Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - Prolog

11.10.2009 (09:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3144×

V první sérii: Bella žila se svou matkou a nevlastním otvem ve Phoenixi. Bella však nebyla obyčejná dívka - byla poloviční upír. Krátce před jejími osmnáctými narozeninami se ji ve snech začne zjevovat rodina Cullenových a Forks. Bella se následně stěhuje s psychicky zhroucenou René do Forks, kde se přesvědčí, že sen je skutečností. Bella začne chodit s Edwardem a později se dovídá, že je dcerou Ara, nejvyššího z upírů. Po svých osmnástých narozeninách se stává 100% upírem. Do Belly se však zamiluje Paul, syn Caiuse. Bella je nucena ho zabít, aby ochránila svou kamarádku. Kvůli Paulově smrti dostane podmínku, kterou však nesplní a je nakonec zničena. Aro spolu s jejími přáteli z Voltéry se přidávají k rodině Cullenových. Po dvaceti letech se objeví mladá spisovatelka jménem Isabella Montenegrová, která celý ten příběh zná ze svých snů. Díky knize se seznámí s Cullenovámi a začne chodit s Edwardem.

Prolog

„Kdo mu to řekne?“ zeptal jsem se ostatních v místnosti.

„Blázníš? Víš, co se stane, až se to dozví?“

„A víš, co se stane, pokud mu to neřekneme?“ takhle jsme se dohadovali už od rána. Nikdo mu t nechtěl říct a přitom jsme všichni věděli, že mu to říct musíme.

„Mám nápad!“ zvolal jsem šťastný, že jsem na to konečně přišel. Oba se na mě zvědavě podívali. „Budeme tahat sirky.“ Řekl jsem jednoduše a vzal do ruky tři sirky, jednu jsem zlomil na poloviny. Potom jsem nabídl nejdřív Markovi a potom Joshovi, aby si vytáhli svou sirku.

„Já mu to říkat nebudu!“ vykřikl spokojeně Mark, když si vytáhl dlouhou sirku.

„A já taky ne.“ Dodal po chvíli i Josh a mě až teď došlo, že ta poslední sirka, kterou svírám v ruce je právě ta zlomená. Zbylo na mě, abych mu to došel říct. Vzal jsem tu knihu, nad kterou se už od rána přeme do rukou, a podíval se znovu na zadní stranu a podívám se na tvář té dívky, které za malou chvíli zpečetím osud. Je opravdu hezká a podle toho co o ní psali dokonce i mladá, ale svou knihou si zničila život. Bylo mi jí skoro líto. Najednou jsem si uvědomil, nad čím tady přemýšlím a myšlenky jsem zahnal zpět. Potom jsem se pomalým a nejistým krokem vydal do hlavního sálu.

Zaklepal jsem a čekal, až mě vyzvou ke vstupu. Dveře se otevřeli a já se opět pomalým krokem vydal k trůnu, na kterém seděl on. Několik kroků před trůnem jsem se zastavil a poklonil jsem se mu. Je to už skoro dvacet let, co se zde musíme před ním klanět.

„Jaké mi neseš zprávy Lukasi?“ divil jsem se, že náš vládce, jak se nechal oslovovat, si jméno obyčejného podřadného vojáka bez zvláštních schopností pamatuje.

„Nejsou moc dobré.“ zamumla jsem a potom jsem jednomu z blíže stojících strážců podal onu knihu, kvůli které jsem tu byl, a on ji podal vládci. Ten se na ni překvapeně podíval, a když jsem mu naznačil, aby ji otevřel tak to udělal a začal předčítat, co bylo napsáno na přední záložce knihy.

„Kniha vypráví o lásce dívky, která byla dcerou jednoho z nejvýše postavených upírů k upírovi, co se neživil stejně jako ona lidskou krví. Příběh se poněkud liší od hollywoodských filmů a dává nám trochu zapomenout, jaké upíry my známe. Jak se hlavní hrdinka smíří s překážkami, které se jí vyskytnou? Bude za svou lásku bojovat do posledních sil …“ vládce se na mě podíval a potom se znovu vrátil ke knize. Stejně jako já před chvílí tak i on teď ji obrátil v rukách a podíval se na zadní stranu, kde byla vyfocena autorka a něco k ní bylo i napsáno. „Takže to napsala Isabella Montenegrová?“

„Ano.“ nevěděl jsem co víc říct.

„Co si o tom myslíš, Jane?“ obrátil se na malou blondýnku stojící po jeho pravici.

„Vážně je to zajímavé, ale jak by ta nanicovatá holka o nás mohla vědět tolik věcí? Všichni přece znají naše pravidla i tresty.“

„I to jméno je zajímavé …“ poznamenal to, co mě také napadlo. „Znáš tu historii Lucasi?“ podíval se opět na mě. Nebyl jsem tu tak dlouho, abych Isabellu Marii Swan Volturi poznal, ale nikdo v tomto hradě na ni nikdy nezapomněl a tak jsem se také i já a mí dva bratři dozvěděli tento příběh.

„Ano, znám.“

„Takže víš, že kromě nás tady a Cullenů ho nikdo nezná. A oni od té doby dodržují velmi úpěnlivě tradice.“

„Máš pravdu Caiusi, ale jak by se to ona mohla dozvědět, kdyby jí to neřekli?“ zeptala se ho znovu Jane.

„To opravdu netuším drahá … Ale vím, jak to zjistíme.“ a znovu se obrátil na mě. „Lucasi mám pro tebe úkol. Zjistíš všechno o té dívce a dáš mi vědět, jak se o nás mohla tolik dozvědět. Pokud se ti všechno podaří, mohl by ses posunout trochu více v gardě.“

„Ano pane.“ Poklonil jsem se mu a vydal jsem se k východu. Šel jsem už mnohem klidněji, než když jsem sem vcházel, ale zároveň jsem měl strach, co všechno budu muset udělat.  Přes ten všechen strach jsem byl, ale rád, že úkol Caius svěřil mě. Už skoro dvacet let se zde připravuju na něco podobného a teď přišla moje chvíle.

„Tak co se stalo?“ sesypali se na mě Mark a Josh. Oba na mě čekali u mě v pokoji. Pomalu jsem je obešel a zamířil si to k šatní skříni, odkud jsem si vytáhl sportovní tašku a začal jsem do ní chystat nějaké oblečení.

„Tak povíš nám, co se stalo a proč se balíš?“ zeptali se mě oba podrážděně, když jsem jim po celou dobu neřekl ani jedno slovo.

„Caius mi svěřil úkol.“

„Úkol?“ zeptali se naprosto překvapeně.

„Ano, mám vypátrat tu Isabellu Montenegrovou a zjistit, kde o nás získala tolik informací.“ odpověděl jsem a dál pokračoval v balení. Neměl jsem v plánu tam zůstávat moc dlouho a taky s tím souviselo malé množství oblečení, které jsem si nachystal, ale potom jsem se přece jenom rozhodl, že když už můžu strávit nějaký ten čas mimo Voltéru vytěžím z toho, co nejvíce.

„A co budeš dělat, až ji najdeš? To ji budeš muset zabít?“

„Proč bych ji měl zabít?“ zeptal jsem se stejně překvapeně jako oni před chvílí.

„Zná naše tajemství.“ podotkl Josh.

„Jak to můžeme vědět? Třeba je to opravdu jenom výplodem její fantazie a my s tím nemáme vůbec nic společného.“ Snažil jsem se Isabelly zastat, přesto mi Joshova slova nešla z hlavy, musel jsem nad nimi začít přemýšlet. Co když opravdu naše tajemství zná? Budu schopen ji zabít?

„I kdyby to byla jenom náhoda. Co když napíše další knihu. Naše tajemství je i tak ohroženo.“ Ano s tím jsem musel souhlasit, přestože jsem věděl, že lidé v nás věří asi stejně jako na … Na co věří stejně málo jako na nás? Vůbec nic mě nenapadlo.

Nechtěl jsem tu dívku připravit o její život, ale Josh měl pravdu je pro nás opravdu nebezpečná. Přesto mě na ní něco přitahovalo. Nevěděl jsem co. Možná to byly ty její oříškově hnědé oči nebo milý úsměv. Ať si každý říká, co chce, pokud není upír starý několik desítek nebo stovek let ještě stále má lidské emoce. A ty já jsem rozhodně měl. Isabella se mi líbila.

„Máš pravdu.“ Souhlasil jsem s ním a zapnul zip na tašce. Potom jsem se, i s přáteli za zády, vydal do podzemních garáží, kde na mě podle Caiusových příkazu čekalo auto. Dal jsem si tašku do kufru a nasedl jsem do auta. „Mějte se tu.“

„Ty se měj taky. Nezapomeň, že budeš vyprávět. “

„To se rozumí samo sebou, ale už musím jet, jinak mi uletí letadlo.“ Rozloučil jsem se s nimi a vydal jsem se na letiště. Noční krajina ubíhala kolem velmi poklidně. Ten klid a to ticho, které rušily jenom otáčky mého auta, bylo uklidňující a já se opět přistihl, že přemýšlím o Isabelle.

Nemohl jsem si prostě pomoct, ale její obličej se mi usadil v myšlenkách a já si uvědomil, že tenhle úkol pro mě bude skutečně těžký. Když jsem byl ještě člověk, sám jsem se toužil stát spisovatelem, ale potom jsem potkal Felixe. Byl jsem na prázdninách v Itálii a velmi krásná původkyně mi nabídla prohlídku hradu. Neodolal jsem a rozhodl se ji do středověkého hradu následovat. Až po nějaké době mi došlo, že je to sídlo upírů a já se mám stát jejich jídlem. Došlo mi to, až jsem stál v jídelně a všichni přítomní se na mě hladově dívali. A nejenom na mě, ale i na ostatní, kteří se mnou přijeli.

Viděl jsem tu touhu v jejich očích, které se upíraly na naše krční tepny. Přesto stále vyčkávali. Od jednoho k druhému kolem nás chodili dva muži. U mě se nakonec zastavili. Nevím, co se tehdy přesně stalo, ale na nějaké jejich znamení mě odvedli pryč z jídelny, a když už jsem byl venku, ozval se odtud hrozný křik. Musel jsem si zakrýt uší, ale ani to nepomohlo.

Několik hodin na to za mnou do pokoje, kde mě odvedli, přišli opět ti dva muži. Teď to, ale šlo rychle. Řekli, abych si lehl na postel, která byla v té místnosti, a potom jeden z nich přišel blíž. Jeho oči už nebyly černé jaké v jídelně. Byly karmínově červené. Trochu mě to vyděsilo, ale neměl jsem čas o tom přemýšlet.

Cítil jsem na krku jeho chladný dech a potom se jeho zuby zakously do mé krční tepny. Bylo to opravdu euforické, ale když se jeho rty odtáhly a já cítil, že ještě žiju, byl jsem rád. Přesto jsem svůj názor v následujících minutách musel poupravit. Toužil jsem zemřít. Po celém mém těle proudil oheň. Nevěděl jsem, co se o se mnou děje a raději jsem toužil na místě zemřít.

Tehdy jsem musel opravdu hodně křičet, ale nikdo mi od těch muk nepomohl. Když jsem se vzbudil, přesněji, když bolest ustoupila a já slyšel, jak mé srdce naposledy dotlouklo, otevřel jsem oči a viděl jsem svět jinak. Viděl jsem ho novýma očima, upíříma očima. Potom jsem také ucítil ten nesnesitelný oheň v krku. Ano tehdy jsem poprvé zabil člověka, ale oni mi vysvětlili, že je to nezbytnou součástí mého života. Mé věčnosti.

Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem si na ten život zvykl. Trénoval jsem spolu s ostatními upíry své schopnosti a boj. Nebyl jsem nijak výjimečný a tak jsem nechápal, proč si vybrali tehdy zrovna mě. Prostě jsem to nijak neřešil. Stal jsem se upírem a tím jsem po zbytek věčnosti měl zůstat.

Teď jsem ale už přijížděl na letiště a mířil jsem do Kanady, kde by se měla Isabella zrovna nacházet.

Další kapitola

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - Prolog: