Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 6.kapitola

01.11.2009 (20:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1877×

6. kapitola- Den na procházku jako stvořený

„Ahoj Lucasi.“ pozdravila jsem ho vesela a usmála se na něj.

„Is, rád tě vidím.“ odpověděl a políbil na tvář. Bylo chladno, zapnula jsem si bundu a vyrazili jsme po ulici. Došli jsme až k malému parku kousek od našeho domu, kam jsem začala chodit pře psaní knihy.

Procházeli jsme se parkem, šoupala jsem nohama ve spadaném listí a užívala si nádherný, přestože zatažený podzimní den. Děti v parku pouštěli draky a my se s Lucasem vedli za ruce. Jeho oči měly zvláštní odstín, nebyl stejně fialový, jako když jsem ho viděla poprvé, byla zvláštně zakaleně hnědé.

„Pojď, koupím ti kaštany.“ř a zastavil se u prodavače s horkými kaštany a jeden balíček mi koupil. Vděčně jsem ten teplý balíček vzala do rukou a ohřívala si zmrzlé ruce, které jsem měla studené nejen kvůli počasí, ale také Lucasovu chladnému dotyku.

Pojídala jsem kaštany a povídala si s Lucasem o všem možném. Vykládal o mi o svém lidském životě, kdy se toužil stát spisovatelem stejně jako já. Byl skvělý vypravěč, při jeho mluvení jsem vůbec nevnímala čas a tak mě překvapilo, když si vstal z lavičky, na které jsme seděli, a postavil se přede mě, já na něj jen nechápavě zírala.

„Měla bys domů.“ podívala jsem se na hodinky a zjistila, že je opravdu pozdě.

„S tebou ten čas rychle utíká.“ řekla jsem na svou omluvu.

„Já vím, s tebou se čas taky nevleče.“ řekl a usmál se na mě okouzlujícím úsměvem. Cítila jsem, jak mi začínají hořet tváře a tak jsem pohledem začala bloudit po všem možném, jen abych se nemusela dívat na Lucase. Ten mi v tom, ale zabránil, když zval můj obličej do dlaní a donutil mě tak se na něj podívat.

„Víš, že ti moc sluší, když se červenáš?“ když jsem si před chvíli myslela, že nemůžu být červenější, spletla jsem se. Teď jsem byla ještě rudější. „Pojď, doprovodím tě domů.“ nabídl se a společně jsme se parkem vraceli k nám.

Probudila jsem se s úsměvem na tváři. Sen to byl opravdu nádherný. Tolik jsem si přála věřit, že mě Lucas nezabije a dokonce se z nás stanou přátelé, přestože tahle myšlenka byla naprosto bizardní. Člověk a upír přátelé. Ale vlastně co? Vždyť jsem zrovna spala v domě plném upírů a nic se mi nestalo. Může to fungovat a já chci, aby to fungovalo. Sen, který se mi zdál, byl až neskutečně živý. Kdybych se Lucase nebála, řekla bych, že dokonce nespím, ale jsem s ním opravdu venku a bavíme se spolu jako dobří přátelé, ale on je tu přece proto, aby mě zabil.

„Dobré ráno.“ promluvil nádherný hlas vedle mě a až teď jsem si všimla Edwarda ležícího vedle mě na posteli.

„Dobré ráno.“ usmála jsem se na něj a letmo ho políbila na rty.

„Zdálo se ti něco hezkého?“ zeptal se, když úsměv neopouštěl mou tvář. Souhlasně jsem zatřepala hlavou a do obličeje mi spadl jeden pramen z mých rozcuchaných vlasů. Edward ho zachytil a opatrně ho vrátil na své místo. Také se na mě usmíval jako sluníčko. Nechápala jsem jeho důvod, možná už vyřešili co s Lucasem. Trochu jsem se u jeho jména zarazila. Vždyť se mi o něm zdál sen a my tam byli přátelé. Opravdu jsem si podvědomě přála, aby se mu nic nestalo?

„Co se stalo?“ zeptal se Edward, když si všiml mé chvilkové změny výrazu.

„Nic.“ usmála jsem se na něj. „Jenom jsem si na něco vzpomněla.“ znovu jsem ho políbila, ale tentokrát mě nenechal se jenom tak odtáhnout. Prohloubil polibek, až mě z něj začalo mrazit v zádech. Když jsem čekala, že už se odtáhne, nic se nestalo, začíná se kontrolovat opravdu dobře a tak jsem si začala polibek také vychutnávat.

„Miluju tě.“ zašeptal Edward, když se naše rty rozpojily a já začala lapat po dechu.

„Snídaně!“ ozval se z přízemí Emmetův pobavený hlas. Edward trochu zavrčel a já si jen mohla domýšlet, co mu Emmet v myšlenkách říkal. Vstala jsem a šla do koupelny, když jsem uviděla to vrabčí hnízdo, co jsem měla místo vlasů musela jsem se zhrozit, ale to už stála v koupelně i Alice a tlačila mě na židličku. V ruce měla totiž žehličku a hřeben. Podvolila jsem se, protože samotná bych s těmi vlasy nic neudělala.

Asi po hodině jsem vyšla z koupelny učesaná a oblečená a mohla si jít konečně nasnídat. Měla jsem opravdu hlad.

„Dobré ráno, drahoušku.“ Pozdravila mě hned Esme, když jsem vešla do kuchyně. Na stole jsem měla na talíři nachystané palačinky a spoustu ovoce. Vřela jsem se na Esme usmála a pustila se do jídla. Na to, že v tomhle domě nikdo nejí, vaří tady všichni dobře. Tedy všichni, nevím jak Emmet, toho k vaření ještě nikdy nepustili. A vlastně se jim ani nedivím.

„Tak co budeme dneska dělat?“ zeptal se Edward, který přišel za mnou do kuchyně a políbil mě do vlasů. Napila jsem se džusu a podívala se na něj.

„Co takhle zajít do parku?“ ani nevím, kde se myšlenka na park vzala, možná to bylo tím snem, možná taky proto, že jsem si potřebovala provětrat hlavu, anebo jenom tím, že jsem chtěla být jenom s Edwardem.

„To je skvělý nápad, zajdu ti pro bundu.“  Mezitím jsem dopila džus a šla poděkovat Esme za skvělou snídani, kterou mi nachystala, a potom jsme už mohli vyrazit. K parku jsme jeli autem, protože byl blíž k mému domu než k jejich.

Dneska nebylo tak hezky jako v tom snu. Listí ještě bylo povětšinou na stromech a prodavač, od kterého Lucas koupil kornout teplých kaštanů, tu taky ještě nebyl. Foukal studený vítr, zachumlala jsem se do bundy, ale ani to mě neodradilo od dnešní společné procházky. Miluju procházky, jenom se procházet přírodou a na nic nemyslet, vnímat všechno kolem sebe, ale zároveň nevidět obličeje lidí, kteří kolem vás projdou.

„Ráda se takhle procházím.“ řekla jsem, když jsem, šli už pět minut vedle sebe jako dva cizí lidé.

„Já vím, je to na tobě vidět. Taky jsem trávil spoustu času venku, když…“ nemusel říkat, kdy, oba jsme to dobře věděli. Po Bellině smrti. Nikdy o tom moc nemluvil, když si na Bellu vzpomněl, ucítila jsem malý osten žárlivosti, ale tu jsem se pokaždé snažila rychle zahnat. Bella je přece mrtvá a nikdy se k nám nevrátí. Nemůže. Přestože vím, že by to mnohým udělalo radost a já sama bych měla námět na novou knihu. Nakladatel byl trochu smutný z toho, že jsem odmítla podepsat smlouvu na novou knihu, přece jenom prodejem vydělalo jeho nakladatelství velké peníze, ale jak jsem mohla psát dál, když nevím o čem?

Vážně nevím? Co takhle napsat skutečnost. No trochu to pozměnit.

„Nad čím přemýšlíš?“ vyrušil mě po chvíli Edward.

„Nad novou knihou.“ Řekla jsem pořád zamyšleně.

„Netvrdila jsi, že další už nenapíšeš? Že nemáš žádný nápad?“ zeptal se překvapeně.

„Říkala, ale …“ obrátila jsem se na něj a usmála se. „…zrovna jsem dostala skvělý nápad na novou knihu a asi přece jenom tu smlouvu podepíšu.“

„Tak to je skvělé. O čem bude?“

„Zatím to nemám úplně promyšlené, ale nad něčím přemýšlím.“ Nechtěla jsem, aby věděl, že to bude pokračování mé první knihy a navíc že hlavní hrdinka se zamiluje do někoho jiného, do toho zlého. Pro něj to musí zůstat tajemství do chvíle, než kniha vyjde. Pokud to půjde před Alicí utajit.

Sedla jsem si na nejbližší lavičku a Edward si přisedl za mnou. Vůbec jsme nemluvili, každý jsme byli ponořeni do vlastních myšlenek. Přemýšlela jsem, co všechno by se v nové knize mohlo stát a jestli to ještě víc ovlivní mou roli nepřítele u Caiuse. Už teď má strach z prozrazení tajemství, a kdybych vydala další knihu, nemusel by poslat jenom Lucase, ale i někoho dalšího. Další problém by byl, že bych knihu ani nestihla dopsat.

„Bello?“ ozval se po nějaké době Edwardův hlas u mého ucha.

„Ano?“ vzhlédla jsem a podívala se na jeho ustaraný obličej, na kterém se v tom samém momentě objevil úsměv.

„Měli bychom jít domů, je docela pozdě a navíc jsi ještě neobědvala.“ Připadala jsem si trochu trapně, když mi po jeho slovech opravdu zakručelo v břiše. Ale, copak za to můžu, že jsem se prostě zamyslela a nakonec to přece jenom nebylo kvůli knize a zapomněla na čas, který pokaždé tak rychle utíká? Ne.

„Dobře, stejně už slyším mámu, jak bude vyvádět, přestože ji Esme volala.“ Ano pokaždé, když volala Esme a ne já, měla máma podezření na nějaké nekalosti, které bych mohla s Cullenovic dětmi provádět. Kdyby jen tak věděla. Ale ona neví a nikdy se to ani nesmí dozvědět.

„Máš pravdu.“ Věděl, co mě bude doma čekat a tak jsme vstali a pomalým loudavým krokem jsme se vydali k nám domů, kde jsem si hodlala udělat něco dobrého a hlavně teplého na oběd. Začínala mi být opravdu zima.

Předchozí kapitola ooooo Další kapitola

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 6.kapitola: