Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 16.kapitola

02.09.2009 (09:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3062×

16. kapitola - Zpropadené kino

Edward už na mě čekal na terase. Jak mě uviděl vybíhat z lesa, postavil se a otevřel náruč, do které jsem mu okamžitě vběhla a políbila ho. Jeden den a tolik mi scházel, nechápu, jak jsem to mohla ve Voltéře přežít celý měsíc.

„Kohopak jsi nám to přivedla?“ zeptal se hned, jakmile jsem mu uvolnila pusu.

„Pojď dovnitř a hned se to dozvíš. Pojď taky Paule,“ otočila jsem se na Paula. Jeho nepřátelský pohled, který upíral na Edwarda, mě trochu vyděsil, ale nevěděla jsem proč. Doufám, že se mi to jen zdálo, protože jakmile si všiml, že se na něj dívám, hned se začal usmívat.

Všichni na nás čekali v obýváku. Jakmile zaslechli, že máme návštěvu a Edward neví, kdo to je, seskupili se tam a teď čekali, koho jim to vlastně představím.

„Ahoj,“ pozdravila jsem všechny, jak jsem vešla. Všichni se na mě usmáli.

„Ahoj Bell. Koho si nám sem přivedla?“ zeptal se Carlisle a vstal z křesla, aby se mohl s neznámým upírem přivítat.

„Carlisle, tohle je Paul… Paul Volturi. Paul tohle je Carlisle a jeho rodina,“ navzájem jsem je představila a dělala, že jsem si nevšimla těch zděšených pohledů, které se objevili na tvářích všech, kromě Carlisleovi, když zaznělo Paulovo celé jméno.

„Vítám tě u nás doma,“ pozdravil Paula, jako vždy zdvořilý, Carlisle. 

„Také mě těší Carlisle,“ a podal Carlisleovi ruku, kterou Carlisle přijal.

„Bello, to je ten upír, jehož vůni jsme včera cítili?“ zeptal se Edward.

„Ano, byla to Paulova vůně,“ odpověděla jsem mu a šla si za ním sednout na pohovku. Mezitím si šel sednou i Carlisle na své původní místo a gestem naznačil Paulovi, aby ho následoval a sedl si na volné křeslo.

„Takže, ty jsi Volturi…,“ upřesňoval si Carlisle, co se dozvěděl. Paul jen přikývl, „jaké je tvé postavení ve Voltéře?“

„Asi podobné jako Belly, jsem totiž Caiusův syn, ne tedy tak jako Bella je Arova dcera, ale Cauius mě proměnil a udělal ze mě svého syna.“

„Takže další z královské rodiny. Vítej princi.“ Ach jo. Ten Emmet si nikdy nedá pokoj.

„Dovol, abych ti představil mého syna Emmeta, je to takový rodinný vtipálek, vedle něj sedí Rosalie, potom tu je Alice a Jasper, má žena Esme a Edward,“ představil celou svou rodinu Carlisle.

„Jsem rád, že vás můžu konečně všechny poznat osobně. Dost se o tobě mluví Carlisle a teď také o Edwardovi. Nevěděl jsem však, že vás je už tolik?“ až teď mi došlo, co jsem udělala za hloupost, že jsem mu je všechny představila, ale doufala jsem, že to Arovi neřekne, když už mu neřekl, kde zrovna jsem.

„No, já myslím, že Aro alespoň tuší kolik nás tu je,“ odpověděla mu Alice.

„O Edwardovi se tedy mluví ve Voltéře?“ navázala na Paulova poslední slova Esme, samotnou mě to zajímalo.

„Ano, jako o dalším upírovi vegetariánovi,“ usmál se na ni Paul.

„Jak dlouho tu hodláš zůstat, jestli se smím zeptat?“ otázal se ho opět Carlisle. Vždy velmi praktický, no jo prostě lékař.

„Ještě nevím, nehodlám tu zůstávat dlouho, jenom jsem chtěl poznat svou sestřenici.“ To je pravda. My jsme vlastně bratranec a sestřenice. Vůbec mě nenapadl o něm přemýšlet jako o někom z rodiny.

„Říkala ti Bella už o naší dohodě v La Push, a že bys neměl ve Forks lovit, kvůli našemu utajení?“

„Už mi o tom říkala a řídím se podle toho.“ A mrkl na mě.

„Tak to je potom všechno v pořádku,“ zamyšleně si promnul bradu Carlisle.

„Asi bys už měl jít, aby neměl Jack starosti,“ ozvala jsem se chvíli na to. Je to až neuvěřitelné jak ten čas utíká rychle.

„Máš zřejmě pravdu,“ odpověděl i Paul, ale pak se zarazil, „ty se mnou nepůjdeš?“

„Ne, já tu ještě chvíli zůstanu. Přece trefíš sám, ne?“ tomu jsem se musela trochu usmát a hned po mě se začal smát i Emmet. Byla by to opravdu velká legrace, kdyby se nějaký upír mohl ztratit v tak malém městě. U člověka bych to pochopila, ale u upíra to bylo opravdu komické.

„Takže se uvidíme někdy později,“ potom se otočil na ostatní v místnosti, „jsem rád, že jsem vás mohl poznat. Mějte se pěkně.“ A pomalu se vydal ke dveřím. Za chvíli po něm nezůstalo nic kromě nepatrné vůně ve vzduchu.

„Tak co, jak se vám líbil?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Zdál se opravdu milý, a pokud bude dodržovat všechny zákazy ohledně lovu, bude u nás kdykoliv vítán,“ odpověděl mi Carlisle. Podívala jsem se po pokoji a všichni na potvrzení Carlisleova názoru přikývli. Můj pohled nakonec skončil na Edwardovi. Vypadal zamyšleně a trochu se i mračil, až se mu udělala malá vráska na čele. Neodolala jsem a pohladila ho po tváři.

„Na co myslíš?“

„Jenom mě tak napadlo, jakou má Paul schopnost. Caius si ho přeci nevybral jenom tak.“ Na tom něco bude. Aro a jeho bratři mají ve Voltéře jenom velmi nadané upíry. Je to takový Arův malý koníček.

„To nevím. Proč tě to napadlo?“ nebylo jen tak, aby nad tím přemýšlel.

„Měl jsem takový pocit, že ví, jakou mám schopnost. Jako by to poznal už venku, když jste přišli a celou dobu si dával pozor na své myšlenky.“

„Možná se ti to jenom zdálo, co by chtěl Paul tajit?“ zeptala jsem se ho.

„Nevím, třeba skutečný důvod svého příjezdu. Co ti vlastně řekla?“

„No, že je tu proto, aby mě poznal,“ odpověděla jsem přesně to, co mi Paul řekl.

„Asi máš, pravdu. Možná si mi to opravdu jenom zdálo. Třeba je to tím, že je tady nový a já jsem trochu podezřívavý. Stejně jako to bylo u tebe, když si přiběhla na louku a řekla mi, že se mnou a celou rodinou potřebuješ mluvit. Trochu mi to připomnělo Alicin příchod k nám. Byla jako velká voda a ty taky,“ usmál se na mě.

„Takže já byla velká voda?“ ozvaly jsme se s Alicí společně.

„Přesně, Alice, jako velká voda, ale ta po čase zmizí, ale ty jsi tu zůstala tak nevím, co jsi teď. Budu muset něco vymyslet.“ Takže, Alice dostala svou odpověď od Emmete a teď je řada na mě. Otočila jsem se na Edwarda.

„A co já?“

„Vážně jsi pro mě byla velká voda, která mi odplavila srdce a doufám, že nikdy ta voda nezmizí.“ Další z jeho romantických vyznání lásky. Za svá slova si vysloužil jeden dlouhý a vášnivý polibek.

„Nechte se to až na večer,“ ozval se Emmet.

„Vždyť už je večer,“ vrátil mu to Edward, „půjdeme nahoru, nebo chceš jít ven?“ chvíli jsem přemýšlela a pak odpověděla.

„Zůstaneme tady.“ Vzal mě tedy za ruku, pomohl mi stanou a vedl mě do svého pokoje. Tam jsme si pro změnu lehli na postel, která tam od mé poslední návštěvy přibyla, a začali se mazlit a pokračovali v líbání. Tady nás nemohl už nikdo rušit. Žádný další Emmet nebo někdo jiný stejně otravný.

Domů jsem dorazila chvíli před tím, než René vstávala do práce. Měla takový zvyk pořád mě ráno kontrolovat, když vstávala. Jako by se bála, že mě nenajde v mém pokoji, nebo co. Rychle jsem se převlékla, zalezla do postele a dělala jako, že spím. Jak jsem to nesnášela lhát René a hlavně to hrát, že spím. Ani nevím, co bych všechno byla ochotná dát za to, abych mohla znovu spát, ale bdělost měla i světlé stránky. Mohla jsem být s Edwardem až do rána a nikdy jsem u toho neusnula.

René přesně podle zvyku otevřela dveře, a jakmile se ujistila, že spím ve své posteli, potichu zavřela a šla do koupelny, odkud jsem zaslechla téct vodu, nejspíš si dávala sprchu. Až když jsem slyšela odjíždět její auto od domu jsem se odhodlala stanou a jít si taky dát sprchu. Potom jsem se začala chystat do školy.

Edward podle domluvy čekal před domem. Okamžitě jsem nasedla vedle něj na sedadlo spolujezdce a políbila ho jako bychom se neviděli víc jak týden a ne jen jednu a půl hodiny.

„Moc se mi tam nechce,“ řekla jsem sklesle.

„A co bys chtěla dělat? Víkend už sis tak jako tak dost prodloužila,“ popichoval mě a dobíral si mou dvoudenní absenci.

„Za včerejšek nemůžu, ale radši bych byla někde s tebou.“

„Však budeš. Vzpomínáš, dneska je středa a máme společné skoro všechny hodiny.“ Tak na tohle jsem opravdu málem zapomněla. Ale jenom málem. Tímhle mi zvedl náladu, ale pořád to nebylo ono. Měla jsem takový pocit, že se brzy něco stane. Něco co všechno změní.

„Tak dobře, asi bychom měli jet nebo přijedeme pozdě,“ upozornila jsem ho na hodiny a tak nastartoval a vyjeli jsme. Do školy jsme dorazili mezi posledními ale ani to nám nevadilo. Ruku v ruce jsme se vydali na naši první hodinu. Ta škola se tak nehorázně vlekla. Byla jsem ráda, že konečně zvoní na poslední hodinu. Biologii. Profesor dotlačil do učebny vozík se starým televizorem a řekl, že se dnes budeme dívat na nějaký dokument. Všichni byli nadšení.

Ve tmě učebny jsme s Edwardem nedávali vůbec pozor. Proplétali jsme si navzájem prsty, šeptali si tak, aby nikdo nemohl slyšet, o čem se bavíme a sem tam si ukořistili jeden polibek. Je to přece jen výhoda sedět v poslední lavici přesto nás jednou učitel nachytal, ale naštěstí to nijak nekomentoval, jenom se trochu zamračil. Potom už hodina končila a my se zvedali k odchodu. Profesor nás, ale zastavil.

„Pane Cullene, slečno Swan. Na příště si nachystáte referát, ve kterém zpracujete, o čem bylo dnešní video.“ Copak já si z něho něco pamatuju?

„Dobře,“ odpověděli jsme společně.

„Můžete jít.“ Propustil nás a my mohli konečně domů.

Edward mě odvezl domů a tam na mě čekali Jack a Paul. Ani jednoho jsem v tuto chvíli neviděla ráda, chtěla jsem být s Edwardem. Myslím, že ani jemu se nečekaná návštěva nelíbila a nemůžu říct, na koho se víc mračil, jestli na Jacka nebo na Paula.

„Ahoj Bello, Edwarde,“ pozdravil nás Paul hned jak jsme vystoupily z auta.

„Ahoj,“ odpověděli jsem oba dva najednou a o poznání méně nadšeně než Paul, „co rady děláte, kluci?“

„Jenom jsme si říkali, že bychom něco podnikli a jestli bys nechtěla jet s námi,“ ozval se Jack, který mě skoro ani nepozdravil. Zase jsem nevěděla, čím jsem ho mohla urazit. Jestli tím, že chodím s Edwardem nebo tím, že jsem byla včera s Paulem u Cullenů a ho jsem nevzala sebou. „Ale jak vidím, už máš lepší plány,“ dokončil.

„Ale Edward přece může jet s námi,“ odpověděl vesele Paul a očí se mu tím nápadem rozzářily nadšením. Nevím, co mu připadalo tak skvělého na tom, že bude Edward s Jackem spolu v autě, ale bylo mi to celkem jedno.

„A co plánujete?“ zeptal se ho Edward, asi ho to moc nenadchlo, stejně jako mě.

„Myslel jsem, že bychom zajeli do Olympie, zašli do kina a tak,“ řekl nenuceně Paul. To kino není zase tak špatný nápad, pomyslela jsem si.

„Na jaký film chcete jít?“

„Zatím přesně nevím, vybereme až na místě,“ odpověděl nevině Paul „Tak co jedete s námi nebo ne?“ podívala jsem se tedy na Edwarda, a když nenápadně kývl, řekla jsem, že pojedeme. Paulovi jsem tím očividně udělala radost. Nasedli jsme tady do mého auta, protože bylo největší, a vyrazili jsme do Olympie.

Paul se nás cestou pokusil rozpovídat, ale moc se mu to nedařilo a většinu konverzace zastal sám. Do cíle naší cesty jsme dorazili celkem brzy a hned jsme se šli podívat co dávají v kině. Mohli jsme si dokonce vybrat mezi nějakým hororem, romantickou komedií nebo sci fi. Nakonec jsme šli na tu romantickou komedii, Jack si totiž vzpomněl, jak nesnáším horory a na sci fi se nikomu nechtělo.

Film byl opravdu skvělý. Celou dobu jsem se s Edwardem držela za ruku. Na druhém sedadle vedle mě seděl Paul a já měla na opěrce mezi námi položenou druhou ruku. Asi v polovině filmu mě Paul vzal za ruku. Připadala jsem si divně a tak jsem mu ruku setřásla, ale to mu nijak nevadilo a zase mi ji chytil. Toho si pak už všiml i Edward a potichu, aby nerušil ostatní, na Paula zavrčel. Tohle konečně zabralo.

„Jak se vám líbil film?“ zeptal se Jack, jakmile jsme vyšli před kino.

„Byl docela dobrý, sem tam jsem sice nepochytila, čemu se smáli, ale jinak se mi líbil.“ To byla celá naše konverzace, až do chvíle, než jsme se vrátili do Forks. Nikdo o incidentu v kině nemluvil a byla jsem vlastně ráda. Edward mě nechtěl potom nechat samotnou, dokud Paul neodejde. Pořád jsem nechápala Paulovo chování v kině.

„Jak jste se měli, děti?“ zavolala na nás René hned, jak jsme vešli do domu.

„Měli jsme se fajn, byli jsme i s klukama v Olympii, v kině. Dávali nějakou romantickou komedii, ani jsem nepochytila název,“ odpověděla jsem jí a nakoukla do obýváku. Před domem stálo sice jenom její auto, ale byl u nás i Alex.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě. Ani mě jeho přítomnost u nás nepřekvapila.

„Ahoj,“ vzala jsem Edwarda, který až do teď stál vedle mě, za ruku, „budeme nahoře, kdybyste něco potřebovali.“ A šli jsme přesně, jak jsem řekla nahoru do mého pokoje.

„Co se stalo v tom kině?“ otočil se na mě Edward, hned jak jsem zavřela dveře.

„Já nevím, Paul mě prostě vzal za ruku, já tu svou stáhla, potom mě chytil podruhé a ty si na něj zavrčel,“ zopakovala jsem poslušně celý průběh toho, co se stalo. „Nechápu to, co ho to prosím tě napadlo?“

„Tak to vážně nevím.“

„Myslel na to?“ doufala jsem, že se něco dozvím aspoň z jeho myšlenek.

„Ne a to je to. Pořád myslí na něco jiného.“ Sedl si na postel a složil si hlavu do rukou. „On to prostě musí vědět. Musí znát mou schopnost, jinak nechápu, jak jinak by to mohl dělat.“ Seděl na posteli jako hromádka neštěstí.

„Však mi na to přijdeme, to se neboj,“ snažila jsem se ho povzbudit, ale vypadalo to jako bych se pokoušela povzbudit sama sebe. Potom jsem udělala pár kroků k němu a nakonec si vedle něho sedla. Konečně zvedl hlavu a smutně se na mě usmál.

„Už jsi přišla na to, co měla ta tvá vize znamenat?“ snažil se změnit téma.

„To ještě ne, ale doufám, že to brzy zjistím. Ten upír z té vize byl totiž Paul a já nechci, aby tu zůstával moc dlouho.“ Byla bych nejšťastnější, kdyby odjel hned dneska večer, ale nahlas jsem to neřekla. Po chvíli se Edward zvedl a odešel domů. Asi za hodinu, po tom co odjel i Alex a René šla spát, se vrátil. Celou noc jsme si jenom povídali nebo se líbali. Noci s Edwardem byly prostě dokonalé.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 16.kapitola: