Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 4.kapitola

19.10.2009 (21:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2394×

4. kapitola - Narozeninový den

Ráno jsem trochu nestíhala a tak jsem vlastně doufala, že na mě Edward bude zase čekat přede dveřmi. Ale když jsem vzhlédla, stříbrné Volvo nestálo na svém obvyklém místě a navíc na schodech někdo stál. Nikdy jsem ho neviděla, ale byl mi nějak povědomý. Možná to bylo jeho světlou kůží, nebo tím, jak moc byl hezký. Nebyla jsem si jistá, ale najednou jsem z něj měla strach. Co mě proboha vyděsilo? Vždyť se na mě jenom trochu usmál.

„Ahoj jsem Lucas …“ představil se mi a já na něj nepřestávala zírat.

„Já … já … jsem Isabella.“ odpověděla jsem, přestože jsem se trochu zadrhávala. Jeho oči měly zvláštní fialovou barvu a já měla pocit, jako bych to oči odněkud znala, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud.

Znovu zafoukal vítr a dveře za mými zády se zabouchly. Ten zvuk mě vyděsil. Pořád jsem sledovala Lucase a vůbec mi nedošlo, že couvám, dokud jsem zády nenarazila do právě zavřených dveří. Tohle mě doslova přimrazilo. Lucasův usměv se ještě roztáhl.

„Rád tě poznávám, Isabello.“ promluvil zvonivým melodickým hlasem.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem vědět proč je mi tolik povědomý, ale zároveň jsem se bála, co se od něj dozvím. Když jsem tu otázku řekla nahlas, najednou jsem si už nebyla tak jistá, jestli chci odpověď znát.

„Jak jsem řekl, Lucas.“

„To vím …“ nestihla jsem, ale už nic víc doříct, protože u chodníku zabrzdilo Edwardovo aut. Sotva zahlédl, co se děje na schodech byl hned u mě a z jeho úst vycházelo tlumené, ale i pro mě dost slyšitelné vrčení.

„Něco jsem ti říkal!“ obořil se na Lucase vztekle a nepřestával vrčet.

„A udělal jsem jí snad něco?“ zeptal se překvapeně Lucas, ale nespouštěl ze mě pohled svých fialových očí. Edwardovo vrčení se začínalo pomalu stupňovat, ale najednou se utišil. Po ulici přecházel soused.

„Ne, ale to nemění nic na skutečnosti, že jsi tu neměl být.“

„Nic jsem ti neslíbil, mám své rozkazy.“ potom mi to došlo. Lucas přijel z Voltéra. Moje srdce se rozběhlo jako splašené a tím přilákalo pohledy obou upírů na mě.

„Ty … ty …“ nedokázala jsem ze sebe dostat jedinou větu.

„Klid, Is. Lucas teď odejde a všechno bude v pořádku.“ snažil se mě uklidnit Edward, ale já jen záporně zavrtěla hlavou, až se mi uvolnilo několik vlasů z mého narychlo učesaného copu. Když jsem se na něj podívala, jeho pohled byl opět plný lásky a něhy, ale někdy tam hluboko v jeho očích jsem zahlédla také zlost a nenávist. Těchto pocitů jsem se bála.

„Odejdi a už se sem nevracej.“ zavrčel na Lucase opět Edward.

„Mám, své rozkazy. Ona o nás ví.“ teď už vrčel i Lucas.

„Nikomu nic neřekne.“ Odpověděl místo mě Edward a na znamení toho, že mě nedá, se přede mě postavil v obrané pozici. Ani bych nemohla nikomu nic říct, pomyslela jsem si, všichni by se mysleli, že jsem blázen.

Měla jsem takový strach, že jsem si ani neuvědomila, že jsem měla být dávno ve škole, což mi také v tom okamžiku připomnělo zvonění telefonu. Volala mi máma. Jako profesorka, věděla o mé absenci hned.

„Ano mami?“ ozvala jsem se do telefonu roztřeseným hlasem.

„Proč nejsi ve škole!“ ozval se v telefonu mámit rozzlobený, ale zároveň vystrašený hlas.

„Já… hned tam budu. Zaspala jsem.“ Hm, to je opravdu pohotová odpověď.

„Jako bych ti neříkala, abys vstávala dřív.“ řekla a ještě zamumlala něco v tom smyslu, že si mám pospíšit. Schovala jsem mobil do kapsy a podívala jsem se na Edwarda. Věděl, s kým jsem mluvila i kvůli čemu.

„Neukazuj se tady.“ pohrozil ještě Lucasovi a vydal se se mnou k autu, kde mi otevřel dveře a doslova mi pomohl nasednout. Trochu jsem se uklidnila, až když se Edward rozjel ke škole. Pořád jsem musela myslet, jak na sebe vrčeli i na to, že teď nejsem ani já, ani má rodina v bezpečí a to všechno kvůli knize.

„Is, to bude dobré, neplač.“ to že brečím, jsem si uvědomila až potom, co mi Edward jednu slzu setřel.

„Já nebrečím.“ popotáhla jsem a rukávem na mikině jsem si otřela ty zrádné slzy, které mi tekly po tvářích.

„Slibuju, že už se u vás nikdy neobjeví.“ otočil se na mě, když už jsme stáli na pozemku, kde našel poslední volné místo, kde zaparkoval. Uslzenýma očima jsem se na něj podívala. Tolik jsem mu chtěla věřit, ale zároveň jsem měla hrozný strach. Ne o mě, ale o mou rodinu, o mámu a tátu.

Povzbudivě se na mě usmál a já i přes slzy, které mi znovu začaly téct, mu úsměv oplatila. Potom se ke mně naklonil a jemně mě políbil na rty. Byl to jenom letmý dotyk, ale i při něm mi projelo po těle příjemné zamrazení a já začala rychleji dýchat. Moje reakce vyvolala na jeho rtech úsměv a já jsem se teď musela také usmát. Vida co dokáže jeden polibek.

„Musíš do školy.“ zamumlal, když se naše rty rozpojily.

„Ale, mě se nechce.“ právě teď jsem potřebovala být s ním. Uvědomila jsem si, že mě dokázal dokonale uklidnit a já jsem teď potřebovala být klidná.

„Taky bych tě nejradši nikam nepustil, ale jestli nepůjdeš, za chvíli přijde tvoje máma.“ a ukázal mi na okno jejího kabinetu, kde jsem ji mohla zahlédnout, jak nás sleduje.

„Dobře, tak jdeme.“ rezignovaně jsem se od něj odtáhla a teď jsem se rozhodla počkat, až mi otevře dveře. Překvapila jsem ho tím, že jsem hned nevysedla, ale odměnil mě jedním ze svých nádherných úsměvů.

Přitáhla jsem si blíž bundu a vydala jsem se s Edwardem po boku do školní budovy. Tam mně naposledy letmo políbil a každý jsme šli na své vlastní přednášky. Za celý den jsme se ani jednou neviděli a tohle odpoledne jsem se na Edwarda opravdu těšila. Když jsem ho zahlédla, jak se ležérně opírá o své auto, musela jsem se usmát. Dívky, které kolem něho procházeli, a vrhaly na něj koketní pohledy, vůbec nevnímal. Jeho pohled a také úsměv byl věnován jenom mě.

„Stýskalo se mi.“ řekla jsme, když jsem přišla k němu blíž. Neviděli jsme se jenom několik málo hodin, ale já měla pocit, že to bylo několik dlouhých dnů. Opět jsme se políbili a tentokrát se čas kolem nás zastavil. A nejen pro nás.

„Všichni se na nás dívají.“ poznamenala jsem, když se trochu odtáhl.

„Tak ať, mě to nevadí.“

„Mě taky ne.“ odpověděla jsem a počkala, až mi Edward otevře dveře. Potom jsem nasedla a jeli jsme domů. Když zastavil, zarazila jsem se při pohledu na schodiště před naším domem a vzpomínkou na dnešní ráno. Edward si toho všiml a povzbudivě mi stiskl ruku.

Společně jsme potom vystoupili z auta a šli znovu k nám. Dneska jsem neměla moc učení a tak jsem se rozhodla věnovat Edwardovi. V pokoji jsem odložila tašku a sundala si bundu. Na to, že je teprve září je docela chladno, zapnula jsem proto topení a potom si šla sednout za Edwardem na postel.

„Něco pro tebe mám.“ řekl tajemně. Nechápavě jsem se na ně podívala. „Máš přece narozeniny.“ Páni, to to tak rychle utíká. 15. září. Mám narozeniny. Je mi osmnáct. Dokud mi to nepřipomněl, vůbec jsem na to nemyslela. „Všechno nejlepší.“ Popřál mi a podal mi malou modrou krabičku. Znovu jsem se na něj nechápavě podívala. Naznačil mi, aby ji otevřela.

Když jsem ji tedy začala otevírat, rozklepaly se mi ruce. Nakonec se mi ji přece jenom podařilo otevřít a já se dívala na nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostala. Byl to stříbrný náramek a na něm bylo srdíčko.

Neovládla jsem se o zase mi začaly po tvářích stékat slzy. Dneska jsem měla nejubrečenější den za poslední rok, ale teď to nebyly slzy strachu, ale naopak slzy štěstí. Položila jsem krabičku na noční stolek a objala jsem Edwarda kolem krku.

„Děkuju.“ zašeptala jsem mu do ucha a potom jsem ho začala líbat. Přestože jsem si nepřála nic jiného, aby polibek neskončil, Edward se ode mě po chvíli odtáhl. Měla jsem stále zavřené oči a užívala si ten pocit štěstí. „Miluji tě.“ řekla jsem a v tom momentě jsem měla na rtech opět ty jeho a znovu jsme se líbali.

„To jsou ty nejhezčí narozeniny, jaké jsem kdy zažila.“ Šeptala jsem, abych nenarušila tu bublinu štěstí, ve které jsme se nacházeli. Nechtěla jsem k sobě pustit okolní svět. Toužila jsem být neustále v Edwardově náručí.

„Smím?“ zeptal se, když jsem zůstala opřená o jeho hrudník. Podívala jsem se na něj, co tím myslel a on mi pohledem naznačil krabičku. Trochu jsem se narovnala a podala mu ji. Vytáhl náramek a potom mi ho připnul na ruku.

Srdíčko na náramku se nádherně zalesklo, když na něj dopadl poslední paprsek zapadajícího slunce.

„Je jako já. Tvrdé, krásně a na slunci se třpytí.“ řekl a já se mu zase stulila do náručí, kde jsem toužila navždy zůstat. Oba jsme v tu chvíli nemohli být víc šťastní, než jak jsme zrovna byli.

Máma s tátou přišli až pozdě k večeru, každý mi popřál a dal mi malý dárek, ale Edwardovu srdíčku se stejně nic nevyrovnalo.

Předchozí kapitola ooooo Další kapitola

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 4.kapitola: