eleazara s rodinou dlouho jsme se neviděli.“

„Skvělý nápad,“ podporovala ho Esme „A kdy tedy odjedeš?“

„Nejlépe udělám, když odjedu hned.“ Vstanul z postele a šel do skříně, kde do tašky naházel nějaké oblečení. „Bude Carlisleovi vadit, když si půjčím jeho Mercedes?“ otočil se na Esme, když scházel po schodech.

„Nebude, nějak mu to vysvětlím, až se vrátí z nemocnice.“

„Děkuji, mami,“ řekl a vyšel před dům. Z mého místa jsem měla skvělý výhled a tak jsem ho sledovala, jak nasedl za Mercedesu. Když zavíral dveře jako by si mě všimnul, podíval se na místo, kde jsem stála a chvíli ho upřeně sledoval, potom jenom potřásl hlavou, zavřel dveře a vyjel pryč. Oddechla jsem si, že si mě nevšimnul a vydala jsem se domů.

Ani jsem se nenadála a bylo tu pondělí. Musela jsem bohužel do školy, byla jsem, ale rozhodnuta začít s mým plánem hned po škole. Jediné v čem by mohl být problém je, že jsem neměla na Paula jediný kontakt a mohla jsem doufat jen v to, že se zdržuje někde v okolí mého domů. Dala jsem vědět i Alici, že se má odpoledne za mnou stavit, nikdo z její rodiny neměl o naší malé dohodě ani potuchy, a tak nechápali proč se, se mnou po tom všem co jsem podle nich provedla Edwardovi, baví.

Škola uběhla až moc rychle a tak jsem jela domů. Chvíli po mě dorazila i Alice. Musela se stavit ještě domů pro taštičku s malování a dalšími, pro ni potřebnými, věcmi. V pokoji jsem se tedy pohodlně posadila na židli a přenechala můj vzhled Alicině péči. Po asi hodině se ozvalo „Hotovo!“ a já se konečně mohla pohnout. Chtěla jsem se podívat do zrcadla, jak vypadám, ale Alice mi to nedovolila. „Počkej, ještě oblečení a potom se můžeš podívat.“ Postavila mě před skříň a začala se přehrabovat ve všech mých věcech. Oblíkání netrvalo tak dlouho, a když jsem byla podle Alice připravená, mohla jsem si konečně podívat do zrcadla.

„Teda Alice …“ nemohla jsem uvěřit, že ta dívka v zrcadle jsem opravdu já. Takhle by mě měl vidět Edward, ale místo něj to bude Paul. „Moc děkuju a drž mi palce,“ poděkovala jsem jí a vyšly jsme z domu. Já jsem ještě zamkla a vydala se směrem k lesu, Alice mě ještě doprovodila pohledem, ale už nasedala do auta a mířila domů.

„Paule?“ zavolala jsem potichu, když už jsem byla kousek v lese. Chvíli se nic nedělo, ale potom z ničeho nic stál přede mnou.

„Volala jsi mě, Bello?“ asi tím byl nanejvýš překvapený.

„Ano, volala,“ potom jsem se odmlčela, jako bych nevěděla co říct ale nakonec si to srovnala a pokračovala. „Myslím, že jsi měl pravdu, když jsi říkal, že jsem o své lásce k Edwardovi váhala a … vlastně díky tobě jsem si to uvědomila.“ Nevěděla jsem, co mu mám ještě říct a tak jsem čekala na jeho reakci.

„A co s tím chceš dělat? Poděkuješ mi?“ zeptal se sarkasticky.

„To taky, ale díky těm polibkům jsem si uvědomila ještě jednu důležitou věc.“

„Jakou?“ zeptal se opatrně.

„Že k tobě začínám něco cítit, nevím co to přesně je, ale chtěla bych to zjistit a chtěla bych tě zároveň poprosit, abys mi s tím pomohl.“ Celou dobu jsem se dívala do země, ale teď jsem se na něj vyčkávavě podívala.

„Pomůžu ti, vlastně jsem čekal, kdy za mnou s podobnou žádostí přijdeš,“ šibalsky se usmál a přistoupil ke mně blíž. Byla jsem ráda, že nic neprohlédl a taky jsem se na něj usmála. Z jeho výrazu jsem, ale pochopila, že na něco čeká. Nevím, co mě to napadlo, ale zrušila jsem tu mezeru mezi námi a objala ho. Nevěděla jsem, jestli čekal něco víc, ale oba polibky vyšly z jeho iniciativy a já si nějak nedokázala představit, že líbám někoho jiného, než mého Edwarda.

„A co bude s Edwardem?“ zeptal se mě, když se odtáhl.

„Nevím, Alice mi říkala, že včera odjel a nikdo neví, kdy se vrátí. Do té doby snad budu vědět, co k tobě cítím a budu si s ním moc promluvit.“ Trochu jsem se na něj zase usmála a myslím, že on ten úsměv považoval za něco víc, za něco zavazujícího, jakoby v mých pohybech, slovech a všem co jsem dělala, četl, že ho miluji a já jsem jediná, kdo to všechno nevidí.

Ještě nějakou dobu jsme tam tak stáli a dívali si do očí. Tehdy mě to napadlo. Nemít Edwarda asi bych neměla problém se do Paula zamilovat. Má všechno co si taková mladá upírka jako já může přát. Skvělé postavení, je hezký ne sice moc mocný, ale má charisma a strojí si za svým přesvědčením, ať to stojí cokoliv. Nebýt Edwarda, kdoví kde bych teď byla, nejspíš ve Voltéře, možná už vdaná za Paula a šťastně si užívají svou věčnost. Nic by nebylo stejné.

„Musím jít domů, doprovodíš mě?“ zeptala jsem se ho, když jsem si všimla, jak se v lese zatáhlo. Jenom přikývla, já ho vzala za ruku, což ho zřejmě potěšilo a vyšla jsem směrem domů. „Chceš jít dál? René ještě není doma.“ Snažila jsem se, aby to vyznělo, že bych ho měla doma ráda.

„Rád.“ Úsměv se mu o poznání rozšířil a následoval mě do domu. Zavedla jsem ho do kuchyně, kde jsem se rozhodla René nachystat večeři, neříkala, že by měla nějaké plány a tak jsem ji chtěla udělat radost. Paul se posadil na židli a upřeně mě pozoroval při mé činnosti. Byla jsem z toho trochu nervózní.

„Proč se na mě tak díváš?“ chtěla jsem vědět.

„Dneska ti to moc sluší.“

„Děkuji,“ kdybych mohla, byla bych rudá až za ušima, nikdy jsem neuměla přijímat poklony, zvláště ne od kluků. Edward chtěl, abych si na to zvykla, ale neměla jsem na to čas. Teď jsem jenom sklopila oči a sledovala podlahu.

„Nemusíš se stydět, je to pravda.“ Vstal a stoupnul si naproti mně. Opět mě začal hypnotizovat svým pronikavým pohledem. Přestal s tím, až když jsme oba zaslechli na příjezdové cestě mámino auto. Nechtěla jsem, aby tu René Paula viděla, ale zároveň jsem chtěla, aby Paul věděl, že to myslím vážně. Stoupla jsem si na špičky a letmo ho políbila na rty, potom jsem se od něj odtáhla a pošeptala, přestože to René nemohla slyšet.

„Běž zadem, René neví, že jsi tady, ale brzo jí to řeknu.“ Bral to jako příslib do budoucnosti, naší budoucnosti a tak se na nic neptal, jemně mě políbil na rty a zmizel. Zrovna v tom okamžiku se otevřely vstupní dveře a René vešla. Bylo to jen tak, tak.

„Ahoj Bello. Jak ses dneska měla?“

„Dobře. Pojď, nachystala jsem ti večeři.“

„Jsi zlato, děkuju. Ty už jsi jedla?“

„Byla jsem se projít a potom jsem dostala hrozný hlad, takže jsem na tebe nečekala, doufám, že ti to nevadí,“ další výmluva, snad to nepozná.

„Ne vůbec mi to nevadí, ani jsem nevěděla, kdy se utrhnu z práce, bylo toho dneska moc a zítra asi nepřijedu o moc dřív,“ řekla unaveně a sundávala si podpatky, na kterých musela celý den stát, vůbec jsem jí to nezáviděla, není nad pohodlné tenisky.

Po jídle jsem umyla její talíř a šla nahoru. René zůstala ještě chvíli dole, ale potom jsem uslyšela její kroky na schodech, a jak se pomalým krokem vydala do koupelny, kde se po chvíli ozvala tekoucí voda.

Ráno jsem se do školy docela těšila. Hlavně jsem se těšila, až Alici poreferuju o našem malém úspěchu. Určitě bude nadšená jako já. V koupelně jsem si dokonce i zpívala, ani si nepamatuju, kdy to bylo naposledy, kdy jsem měla tak dobrou náladu, jako jsem měla dneska. Rozhodně to nebylo v nejbližší době.

Do školy jsem vyrazila s hrozným předstihem a tak jsem na parkovišti zůstala sedět v autě a poslouchala písničky, které hrály v rádiu. Parkoviště se mezitím začalo pomalu plnit. Nakonec přijelo i mnou očekávané auto. Opět přijeli stříbrným Volvem, ale neřídila ho osoba, kterou jsem měla na světě nejraději, ale osoba, která byla na mém seznamu hned pod ní. Alice. Zvesela jsem tedy vysedla z auta, zamkla a zamířila jsem si to k budově. Cestou jsem kolem procházela.

„Bello, počkej,“ zavolala na mě Alice. Všichni se po ní zamračeně podívali.

„Ahoj Alice.“ řekla jsem s úsměvem.

„Podle tvého úsměvu bych hádala, že se všechno povedlo, je to tak?“

„Máš pravdu, všechno jde podle plánu,“ a na znamení, že všechno klapalo, jsme si společně tleskly. Několik lidí se po nás podívalo, ale my si jich nevšimly a cestou do učebny jsem Alici referovala co všechno se včera odpoledne a večer dělo.

„Mám radost, že jde všechno tak dobře, ale už aby bylo po všem.“ Taky bych byla ráda, kdyby všechno skončilo, ale byla jsem si jistá, že se toho stane ještě víc, než budu mít šanci Paula zničit.

„Slečno Swan a slečno Cullen, dávejte laskavě pozor, když už jste tu týden nebyly,“ okřikla nás profesorka, když se náš rozhovor protáhl až do hodiny. Přestože jsme všechno už uměly, zahrály jsme si na hodné studenky a po zbytek dne jsme v hodinách dávaly obzvlášť pozor, aby na nás nebyly nějaké stížnosti, René by mi příště mohla podobný výlet do Milána, jako byl tenhle, zatrhnou a to by byla věčná škoda.

Na obědě jsem si sedla sama. Když do jídelny přišli i Cullenovi, ochuzeni o jednoho jejich člena, ani se na mě nepodívali. Všichni až na Alici si sedli ke svému stolu a Alice přišla za mnou. Bylo však vidět jak je to ostatním jejím sourozencům proti mysli a poslouchají, o čem se my dvě ještě bavíme.

„Tak co, mám se odpoledne zase stavit?“ zeptala sotva dosedla ke stolu s tácem plným jídla, které nakonec stejně jako já, vyhodí.

„Ne, dneska mě má čekat u školy,“ řekla jsem zamyšleně.

„Ale, to tě nebudu moc upravit, jak jsi mě o to žádala,“ odpověděla překvapeně.

„Já myslela, že máš nějaké malování vždy u sebe. A dneska jsem se opravdu snažila si vybrat něco, co by mi aspoň trochu slušelo. Nepovedlo se mi to snad?“ tušila jsem, že kdyby měla možnost, mě ještě převléknou tak by mi odporovala, ale tady to jaksi nešlo, tak si mě jenom změřila pohledem od hlavy až k patě a potom odpověděla.

„Určitá snaha se ti přiznat musí, ale já bych ti oblékla něco jiného.“

„No, myslím, že zítra budeš mít šanci, to napravit, pokud se s ním nedohodnu nějak jinak.“ Usmála jsem se na ní, a zrovna v tu chvíli jsem se rozhlédla po jídelně a kromě mě, Alice a ostatních jejich sourozenců už tam skoro nikdo není. „Tak dobře, uvidíme se po vyučování, počkám na tebe u záchodů,“ a odešla jsem na další hodinu. Ještě dvě a hra bude pokračovat.

Do třídy jsem dorazila tak akorát před profesorem. Zase se promítal film, bylo to, ale tak jiné, když tu se mnou není Edward.

„Pan Cullen není přítomen ve škole, slečno Swan?“ zeptal se mě, jakmile zaregistroval mou přítomnost na hodině.

„Ne, není,“ odpověděla jsem mu prostě.

„Nejdříve vy a teď i on. My se toho slíbeného referátu nedočkáme nebo co?“

„Slibuji, že ho co nejdříve donesu. Edward není ve škole kvůli rodinným důvodům a nevím, kdy přijde, takže vám ho donesu vypracovaný do konce týdne?“ zkusila jsem nahodit stejné psí oči jako Alice, a zdá se, že to zabralo.

„Dobrá, do konce týdne,“ ukončil náš rozhovor a potom se otočil ke zbytku třídy „a dnes budeme pokračovat v látce minulé hodiny. Doufám, slečno Swan, že jste se ráčila na toto učivo alespoň podívat, nebudeme se kvůli vám vracet.“ Znovu na mě upřel svůj zrak. Kdyby to nebylo tak nemístné, začala bych se smát, jak na mě šilhal přes ty velké kosticové brýle, co mu seděly na nose. Vypadal opravdu komicky a myslím, že to nebyl jenom můj názor, bohužel on si myslel, jaký to není intelektuál a jaký z něho nemají všichni respekt a tak, když chodil po škole s nosem nahoru, všichni se mu o to víc smáli.

„Samozřejmě.“ Všechno jsem uměla, ale ještě jsem se otočila na Angelu sedící za mnou, jestli by mi nepůjčila své poznámky z minulých hodin.

Tělocvik byla opravdová nuda. Jako poloviční upír jsem si ho ještě užívala, všechno mi šlo, ale teď jsem se při něm strašně nudila, nemohla jsem hrát naplno a musela jsem na to pořád myslet. Hráli jsme můj oblíbený volejbal a i odbíjení míče mi dělala ze začátku trochu problém, nějak jsem neuměla, odhadnou sílu, několikrát to bylo málo, ale když se mi to povedlo, věděla jsem, kolik síly musím vynaložit a potom to šlo levou zadní. Byla to opravdu nuda. Budu si muset jít zase zaběhat, jen co Paul odejde nebo si s ním můžu dát závod, nemuselo by to být tak špatné, uvidíme, co naplánoval na odpoledne a večer on a podle toho se zařídím.

Po konci hodiny jsem na Alici čekala podle domluvy na záchodech, kde mě přišla trochu zkrášlit. Namalovala mi nový obličej, protože se jí nelíbilo, že používám jenom tužku a řasenku a mohla jsem vyrazit na parkoviště, kde u mého auta už čekal Paul. Přesně jak jsem čekala, na něj holky se závistí hleděly. Nasadila jsem pokud možno příjemný úsměv a vydala se za ním.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 21.kapitola: