Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 5.kapitola

24.10.2009 (18:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2390×

5. kapitola - Nepodařená oslava

Probudila jsem se, se spokojeným úsměvem na tváři. Edward stál u okna a díval se ven, přesto jsem poznala, že se něco děje.

„Dobré ráno.“ otočil se na mě, než jsem stačila něco říct a nádherně se usmíval.

„Dobré.“ odpověděla jsem a začala se protahovat. Ani tehdy ze mě nespustil svůj zkoumající zrak. Pořád jsem si nemohla zvyknout na to, že tu tráví celé noci a pozoruje mě, jak spím. Trochu jsem se začervenala, doufala jsem, že jsem nemluvila ze spaní. Když zahlédl, jak mi hoří tváře jasně červenou, nechápavě pozvedl obočí.

„Mluvila jsem zase ze spaní?“ zeptala jsem se ho, ale nedívala jsem se na něj. Pohled jsem zase sklopila na ruce položené v klíně. Trochu jsem si pamatovala, co se mi zdálo, ale nebyla jsem si moc jistá. Neodpověděl, jenom němě přikývl na souhlas. „Co jsem říkala?“

„Jako obvykle …“ potom se jeho obličej nechtěně zachmuřil.

„To nebylo všechno?“ věděla jsem, že obvykle s ním ze spaní mluvím, ale ten zamračený obličej, přestože jenom na chvíli mi vytvořil husí kůži.

„Mluvila jsi o Lucasovi …“ cože? Mě se zdálo i o Lucasovi? Tak tohle jsem si vážně nepamatovala. Jeho slova mě naprosto vykolejila. Vstala jsem a začala se chystat do školy. Edward pořád stál na místě u okna a sledoval moje počínání. Oblékla jsem se a chystala si vzít školní tašku, když mě zastavila jeho chladná ruka.

„Kam jdeš?“ zeptal se překvapeně.

„No přece do školy.“ odpověděla jsem.

„Dneska je, ale sobota.“ Páni, dneska jsem tak mimo, že chci jít do školy i v sobotu. Určitě to je vina toho snu. Edwardovi se to, co jsem říkala, zřejmě moc nelíbilo. A já bych to chtěla tolik vědět. Proč jsem mluvila o Lucasovi? Zamyšleně jsem si šla znovu sednout na postel.

„Is?“ zeptal se po chvíli nejistě Edward. Vzhlédla jsem k němu a čekala, co řekne. „Víš, Alice ti chtěla udělat včera oslavu k tvým narozeninám, podařilo se mi ji přemluvit, ale …“ usmála jsem se, když jsem jistila, že se žádná oslava nekonala „…ale ona stále trvala na tom, že když jsi ji neměla v den narozenin, musíš to oslavit dneska.“ tak po tomhle mi zmrzl úsměv na rtech. Potom jsem se, ale rozhodla udělat Edwardovi radost, ze včerejší dárek a tak jsem souhlasila, že ty moje narozeniny přece jen oslavíme.

Dopoledne jsme strávili u nás doma a jenom jsme se poflakovali. Mamka byla zavřená v pracovně, kde jako vždy opravovala nějaké studentské práce a táta zase odjel za nějakým klientem. S Edwardem jsem se dívala na film a užívala si klidnou sobotu. Tedy až do odpoledne, kdy jsme vyrazili k nim domů.

Mohla jsem tušit, že Alice nebude troškařit. Stačilo vidět příjezdovou cestu k jejich domu a všechna nálada na oslavování mě přešla. Každý druhý strom byl ověšet stružkami a na tom posledním, byl zavěšený transparent „HAPPY BIRTHDAY ISO!“. Ta Alice se snad zbláznila.

„Jdeme?“ zeptal se Edward, když zastavil a já ještě pořád seděla v autě. Tohle se mu moc často nestává, obvykle vystupuju hned, jak zastaví. Nepatrně jsem tedy kývla a Edward mi šel zase otevřít dveře, mezitím jsem si nasadila šťastný úsměv, a když se otevřely dveře, vystoupila jsem z auta.

Ruku v ruce jsme šli s Edwardem ke dveřím. Edward se mě snažil uklidnit tím, že mi kreslil na ruku kolečka, ale moc to nepomáhalo. Potom mi otevřel dveře a spolu jsme vešli do toho jejich nádherného domu.

„Všechno nejlepší, Bello!“ a tohle mě dorazilo nejvíc, měla jsem takovou chuť na všechny zakřičet, že nejsem Bella, ale raději jsem se kousla do jazyku a podívala jsem se na Edwarda, který čekal na moji reakci. Usmála jsem se na něj ve snaze, aby si myslel, že se mi to líbí, ale úsměv byl věnovaný pouze jemu a nikoli za tu oslavu. Přesto bylo vidět, že mu to stačí.

„Všechno nejlepší.“ Vrhla se na mě Alice sotva jsme došli do obýváku a podávala mi nějakou krabičku. Nejistě jsem si ji vzala a začala rozvazovat stužku, kterou byla převázaná. Když jsem ji otevřela, nevím, co jsem vlastně čekala, že od Alice dostanu, ale vytáhla jsem nádherně vyřezávaný rámeček na fotky a uvnitř byla fotka mě, Alice, Rose a Chiary. Bylo to opravdu nádherné, dokonce jsem cítila mírný tlak v očích, jak se mi tam usadily slzy. Po Alici přišli na řadu i ostatní.

K večeru, kdy jsme už jenom seděli a povídali i o všem možném jsem musela uznat, že se mi to dnešní odpoledne líbilo. Nikdy jsem svoje narozeniny moc neslavila, od doby kdy záleželo na mně, jestli je chci slavit nebo ne, jsme je doma nikdy nějak moc neslavili.

Z ničeho nic se Edward, který seděl vedle mě a o kterého jsem de facto byla opřená, postavil a já se povalila do sedačky. Než jsem se úplně vzpamatovala a posadila se, Edward už v místnosti nebyl. Stejně jako já, tak i celá jeho rodina se dívala na chodbu, kterou odešel ven.

Seděli a čekali jsme na Edwarda asi pět minut, když se zvedla i Alice a odešla taky ven. Chtěla jsem se jít taky podívat, co se děje, když Edward beze slova odešel a po něm taky Alice. Všichni, ale čekali, až se Edward s Alicí vrátí a tak jsem se rozhodla počkat taky. Začala jsem si hrát s prsty a bubnovala na nohou. Venku jsem nic neslyšela, ale to ještě neznamenalo, že se tam nic neděje.

Po dalších deseti minutách se ozvala hrozná rána, až jsem nadskočila. Všichni se chtěli vydat ven, ale to už Edward s Alicí vcházeli dovnitř. Oba mlčeli a my jsme netrpělivě čekali, co nám řeknou a jak vysvětlí tu ohromnou ránu, co jsme tady všichni slyšeli.

„Co se stalo, Edwarde?“ zeptal se Carlisle, když si Edward opět sedl vedle mě.

„Jenom vám mám vyřídit pozdrav z Voltéry.“ Bylo vidět, že se o tom nehodlá dál bavit, a i přesto, že s Arem bydleli pod jednou střechou víc, jak dvacet let se na něj podíval s jasnou výtkou.

„Caisu.“ řekl potichu Aro. To jméno jsem spíš vytušila, než slyšela. Edward jenom na souhlas pokýval hlavou a potom, když si všiml mé reakce na Arova slova, se na mě podíval s otázkou v očích.

„To už nebudu mít nikdy klid?“ zeptala jsem se.

„Budeš, slíbil jsem ti to.“ a přitiskl si mě k sobě ještě blíž, až mě to trochu zabolelo. Pokusila jsem se na něj usmát na znamení, že mu věřím, ale nebyla jsem si jistá jestli to jako úsměv vůbec vypadalo.

„Koho poslal?“ zeptal se, se zájmem Aro.

„Jmenuje se Lucas, ale určitě ho neznáš, přišel až po našem odchodu.“ odpověděl mu a vlastně i celé své rodině Edward.

„Alice, tys věděla, že přijde?“ vložil se do toho i Carlisle, kterému se nechtělo věřit, že by mu dcera něco takového zatajila. Ohrozila by tím přece celou rodinu.

„Ne, vypadá to, že Lucas je štít a to hodně silný.“ bránila se Alice.

„Jak se o Is, dozvěděl?“ zeptala se, se smutkem v očích i Esme.

„Díky, té knize. Myslím, že ji našel, přečetl a potom, když zjistil, že obsahuje naše tajemství, rozhodl se ji ukázat Caiusovi, které ho potom poslal sem, aby Is …“ to poslední slovo se mu zadrhlo v ústech a nemohl ho vyslovit. Ani nemusel, všichni v obýváku věděli, co chtěl říct. Všichni, tedy až na mě, Caiuse znali a věděli, čeho je schopný.

„Is, odvezu tě domů.“ Rozhodl Edward, když už jsem asi podruhé zívla.

„Ale, já tu chci zůstat.“ to bylo poprvé, co jsem tohle řekla dobrovolně. Ale faktem bylo, že jsem se o Lucasovi chtěla dozvědět víc. Ani nevím, kde se ve mně ta touha svého budoucího vraha poznat víc vzala, ale prostě jsem to potřebovala slyšet.

„Vždyť tu už spíš.“ snažil se mě přesvědčit, ale marně.

„Zavolám k vám, aby rodiče neměli strach.“ Řekla Esme, když viděla, že se Edwardovi nepodaří mě přesvědčit a potom tedy odešla do kuchyně, odkud jsem jenom zaslechla, jak říká mámě nebo tátovi, že se ta oslava trochu prodlouží a já u nich zůstanu přes noc. Během toho nikdo nepromluvil, všichni čekali až se Esme vrátí.

„Co má ten Lucas v plánu?“ zeptal se Jasper, který za celý večer moc nemluvil.

„To netuším, je to těžké odhadnout, když mu nemůžu ani číst myšlenky, ale ho to také překvapilo, když to zjistil. On dokonce neznal svůj dar.“ a tak jsem se vlastně dozvěděla o Edwardově prvním setkání s Lucasem, které se odehrálo před mým domem. Mělo mi včera přijít divné, že Edward opakoval svoje varování, ale tehdy jsem byla naprosto mimo a tak mi to nedošlo.

„Zvláštní, že nezná svůj dar.“ poznamenal zamyšleně Carlisle.

„Určitě je hodně nadaný jinak by ho Caius neproměnil a hlavně, neposlal by ho s úkolem …“ všem dělalo problémy jenom vyslovit to, že mě přišel zabít, ale ani jsem se jim nedivila, sama jsem to stěží vyslovila v duchu natož nahlas.

Jejich rodinná porada pokračovala ještě dál, ale já jsem toho už moc neslyšela. Snažila jsem se nechat oči otevřené a vnímat, co ještě řeknou o Lucasovi, ale víčka mě přestaly poslouchat a klesly mi únavou. Jediné co jsem potom ucítila, bylo jak mě silné a chladné paže, nespíš Edwardovy, nesly do schodů a potom mě opatrně položili na nadýchané polštáře a nakonec přikryly dekou.

Předchozí kapitola ooooo Další kapitola

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 5.kapitola: