Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve spárech temnoty - 9. kapitola

the break dawn


Ve spárech temnoty - 9. kapitolaDevátá kapitola. Trochu jsem se posunula v čase... O jeden měsíc. Doufám, že vám to nebude vadit, ale ono by se nic nemohlo dít a nakonec by mě to psaní o ničem unudilo, že bych tu povídku zrušila... Tak jsem přešla dál, kde už to má nějaký lepší děj. Budu vás teď chvilku napínat, ale opravdu chvilku... No však uvidíte, až si to přečtete. Když už si dáte práci s tím to všechno přečíst, tak prosím zanechejte nějaký ten kometář. Díky, Terez14.

9. kapitola - Co se to se mnou děje?!  (Bella)

 

Už je to měsíc, co chodím s Edwardem. Nejkrásnější měsíc mého života. Kromě toho, že jsem měla své první zkušenosti s láskou jsem se hodně věcí naučila. Sice takových, co v životě člověka asi nevyužiji, ale vědět něco o upírech taky není na škodu. Třeba česnek na ně vážně nezabírá. Jednou jsem to zkoušela na Edwardovi a on se mi smál, když jsem po ně házela stroužky česneku. Vážně neutekl. Nebo když jsem přišla s křížem a kropila ho svěcenou vodou. Další neúspěch. Byla to legrace. Taky jsem se ho několikrát ptala, kde schovává rakev, ale pořád se vymlouval, že žádnou nemá. Však já ji najdu!

Většinu času jsem trávila u Cullenů doma, protože Charlie už se vrátil z pracovní cesty. Mě to ale vyhovovalo. Když Edward jednou za čas odjížděl na lov, zůstávala jsem s Alicí – s mojí odteď už nejlepší kamarádkou – a s Esme nebo Rose. Taky jsem se dost skamarádila s Emmettem. Byl pro každou srandu a měla jsem ho ráda. Prostě jsem je všechny naprosto zbožňovala. Vytvořila jsem si k nim vztah jako k nikomu jinému. Byli jako moje druhá rodina a mohla jsem jim všechno říct. Taky jsem toho všeho až přehnaně využívala. Hlavně Carlislových lékařských schopností, třeba když jsem si po nepodařeném vtípku s Emmettem vykloubila ruku. Naštěstí Edward byl pryč, takže se o tom nedozvěděl.

Taky jsem se dozvěděla o schopnostech upírů. Edward umí číst myšlenky, ale naštěstí ne ty moje. Říkám si, kdy asi Emmett pomyslí na tu mou nehodu… Ale všichni se už naučili hlídat si myšlenky. Taky jsem zkoušela učit Emmett, jak se proti tomu čtení myšlenek bránit. Tři dny mě nutil zůstat pořád u sebe v pokoji a meditovat s ním, dokud mu Edward nenamluvil, že už ho vážně neslyší. Byla jsem mu vděčná, protože to věčné sezení na polštáři a snášení Emmettova  stěžování si v jednom kuse je vážně po pár hodinách otrava. Natož po těch třech úmorných dnech, kdy jsem mohla spát jen určitý počet hodin a Emmett mě budil svým hlasitým “meditováním“. A Rose taky nebyla moc nadšená. Zato Emmett z toho měl samozřejmě Vánoce.

Taky jsem se dozvěděla, že Alice vidí budoucnost. Někdy to mělo své výhody. A když už mluvíme o budoucnosti… Už jsem neměla sny jako předtím a ani jsem neomdlévala, ale o tom snu jsem ještě nikomu neřekla. Jednou jsem to chtěla říct Alici, ale nakonec jsem se rozhodla nechat to plavat.

A potom Jasper. Ovlivňuje emoce. Někdy mě to celkem štve a někdy jsem za to vděčná. Záleží na situaci. Prostě… S Jasperem se zasmějete i kdyby jste nechtěli.

Ale pro mě bylo hlavní něco jiného než tohle všechno. A to, že jsem byla s Edwardem. Měli jsme na sebe občas málo času a to většinou kvůli Alici a Rose, které mě v jednom kuse tahaly na nákupy. Ale vždycky, když jsme byli sami, stálo to zato. Někdy jsem naprosto zapomínala, že jsem vedle upíra. Vlastně jsem byla pořád s upíry a žádné nebezpečí mi nehrozilo.

Carlisle mi občas vyprávěl různé příběhy o jeho životě a také o životě ostatních. Teď jsem věděla kdo byl jak proměněn a proč. Bylo to zajímavé vyprávění a Carlisle se občas bál, že mě tím možná nudí, ale mě to vážně zajímalo. Abych to shrnula, věděla jsem o této skvělé rodině naprosto vše, co se dalo a byla jsem s nimi každou volnou chvíli.

Dneska byl pátek a Edward měl každou chvíli odjet na lov. Teď seděl na posteli v mém pokoji a já jsem mu ležela na klíně. Bylo něco po desáté a každou chvíli se měl objevit v okně Emmett a zkazit nám tenhle okamžik tak, jak to uměl jen on. Jako ten den, kdy taky odjížděli a ve chvíli kdy Edward skákal z okna do něj strčil. Když se Edward rozplácl na zemi tak zavolal: „Éďa se chtěl předvést a tak se na to soustředil, že ze skoku udělal pád!“ řval tenkrát smíchy. Edward v tu chvíli vypadal, že by ho nejradši zabil. Při vzpomínce na to jsem se musela zasmát.

„Co se děje?“ zeptal se Edward sametovým hlasem.

„Nic, jen jsem si vzpomněla na Emmetta.“ zahihňala jsem se znova.

„Poslední dobou mě strašně štve.“ řekl Edward a nesnažil se ani zakrýt vztek v hlase.

„Proč? Zase něco provedl?“ zeptala jsem se zvědavě. Když Emmett něco prováděl tak to bylo vždycky stoprocentně vtipné a to mi nesmělo uniknou.

„Samozřejmě, že ano. Zase mě tahá pryč od tebe.“ poukázal.

„Hmm… Už teď se mi po tobě stýská.“ povzdechla jsem si.

„Nemusím nikam jezdit.“ navrhoval. Ale já jsem věděla, že to potřebuje a stejně bude muset jet a jestli teď nebo později už je stejně jedno. Navíc, Emmett by mě za to proklínal.

„Jen jeď. Však já se nějak zabavím.“ řekla jsem a snažila se aby to znělo přesvědčivě.

„Můžu přece lovit tady…“ řekl a podíval se na mě svýma teď černýma očima. Měl žízeň a ty černé oči mi to jen potvrzovaly. Byl to můj poznávací znak. Navíc jsem věděla, že se musí v mé blízkosti ovládat a když bude po lovu, půjde to trochu snáz.

„To teda nemůžeš. Víš, jak by mi Emmett nadával, že jsem tě nepustila. Tak už běž, ať nemusíte odjet pozdě.“ Čím dřív odjedou, tím dřív se vrátí. Tímhle jsem se řídila. Edward si povzdechl, ale nakonec mě poslechl. Položil mě na postel pod přikrývku a lehce mě políbil na rty.

„Dobrou noc, Bellinko.“ řekl svým úžasným hlasem a já jsem věděla, že po tomhle určitě usnu. Edward potom vyskočil z okna a nechal mě samotnou. Po pár chvílích zírání do tmy jsem usnula ukolébaná jeho hlasem.

Další den jsem se probudila a kouknula jsem se na hodiny. Bylo sedm. Mohla jsem spát ještě déle. Je sobota a stejně budu zase sama. Teda, ne tak docela sama… s Alicí. Měla bych se na to jít přece jen připravit. S povzdechem jsem se začala hrabat z postele a šla jsem do koupelny. Charlie byl dnes v práci až pozdě do noci, takže jsem byla sama doma. Bylo to jen dobře. Alespoň nebudu nikomu muset říkat, kam jdu a s kým jako se mě vždycky ptal. Vtom jsem si vzpomněla jsem si na den, kdy k nám Edward poprvé přišel. Kupodivu Charlie s ním vycházel celkem dobře. Očekávala jsem od něj jinou reakci, ale vzal to s klidem. I když poslední dobou byl naštvaný, že jsem pořád pryč. Občas jsem už měla pocit, že mi dá domácí vězení.

Pomalu jsem došla do koupelny a šla rovnou do sprchy. Když jsem se osprchovala a oblékla, šla jsem k umyvadlu a chtěla jsem si vyčistit zuby. Nejdřív jsem si opláchla obličej studenou vodou a podívala se do zrcadle. Málem jsem dostala infarkt, když jsem viděla můj odraz v zrcadle. A nebylo to tím, že jsem vypadla opravdu o tohle se postaralo něco jiného.

Nevěřícně jsem zírala do zrcadla a říkala jsem si, že tohle je vážně blbej vtip. Jenže Emmett je s Edwardem na lovu… Párkrát jsem zamrkala a promnula si oči, abych si byla jistá, že se mi to nezdá. Potom jsem znovu zamžourala na zrcadlo a podívala se do svých…. modrých (!) očí. Sakra, co to má znamenat. Mohli to být čočky, ale žádné jsme doma neměli. Asi jsem si je přinesla, když jsem byla náměsíčná… Ale to já nejsem kromě mého nočního mumlání. A navíc, spala jsem. Nebo jsou to první znaky barvosleposti. Všechno to byli jen blbosti co mi náhle prolétali hlavou.

Mohli mi přes noc zmodrat oči? Všechno dokazovalo, že asi ano. Zoufale jsem hledala další změny na mém obličeji. Žádné jsem nenašla a možná jsem byla trochu paranoidní, ale nemám světlejší vlasy? Co se to se mnou sakra děje! A co udělá Edward, až mě takhle uvidí… Možná mě tak ani neuvidí. Možná to samo zmizí. Ale je jedna věc, co teď musím udělat. Musím zavolat Alici a zrušit to nakupování. Pokud se mi to povede. Doufala jsem, že Alice nic neviděla, protože by to určitě řekla Edwardovi.

Vyběhla jsem rychle z koupelny přímo do svého pokoje div jsem se nepřerazila o práh a vzala si svůj mobil, který ležel na stole. Rychle jsem vytočila Alicino číslo. Hlavně buď v klidu a nedej na sobě nic znát. Říkala jsem si v duchu.

„Ahoj Bello! Už si vzhůru?“ zaskřehotal mi Alicin vysoký hlásek do ucha.

„Ehm… Ahoj Alice. Jo, už jsem vzhůru, ale..“ začala jsem, ale ona mě okamžitě přerušila. Byla v dobré náladě a to bylo pro mé vymlouvání dost špatné.

„To je skvělé. Tak můžeme vyrazit nakupovat hned. Za pár minut jsem u tebe a…“ začala brebentit.

„Poslouchej, kvůli tomu ti volám… Já s tebou nemůžu jít nakupovat.“ přerušila jsem ji pohotově.

„Proč? Jak to myslíš, že nemůžeš!“ No skvěle… Naštvala jsem ji. Už zas!

„Prostě, musím si zařídit něco jiného… Můžeme jít nakupovat až zítra.“ navrhla jsem.

„Ale no tak, Bello! Co může být důležitější než já. A navíc, jak na tebe mám dávat pozor? Edwardovi se nebude líbit, že jsem tě nechala samotnou. Proč se mnou nechceš jít.“ začala mě přesvědčovat. Jestli bude mít pořád tak dobrou palbu, tak to moc dlouho nevdržím.

„No tak, Alice. Prosím. Já se o sebe dokážu postarat… A kdyby mi něco hrozilo, tak to stejně uvidíš. A potom můžu hned přijít k vám a budeš mě mít celý další den na očích. Vážně.“ snažila jsem se ji přesvědčit. Alice ještě chvíli váhala.

„No dobře, ale přespíš u nás a na nákupy půjdeme zítra.“ řekla trochu podrážděně. Pořád byla trochu naštvaná kvůli těm nákupům. Já jsem si oddechla, že mám na řešení mojí krize víc času… O pár hodin. Skvělé. Potřebovala jsem vědět ještě jednu věc.

„Alice, může upír poznat, že nosíš kontaktní čočky?“ zeptala jsem se. Protože se mi v hlavě rodil plán. Skvělé bylo, že jí to ani nebude moct přijít divné, že se ptám, protože jsem se často ptala na různé blbosti okolo toho, co všechno upír umí.

„No, myslím že ne. Musel by si dávat vážně hodně pozor, aby si něčeho takového všiml…“ řekla a zasmála se.

„Díky Alice. Zatím ahoj. Uvidíme se večer.“ řekla jsem s úlevou v hlase.

„Ahoj. A nevyváděj blbosti.“ varovala mě a položila telefon. Já jsem si mobil strčila hned do kapsy a seběhla schody. Okolo kuchyně jsem jen proletěla. Nesnídala jsem jako každý den, kdy byl Charlie pryč. Vlastně jsem vůbec nejedla, ale vůbec mi to nevadilo. Rychle jsem si oblékla bundu a nasadila boty.

Sebrala jsem klíče od auta z věšáku vedle dveří a utíkala ven. Nasedla jsem do náklaďáčku a rozjela se směr Seattle. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem dosáhla svého cíle. Vystoupila jsem před nákupním střediskem Seattlu a šla dovnitř. Můj cíl byl jasný. Sehnat čokoládově hnědé kontaktní čočky. Vlezla jsem do prvního obchodu, kde je prodávaly a doufala v úspěch. Naštěstí se mi to podařilo hned na poprvé.

Prodavač mi je dával se slovy: „Proč zakrývat tak krásné modré oči?“ Můj problém byla ta modrá barva.

Nakoupila jsem si hnědé čočky a spěchala zpátky domů. Cesta trvala déle než tam, ale nevěděla jsem proč. Konečně jsem byla zpátky doma. Rychle jsem vyběhla schody do koupelny a přišla k zrcadlu. Z tašky jsem vytáhla čočky…

A co teď? Nikdy jsem je nenosila. Vzala jsem jednu a chvíli si ji prohlížela. Potom jsem ji vzala a ukazováčkem jsem si ji lehce přitiskla do oka. To samé jsem udělala s tou druhou. Potom jsem se znova kouknula do zrcadla a zkontrolovala barvu. Moje oči vypadaly konečně normálně. Byli hnědé jako vždycky, ale teď už to z nějakého nepochopitelného důvodu nebyla moje barva.

Vydechla jsem úlevou, ale úplně v pohodě jsem nebyla. Co když to někdo z Cullenů pozná? Budu se muset vymluvit. Budu s nimi celý den, takže se musím připravit. Cestou do Seattlu jsem ztratila hodně času, takže už bylo po druhé odpoledne. Zbývalo mi jen pár hodin, než budu muset strávit den s Alicí na nákupech. Byla to v podstatě sebevražda, ale stejně jsem to musela podstoupit. Byla to moje obět, abych získala čas na svou akci s očima.

Šla jsem do svého pokoje a přitom přemýšlela. Vážně mi teď už nic nesedělo. Nejdřív jsem omdlévala, kde jsem mohla a poslední dobou jím jen z donucení i když se normálně cpu vším, co mi přijde pod ruku…. A teď ještě ty oči. Všechno mi to přišlo zvláštní. Co se to se mnou děje? Mám o tom vůbec někomu říct? Mohla bych, ale jak by to někdo dokázal vysvětlit? Tolik otázek a ani jedna odpověď. Radši budu o všem mlčet. Něco mi říkalo, že si to mám nechat pro sebe. Asi to tak má být…

Lehla jsem si na postel a zírala na strop ponořená ve svých myšlenkách. Uvědomila jsem si, že vidím líp, než kdykoliv předtím, ale taky jsem věděla, že to nebude těmi čočkami, ale mýma jinýma očima. Něco bylo jinak než předtím.

Potom jsem si vzpomněla na ten sen, který se poté splnil. Bude to s tím nějak souviset, nebo si to všechno jen namlouvám.

Zvedla jsem se z postele a chtěla jsem si nachystat věci k přespání u Cullenů. Můj zrak ale upoutal lístek na mém stole. Byl od Alice. Vzala jsem lístek do ruky a četla.

 

Ahoj Bello,

Nevím kde jsi, protože tě nevidím, ale to je jedno. Přijedu pro tebe v sedm. Nic si s sebou neber. Věci jsem ti nachystala.Charlie ti to dovolí. Uvidíme se večer.

Alice

No jistě, jak znám Alici určitě nakoupila něco nového a odsud vzala maximálně kartáček na zuby. Radši to už nebudu řešit, Už tak mám těch problémů dost. Jak to, že Alice nic nevidí… Byla jsem ráda, ale měla by mě vidět. Nedělala jsem nic zvláštního. Alice mě nevidí… Další věc divností na mém seznamu.

S povzdechem jsem se vrátila zpět na postel a lehla jsem si. Po chvíli jsem dokonce usnula.

„Bello!“ slyšela jsem někoho volat po chvíli spánku. Nevěděla jsem jestli se mi to zdá nebo jestli je to skutečnost. I přesto jsem se zvedla a šla za tím hlasem.

„Bello… Pojď za mnou.“ ozvalo se znova. Šla jsem dál a poslouchala. Vyšla jsem ze dveří domu a šla za červeným světlem mezi stromy odkud se ozýval ten hlas. Došla jsem až k němu.

„Bello!“ S trhnutím jsem se probudila.

„Vstávej Bello. Jedeme.“ budila mě Alice s úsměvem na rtech. Ona se umívala a já jsem se ani nedozvěděla, co se mělo udát v mém snu. Věděla jsem ale, že tohle se doopravdy nestane. Byl to jen nesmyslný sen.

Pustila jsem to z hlavy a šla s Alicí k jejímu autu. Cestou jsem pozdravila Charlieho, který se vrátil z práce a už jsme odjížděli pryč.

„Co jsi celý den dělala?“ zeptala se mě Alice v autě. Její hlas zněl podrážděně. Nelíbilo se jí,že nic neviděla.

„Byla jsem v Seattlu… Potřebovala jsem si něco zařídit.“ řekla jsem popravdě. Už jsem jí víc než doteď lhát nechtěla.

„Proč jsem nemohla jet s tebou?“ řekla Alice uraženě.

„Prostě jsem chtěla mít chvilku oddech.“ pokrčila jsem rameny.

„Ale zítra ti to přece vynahradím.“ řekla jsem nejpovzbudivěji jak jsem uměla. Pořád jsem trnula strachy, že přijde na moje čočky, které jsem měla nasazené aby mi měnily barvu očí.

„To ano, ale mohli jsme jít nakupovat i dnes a zítra taky.“ řekla pořád mírně podrážděná.

„Ty bys mohla. Já bych s tebou podruhé nikam nešla.“

„Ale šla.“ odporovala mi a usmívala se.

„Ale nešla…“ začala jsem zase.

„Teď jsem dostala skvělý nápad.“ skočila mi Alice do řeči. Oči měla upřené do daleké budoucnosti. Co zase viděla?

„Jaký?“ zeptala jsem se opatrně když jsem viděla, že její vize už skončila.

„Budou podzimní prázdniny… Můžeš zůstat u nás! Charlie ti to dovolí. Není to úžasný?! Edward bude nadšený.“ zaradovala se. Chtěla mě tam jen proto, že s ní budu chodit nakupovat, ale já věděla, že bude lepší jí neodporovat. Navíc jsem doufala, že mě z toho pro tentokrát vynechá. Zbytek cesty jsem si povídali o blbostech a smáli se. S Alicí jsem zapomínala na všechny problémy a cítila jsem se fajn. Byla opravdu skvělá. Za chvíli jsme byli u jejich domu v lese.

Vystoupila jsem z auta a šla po schodech nahoru. Procházela jsem s Alicí známými velkými vchodovými dveřmi. Nevím proč, ale pokaždé, když jsem vstoupila dovnitř, mě naplnil pocit bezpečí. Jako by se mi tu nemohlo nic stát. V domě plném upírů… Nejnebezpečnější místo pro člověka a já se tu cítila bezpečněji než doma.

Vešli jsme s Alicí do domu. Alice chtěla samozřejmě využít toho, že tu není ani Carlisle. Všichni odjeli na lov kromě ní, Esme a Rose. Měl to být čistě holčičí večer. Vstoupila jsem z předsíně přímo do obývacího pokoje, kde už Rose s Esme seděli na sedačce.

„Ahoj Bello.“ pozdravila mě každá z nich. Rose mě nejdřív neměla moc v lásce, ale náš vztah se po měsíci změnil k lepšímu a byla jsem za to ráda. Měla jsem prostě ráda všechny, co bydleli v tomhle domě. Usmála jsem a taky pozdravila.

„Ahoj, co vlastně budeme dělat?“ Na to se slova chopila Alice. Jak jinak. Všechno musela organizovat ona. Jako vždycky…

„Uděláme si pyžamový večírek!“ vykvikla nadšeně a já jsem se musela zasmát. Ji to vůbec nevyrušilo.

„Budeme se dívat na filmy a všechno… Bude to zábava.“ zaradovala se znova. Tohle musela odkoukat v televizi, ale mě to nevadilo. Byla jsem ráda, že budu jednu noc moct vypnou a soustředit se místo na starosti na zábavu.

„Tak dobře. Já jsem pro.“ řekla jsem.

„Ale musíme se jít ještě převléct.“ řekla Alice a táhla za ruku mě nahoru. Ještě jsem stačila zaregistrovat, že Esme a Rose mají na sobě pyžamo. Div jsem z toho nedostala záchvat smíchu. Ale mě to přišlo vážně vtipné. Vždyť ani nespí a ještě si kupují pyžamo. To byla nepochybně Alicina práce. Dusila jsem v sobě smích zatímco mě Alice táhla do Edwardova pokoje.

„Tohle si obleč.“ Nakázala mi když jsme vešli dovnitř. Hned potom odešla z místnosti. Nepochybně pro svoje pyžamo… Teď už jsem v sobě vážně neudržela smích a začala se smát nahlas. Až jsem se uklidnila prohlédla jsem si to, co mi Alice strčila do ruky. Nepochybně to nebylo moje. Alici neutekla nikdy žádná příležitost k nákupu. V ruce jsem držela světle modré pyžamo, na kterém byla malá růžová srdíčka. Mělo krátké rukávy a tříčtvrteční kalhoty. Nevěděla jsem jak budu vypadat, ale přesto jsem si to oblékla. Boj proti Alici bych nevyhrála. Nasoukala jsem se do pyžama a koukla se do zrcadla. Docela mi to i slušelo. Dřív než jsem vyšla z Edwardova pokoje jsem ještě bleskově zkontrolovala své oči v zrcadle. Čočky mi pořád měnily jejich barvu na hnědou. Potom jsem seběhla ze schodů do obýváku za Rose, Esme a Alicí. Noc jsme si pořádně užili a zhlédli jsme snad stovky filmů počínaje komediemi bez jakéhokoli děje až po horory (u těch o upírech jsme se spíš smály než ječeli).

Už jsem byla unavená a tak jsem si šla lehnout k Edwardovi do pokoje. Postel koupil speciálně kvůli mně. Přišlo mi to nejdřív směšné, ale byl to opravdu dobrý nápad. Vyšla jsme schody a vyčistila si v koupelně zuby. Vyndala jsem si svoje kontaktní čočky a položila je na umyvadlo. V pyžamu jsem byla celý večer, tak už jsem si jen lehla do postele a spala… Zdál se mi ten stejný sen, který jsem předtím nebyl dokončen, ale tentokrát jsem ho viděla celý až do konce...

8. kapitola << Shrnutí >> 10. kapitola

 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ve spárech temnoty - 9. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!