Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve spárech temnoty - 8. kapitola

15.10.2009 (15:15) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2589×

8. kapitola - Pohádka nebo horor? (Bella)

Zbytek dne jsem poslušně strávila v posteli a léčila se. Chtěla jsem jít další den za každou cenu do školy. Večer jsem se jen navečeřela a umyla a šla rovnou spát. Zdály se mi zvláštní sny.

…Stála jsem ve svém pokoji a vedle mě na posteli seděl Edward. Povídali jsme si a Edward měl na tváři vážný výraz.

„Já nejsem člověk.“ říkal mi.

„Jak to myslíš?“ ptala jsem se zmateně.

„Tak jak to říkám…“

„Co to znamená?“ vydechla jsem. Edward se nejdřív zhluboka nadechl a potom zase promluvil.

„Jsem upír.“ Tahle věta mi zněla v hlavě a myslí mi proběhlo plno věcí. Edward sklánějící se nad těly mrtvých lidí. Strach, krev a pocit bezmoci. Lidské výkřiky nesoucí se vzduchem. Temnota a smrt. A potom… Edward nad mým mrtvým tělem…

S výkřikem jsem se probudila do šera mého pokoje. Co má tohle zase znamenat? Už jsem se asi vážně zbláznila. Zírala jsem okolo sebe posazená na posteli a přehrávala si v hlavě svůj sen. Které normální holce se zdá, že její kluk je upír… To se asi moc často nestává.

Znovu jsem se rozhlédla po pokoji a po přezkoumání jsem si lehla zpátky na postel. Zírala jsem na strop a snažila se usnout. Ten sen jsem pořád nemohla dostat z hlavy. Usnula jsem až k ránu.

Spala jsem tak maximálně dvě hodiny a probudila jsem se naprosto zpocená. Vypnula jsem zvonící budík a šla do koupelny. Musela jsem se osprchovat. Mokré pyžamo jsem hodila do koše na prádlo a vyčistila si zuby. Potom jsem se převlékla a zhlédla svůj odraz v zrcadle. Vůbec nebylo vidět, že jsem celou noc nespala. Bylo to zvláštní, ale moc jsem se tím nezabývala. Tím líp, že nebudu muset maskovat únavu.

Šla jsem zpět do pokoje a přemýšlela nad mým snem. Mám o tom říct Edwardovi? Možná asi radši ne. Už tak si jeho rodina musí myslet, že patřím na psychiatrii. Radš to nechám být a nebudu se tím zabývat.

V pokoji jsem si vzala věci do školy a seběhla schody. Bolela mě hlava, ale to mě od toho, abych šla do školy rozhodně neodradí. Šla jsem rovnou do kuchyně a podívala se směrem k ledničce. Vytáhla jsem nějaké sušenky a chtěla se pustit do jídla, ale vůbec jsem neměla hlad. Nakonec jsem nic nesnědla a vydala se rovnou do školy.

Venku dnes pršelo víc než obvykle a tak jsem si vzala bundu, ale když jsem vyšla do deště, bylo mi spíš horko než zima. V náklaďáčku jsem si musela bundu sundat a ani jsem netopila, jak u mě bylo zvykem. Pomalu jsem se rozjela ke škole a doufala, že si to dneska jen rychle odbudu. Chtěla jsem být najednou co nejdřív zpátky doma.

I když jsem vyrazila s předstihem, nakonec jsem ke škole dojela až když už tam všichni byli. Zaparkovala jsem na jednom z posledních volných míst a vystoupila z auta. Bundu jsem nechala v autě i když stále pršelo a vydala se ke dveřím školy. V půlce cesty se ke mně přidal Edward. Na tváři se mi náhle objevil úsměv.

„Ahoj.“ pozdravila jsem vesele.

„Ahoj.“ řekl Edward a usmál se.

„Už je ti líp?“ zeptal se a v jeho hlase byla slyšet starost o mě.

„Ano, už je to lepší. Ale nelituju toho včerejška, když ses o mě staral ty.“ odpověděla jsem a usmála se.

„Hm… To já taky ne.“ řekl Edward a potom mě vzal kolem pasu. Na druhém konci parkoviště jsem mezitím zahlédla Jessicu s Lauren, jak si nás prohlížejí. Vzpomněla jsem si, že jsem se vlastně včera vyvlékla z oběda s nimi. No, dneska to asi nezvládnu.

S Edwardem jsme se vydali bok po boku do školy. Všechny holky na mě zíraly a vsadila bych se, že mě v duchu zabíjejí. Mě to ale teď bylo jedno. Vnímala jsem jen Edwarda po mém boku a nic jiného. Budou si muset zvyknou, že jsme spolu.

Přitáhla jsem se k Edwardovi trochu blíž a doufala, že tohle bude trvat ještě dlouho a že tohle není jen pohádka, ze které se mám co chvíli probudit. Teď jsem věděla, že s ním chci zůstat navždy. Nebo alespoň dokud neumřu.

Došli jsme spolu ke dveřím mojí třídy a tem jsme se museli rozloučit. Bylo to sice jen na hodinu, ale já nevěděla, jak to vydržím. Edward mi přejel konečky prstů po tváři a potom se vydal na svou hodinu se slovy: „Uvidíme se u oběda.“

Byla jsem ráda, že nebudu muset sedět s Jessikou a ostatními. Na výslechy jsem neměla náladu. Šla jsem se posadit na své místo a přitom ignorovala pohledy ostatních lidí kolem mě. Hodiny bez Edwarda ubíhaly pomalu a já jsem se bohužel musela bavit s Jessikou a Lauren na našich společných hodinách. Na tuhle skutečnost jsem předtím nemyslela. Ty dvě byly opravdu strašné. Počítala jsem s tím, že cokoli řeknu bude použito proti mně a tak jsem radši vůbec nevypovídala. Konečně přišel čas oběda a moje dvaceti minutové vysvobození z otázek Jess a Lauren.

Rychle jsem těm dvěma utekl a šla co nejrychleji směrem k jídelně a doufala, že už se mě nikdo nebude na nic ptát. Díkybohu jsem měla štěstí. Edward už tam byl. Seděl u stolu, kde normálně nikdo neseděl a vypadal hodně zamyšleně. Když si mě všiml usmál se a já jsem šla k němu. O čem asi přemýšlel? Možná nemusím vědět všechno…

„Ahoj.“ pozdravila jsem, když jsem přišla až ke stolu.

„Ahoj.“ řekl Edward. Sedla jsem si na židli naproti němu a dívala se na stůl mezi námi. Jak bych si přála, abychom spolu byli jinde.

„Chceš přinést něco k jídlu?“ zeptal se mě.

„Ani ne. Nemám hlad.“ odpověděla jsem. Zvláštní, ani jsem nesnídala a to většinou sním všechno, co mi přijde pod ruku.

„Já vlastně taky ne.“ řekl Edward a podíval se na mě. Chvíli jsem byla spoutaná jeho pohledem a trvalo mi, než jsem mohla zase volně myslet. Měla jsem pocit, že v jeho očích vidím tolik otázek a přitom odpovědi zná jen on sám. Tolik otázek, na které už dlouho hledám odpověď. Kdyby kolem nebylo tolik lidí, asi by přišlo víc, než jen vzájemné pohledy. Po chvíli Edward zase nasadil přemýšlivý výraz. Co ho může trápit? Vypadal tak vážně… Co kdyby to byla otázka života a smrti? Už zase jsem naivní… Po chvíli jsem to už nevydržela a  musela se zeptat.

„Nad čím přemýšlíš? Děje se něco?“ zeptala jsem se ho a čekala na odpověď. Chvíli jakoby o tom přemýšlel a potom řekl: „Ne nic se neděje.“

„Vážně?“ zeptala jsem se podezíravě. „Jsi takový vážný.“

„Jen jsem si musel něco ujasnit v hlavě.“ řekl a usmál se. Ani jsem nepochybovala o tom, že mi říká pravdu.

„Hm… Tak dobře.“ řekla jsem a rozhodla jsem se v tom dál nešťourat. Vůbec to nemusí být moje věc. Může mít jen problémy doma. Ale to by mi to přece mohl říct. Bože, dost! Nemusí mě to zajímat. Už tak mám víc než si zasloužím, tak ať si to ještě nezkazím.

Rozhlédla jsem se přes jídelnu, protože jsem potřebovala trochu rozptýlit. Navíc jsem věděla, že když se podívám zpátky na Edwarda, nebudu se moct odtrhnout. Přejížděla jsem očima místnost a přitom zavadila pohledem o stůl, kde seděli Edwardovi sourozenci. Na stole měli plno jídla, ale nevypadalo to, že by vůbec něco jedli.

„Neměl bys sedět s ostatními?“ zeptala jsem se a doufala, že jsem tu otázku dobře formulovala. Edward to samozřejmě ihned pochopil.

„Nemyslím si, že by to byla moje povinnost a navíc, já jsem radši s tebou.“ řekl sametovým hlasem. Přinutilo mě to, se na něj zase podívat. To mi dělá naschvál! Musela jsem se soustředit, abych mohla dávat pozor na něco jiného než na něj a on mi to takhle kazí. Příště budu potřebovat pěknou dávku sebeovládání abych to zvládla.

„Ale ty bys měla sedět s Jessikou a Lauren. Myslím, že se zlobí, že jsi tu se mnou.“ řekl. Já jsem ale přesně věděla, proč se zlobí.

„Oni se nezlobí proto, že s tebou sedím u oběda, ale proto, že jsem s tebou.“ řekla jsem mu popravdě. Jess dneska celý den fňukala, že s ním měla chodit ona. Ale ona chce stejně každého dostat jen do postele a potom ho před všemi pomluvit. Pamatuji si to ještě z doby před pár měsíci, kdy chodila s Mikem. Když se rozešli, tak ne něj pořád nadávala.

„Budou si muset zvyknout.“ Řekl Edward s úsměvem, ale jeho hlas zněl nejistě. Jako kdyby se to mělo každou chvíli změnit. Měla jsem z toho celkem strach, ale nakonec jsem si řekla, že se nemá cenu stresovat. Co přijde, to přijde. Já to neovlivním, ale můžu ovlivnit to, co se stane potom.

„Máš pravdu.“ přikývla jsem a povzbudivě jsem se usmála. Kdyby to bylo na mě, zůstala bych s ním navždycky. Zbytek rozhovoru sestával jen z drobností, nad kterými jsme se společně smáli. Už za pár minut jsem si nepamatovala, o čem jsme vlastně mluvili. Dokonale se mi podařilo ignorovat nenávistné pohledy a lidi kolem mě. Čas utíkal celkem rychle a my odcházeli mezi posledními.

Dnes jsme neměli biologii, takže jsme neměli žádnou hodinu společnou. Edward mě teď doprovázel na tělocvik. Nesnášela jsem ty nudné hodiny. Cvičení by mělo být zákonem zakázané. Tohle nemůžu prostě nikdy zvládnout. Došli jsme spolu až ke dveřím tělocvičny a mě se vůbec nechtělo projít těmi dveřmi hrůzy. Dvě hodiny nesmyslného běhání. To zase bude paráda. Podívala jsem se ještě jednou na Edwarda, ten už teď mohl jet domů. Bude se mi po něm stýskat, i když jen pár hodin. Povzdechla jsem si.

„Můžu k tobě přijít okolo čtvrté?“ zeptal se Edward a podíval se mi do očí. Tím mě totálně zhypnotizoval, takže jsem nevěděla která bije. Musela jsem se pořádně nadechnout, než jsem odpověděla.

„Jasně že můžeš. Budu se těšit.“ řekla jsem. Alespoň se neuvidíme až další ráno ve škole. Edward se usmál a políbil mě na rozloučenou na čelo.

„Tak se uvidíme u tebe doma.“ Řekl ještě a odešel ke svému autu. Chvíli jsem vydýchávala všechny události dne a potom jsem vešla do šatny, abych se mohla převléct na tělák.

Hráli jsme volejbal. Naštěstí mi nikdo nepřihrával, takže jsem hodiny přečkala tak nějak v polospánku. Největším probuzením pro mě byli dvě rány míčem do hlavy. Potom jsem šla konečně střídat. Lehla jsem si na jednu ze žíněnek položených v koutě tělocvičny a sledovala dění okolo jen na půl oka. Naštěstí už jsem zpět do hry nešla.

Když tělocvik skončil, byla jsem nadmíru spokojená. Už jsem mohla konečně domů. Šla jsem přes parkoviště rovnou k náklaďáčku, nastoupila jsem dovnitř a rychle jela domů. Cestou jsem si dokonce broukala moji oblíbenou písničku. Už dlouho jsem nebyla takhle šťastná.

Domů jsem dorazila okolo půl čtvrté. Edward měl dorazit asi za půl hodiny, takže jsem si sedla ke stolu a dělala domácí úkoly. Novou látku ve všech předmětech jsem překvapivě dobře chápala a tak jsem si nedělala moc starostí s ostatním učením. Všechno jsem měla hotové za čtvrt hodinky a šla jsem se rychle osprchovat. Za deset minut jsem byla zpátky dole už převlečená a nachystaná na všechno. Teda, skoro. Zbylých pět minut jsem zabíjela čas sledováním dokumentu v televizi. Edward byl přesný, jako hodinky. Přesně ve 4 se ozval domovní zvonek. S úsměvem na rtech jsem šla otevřít dveře.

„Ahoj. Pojď dál.“ řekla jsem automaticky.

„Ahoj.“ pozdravil a zasmál se.

„Co je tak směšného?“ zeptala jsem se. Možná, že jsem to byla já, ale radši nebudu hádat.

„Ale nic.“ řekl a jeho výraz opět zvážněl. Znovu mě to přimělo přemýšlet o tom, co se děje. Šli jsme spolu nahoru po schodech až do mého pokoje. Tam si Edward sedl na postel se stejným výrazem ve tváři a já jsem zůstala stát. Musí mi říct co se děje. Tohle už není normální.

„Edwarde, co se s tebou děje? Stalo se něco? Mě to můžeš říct.“ Řekla jsem a snažila jsem se mu podívat do očí. On ale uhnul pohledem.

„Nevím, jestli ti to můžu říct.“ Tohle mě trochu naštvalo. Neměl by mi teď říkat všechno!? Já to přece nehodlám nikde vyslepičit jako jiní lidi, které znám. Jen chci vědět co se děje.

„To je to takový tajemství?“ zeptala jsem se sarkasticky. On se na mě prosebně podíval.

„Já jen nevím, jak to vezmeš. Jak to pochopíš.“ řekl.

„Tak mi to řekni a dozvíš se to.“ řekla jsem nesmlouvavě. Edward si povzdechl.

„Nejsem ten, ze koho mě máš.“ řekl. Nechápavě jsem na něj zírala. Jak to mylslel?

„Já nejsem člověk.“ řekl.

„Jak to myslíš?“ ptala jsem se zmateně. V tu chvíli se mě zmocnil pocit déjà vu. Tohle už jsem přece zažila. Hledala jsem marně v paměti, až jsem se dostala k tomu, co jsem chtěla. Ten sen. Zdálo se mi to v tom snu. Teď jsem byla zmatená z jiného důvodu, než předtím. To přece není pravda.

„Tak jak to říkám…“ odpověděl mi. Přesně jako ve snu. Rychle jsem vzpomínala na další větu.

„Co to znamená?“ vydechla jsem. Ale já už věděla, co se za tím skrývá. Možná si to jen namlouvám. Možná řekne něco úplně jiného. Ale možné je všechno. Edward se nejdřív zhluboka nadechl a potom zase promluvil.

„Jsem upír.“ řekl a mě tuhla krev v žilách. Hlavou mi zase prolétly obrazy, které jsem viděla ve svém snu a lekla jsem se, když jsem si vzpomněla na mou krev na Edwardových rukou a doufala jsem, že tohle už se nestane. Já jsem člověk a on je upír… Moje krev a jeho zuby… Ne. To  by přece neudělal. Už měl příležitost, tak proč mě nezabil už dávno. Tenkrát v tom lese. Když jsem omdlela. Když jsme se líbali. Tolik příležitostí a ani jedné nevyužil… Proč? Chvíli jsem se na něj dívala a snažila se poskládat si myšlenky aby dávaly nějaký smysl.

„Asi bych měl jít.“ řekl po chvíli ticha, začal se zvedat a odcházel ze dveří. Mě vážně nenapadalo, co bych měla říct, ale rozhodně jsem nechtěla aby odešel.

„Počkej!“ vyjekla jsem a chytla ho za ruku. Ten chlad bude upíří záležitost. On se jen otočil a na tváři měl smutný výraz. Nevěděl jsem, co mě to bude stát, ale stejně jsem ho nemohla nechat jít.

„Nechci, abys odešel. Je mi jedno, kdo jsi. Miluju tě.“ zašeptala jsem. Možná to bude znamenat moji smrt, možná ne. Ale to ukáže až čas. Nejdřív se na mě nevěřícně podíval jakoby zkoumal, jestli jsme to myslela vážně. A já jsem to vážně myslela. Chtěla jsem být s ním, ať už mě to bude stát cokoli.

„Vážně.“ zeptal se svým sametovým hlasem a propaloval mě pohledem.

„Samozřejmě, že ano.“ opověděla jsem a snažila se aby můj hlas zněl přesvědčivě. Nebyla jsem si úplně jistá. Edward mě najednou nečekaně objal, až mě zvedl ze země. No, síla bude další upíří záležitost.

„Miluju tě.“ zašeptal mi do ucha a já jsem teď svého rozhodnutí nelitovala. Pokud mám umřít jeho rukou, tak tak klidně umřu. Bylo mi to jedno.

„Fajn, ale dej mě na zem.“ zaprotestovala jsem se smíchem. On se taky zasmál.

„Co za to dostanu?“

„Nevím.“ odpověděla jsem mu. „Co takhle další den se mnou.“ navrhla jsem. To na něj fungovalo. Okamžitě mě pustil a já jsem byla konečně zase na zemi.

„Takže i ostatní z tvojí rodiny jsou upíři?“ zeptala jsem ses klidem.

„Ano. Ale všichni se živíme zvířecí krví.“ No, ani nezabíjejí lidi. To přece není vůbec tak hrozné. Najednou jsem byla přesvědčená, že jsem se rozhodla dobře.

Teď jsem to byla já, kdo si sedl na postel. Musela jsem se ještě na pár věcí zeptat. Třeba, jestli spí v rakvi. To mě až nadmíru zajímá. A až budu sama, budu muset popřemýšlet nad mým snem…

7. kapitola << Shrnutí >> 9. kapitola

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve spárech temnoty - 8. kapitola: