Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 1.kapitola

12.10.2009 (17:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2505×

1.kapitola – Jsem Isa, ne Bella!

Tolik se toho změnilo od chvíle, kdy jsem vydala knihu, že už ani nevím, jak jsem žila, než jsem se přistěhovala do Kanady. Někdy na to vzpomínám, jako na dny klidu a někdy i nudy, ale byly to dny mé nudy. Teď jsem v jednom kole, lidé mě zastavují na ulici, abych se jim podepsala do mé knihy nebo jen tak na papír. Je to milé, ale trochu otravné. Ve škole si lidé pomalu začínali zvykat a já za to byla ráda.

Zapadla jsem docela dobře. Našla jsem si spoustu přátel. Nevím jistě, jestli se se mnou bavili kvůli mé knize nebo jen kvůli mně samotné. Doufala jsem v tu druhou možnost. Kromě školy jsem s nimi však moc času netrávila. Díky svému novému příteli jsem ani neměla kdy.

Ráno mě vyzvedával u domu a odvážel do školy, kam se také později přihlásil. Neměli jsme společně moc hodin, ale to vůbec nevadilo. Navzájem jsme si se užili každé odpoledne. Domů jsem chodila už jenom přenocovat a to taky jen někdy.

„Tak co dneska podnikneme? Co bys chtěla dělat. Is?“ zeptal se mě Edward, když mi otevíral dveře spolujezdce. Na to jaké mu prvních několik dní dělalo potíže odolat mé krvi, se dneska už choval opravdu nenuceně.

„Co takhle jet k vám? Už jsem dlouho neviděla Esme.“ Navrhla jsem po krátké úvaze.  Chtěla jsem mu udělat radost. Vím jakou radost měl, když Bella chodila k nim domů a zapadla do jeho rodiny tak, že by si všichni mohli myslet, že do ní patří odjakživa.

„Skvělý nápad. Vlastně se mě už ptala, kdy tě znovu přivezu ukázat. A nejenom ona.“ řekl vesele, ale jeho hlas měl trochu smutný podtón. Tušila jsem, kdo se na mě ptal. Zřejmě to byla Alice a Chiara. Zase mě budou chtít vytáhnout na jedny ze svých nákupních horeček, přestože nakupování nepatřilo mezi moje oblíbené činnosti, jako u Belly. Nasedla jsem do auta a ponořila se do svých vlastních myšlenek.

Někdy jsem jen tak sedávala před zrcadlem a přemýšlela sama o sobě, ale pokaždé se ozval takový ten dotěrný hlásek, který vám nikdy nedá spát. Nikdy nebudeš Bella, ani když přijmeš její jméno. Pokaždé budeš Isa. Oni ale chtějí Bellu ne Isu. Často mi ten hlas lezl na nervy, ale v některých okamžicích měl pravdu. Začínala jsem si na jméno Bella zvykat, ale já přece nejsem Bella, jsem Isa!

„Tak jsme tady.“ vytrhl mě z mých myšlenek Edward. Najednou jsem na jeho rodinu neměla vůbec náladu. Potřebovala bych trochu klidu na přemýšlení, ještě jsme si to s tím vnitřním hlasem nedoříkaly dokonce, a pokud se tak nestane, nebudu se moc tvářit vesele. Přesto jsem, ale vysedla z auta a po Edwardově boku jsem se vydala do domu.

„Kdopak to k nám přišel. Sestřičko!“ zvolal vesele Emmet a šel mě obejmout. Pořád jsem si namohl zvyknout na tu jeho věčně veselou náturu. Já od přírody pesimista jsem to s ním mívala docela těžké. Než jsem se vzpamatovala, byla jsem v jeho medvědím sevření a pomalu mi docházel dech.

„Emmete …“ potom mu došlo, že jsem pouze člověk a pustil mě na zem. Přesto si mě nepřestal dobírat a zase mě začal srovnávat s Bellou.

„Promiň, já na to úplně zapomněl. Bella byla upír a tak  …“ a zase ty věčné omluvy. Hned na začátku jsem ho přestala vnímat. Přesně takové chování jsem nesnášela. Jediný, kdo mě z téhle rodiny znal asi nejlépe, byl Jasper. Nikdy se ke mně nechoval jako by ve mně viděl Bellu. Možná to bylo taky tím, že s Bellou neměli takový blízky vztah jako ostatní členové rodiny. Nevěděla jsem to, ale byla jsem ráda, že na moje pocity nemyslí a tak se ani Edward nemohl dozvědět, jak se cítím.

Vydala jsem se do pracovny pozdravit i Esme. Je to skvělá bytost, už při psaní knihy jsem k ní cítila určité sympatie, ale ty se zvětšily, až když jsem ji poznala. Přestože jsem si ji oblíbila, nemohla jsem říct, že je jako moje matka. Svou matku přece mám a přes všechny hádky, kdy jsme si řekly opak, ji mám moc ráda. Esme beru jako kamarádku, které se kdykoliv mohu vyplakat na rameni.

„Bello, promiň Is, tak ráda tě zase vidím.“ A šla mě políbit na tvář.

„Já tebe taky Esme.“ A snažila jsem se na tváři vykouzlit úsměv, za kterým bych skryla tu bolest, kterou jsem cítila, pokaždé když mě někdo z rodiny oslovil Bello. Před nimi jsem se snažila, aby si mé bolesti nevšili, ale o samotě jsem to snášela špatně. Byla jsem ráda, že Edward nemůže číst mé myšlenky. Nebyla jsem si jistá, jestli by dokázal pochopit, jak se cítím.

Vypadalo to jako bych aspoň něco měla s Bellou společné a tedy naše dokonalé hraní. Pochybovala jsem o tom, že by mě neprokoukli, ale vypadalo to, že ne. Nikdo se mě na nic neptal. Nikdy jsem nevěřila, že budu umět tak přesvědčivě lhát. Přestože jsem pesimista, rozhodně jsem pravdomluvný pesimista a tak jsem měla z počátku strach, aby mé lži nebyly odhaleny.

„Bell-Is konečně jsi tady. Musíš se mnou nahoru.“ Vtrhla Alice do Esminy pracovny jako velká voda a už mě táhla do svého pokoje a rovnou do jedné z největších šaten jakou jsem kdy viděla.

„Ahoj Rosalie, Chiaro.“ Stále jsem si nemohla zvyknout na to říkat Rosalii Rose, přestože mi to už několikrát nabídla.

„Ahoj Is.“ Konečně jsem se nemusela k úsměvu nutit. Konečně si alespoň jeden upír nespletl moje jméno s Bellou. Vřele jsem se na ni usmála.

„Řekni, které tričko se ti líbí víc?“ a ukázala na dvě trička, které vysely na ramínkách. Nechápala jsem, proč se ptá na můj názor už tolikrát přece s mým stylem oblékání nesouhlasila a teď chce vět jak se mi libí to které tričko. Přesto jsem se na ně podívala. Stačilo jedno mrknutí oka a já měla jasno.

„To zelené.“

„Já ti to říkala.“ zasadila si svou i Rosalie.

„Ale jak se vám něco takového může líbit? Ta zelená je podle mě naprosto nesnesitelná.“ Přesto dala na naše slova a druhé tričko schovala zpět do skříně.

„Kam se vlastně chystáš?“ zeptala jsem se zvědavě, když se začala převlékat.

„Kam se chystám? Chtěla si říct, kam se chystáme ne?“ a pokračovala v oblékání, u zeleného trička se zastavila a potom si ho se zjevnou nechutí oblékla. Nikdy jí nikdy do oblékání nemluvil, ale teď když se proti ní spikla celá ženská část upířího osazenstva domu, musela se chtě nechtě podřídit.

„No, tak kam tedy pojedeme?“ zeptala jsem se s trochu hraným nadšením. Pokaždé, když Alice něco vymyslela, jsem se trochu začínala bát a pokaždé jsem měla čeho, doufala jsem, že dneska nebude chtít jít na nákupy. Venku nebylo moc hezky, foukal studený vítr a já ke všemu nebyla pořádně vyspaná. Na nějaké hodinové nákupy jsem dneska neměla vůbec náladu.

„Uděláme si malou dámskou jízdu.“ Řekla nadšeně a já jsem se v duchu zhrozila. Tři upírky a lidská dívka jsou spolu na dámskou jízdu. Tak to bude opravdu zábava. Rosalie se tvářila nadšeně, ale moc jsem jí to nadšení nevěřila. Podle mě by raději zůstala doma a dělala si nehty. A já bych nejraději zalezla do postele s nějakou dobrou knížkou.

Když se oblékl, prohlídla si mě a nakonec vybrala ze skříně i nějaké oblečení pro mě. Mezi tou hromadou co mi podala do rukou, byla i modrá halenka. Zase modrá, povzdechla jsem. Věděla jsem, že se Edwardovi líbila, ale já jsem ji moc nemusela stejně jako růžovou. Mé nejoblíbenější barvy byly žlutá, červená a černá, ale když mi Alice zařizovala šatník, moc věcí v těchto barvách tam nebylo, všechno bylo modré.

Přesto jsem, ale vzdala marné pokusy o protest a převlékla se do toho, co mi nachystala. Když jsem se oblékla i já, dala se Alice do česní mých vlasů. Ráda jsem je nosila rozpuštěné, ale k téhle příležitosti se prý nehodily. Asi po půl hodině jsme všechny vyšly z jejího pokoje a zamířily do přízemí.

Nebýt toho, že jsem byla v domě plném upírů vypadalo by to tam jako c každé jiné domácnosti. Emmet se díval na basketbalový zápas, Carlisle seděl v křesně nad nějakou neuvěřitelně tlustou knížkou, Jasper s Emíliem hráli šachy a Edward seděl za klavírem. Vyťukával tam nějakou melodii, ale pořád mi to nepřipomínalo nějakou skladbu. Jediný kdo tu chyběl byl Aro. Vůbec mi to, ale nevadilo, pořád se na mě díval jako na svou ztracenou dceru a mě to štvalo.

Do dveří pracovny ještě vyšla Esme a mohly jsme vyrazit. V garáži jsme si vzaly dvě auta. Alice jela se mnou svým porshem a Rosalie s Chiarou a Esme jely v Rosaliině BMW.

Kvůli dlouhé škole a hodině strávené u Cullenů jsme ke klubu, kam chtěla Alice jít, jsme dorazily až skoro za tmy. Chiara se zlepšila v odolávání lidské krvi a tak jsme tam mohly jít všechny. Nehrozilo, že bychom tam byly bůhví jak dlouho, ale tak byla jsem rozhodnutá dát Cullenům šanci.

Před klubem jsem se, ale zastavila. Měla jsem takový zvláštní pocit jako by mě někdo sledoval. Alice si všimla mého pohledu směřujícího do jedné z temných uliček na druhé straně cesty a také se podívala tím směrem. Potom se ale opět podívala na mě.

„Je všechno v pořádku Is?“

„Jasně, že jo.“ a trochu jsem se také usmála. Zřejmě se mi to všechno jenom zdálo. Kdyby tam opravdu někdo byl, Alice by ho viděla a pokud nikoho neviděla, nikdo tam nebyl. S těmi slovy jsem se trochu uklidnila a s příjemným, ale nuceným úsměvem jsem vešla do klubu.