Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 11.kapitola

28.08.2009 (18:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3311×

11.kapotola- Arova dcera

Pátek byl až neuvěřitelně těžký. Musela jsem dělat, že se nic neděje a přitom jsem se nenápadně se všemi loučila. Docela mě překvapilo, že ani Edward ani Alice nic nepoznali. Byla jsem tomu ale ráda. Nechtěla jsem, aby se o mé cestě dozvěděli dřív, než budu v letadle někde nad oceánem.

Po škole jsem se s nimi rozloučila jako vždy veselým „Ahoj!“ a jela jsem domů. Edwardovi jsem řekla, že si musím něco zařídit v Seattlu a že přijedu tak o půlnoci a potom, že může přijít.

Doma jsem si naházela nějaké věci do tašky, přibalila jsem cd s Edwardovými písněmi a vyrazila jsem do Seattlu. V podstatě jsem Edwardovi nelhala, když jsem mu řekla, že si jedu do Seattlu něco vyřídit, jenom jsem mu neřekla, že odtud pojedu ještě dál a vrátím se až za měsíc. Přesto jsem se rozhodla mu to nějak vysvětlit a tak jsem nechala Edwardovi dopis na mém polštáři a musela jsem něco napsat i René. Té jsem dopis nechala na stole. Doufala jsem, že to pochopí a nezhroutí se z toho, když má teď Alexe a ten jí snad pomůže.

Na letišti na mě opravdu čekali dva z otcových lidí, vlastně upírů. Díky tomu, že bylo zataženo, se tu mohli volně pohybovat a nemuseli se schovávat. Jednoho z nich jsem dokonce poznala. „Dobrý den Felixi.“ Pozdravila jsem ho hned, jak jsem ho zahlédla, vypadal překvapeně, když jsem ho oslovila jménem. Toho druhého jsem neznala.

„Dobrý den, slečno Swan,“ pozdravili mě oba uctivě, div se nezačali klanět.

Poté jsme už nasedli do letadla a odletěli směr Itálie. V letadle jsem se mohla ponořit do vzpomínek na René, na Alici a hlavně na Edwarda. Na to jak jsme se poprvé potkali, jak jsme se poprvé políbili i na naše společné noci, kdy jsem mu spala v náručí a on mi broukal mou ukolébavku. Doufám, že mi to odpustí, až se vrátím.

Cesta uběhla rychle, a protože byla noc, když jsme přiletěli do Itálie, nemuseli jsme se nijak zdržovat kvůli slunci a mohli vyrazit do Voltéry. Celou cestu jsem byla vzhůru, ale když se v dálce objevil kopec a na něm město Voltéra, začaly mi klesat víčka a nakonec jsem usnula.

Když jsem se ráno vzbudila, byla jsem v pokoji z mého snu. Byl přesně tak přepychově zařízený a vůbec se mi nelíbil. Jestli tu budu muset nějakou dobu zůstat, budu muset Arovi říct o jiný pokoj. Rychle jsem se oblékla a vydala se na chodbu, kde se za chvíli, přesně podle mého očekávání, vynořil Felix.

„Dobrý den, slečno. Aro mě požádal, abych vás k němu přivedl, pokud jste už po snídani“ jenom jsem přikývla, v pokoji jsem totiž měla, stejně jako ve snu, tác s ovocem tak jsem při probírání oblečení pár kousků vzala. „V tom případě mě tedy následujte.“

Šli jsme dlouhou chodbou, která po nějaké době vyústila ve schodiště, po kterém jsme rovněž vyšli. Najednou se před jedněmi dveřmi zastavil. Už jsem věděla co je za dveřmi tak mi nepřišlo divné, že se zastavil.

„Až budete vyzvána, vstupte.“ S tímto prohlášením odešel. Divný patron. Jen jsem si to pomyslela, ozval se hlas mého otce. „Pojď dál, Bello!“ Nebyla jsem tím vůbec překvapená. Bylo zvláštní, měla jsem určitý pocit deja vu, ale věděla jsem, že to můžu změnit. Bylo zvláštní, celou tu scénu prožít znovu.

„Jsem tak rád, že jsi konečně dorazila, dcero.“ To oslovení mě už tak nepřekvapilo, jako ve snu. Nebyla jsem tím ani zaskočená. Čekala jsem to, jenom si na to budu muset trochu zvyknout.

Trochu jsem se na Ara usmála a pozdrav mu oplatila. „Jsem taky ráda, že už tu jsem … tati?“ Nebyla jsem si jistá, jak ho mám vlastně oslovovat, jestli mu nebude vadit, že mu tak budu říkat. Možná mu bude milejší, když ho budu oslovovat Aro.

„Klidně mi tak říkej...,“ a rozlil se mu po jeho bledé tváři úsměv, jeho kůže vypadala velmi jemně, jako hodně starý papyrus, který se při dotyku rozpadne na prach. Takovou jsem u žádného upíra nikdy neviděla, „…a nestůj u těch dveří, pojď si sem sednout.“ A ukázal na židli naproti té své. Pomalu jsem přešla místností a sedla si na nabízenou židli. Tohle už ve snu nebylo, nevěděla jsem, co se stane, co všechno mi chce říct, jak se bude chovat. Prostě nic.

„Jak se ti líbí tvůj pokoj?“ zeptal se nakonec, asi nevěděl, jak má začít.

„Je pěkný, ale na můj vkus moc přepychový a proto jsem se chtěla zeptat, jestli, když tu budu muset nějaký čas zůstat,… bych nemohla dostat jiný.“ Nechtěla jsem ho tím urazit, ale bylo vidět, že jsem ho překvapila.

„Dobře, řeknu Felixovi, aby ti potom ukázal všechny volné pokoje, aby sis mohla vybrat…,“ na chvíli se zamyslel, „… a mimochodem, když jsme u Felixe, říkal mi, že jsi ho na letišti oslovila jménem, tak jsem se chtěl zeptat, odkud ho znáš? On totiž tvrdil, že tě viděl poprvé v životě a jak víš, máme všichni dobrou paměť.“ To tak se to k němu doneslo, budu mu muset říct o svém snu. Nemusím mu, ale říkat vše.

„Zdálo se mi o té cestě, ale na letišti čekal jen Felix, proto jsem ho poznala.“

„To je zajímavé … víš, asi bych ti měl říct hlavní důvod toho, proč jsi tu, nebo ho taky znáš?“ zeptal se, se zájmem. Určitě by ho potěšilo, kdyby zjistil, že můžu vidět do budoucnosti, tedy ne ovlivnitelně, ale jen náhodně a ve snu.

„Něco tuším,“ odpověděla jsem.

„Tak já ti tedy všechno řeknu…,“ pohodlněji se usadil v křesle a začal, „…jak jistě víš, jsi poloviční upír a mé pozvaní v tuhle dobu nebylo náhodné. V den svých osmnáctých narozenin se proměníš v úplného upíra. Přesně ve chvíli, kdy osmnáctiny dovršíš, začne tvá proměna. Proto jsem také chtěl, abys byla tu a já při tvé proměně mohl být a pomoci ti v novém životě.“

„Takže se v upíra musím změnit? Nemůžu zůstat tím, čím jsem?“ zkusila jsem to, nechtěla jsem být upír, mně stačilo to, co jsem byla.

„Bohužel, to nejde ovlivnit.“ Bylo mu asi líto, že nechci být to co on.

„Teď když vím, co se se mnou stane, chtěla bych, … chtěla bych vědět proč jsi psal, že chceš vědět, jestli vypadám jako matka nebo ne? … já vím, že nejsem René moc podobná, to jsem ti taky mohla říct po telefonu, … ale jak se dívám, nejsem moc podobná ani tobě.“ Ta náhlá upřímnost zarazila i mě samotnou.

„Mě opravdu podobná nejsi, ale své matce ano. Vypadáš skoro jako její mladší sestra.“  Tohle mě docela překvapilo, všichni mi říkali, jak musím být podobná na otce a on mi tady tvrdí jak jsem podobná René.

„Musíš se mýlit …,“ usmála jsem se, „… já se René vůbec nepodobám.“

„Nemýlím se a hned ti to také vysvětlím.“ Možná jsem René trochu podobná, ale nikdy mi to nepřišlo. Moc fotek z jejího mládí nemám a vlastně ani z doby, kdy mě čekala, potom už fotky máme, ale nemyslím, že se jí podobám.

„René není tvá biologická matka…,“ řekl z těžka, jako by ho pomyšlení na mou skutečnou matku velmi bolelo. Počkat, až po chvíli mi došlo, co mi řekl. René není moje matka? To nemůže být pravda. „… vidím, že ti budu muset říct celý příběh.“

Tušila jsem, že to bude dlouhý a určitě smutný příběh, když nejsem se svou matkou i teď. Posadila jsem se hlouběji do křesla a skrčila nohy, objala je rukama a položila na ně hlavu. Teď jsem byla připravena slyšet vše o mé pravé matce, Arovi i o mě. Celou rodinnou historii.

„Tvá matka se jmenovala Vanessa, původem byla někde ze severu Francie. Poznal jsem ji tak, že přijela do Itálie a celá jejich skupina přijala pozvání na můj hrad, nevěděli, že se měli stát hlavním chodem. Když jsem vstoupil do místnosti, stála tam už jen s hrstkou lidí… nevím, co mě to napadlo, nikdy to nedělám… ale podíval jsem se jí do očí a pocítil to, co jsem myslel, že za celou svou existenci nepocítím… zamiloval jsem se do člověka. Abych ji ušetřil pohledu na ostatní její umírající krajany, odvedl jsem ji z místnosti…,“ bylo vidět jak je pro něj těžké o Vanesse, mé matce mluvit, ale já to musela slyšet. Tiše jsem seděla v křesle a čekala, až bude pokračovat, „… nevím, jak se to stalo, a ani jsem v to nemohl doufat, ale i Vanessa se do mě zamilovala. Bylo mi jasné, že spolu nebudeme moct být, pokud chci, aby žila… přišla s nápadem, abych ji proměnil, ale ještě chtěla zažít poslední věc jako člověk… jednou jsme se pomilovali… ráno se probudila a byla celá fialová od modřin, co jsem jí udělal… chtěl jsem ji proměnit, ale ona i nadále chtěla zůstat člověkem, jako by tušila, že čeká tebe. Těhotenství probíhalo rychleji, než u normálního člověka… celkem ti bylo asi dva měsíce. Najednou tu byl den, kdy začala rodit. Nikdo z nás se k ní nesměl přiblížit, jedině člověk, protože začala moc krvácet. Byl jsem rozhodnut ji hned po porodu přeměnit, ale ten už nepřežila. Nenáviděl jsem se za to, ale jen do chvíle, než mi tě položili do náručí… v tu chvíli jsem byl rozhodnut udělat pro tebe všechno, abych tě před mým světem ochránil, ale jak teď sama vidíš, nebylo to možné, a teď se staneš tím, co jsem já,“ zakončil své vyprávění a byla jsem si jistá, že kdyby mohl brečet, určitě by začal. Mě samotné začaly téct slzy.Chvíli jsme oba seděli a potichu přemýšleli. Já nad tím, co jsem se právě dozvěděla a Aro, jistě vzpomínal na mou matku, kterou jsem nikdy nepoznala. Pak mě napadla ještě otázka, na kterou jsem musela znát odpověď.

„A jak jsem se dostala k René?“

„Řekl jsem Melise, naší sekretářce, aby pro tebe našla hodnou novou rodinu … chtěl jsem, aby ses měla dobře a pokud možno co nejdál od nás. Melisa našla nějakou ženu z Ameriky, byla šťastně vdaná, ale nemohla mít děti. Rozhodl jsem se, že pokud tě přijme, zajistí ti skvělou budoucnost. Ani nevíš, jak byla ráda, že bude mít své malé dítě, holčičku, kterou si tak přála. První rok ti věnovala všechen svůj čas, zašlo to tak daleko, že se s manželem rozvedla. Potom jsi s ní žila sama.“

Takže René se s manželem rozvedla kvůli mně? Má matka zemřela kvůli mně? To jsem nikdy nechtěla. Já jsem se neměla narodit. Aro by byl s Vanessou, Renné s Charliem a všichni by byli šťastní. Já jim všem zničila štěstí. Jediný, koho jsem tím, že existuji, udělala šťastným, byl Edward a i toho jsem určitě zarmoutila svým odjezdem. Jsem sobec! Nehorázný sobec!! Pomyšlení na Edwarda mi vehnalo do očí další slzy. Nechtěla jsem, aby mě Aro takhle viděl, a tak jsem se mu omluvila a odešla do svého pokoje. Neměla jsem náladu dneska vybírat druhý pokoj. Jen co jsem tam přišla, vrhla jsem se na postel a plakala a plakala. Nakonec jsem usnula.

Byla už noc, když mě vzbudily něčí chladné ruce. Vzbudila jsem se v očekávání, že je to Edward a že to všechno byl jen sen. Bohužel nebyl. Ten kdo mě vzbudil, byl Felix.

„Aro mě pro vás poslal, slečno.“ Aro? Co mi může chtít tak pozdě? Pak jsem se rozpomněla, že se mám brzy proměnit v upíra a on mi řekl, že pro mě pošle, aby mohl u mé přeměny být. Byla jsem ještě oblečená a tak jsem následovala Felixe za Arem, tentokrát jsme šli ale jinými chodbami a nakonec jsem se octla před Arovými soukromými pokoji. Když jsem vešla, byly stejně přepychové jako ten můj, možná, že dokonce i víc než můj. Jakmile jsem vešla do pokoje, Felix za mnou zavřel dveře a odešel.

„Bello jak už jsem ti dneska jednou řekl, chci být u tebe, až začne tvá proměna, proto jsem taky pro tebe poslal,“ začal Aro hned, jak jsme osaměli.

„Jak to bude tedy probíhat? Kousneš mě nebo se prostě z ničeho nic začnu měnit sama od sebe?“ To bylo jediné, co mě v tu chvíli zajímalo.

„Měla by ses začít měnit sama od sebe, ale nevím, jak to bude potom probíhat dál, nikdy jsem u takové proměny nebyl a taky to není napsáno v žádné z knih, které jsem četl.“ Znělo to opravdu smutně, asi se bál by nepřišel taky o mě.

„Jak dlouho to bude trvat?“ pokládala jsem věcné otázky.

„To také nevím, při přeměně člověka na upíra to trvá tři dny, ale u tebe opravdu nevím.“ Hmm, takže se toho asi ohledně svojí přeměny nedozvím.

„Kdy to začne?“

Aro se podíval na hodinky a řekl „Asi za pět minut, tak pokud by ti to nevadilo, mohla bys zůstat tady a lehnout si na mnou postel.“ Á postel. Té jsem si všimla až teď. Nečekaný kus nábytku u někoho, kdo nepotřebuje spát. Udělala jsem, o co mě požádal a začala odpočítávat mé poslední minuty své napůl lidskosti.

Začalo to opravdu z ničeho nic. Najednou jsem ucítila všude po tělo ohromný žár. Pálilo mě celé tělo a připadala jsem si jako v plamenech. Jediné, na co jsem pomyslela, jak to začalo bylo, že jsem ráda, že u toho nebude Edward.

Moc jsem toho kolem sebe nevnímala, ale chtěla jsem vědět jak dlouho má proměna bude trvat, tak jsem začala počítat Arovy nádechy a tím taky zaměstnávala svou mysl, abych nemusela myslet na ten oheň, co mě celou dobu spaloval.

Po necelých dvou dnech začal oheň ustupovat. Byla jsem ráda, že už to budu mít za sebou, ale místo toho se oheň začal jenom přemisťovat k mému srdci, které začalo bít jako o závod. Myslela jsem, že mi vyskočí z hrudi. Nestalo se, ale srdce mi bilo stále rychleji. Oheň už byl jenom tam. A najednou se to stalo. Mé srdce se rozbušilo, jak nejrychleji mohlo a najednou ztichlo a už se neozvalo. První co mi problesklo hlavou, bylo, že jsem upír.

Pomalu jsem začala otevírat oči. Upoutaly mě rýhy na stropě. Můj zrak se zlepšil, jestli jsem ho před proměnou měla dobrý tak teď byl ještě lepší. Teď jsem viděla úplně všechno. Každé snítko prachu ve vzduchu a každou rýhu na tom starém dřevěném stropě co měl Aro v pokoji.

Sotva jsem pomyslela na to, že bych se měla posadit, už jsem seděla. Tak na tu rychlost si budu muset zvyknout. Aro tam jenom stál a upřeně mě pozoroval. Napadlo mě, že musím vypadat jako spálený kousek masa. Tak jsem si aspoň během přeměny připadala.

Na protější straně místnosti jsem zahlédla zrcadlo. Zvedla jsem se a přešla k němu. Věděla jsem, co mám čekat od pohledu do zrcadla, přesto mě barva mých očí velmi překvapila. Byly krvavě rudé. Obrátila jsem se zpět na Ara. Pochopil můj pohled.

„Tvá proměna byla o hodně kratší než u lidí. Jsi moc krásná Bello a z těch očí si nic nedělej, tady je má každý.“ Jasně, každý ale já budu výjimka, nechci je mít červené, chci, aby byly zlaté stejné, jako má Edward. „Teď pojď se mnou Bello, chci tě představit bratrům.“ A odváděl mě z místnosti.

Tušila jsem, co bude následovat a proto jsem ho stihla zastavit ještě před tím, než jsme vstoupili do místnosti s názvem Jídelna. „Nemusíme tam chodit, tati, můžeme jít rovnou k tvým bratrům.“  Zastavil se a překvapeně se na mě podíval, tohle opravu nečekal. „Vysvětlím ti to později.“ A tak jsme tedy pokračovaly k jeho bratrům.

Čekali na nás v sále se třemi trůny, jak trefné pomyslela jsem si. Marcus s Caiusem seděli na svých trůnech. Já se zastavila uprostřed místnosti a Aro si šel sednout na svůj trůn. Všichni mě upřeně sledovali.

„Rád bych vám všem, a hlavně vám, milí bratři, chtěl představit svou dceru Isabellu Marii Volturi.“ To příjmení mě zaskočilo, chtěla jsem si nechat své, přesto jsem se Arovi nestavěna na odpor, když mě takto představil. Později mu v soukromí všechno povím.

„Rádi tě poznáváme, Isabello,“ ozval se Caius i za svého bratra. Všichni mě i nadále pozorovali zvědavě až ne jednu dívku, která stála za Arovým trůnem. Najednou se ozval Aro.

„Jane, nech toho,“ řekl to ale nějak rozzlobeně, nechápala jsem, co se stalo. „Jsi v pořádku Bello?“ Co je tohle za otázku? Jasně že jsem v pořádku, co by se mnou asi mohlo být?

„Ano, proč se ptáš?“ Tahle odpověď ještě víc rozzuřila dívku za Arovým trůnem. Nejspíš to byla Jane. Ale co ji mohlo tak rozzuřit.

„To je úžasné…,“ začal se Aro usmívat a já opět nevěděla čemu, „… Bello, Jane na tebe použila svou moc a s tebou to nic neudělalo, jak jsi to dokázala?“ To se ptá té pravé, vždyť ani nevím, že jsem něco udělala.

„Nevím, o čem mluvíš, Aro,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Přiveďte Jamese,“ rozkázal Aro a za malou chvíli se v místnosti objevil vysoký blonďatý upír. Byl moc pěkný, ale na Edwarda neměl.

„Co si přeješ, Aro?“ uklonil se a zeptal se mého otce.

„Pověz nám, co má Bella za dar,“ rozhodl Aro. Takže já mám nějaký dar? James se na mě chvíli soustředil a nakonec odpověděl.

„Slečna Isabella je štít, fyzický i psychický… to není všechno, ještě může vidět budoucnost,“ odpověděl a Aro jenom gestem ruky naznačil, aby odešel a tak bylo místo vedle mě znovu prázdné. Takže já jsem štít, už vím, proč mi tedy Edward nemohl číst myšlenky a Alice vidět mou budoucnost. To bylo pochopitelné, ale že dokážu vidět budoucnost? Nesmysl, stalo se to jenom dvakrát a to ještě ve spánku, teď navíc nemůžu ani spát. Ara, ale výčet mých schopností velmi potěšil, jeho úsměv se ještě víc rozšířil.

Po nějaké chvíli, kdy jsem tam jen tak stála, si vzpomněl, že jsem ještě nebyla na lovu a tak se mnou odešel z místnosti. Chtěl znovu zamířit do jídelny, ale opět jsem ho zastavila. „To nebude třeba, tati.“

Znovu ten nechápavý pohled. „Jak to myslíš, že to nebude třeba, Bello! Přece se musíš najíst.“

„Máš pravdu, najíst se musím, ale do jídelny opravdu nepotřebuju … musím ti něco říct a doufám, že se nebudeš zlobit.“ Nechtěla jsem ho rozčílit, nebyl to zase tak hrozný otec, jak jsem se obávala.

„Tak už mluv a nenapínej mě.“ Div mi nerozkázal.

„Já se lidskou krví živit nemůžu, smrdí mi. Pokud ti to nebude vadit, budu se život zvířecí krví.“

„Ale, jak víš, že se tvá chuť ke krvi tvou přeměnou nezměnila?“ zkusil to ještě jinak. Nechtěl se smířit s tím, že jeho dcera nebude jako on.

„Ještě před svou přeměnou jsem viděla, co by se stalo v té místnosti, kam jsi mě zrovna vedl, a věř mi, nechtěl bys, aby někdo viděl, co by se stalo.“

„Tak dobře, když říkáš, že se lidskou krví živit nemůžeš, budeš se tedy živit zvířecí, nelíbí se mi to, ale není jiná možnost.“

„Aro, je mi to líto. Vím, že jsem tě zklamala.“

„Jsi má dcera, oblíbil jsem si tě. I když se rozhodneš vůči stravy jakkoliv.“ Vděčně jsem ho objala. Potom mě doprovodil k jednomu z mnoha východů a já si odběhla do blízkého lesa na lov.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 11.kapitola: