Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda.Ve snech budoucnost? - 10.kapitola

27.08.2009 (18:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3436×

10. kapitola - Dopis

Došla jsem do pokoje a sedla si na postel. Moc se mi nechtělo ten dopis otevřít. Ten dopis totiž všechno změní. Už nic nebude jako dřív.  Pomalu jsem rozklepanýma rukama otevřela onen osudný dopis a začala číst:

Drahá Bello,

vím, že je to už hodně dlouho, kdy jsem Ti napsal bohužel, ale nebyla příležitost a protože jsem Tě chtěl chránit, nesměl o Tobě nikdo vědět, dokonce ani mí bratři ne. Jsi má jediná dcera a já Tě chtěl za každou cenu ochránit, proto jsme také nesměli být spolu.

Rozhodl jsem se, že jelikož Ti bude brzy osmnáct let, je na čase abychom se oficiálně poznali. Rád bych viděl, jestli si víc po mě nebo po matce. Moc se mi těch osmnáct let po tobě stýskalo, a proto doufám, že se rozhodneš mě navštívit.

Tvá návštěva by ovšem měla i jiný účel. Po tvých osmnáctinách bys se měla hodně změnit a já bych chtěl být s tebou při této proměně. Podle mě to bude pro Tebe velká událost a poté bych Ti rád představil svou rodinu.

Na konci dopisu máš číslo na můj mobil. Budu kdykoliv v kteroukoliv hodinu na telefonu a doufám, že tvá odpověď na mou nabídku bude kladná

S láskou Tvůj otec Aro

Dopis jsem stále držela v rukou a nepřítomně se dívala před sebe. Co si sakra myslí, že mi napíše jeden dopis a já budu skákat nadšením, že se s ním konečně poznám, proměním se v upíra a budu s ním žít ve Volteře napořád, jako jeho dědic?

Budu mu muset zavolat a říct, že do Itálie nepojedu, když mi dal na výběr, ale nejdřív zajdu za Edwardem a všechno mu řeknu. Alice určitě viděla, že mi dopis přišel a určitě na mě čekají, až jim řeknu, co v něm bylo. Zvedla jsem se z postele a po trochu rozklepaných nohou se vydala dolů.

„Tak co psal?“ zeptala se chladně René, když mě spatřila na schodech.

„Nic moc, jenom mi popřál k narozeninám a psal, jak ho mrzí, že nemůžeme být spolu a oslavit společně mé narozeniny.“ Trochu jsem lhala, ale proč jí říkat, že mě pozval do Itálie, když tam stejně nepojedu? „Teď jestli ti to nevadí, se půjdu trochu projít.“ Musela jsem na vzduch, trochu to rozdýchat.

„Jen běž, ale ať si do večeře zpátky, má přijít Alex.“ To už jsem ale byla ve dveřích a vycházela ven. Jen co jsem zašla za pár stromů, odkud jsem už nedohlédla domů, rozběhla jsem se k mému druhému domovu i s dopisem, který jsem neustále svírala v ruce. No nic, aspoň jim nemusím říkat, co v něm bylo, můžou si to přečíst.

Před domem na mě už čekal Edward. Něžně mě políbil a potom jsme se ruku v ruce vydali do domu, kde už byli všichni shromážděni v obývacím pokoji. Čekali, to bylo na první pohled jasné.

„Ahoj… Alice vám určitě řekla o tom, že mi přišel dopis z Itálie.“ Všichni sborově přikývli a zase zůstali jako sochy. Neznat je a nevědět, že to dokážou, myslela bych, že jsou to vážně povedené sochy a ten sochař co je vytesal, je skutečný umělec, ale oni nebyli sochy, byli moje rodina. „Psal mi Aro.“ To bylo jediné, co jsem ze sebe dostala.

„To je ten dopis?“ zeptal se Carlisle a ukázal na dopis v mé ruce. Jenom jsem přikývla a podala mu ho. „Jsi si jistá, že ti nebude vadit, když ho přečtu nahlas?“ Jak zdvořilý, jako bych před nimi ještě měla nějaké tajemství.

„Klidně čti Carlisle, není tam nic co, byste nemohli slyšet.“ A Carlisle teda začal. Všechna pozornost se teď přesunula na něj a dopis, který četl. Nikdo ani nepromluvil, všichni čekali, až Carlisle dočte. Dopis nebyl dlouhý, a tak ho mě za chvíli přečtený.

„Takže, mu máš dát vědět, jestli přijedeš nebo ne, je to tak?“ zeptal se Edward. Jenom jsem přikývla. „A pojedeš?“ zeptal se smutně.

„Nevím, doma jsem byla rozhodnutá, že mu zavolám a odmítnu, ale potom by ten sen nebyl pravdivý. Vím, že jsem ten minulý taky trochu změnila, ale ne tak moc. Teď ale opravdu nevím, co mám udělat,“ řekla jsem sklesle a opřela jsem se o jeho pevnou hruď.

„Něco vymyslíme, neboj.“ To mě moc neuklidnilo, ale zatím jsem s ním a tak se nemám čeho bát.

„Mohl bych jet do Itálie s tebou …,“ ozval se Carlisle, „… Ara znám, a pokud bych mu vysvětlil, jak se věci mají, určitě by tě nechal odejít se mnou zpátky do Forks.“ Nebyl to špatný nápad, ale já nechtěla, aby kdybych jela do Itálie, tam byl někdo, koho mám ráda a Aro mu mohl ublížit.

„Jsi hodný Carlisle, ale pokud se rozhodnu tam přeci jen jet, pojedu sama.“ To se, ale nelíbilo Edwardovi a vlastně nikomu z mé nové rodiny. Nikdo mě tam nechtěl pustit samotnou, ale já musela. „Ještě jsem se ale nerozhodla, tak si nedělejte starosti, stejně nikam nepojedu,“ usmála jsem se na ně, ale bylo vidět, že jsem je tím moc nepřesvědčila.

Dlouho jsme ještě seděli a jenom tak si povídali. Nikdo se už nezmínil o dopise. S Alicí jsme začaly plánovat další nákupy, zahrnuly jsme do nich i Rose a Esme, těm tolik nákupy nevadily jako klukům. Nakonec jsem se musela zvednout a jít domů, slíbila jsem přece René, že budu na večeři doma. Edward mě doprovodil.

Před naším domem, dost daleko, aby ho René nemohla spatřit, se zastavil.

„Už se tím netrap, nějak to vyřešíme,“ snažil se o lehký a veselý tón, ale moc se mu to nedařilo, sám v to totiž nevěřil. Tušil to, co já za týden už nebudeme spolu.

„Uvidíme se zítra,“ chtěl se rozloučit. To mě překvapilo.

„Myslela jsem, že večer přijdeš?“ řekla jsem smutně.

„Musíme doma ještě něco probrat, ale pokud to stihnu a necháš zase otevřené okno, tak mě tam máš jak na koni,“ slíbil a políbil mě. Opět se mi po jeho polibku začala podlamovat kolena. Co to se mnou jen dělá? To se mi nikdy nestalo ani s Jackobem a toho jsem v době, kdy jsme spolu chodili, opravdu milovala, teď bych to ale nemohla vůbec přirovnat k tomu, co teď cítím k Edwardovi.

„Dobře. Doufám, že toho nebudete probírat moc. Chtěla bych být dneska večer s tebou, budu čekat, že přijdeš.“ Rozloučili jsme se ještě jedním polibkem a Edward odběhl domů. Já se vydala po vyšlapané cestičce domů. Před domem už stál mercedes a tak jsem poznala, že je Alex už u nás. Nasadila jsem přívětivý úsměv a vydala se za nimi do obýváku, kde se společně dívali na film.

„Promiň, že jdu pozdě,“ omluvila jsem se René za svůj pozdní příchod.

„To nevadí, pojď si za námi sednout, před chvílí to začalo. Dáš si víno? Za chvíli bude večeře.“ Stihla mě informovat během jedné věty. Víno jsem si dala a rozhodla se udělat René radost a tak si k nim přisedla a sledovala tu komedii, co měli rozdívanou, moc jsem ji ale nevnímala, jenom tak, abych věděla, že se mám zasmát když se tam stalo něco legračního, ale kdyby se mě někdo zeptal o čem to bylo těžko bych mu to mohla říct, byla jsem myšlenkami jinde, chvíli u Edwarda, ale nakonec mi odlétly do Itálie a k mému otci. Rychle jsem je zahnala, nechtěla jsem dnes nikomu kazit večer, ani René ani sobě.

Později po večeři jsem se omluvila a šla do pokoje. Ještě jsem se rozhodla dát sprchu a nakonec si lehla a spala. Opět se mi zdály sny, ale nebyly prorocké jako ty předtím, byly to obyčejné noční můry. Po jedné takové jsem se probudila úplně a zahlédla ho, jak sedí v mém houpacím křesle a pozoruje mě.

„Pojď za mnou, lásko.“ Asi jsem ho vytrhla z přemýšlení, ale neváhal a šel si za mnou lehnout.

„Nechtěl jsem tě vzbudit.“

„Nevzbudil jsi mě, něco se mi zdálo.“ Ale to už ležel vedle mě a broukal mi do ucha ukolébavku, kterou pro mě složil. Během chvíle jsem usnula, ale už mě netížily ony noční můry jako před chvílí. Bylo to tím, že jsem cítila jeho blízkost, jeho chladné tělo a rty v mých vlasech. To mi stačilo ke štěstí, pouze jeho blízkost.

Když jsem se ráno probudila, stále jsem ležela v náručí mého miláčka. Nechtělo se mi, ale musela jsem stanout. Vyhlédla jsem z okna a zjistila, že začíná vycházet slunce.

„Co dneska podnikneme, vypadá, že bude svítit slunce?“ zeptala jsem se ho a čekala, co vymyslel.

„A co bys chtěla dělat?“ To není fér, on nic nevymyslel, jeho nápady byly vždy bez jediné chybičky, zato ty mé byly většinou nudné.

„Chci být s tebou, takže je mi jedno, co budeme dělat, hlavně když budeme spolu.“ A to byla pravda, strašně jsem toužila být s ním. Nevěděla jsem, co všechno se stane po tom, co zavolám Arovi, co mi řekne a jestli nezměním názor. Musím si ho co nejvíce užít, Dokud to jen jde.

„Dobře, takže si zajdeme na lov, ty už jsi sama nebyla víc jak dva měsíce, a potom můžeme zůstat na naší louce a jen tak si užívat slunce a navzájem sebe.“ Ten plán se mi líbil, jako všechno co vymyslel.

Ten den neměl chybu, navečer jsme se vydali ještě ke, Cullenům abychom se jich zeptali, jestli něco nevymysleli a potom jsme se chtěli vrátit opět na louku. Najednou mě napadlo, jestli Alice může vidět moji budoucnost, jestli ji náhodou nevidí jenom tehdy, když mám já své sny. Vzala jsem si Alici stranou.

„Alice, chtěla jsem se zeptat, ty vidíš mou budoucnost? Tedy kromě těch vizí co míváš, když já spím a mně se to vlastně zdá.“ Její odpověď by mi totiž ulehčila nebo naopak ztížila mé plány.

„Ne nevidím, tedy vidím jen to, co se ti zdá, proč se ptáš?“ skvělé všechno vychází podle plánu.

„Jen mě napadlo jestli nevidíš, jak jsem se rozhodla ohledně Ara.“ Vlastně jsem jí řekla pravdu, jediné co neví je, že jsem se už rozhodla. Zítra Arovi zavolám a oznámím mu své rozhodnutí.

„Stejně bych to ani nemohla vidět, já vidím něčí budoucnost jen podle toho, jak se rozhodne, nemohla bych ti říct, co se stane, pokud by ses nerozhodla,“ odpověděla smutně, že i její vize mají drobnou vadu, ale mně to nevadilo. Kromě Jaspera a jeho schopnosti na mě nic nepůsobí.

Zrovna bylo pondělí ráno. Pět dní do vypršení doby kdy se mi poprvé zdál sen o mě ve Voltéře a o Arovi. Pět dní do konce měsíce, který jsme měli s Edwardem. Včera jsme se dohodli, že dnes do školy pojedu sama, tak jsem se ráno nemusela bát, že mě nachytá, jak volám Arovi. Připadala jsem si jako školačka, kterou by učitel nachytal za školou. Musela jsem se usmát, jak trefné to bylo přirovnání.

Zvedla jsem telefon a trochu zaváhala, než jsem vyťukala číslo napsané v dopisu. Telefon na druhé straně nestihl zazvonit ani jednou a už ho někdo zvedl.

„Haló, u telefonu Aro Volturi,“ ozval se do telefonu pro mě neznámý hlas mého otce. Znělo to opravdu zajímavě pomyslet si, že mluvím s vlastním otcem.

„Ahoj tati, tady Isabella.“

„Á Isabello, jsem tak rád, že voláš, to znamená, že ses rozhodla,“ řekl trochu vyčkávajícím hlasem.

„Ano, rozhodla jsem se, že přijmu tvé pozvání, ale mám jednu podmínku.“ Musela jsem přece zahrát nějaké divadélko pro Edwarda a jeho rodinu.

„Pokud bude v mých silách ji splnit, mohu ti slíbit, že se o to pokusím.“

„Odpoledne ti zavolám znovu, ale řeknu, že tvou nabídku nepřijímám, nechci, aby někdo věděl, kam pojedu,“ řekla jsem rozhodně.

„Jak si tedy přeješ. V pátek odpoledne na tebe budou v Seattlu na letišti čekat mí lidé. Měj se pěkně, dceruško,“ řekla to až moc přeslazeně nebo se mi to jen zdálo? Je fakt, že jsem nebyla zvyklá na takové to oslovení a jak to tak vypadá, budu si muset zvykat.

„Pá tati.“ Zavěsila jsem a vydala se k autu a jela do školy, kde na mě už čekal Edward. Mile jsem se na něj usmála a dostalo za to pusu.

„Ahoj lásko, už jsem se na tebe těšil,“ řekl, jakmile jsem polibek ukončila.

„Já taky…,“ musím mu říct, že budu volat Arovi, „… a tak mě napadlo, jestli bych nemohla odpoledne přijít k vám a zavolat Arovi?“ řekla jsem trochu nejistě a zároveň smutně. Skočil na to.

„Dobře, odpoledne zajdeme tedy k nám.“ Zakončil náš krátký rozhovor a vydali jsme se na hodinu. Odpoledne mě čeká druhé kolo mého malého divadélka, snad obstojím stejně jako před Edwardem. Přece jen tam bude víc upírů a kdokoliv si může všimnout toho, že to je jen bouda. Trochu jsem se toho bála.

Odpoledne jsem se s Edwardem, vydali k nim domů. Opět už na nás všichni čekali.

„Edwarde … já mám strach …,“ začala jsem hrát.

„A čeho se bojíš, jsem tu s tebou.“ Je tak milý, bude se mi po něm stýskat.

„Bojím se … bojím se, jak Aro, zareaguje, když mu řeknu, že nepřijedu.“ Jsem opravdu dobrá, ta dramaturgie by mě i bavila.

„Neboj se, když ti dal na výběr tak mu určitě nebude vadit, když to odmítneš zlatíčko,“ ozvala se Esme. Kdybys jen věděla, co se chystám udělat. Tak jsem dělala, že mě jejich slova uklidnila a vzala jsem telefon do ruky a pomalu začala vytáčet Arovo číslo. Opět to netrvalo dlouho a ozval se jeho hlas.

„Haló, u telefonu Aro Volturi, kdo volá?“ Muselo mu být jasné, kdo volá.

„Tady Isabella Swan.“ Trochu jsem zadrhla, abych tomu dodala nádech strachu.

„Á Isabello, jsem tak rád že voláš. Jak ses tedy rozhodla?“ Musím uznat, že asi nerad chodí kolem horké kaše, což mi pro tuto chvíli nevadilo.

„Rozhodla, pokud by ti to nevadilo … tak bych nepřijela,“ říkala jsem opatrně jako bych se doopravdy bála jeho reakce. Vlastně mě zajímalo, co by udělal, kdybych se s ním předem nedomluvila na tomto divadle.

„No, nedá se nic dělat, když nechceš přijet, jen ses si myslel, že by bylo dobré se konečně poznat a strávit spolu nějaký čas.“ Tak tohle jsem fakt nečekala, rozhodla jsem se mu to vrátit stejnou mincí.

„Nezajímal ses o mě celých osmnáct let, co se stalo, máš výčitky svědomí, že ses o mě nestaral, nebo proč ten náhlý zájem.“ Bylo my jasné, že tohle nečekal, hodně ho taky odhalilo to, jak se odmlčel.

„Máš pravdu, že jsem s tebou nebyl, ale není pravda, že jsem se o tebe nezajímal.“

„Tvé výmluvy mě nezajímají tati. Sbohem!!“ A položila jsem telefon.

Když jsem se rozhlédla po pokoji, bylo mi podle obličejů jasné, že nikdo z mé nové rodiny nečekal, že budu s Arem mluvit stejně. „Doufám, že se nenaštval za to, že jsem mu položila telefon.“ Alice se začala usmívat, až se smála čím dál tím víc, postupně se k ní přidávali i ostatní. Asi čekali, že se zhroutím a ne že budu žertovat. Přidala jsem se k jejich uvolněnému smíchu a bylo mi dobře.

Večer dopadl nad očekávání dobře. Všichni jsme se skvěle bavili. Emmet dokonce začal předvádět Ara, jak asi musel vypadat, když jsem ho odmítla a nakonec jak jsem mu položila telefon. V Emmetově přítomnosti ani nešlo, aby se někdo nebavil, byl to rozený komik, škoda, že ty svoje čísla mohl předvádět jen doma.

Bylo už moc pozdě, když jsem od nich odjížděla. Domů jsem se těšila. Edward měl zase přijít na noc za mnou.

Přijela jsem před dům, a přestože už bylo pozdě, stálo tam Alexovo auto. Musela jsem se usmát. Mámě se podařilo najít muže, se kterým bude šťastná. Já ho vlastně taky našla, ale budu se s ním muset brzy rozloučit a nevím na jak dlouho.

Opět mě začaly přepadat chmurné myšlenky. Doufám, že Edward dnes přijde brzy, v jeho přítomnosti na nic takového nemyslím. S mámou a Alexem jsem se jenom pozdravila a šla si opět dát sprchu a lehnout si.

Na Edwarda jsem nečekala dlouho. Jakmile přišel, hned si za mnou lehl a chtěl mi dát pusu a začít broukat ukolébavku jako vždy, když jsme u nás doma, tentokrát jsem mu to ale nedovolila. Jakmile se sklonil k puse, trochu jsem se nadzvedla a tu pusu protáhla do dlouhého a vášnivého polibku. Nejdřív nechápal co se děje, byl mou reakcí trochu překvapený, ale polibek mi začal oplácet stejně vášnivě.

Líbali jsme se ještě dlouho, dokud jsme nezačali oba popadat dech. Potom jsme se spolu jenom mazlili, až jsem nakonec v jeho náručí usnula.

Začal se mi zdát sen. Doufala jsem, že to byl jeden z těch, co se splní. Byla jsem s Edwardem na naší louce, pozorovali jsme hvězdy, líbali se a mazlili.

Ráno se na mě Edward usmíval jako sluníčko „Dobré ráno Bellinko …,“ jako jediný měl dovoleno mi takto říkat, „… dneska se ti zdálo něco pěkného co?“

„Jak jsi to poznal?“ To by mě opravdu zajímalo.

„Moc pěkně ses ze spaní usmívala.“ Aha, tak úsměv mě prozradil, aby taky ne ten sen byl opravdu moc pěkný.

„Máš pravdu, zdálo se mi o nás dvou,“ řekla jsem a políbila ho, nemusela jsem vůbec čekat a polibek mi velmi ochotně vrátil. Poté jsem, ale musela stanout, bylo úterý a oba jsme museli do školy. Tam na mě čekala Alice a taky se usmívala.

„Mám pravdu, že se ti dneska zdálo o Edwardovi a tobě?“ zeptala se hned na úvod.

„Máš, ale jak to víš?“ no jistě její vize.

„No viděla jsem to, a víš, co to znamená?“ Co by to mohlo znamenat?

„Nevím, co?“ byla jsem opravdu trochu zmatená.

„No, že se nic nestane, Arovi asi opravdu nevadí, že za ním do Itálie nepojedeš.“ Aha tak tady směřovaly její myšlenky. Je ale fakt, že když to viděla i ona bude to jeden z těch snů, co se stanou, takže já se s Edwardem za měsíc uvidím. Nezůstanu ve Voltéře dlouho. Už jsem neměla z cesty, která mě čekala, neměla strach, věděla jsem, že se vrátím domů a budu opět se svou láskou.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda.Ve snech budoucnost? - 10.kapitola: