Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 12.kapitola

29.08.2009 (17:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3434×

12. kapitola – Voltéra

Už jsou to skoro dva týdny, co jsem přijela za Arem do Voltéry. Moc se mi stýskalo po mém domově ve Forks, hlavně po mé rodině. Často jsem na ně myslela, ale i zde bylo mnoho milých upírů, co se mi snažili čas, strávený zde zpříjemnit. Stala jsem se oblíbenou, nikdo nechtěl, abych odjela, hlavně Emilio. Byl asi o rok starší, co se týče našeho upírského života a jako člověk stejně starý jako já.

Spolu s Emiliem a Chiarou jsem trávila skoro všechen svůj čas. Díky Emiliovi jsem uměla skvěle italsky a díky Chiaře zase francouzsky. Teď jsem byla skvěle vybavená na nákupy s Alicí. Můžeme spolu ještě ke všemu cestovat. Byla jsem nadšená.

Voltéru jsem znala prakticky na zpamněť. Každý večer jsme se chodili procházet po jejich ulicích. To starobylé město jsem si opravdu zamilovala. Přestože jsem musela během dne být doma, nikdy jsem se nenudila.

„Co dneska podnikneme, Eme?“ zeptala se jednoho odpoledne Chiara. Sama jsem čekala, co zase vymyslí, jeho nápady byly originální a nečekané. Díky němu jsme mezi upíry byli známá trojka.

„Říkal jsem si, že bychom mohli jít s Bellou na lov …,“snažili se živit jako já, ale často podváděli. Díky barvě jejich očí se to nedá utajit, „…no a potom bychom mohli jít do města, dlouho jsme tam nebyli.“ to byl skvělý nápad, už dlouho jsme Arovým strážím nevyvedli nějakou vylomeninu.

„Skvěle, tak za hodinku u lesa, nebo půjdeme odtud a dáme si závod?“ navrhla jsem a věděla, že neodmítnou. Rádi jsme spolu soutěžili a různě soupeřili. Také jsme spolu trénovali boj. Nebyla jsem v něm moc dobrá, ale díky své schopnosti nikdy doopravdy bojovat nebudu.

Přesně za hodinu jsme vyrazili. U lesa jsem byla druhá na Emovu rychlost nikdo nemá. Párkrát jsem ho sice už skoro dohnala, ale myslím, že to udělal schválně, aby mi udělal radost.

„Vyhrál si, nikdy tě nedohoním,“ řekla jsem naoko sklesle.

„Říkal jsem ti to, ale ty se chceš stále nechat porážet,“ vychloubal se.

„Nevyhráváš, ale ve všem,“ připomněla mu Chiara a vesele na mě mrkla. Pokaždé opravdu nevyhrává, ale bývá to většinou jen tehdy, když s Chiarou spojíme svoje síly, nebo jsme jenom o krapánek chytřejší.

„Super tak jo … teď se jde, ale lovit a potom zpátky do města, za chvíli bude tma.“

„A už jsi něco vymyslel?“ zeptala jsem se ho.

„Jasně, že jo. Copak mě neznáš?“ opět se vychloubal.

„Znám, ale už by si nám mohl říct, co plánuješ.“

„Neřeknu.“ Vesele se usmál, políbil mě na tvář a už zmizel v lese. Uličník, tohle mu opravdu nedaruju a rozběhla jsem se za ním. Když jsem ho doběhla, skončil na zemi a dostal pusu na tvář z obou stran. Považovala jsem ho za bratra, ale podle toho jak se mu zablýsklo v očích, jsem pochopila, že jsem to trochu přehnala a hned z něj slezla. Ještě, něž si stačil stoupnout, jsem se rozběhla já a konečně se věnovala lovu.

Odpoledne a vlastně i večer proběhly tak jak jsem si představovala. Em nikdy nezklamal a to ani teď. Přesto všechno co provádíme, nám to Aro velkoryse promíjí a my mu stále slibujeme, že se polepšíme, ale nás to prostě baví a bez toho by byla ve Voltéře nuda.

V noci jsem byla opět u Ara, znovu mě učil všechno možné. Prý abych dostala vzdělání jako ve škole. To mi přišlo velmi zábavné, s tím co mě naučil on, bych mohla rovnou promovat a ne zakončovat třetí ročník střední, přesto jsem mu byla vděčna. Snažil se. Přesto jsem stále víc jako otce považovala Phila.

Opět ve mně zatrnulo. Vzpomněla jsem si na René na domov a hlavně na Edwarda. Moc se mi po něm stýskalo, ve chvílích kdy jsem byla sama jsem poslouchala mu ukolébavku a myslela na něho, přesto jsem nikomu o něm, ani o jeho rodině nesměla říct, musela jsem si své trápení, nad tím, že nejsem s ním, a jak mu vysvětlím můj odjezd, nechat pro sebe.

Dny a noci ve Voltéře ubíhaly díky Emiliovi a Chiaře velmi rychle. Skoro jsem to přestala vnímat. Bez spánku byly týdny jako dny a ty dny se neustále opakovali. Dopoledne jsem se cvičila v boji, odpoledne a večery jsem trávila s Emem a Chiarou a noci a Arem. Začínala jsem se nudit, proto jsem byla jednoho odpoledne mile překvapena, když pro mě Aro, nechal zavolat.

Vstoupila jsem do jeho pracovny a to co mi řekl, bych raději nikdy neslyšela, natolik se mi jeho slova nelíbila.

„Právě před chvílí mi volal můj dávný přítel, prý už i v Americe vědí o mé nové dceři a rád by tě chtěl poznat.“ To mi nepřišlo divné během té doby, co jsem zde se o mě zajímalo už mnoho upírů. Všichni mě chtěli poznat a většina mě i chtěla za manželku, přesto jsem všechny zdárně odmítala.

„Je vidět, že máš z jeho návštěvy radost. Těším se, až ho poznám,“ odříkala jsem naučenou formuli. Muselo ho to už štvát, že neprojevuju větší nadšení.

„Myslím, že se ti bude taky líbit …,“ řekl zamyšleně, ale znělo to jako by chtěl něco dodat, ale nevěděl jak to říct, nakonec mi to přece jen řekl, „… stejně jako ty se živí zvířecí krví, byl první, u koho to vydrželo tak dlouho.“ Najednou jsem si vzpomněla na Carlislea a to jak říkal, že se s Arem zná. Teď jsem jen začala doufat, že Carlisle není ten upír, o kterém mluví.

„A jak se jmenuje?“ To bylo poprvé, co jsem se zeptala na jméno našeho hosta.

„Konečně nějaký projev zájmu …,“ vesele se na mě usmál, „… jmenuje se Carlisle.“ Ach můj bože, to je snad zlý sen. Proč sem jede. „Dokonce svou abstinenci na lidské krvi dotáhl tak daleko, že se mezi lidmi živí jako lékař,“ dodal s obdivem Aro. Být obyčejný člověk, asi bych se na místě zhroutila.

„Těším se, že ho poznám. Teď jestli mě omluvíš, půjdu do svého pokoje.“

„Dobře, jenom tě prosím, dnes večer nic nevyvádějte, zítra ráno má přijet a já nechci řešit něco s vámi.“  Cože už zítra? To nemůže být pravda, a jestli ano, doufám, že přijede sám bez Edwarda. Vím, jak by ho Aro chtěl do své gardy stejně tak i Alici. Doufám, že nebude tak hloupý, aby je sem bral.

„Tak co dneska podnikneme?“ volal za mnou Em, když jsem šla do svého pokoje.

„Dneska nic,“ odpověděla jsem sklíčeně a taky zamyšleně.

„Co se stalo? Proč tě Aro volal?“ Tady nikomu nic neuteče.

„Zítra ráno budeme mít návštěvu z Ameriky.“ Víc jsem mu říct nedokázala. Sotva jsem se doploužila do pokoje, lehla jsem si na postel a rozvzlykala se bez slz. Strašně moc mi všichni chyběli, ale já jsem měla přijet domů a ne oni sem. Co to proboha Carlislea napadlo sem jezdit? A tak jsem strávila skoro celou noc. Vlastně ne skoro celou, ale úplně celou noc.

Ráno jsem byla ráda za to, že jsem upír. Nebylo na mě totiž poznat, že jsem celou noc provzlykala. Nedělala jsem si však naděje, že by se to nikdo nedozvěděl, v tomhle
hradě plném upírů a velmi citlivým sluchem to ani nejde.

Pomalu jsem tedy vstala a šla se převléct, přece nemůžu před našeho hosta předstoupit ve včerejším oblečení. Jaká nezdvořilost by to byla vůči Carlislovi a vůbec se nehodila pro princeznu Volturi. Dala jsem si proto velmi záležet na tom, co budu mít na sobě, to kdyby náhodou přijel i Edward. Sotva jsem se dooblékala někdo zaklepal na dveře. Byl to Felix, kdo jiný.

„Pokud je slečna připravena, doprovodil bych ji do sálu, návštěva už přijela.“ Jako jediný z upírů si nemohl zvyknout mi říkat Bello a choval se ke mně velmi uctivě. Byla jsem sice Arova dcera, ale to na skutečnosti, že jsem obyčejný upír, nic nemění. Jednou jsem, o tom s Felixem mluvila, ale nadále se choval, jako by ten rozhovor nikdy neproběhl. Teď jsem se to rozhodla ignorovat, přikývla jsem na souhlas a vydala jsem se za ním do sálu. Cestou se ke mně přidali i Chiara s Emiliem.

Jakmile jsem vstoupila do sálu, hned jsem ho zahlédla. On mě neviděl, stál zády ke dveřím, kterými jsem přišla. Bože, byl tak krásný, ještě hezčí než jsem si ho pamatovala. Aro se na mě ze svého trůnu usmál a tím uvedl jejich pozornost na mě.

„Toto je moje dcera, Isabella,“ řekl hrdě Aro a nadále se usmíval.

Otočili se na mě a v tom se to stalo. Bylo to poprvé v mém novém životě a vlastně jsem ani nečekala, že by se to mohlo někdy stát. Měla jsem vizi, ale neprobíhala jako ta Alicina. Byla úplně jiná. Jako sloup jsem zůstala stát na místě, kam jsem došla a zírala jsem před sebe, přesto jsem ale vnímala, co se děje kolem mě.

Slyšela jsem, jak na mě Aro promluvil, ale nedokázala jsem mu odpovědět. Byl to zvláštní pocit, jako bych byla v tom sále, ale zároveň i na místě, kde se odehrávala má vize. Obraz mi před očima probíhal beze slov, a proto jsem mohla poslouchat, co se děje v hale, a jak na tu mou strnulost všichni reagují.

„Co se s ní stalo?“ Po hlase jsem poznala Carlislea. Nikdo mu neodpověděl, nikdo netušil, co se mnou je. Já sama to taky přesně nevěděla, leda … leda by měl James pravdu a já opravdu viděla do budoucnosti. Kdy to ale skončí?

Neviděla jsem, co se kolem děje, ale podle sluchu jsem poznala, že se ke mně někdo přiblížil. Byl to Aro. „Bello, co ti je? Co se to s tebou děje?“ Z jeho hlasu zněla skoro panika. Tohle jsem od něj nikdy nečekala.

„Můžu se na ni podívat?“ zeptal se ho Carlisle. Jasně tak tohle mi tu scházelo, nejen, že se nemůžu ani pohnout, ale ještě mě tu bude Carlisle prohlížet. Kdyby aspoň Aro, poslal všechny pryč. A přesně to se stalo, jako by mi četl myšlenky.

„Všichni odejděte, ty Carlisle tu zůstaneš a tvého syna někdo odvede do jeho pokoje.“ Bylo slyšet, jak si dal záležet na tom slově syna. Podle toho jak to řekl, ještě neví, že Edward dokáže číst myšlenky. Aspoň jedna dobrá zpráva.

„Pokud ti to, Aro, nevadí, rád bych zůstal s Carlislem.“ Poprvé po tak dlouhé době jsem slyšela jeho hlas, byl stejně dokonalý jako on sám. Strašně jsem toužila vidět Arovu reakci, protože nic neřekl, ale asi mu to dovolil, protože jeho vůně tu stále zůstávala. Tak super kromě zraku a pohybu jsem stále schopna vnímat přítomnost. Po odchodu některých upírů jsem v sále zůstala jen já, Aro, Carlisle, Edward, Chiara a Emilio.

„Bello, jestli nás vnímáš tak zamrkej, nebo se jinak pohni,“ začal s prohlídkou Carlisle. Hm, to bych ráda Carlisle, usmála jsem se pro sebe, ale nejde to, tak jsem dál stála jako socha a čekala, co se bude dít dál.

„Emilio, ty a Chiara odnesete Bellu do pokoje,“ rozkázal najednou Aro. Aspoň jeden dobrý nápad, pomyslela jsem si. Ucítila jsem Emovy ruce na svém těle a já se ocitla najednou ve vzduchu. Potom jsem skončila v jeho náručí. Škoda, že to není Edward, pomyslela jsem si, ale to už mě nesl směr můj pokoj. Chiara mu otevírala dveře, a jak jsem postřehla, ostatní nás následovali.

Když už jsme byli u mě v pokoji, pokračoval Carlisle ve své prohlídce. Když skončil a já si byla jistá, že na nic nepřišel, otočil se na Ara. „Tohle se ještě nestalo?“

„Ne tohle bylo poprvé,“ odpověděl Aro „Co s ní je?“ zeptal se starostlivě.

„To netuším, nikdy jsem nic podobného neviděl. Snad to co nejdříve přejde.“ Tak v to, Carlisle, doufám taky. Nechtělo se mi zůstávat posteli a zírat do budoucna a nemoci vidět ten jediný obličej, který bych vidět chtěla. Dokud to, ale nepřejde můžu přemýšlet, jak se dostat z Voltéry pryč a s nimi i sebe.

Díky oknu v mém pokoji, které jsem si sem nechala probourat, když jsem se do něj nastěhovala, jsem poznala, že je už pozdě večer, když jsem se probudila ze svého nevědomí. Konečně ta vize skončila.

Rozhlédla jsem se po místnosti v křeslech seděli Aro a Carlisle a o něčem se bavili. Edward stál u okna a vyhlížel ven. Emílio s Chiarou tu chtěli zůstat, ale Carlisle řekl, že bude lepší, když tam bude co nejméně lidí, a když to potvrdil i Aro, opustili můj pokoj.

„Aro?!“ promluvila jsem skoro rozespalým hlasem, jako bych vážně celou dobu spala. Tomu jsem se musela usmát. Já a spát? Vždyť jsem upír! Jen co jsem však zavolala jeho jméno, seděl na mojí posteli a starostlivě se ke mně nakláněl. Pomalu k posteli přišel i Carlisle a Edward. Konečně jsem si ho mohla pořádné prohlédnout.

„Co to s tebou bylo, holčičko?“ zeptal se starostlivě Aro. Trochu jsem se usmála.

„Zdál se mi sen.“ Tohle prohlášení nikdo nečekal. Všichni se na mě zvědavě podívali, jako bych se zbláznila. Byl na ně pohled k popukání, musela jsem se držet, abych se jim nezačala smát.

„Jak, že se ti zdál sen? To přece není možné,“ odporoval mi Aro.

„Co se ti zdálo?“ zkusil to pro změnu Carlisle, asi se rozhodl mi věřit. Musím trochu zalhat, abych s nimi mohla co nejdříve odjet.

„Nevím, co to přesně bylo. Byla jsem tam já a vy dva …,“ ukázala jsem na Carlislea a Edwarda, „… vím, ale jistě že jsme nebyli ve Voltéře. Bylo tam hodně stromů … nedávalo to moc smysl.“  odpovídala jsem na jeho otázku. Najednou jsem, ale musela navázat na svůj plán, otočila jsem se na Ara. „Něco se tam stalo … nevím jak to vysvětlit, ale budu muset s nimi odjed. Brzy se ale vrátím.“ Chtěla jsem vstát, ale Aro mě zadržel.

„Počkej, počkej, před chvílí ses vzbudila a už chceš jet někam pryč s někým koho ani neznáš?“ snažil se mi Aro v mém odjezdu zabránit.

„Ne,“ řekla jsem a Aro se uklidnil, myslel si, že jsem si to rozmyslela, ale já pokračovala „Já je znám.“ Odpověděla jsem klidně. Tak tohle nečekal.

„A odkud bys je mohla znát? Vždyť je vidíš poprvé,“ skoro se začal rozčilovat.

„Znám je z tvých vzpomínek.“ Zase jedna z odpovědí, které jsme si během té doby, co jsem byla mimo, připravila. Docela se mi i hodilo.

„Z mých vzpomínek?“ moc jsem ho nepřesvědčila. „Nikdy jsem ti o nich neříkal,“ stál si na svém. Tak tohle bude trochu trvat. Ještě, že jsem měla tolik času se připravit, nevím, jak bych mu na to odpověděla, aniž bych mu musela říct pravdu.

„Nemluvil si … někdy jsi si na Carlislea vzpomněl a tak jsem ho poznala.“

„Takže, ty dokážeš číst myšlenky? To James neříkal,“ odpověděl zamyšleně.

„Ne tak docela, viděla jsem tvoje myšlenky, když jsem se tě dotkla a většinou jsem to dělala, když ses moc zamyslel a já chtěla vědět, nad čím přemýšlíš.“

„To znamená, že máš skoro stejnou schopnost jako já,“ řekl radostně. Asi jsem mu svou odpovědí udělala radost. Je pravda, že jsem si trochu vymýšlela, ale to se nikdy nedozví. Sám, když bude chtít může vidět všechny myšlenky dotyčného a to je lepší, než ty současné. Tím jsem si byla jistá.

„Takže já si jdu zabalit a budeme moc vyrazit.“ Otočila jsem se na Carlislea. Ten spolu s Edwardem se ještě nevzpamatovali z mého rozhovoru z Arem.

„A kam vlastně pojedeme?“ zeptal se zvědavě Carlisle.

„To přesně nevím, ale než se dostaneme na letiště, snad si vzpomenu na něco, co by nám mohlo pomoci určit místo, kam jedeme,“ odpověděla jsem a konečně se zvedla z postele a šla do vedlejšího pokoje pro Chiaru, aby mi pomohla s balením. Měla jsem hodně oblečení, Aro si mě rozmazloval, ale nechtěla jsem vzbudit podezření, tak jsem se rozhodla, že tady nějaké nechám.

„Kam vlastně jedeš?“ zeptala se mě během balení Chiara.

„Nevím přesně, ale snad to brzy zjistím,“ odpověděla jsem vesele a děla, že se na nadcházející výlet moc těším.

„Nemůžeme s Emem jet s tebou?“ zeptala se mě s nadějí, že odpověď bude kladná.

„Promiň, Chiaro, ale já přesně nevím, co bude moje cesta obnášet a přestože máš skvělý dar, nevím, jak by nám mohl pomoci,“ řekla jsem, pokud možno smutně. Bude se mi po ní stýskat a po Emíliovi taky.

„Tak se nám hlavně brzy vrať…,“ snažila se být veselá, ale moc se jí to nedařilo, není tak dobrá herečka jako já, „… bez tebe nebudou ty naše noční výpravy nikdy tak dobré“ musela jsem ji obejmout.

„To je mi jasné a Aro vám je nebude tak snadno promíjet, jako když jsem s vámi.“

„Ne neuškodí, když uděláme, Jane radost, když nás Aro potrestá.“ Hm tak to je pravda, Jane je poslední dobou nějaká naštvaná a je mi jasné, že je to všechno kvůli mně. Nikdy jsem si ji neoblíbila a ona mě taky ne, vždyť jsem jí vzala místo Arova oblíbence. Byla jednička a teď jsem jednička já. Musela jsem se její narážce na Jane zasmát, a pak už jsme se jen smáli.

Po nějaké době jsme se společně vydaly do sálu, kdy na nás už všichni čekali. Když jsem vešla, Aro mi šel naproti.

„Nerozmyslela sis to?“ Nerad mě viděl odjíždět. Záporně jsem zavrtěla hlavou. „Tak tedy příjemnou cestu a brzy se mi vrať, holčičko.“ A obejmul mě. Obětí jsem mu oplatila a byla si skoro stoprocentně jistá, že kdyby mohl brčet udělal by to.

Postupně ke mně přicházeli i všichni ostatní. Poslední byl Emílio. Stále doufal, že si to rozmyslím. Objal mě a pošeptal do ucha „Budu tu na tebe čekat.“ Pořád se nevzdával naděje, že se za něj někdy provdám. Byla jsem ráda, že nedokážu číst jeho myšlenky, protože asi nebyly pěkné, aspoň se nelíbili Edwardovi, protože potichu zavrčel. Políbil mě na tvář a odešel ze sálu.

„Tak, můžeme vyrazit,“ řekla jsem zvesela. Měla jsem dobrou náladu.

„Už jsi přišla na to, kam pojedeme?“ zeptal se pro změnu Edward, které po celou dobu co byl tady, mlčel. Opět záporná reakce. Přece nemůžu říct Arovi, kde budeme.

Teď se Aro přišel rozloučit i se svou návštěvou. Podal ruku Carlisleovi, ale ten mu to neoplatil a když se otočil k Edwardovi, pochodil stejně. Moc se mu nelíbilo, že se o Carlisleovi nedozvěděl něco víc, od doby kdy ho viděl naposledy a taky, že se nedozvěděl vůbec nic o Edwardovi. Bylo mi ale jasné, že se hned Jamese zeptá, jestli neměl Edward nějakou schopnost. Doufala jsem, že neměl dost času se na něj soustředit a nic nezjistil.

Nasedla jsem do auta, které nám Aro dal k dispozici. Seděla jsem vzadu a Edward řídil. Za chvíli jsme už byli na letišti. Tam jsem Carlisleovi řekla ať koupí letenky do Finska. Jenom se na mě zvědavé podíval, ale neodporoval.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 12.kapitola: