Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve spárech temnoty - 7. kapitola

11.10.2009 (17:45) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2529×

7. kapitola - Slova někdy nestačí (Bella)

Odjížděla jsem od školy svým náklaďáčkem a byla jsem celkem vykolejená. Kolikrát za život se vám stane, že k vám přijde nejkrásnější člověk, jakého jste kdy viděli a řekne vám, že jste dokonalí. A zvlášť když to ten někdo řekl zrovna mě. Co je na mě tak zajímavého. V celé škole je plno holek lepších než já. O to bych se klidně vsadila. A proč o tom vůbec přemýšlím. Zřejmě to byla jen nějaká sázka. Nebo prostě nebyl při vědomí… Už se tím nebudu zabývat. Teda, jestli se mi to povede.

Zbytek cesty jsem se snažila soustředit na řízení a nepřemýšlet nad Edwardem Cullenem. Moc to nešlo. Byla jsem ráda, že jsem cestou domů nenabourala. Nakonec jsem přece jen dojela v pořádku domů. Zvláštní, že ještě před chvílí jsem chtěla být mrtvá a teď si dávám pozor, aby se mi nic nestalo.

Vypnula jsem motor a vystoupila z auta. Charlieho auto už stálo na příjezdové cestě. Měla jsem štěstí, že nebyl doma včera večer po mém nepovedeném pokusu o sebevraždu… No teď budu doufat, že mu něco nepřijde podezřelé.

Vystoupila jsem z auta a vydala se po cestičce k našemu domu. Vyndala jsem z tašky klíče a otevřela dveře. V předsíni jsem si sundala boty a šla do kuchyně. Tam jsem našla Charlieho jak sedí u stolu a čte si noviny.

„Ahoj tati.“ pozdravila jsem a chtěla zmizet do svého pokoje. Nějak se to nepovedlo.

„Ahoj Bello. Počkej chvíli, chci s tebou mluvit.“  Skvělé. Doufám, že ne o tom o čem si myslím. Ale kdo by mu to řekl…

„O co jde?“ zeptala jsem se.

„Musím odjet na týden pryč kvůli práci. Tady se nic neděje a policisté jinde potřebují pomoc. Tak jsem se chtěl zeptat jestli ti to nevadí. Možná bych tam zůstal i déle, ale jestli chceš, můžu tady zůstat s tebou. Nemusím tam jezdit.“ Tak tohle jsem teda rozhodně nečekala. Týden sama doma. Dobrá nabídka.

„Jen jeď tati. Já to tady zvládnu.“ řekla jsem mu.

„Vážně?“ zeptal  se podezřívavě.

„No jasně. Já jsem v pořádku. Můžu tady zůstat sama.“ snažila jsem se ho přesvědčit. Chtěla jsem aby odjel.

„Tak dobře. Pojedu tam.“ rozhodl se. Konečně. Alespoň tu bude klid.

„Kdy odjíždíš?“ zeptala jsem se jen tak mimochodem.

„Už zítra.“ řekl a zkoumal můj výraz.

„Tak dobře. Já si teď jdu udělat úkoly. Měl by sis zabalit věci.“ řekla jsem ještě a šla nahoru po schodech.

Konečně budu zase sama doma. Bude to úleva, nemuset nic před nikým předstírat. A navíc budu moct přemýšlet. Vyšla jsem schody a šla rovnou do svého pokoje. Tašku jsem hodila na postel a začala s úkoly. Vůbec jsem se nemohla soustředit. Pořád mi v hlavě zněla věta Edwarda Cullena. Prostě jsi dokonalá. Jak to mohl říct někomu jako jsem já. Do háje! Už zase přemýšlím nad blbostmi.

Tohle se dělo každou minutu. Nakonec jsem úkoly dokončila a koukla se na hodiny. Zabralo mi to víc času než obvykle. Teď abych si pohnula s večeří. Rychle jsem seběhla dolů a prozkoumala ledničku. Charlie ještě nebyl dole. Přemýšlel nahoře v ložnici co si má vzít sebou. Vyndala jsem z lednice nějaké maso a začala vařit. Vůbec jsem se tomu nevěnovala, stejně jako předtím učení. Když už bylo jídlo hotové, Charlie konečně sešel dolů. Nandal jsem každému jídlo a sedli jsme si ke stolu. Jedli jsme mlčky jako obvykle. Jen sem tam jsme něco prohodili.

„Kam vlastně jedeš?“ zeptala jsem se, když jsem uklízela věci ze stolu.

„Do Seattlu. To jsem ti ještě asi neřekl.“ odpověděl. To není zase tak daleko, ale lepší než kdyby zůstal tady. To byl konec naší konverzace. Charlie se šel dívat na baseballový zápas a já jsem mezitím umyla nádobí. Potom jsem šla zpět do mého pokoje. Vyšla jsem schody a otevřela dveře. Vešla jsem do pokoje a podívala se kolem.

Nevzpomínám si, že bych nechala otevřené okno. No, možná jsem na to zapomněla, když jsem přemýšlela. Chvíli jsem nad tím uvažovala a šla zavřít okno. Venku byla zima a já jsem se vyklonila ven. Už byla tma a nebylo nic vidět. Nakonec jsem to vzdala a chystala si věci do školy. Při tom jsem zase přemýšlela o Edwardovi. Proč ho nemůžu dostat z hlavy?! Když jsem měla všechno hotové, rozhodla jsem se jít spát.

Nejdřív jsem se šla do koupelny osprchovat a vyčistit si zuby. Nakonec jsem sešla za Charliem a rozloučila se s ním. Zítra odjede brzo ráno. Až se probudím, už tu budu sama. Radovala jsem se z toho. Celý dům jen pro sebe.

Šla jsem zpátky do pokoje a když jsem otevřela, vzpomněla jsem si na to okno. Proč bych ho předtím otevírala? Nikdy jsem to nedělala. Na to byla moc velká zima. Já si na to vážně nepamatuju. Něco mi na tom vážně nesedělo, ale nakonec jsem to nechala být. Co se tím zbytečně trápit. Je to jenom blbost. Lehla  jsem si do postele a hned jsem usnula. Ani jsem nevěděla z čeho jsem tak unavená, ale bylo mi trochu divně v podstatě celý den. Ale přes tohle všechno se mi zdály krásné sny. Sny o Edwardu Cullenovi.

***

Ráno jsem se probudila z mého poklidného spánku a kupodivu s úsměvem na tváři. Bylo to směšné, ale už jsem se nemohla dočkat, až půjdu do školy. Rychle jsem vyskočila z postele, až se mi zamotala hlava. Musela jsem se chytnout postele. Co se to se mnou zase děje? Chvíli jsem seděla na posteli a čekala, až se budu moct zvednout. Nakonec jsem se bezpečně dostala do koupelny. Vyčistila jsem si zuby a učesala se. Potom jsem se šla obléknout. Dneska jsem chtěla vypadat dobře. Měla jsem pomalu pocit, jako bych se zbláznila. Tohle jsem nikdy nedělala. Když jsem byla spokojená se svým vzhledem, šla jsem se nasnídat.

Scházel jsem pomalu schody a byla jsem ráda, že je Charlie pryč. Kdyby mě takhle viděl, bůhví co by si myslel. Fyzicky jsem se cítila vážně strašně, ale psychicky jsem se málem vznášela. Byl to zvláštní pocit. Vesele jsem došla do kuchyně a dal si k snídani nějaké cereálie. Vůbec jsem nevnímala chuť jídla a rychle to do sebe naházela. Potom jsem si došla ještě pro tašku s věcmi, vzala si klíče a rychle vyběhla ven do svého náklaďáčku. Ve škole budu o něco dřív, ale už se mi nechtělo čekat. Nastartovala jsem motor a jela do školy.

Dneska jsem se musela dvakrát tak soustředit na cestu. Jela jsem co nejrychleji to šlo, což moc rychle nebylo, ale stačilo to. Dojela jsem ke škole a skoro nikdo tam nebyl. Na parkovišti stálo jenom pár aut. Jedno z nich bylo stříbrné Volvo. Už tady byli i Cullenovi. Usmála jsem se ještě víc než předtím a šla ke škole.

„Ahoj Bello.“ ozvalo se najednou vedle mě, až jsem nadskočila. Který blbec!

„Ahoj Edwarde.“ pozdravila jsem pohotově, když jsem si všimla který ‚blbec‘ to byl.

„Víš, že úsměv ti sluší.“ podotknul.

„Vážně, tak to jsem až do teď nevěděla.“ odpověděl jsem a usmála se ještě víc.

„Co se děje, že máš tak dobrou náladu?“ zeptal se. Co mu asi tak mám odpovědět? Že jsem se zamilovala a ještě k tomu zbláznila… To asi radši ne.

„Nic zvláštního.“ řekla jsem a snažila se, aby můj výraz neřekl něco jiného.

„Hm… Zhorší se ti nálada, když tě doprovodím na hodinu?“ zeptal se. Chvíli jsem hrála zamyšlenou.

„Asi ne.“ odpověděla jsem nakonec. Potom se mi zase zatočila hlava a bývala bych spadla na

zem, kdyby mě Edward nechytil.

„Jsi v pořádku?“ ptal se a díval se na mě svýma zlatýma očima.

„Jsem v pohodě.“ řekla jsem po chvíli, když jsem se vzpamatovala. Co to se mnou dneska je?

„Možná bys měla jer domů.“ řekl. Zavrtěla jsem hlavou.

„To nemůžu. Můj otec teď není doma… Myslel by si, že jsem toho využila.“ Určitě by to tak vypadalo.

„Jsi si vážně jistá?“ ptal se a pořád mě držel.

„Jo, už mě můžeš pustit.“ řekla jsem trochu neochotně. Edward mě pustil a pořád se na mě díval. Podívala jsem se do jeho zlatavých očí a viděla v nich plno emocí, které jsem nedovedla pojmenovat. Díval se na mě jakoby mi viděl do duše. Chvíli jsme tam stáli a zírali na sebe. Možná by to trvalo ještě déle, kdyby sem nepřišly Jessika s Lauren.

„Ahoj Bello.“ Promluvili obě zároveň a já jsem se odtrhla od Edwardových očí.

„Ehm… Ahoj.“ pozdravila jsem pořád trochu vykolejená. Obě se podívaly na Edwarda stojícího kousek ode mě.

„Jenom jsme tě chtěli pozdravit. Sejdeme se až u oběda. Zatím čau.“ řekla Jessika najednou a obě odešly. Zvláštní. Myslela bych si, že tu naschvál budou stát. Možná jsem se v nich trochu spletla. Ale už teď je jasné, že mě u oběda budou vyslýchat. Přemýšlela jsem, na co se asi budou ptát a potom Edward promluvil.

„Možná jsem měl odejít já.“ Chvíli jsem nechápala jak to myslí, ale potom mi to došlo.

„Ne, já jsem ráda, že se jich někdy zbavím.“ řekla jsem a usmála se, ale moje dobrá nálada už pomalu odcházela.

„Tak jdeme.“ řekla jsem a on přikývl. Šli jsme mlčky vedle sebe až k mojí třídě a potom jsme se museli rozloučit.

„Tak zatím ahoj.“ řekla jsem když jsme byli u dveří.

„Uvidíme se na biologii.“ řekl Edward a odcházel na svou hodinu. Vešla jsem do třídy a sedla si na své místo. Dneska bude ještě zajímavý den.

Ráno se ve škole nic nedělo a jsem znuděně přecházela z hodiny na hodinu. Těšila jsem se na biologii s Edwardem, takže jsem ani nic jiného nevnímala. Nakonec jsem se dočkala. Šla jsem směrem k učebně biologie a znova se usmívala. Už jsem se těšila, až uvidím Edwardův obličej. Připadal jsem si jako blázen. Nikdy předtím jsem zamilovaná nebyla. Nevěděla jsem, že je to takový pocit.

Zhluboka jsem se nadechla a vešla do učebny. Edward už tam byl. Seděl u našeho stolu a díval se z okna. Když mě uviděl ve dveřích, usmál se. Mě se rozbušilo srdce a málem jsem přestala dýchat. Vypadal tak dobře. Doklopýtala jsem ke stolu a sedla si vedle něj.

„Tak jak ses měla, když jsme se neviděli?“ ptal se.

„Nic moc. Většinou jsem byla pořád mimo.“ řekla jsem popravdě.

„A ty?“ zeptala jsem se ho nazpět.

„Ne moc dobře.“ opověděl. A podíval se na mě tím svým spalujícím pohledem. Jestli tohle bude dělat často, tak to asi nevydržím. Chvíli jsme na sebe zase zírali a odtrhli jsme se od sebe, až když zazvonilo. Do třídy potom vešel učitel a začal hodinu. Vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost. Přemýšlela jsem, co řeknu Jessice a Lauren u oběda, který měl přijít hned po biologii. Zírala jsem do prázdna a dělala si poznámky. Pořád jsem cítila Edwardův pohled na mě, ale nechtěla jsem se otočit. Nedokázala bych se potom podívat jinam.

„Slečno Swanová, mohla byste nám to jít nakreslit na tabuli?“ řekl náhle učitel a já jsem se zvedla, abych došla k tabuli. Věděla jsem, co mám udělat, ale ani jsem se k tomu nedostala. Ani jsem totiž nedošla k tabuli. Zase se mi udělalo špatně a tentokrát jsem vážně omdlela.

Nakonec jsem zase začala nabývat na vědomí, ale to už jsem určitě neležela na zemi ve třídě. Okolo mě byla tma a z dálky jsem slyšela hlasy.

„Měla by se za chvíli probudit.“ slyšela jsem hlas, který nesporně patřil školní ošetřovatelce.

„Potom ji odvezu domů.“ Edwardův hlas mě vrátil do reality a já jsem otevřela oči.

„Bello, já jsem to říkal.“ řekl mi Edward a káravě se na mě podíval.

„Příště tě asi budu muset poslechnout.“ dostala jsem ze sebe a sedla si za posteli, na které jsem ležela.

„Měla byste teď jet domů. Pan Cullen vás odveze. Nemůžete řídit. Možná byste potom měla jít na chvíli do postele.“ Promluvila školní ošetřovatelka.

„Dobře.“ řekla jsem a začal se zvedat na nohy. Edward mě sledoval, jako bych měla každou chvíli zase spadnout. Vyšli jsem spolu na školní parkoviště a šli jsme k mému náklaďáčku. Dala jsem mu klíče. Normálně bych asi chtěla za každou cenu řídit, ale ve stavu v jakém jsem byla, bych to ani nezvládla.

Jeli jsem pomalu ulicemi Forks a ani jednou jsme nepromluvili. Venku pršelo a já jsem sledovala kapky stékající po skle náklaďáčku. Zastavili jsme před mým domem. Pořád si pamatoval, kde bydlím. Oba jsme vystoupili.

„Jak se vůbec dostaneš zpátky?“ napadlo mě.

„Zůstanu tady s tebou.“ řekl a já jsem málem zase omdlela, ale ne kvůli mé záhadné nemoci.

„Cože?“

„Říkala jsi, že tvůj otec není doma a někdo se o tebe musí postarat. Dneska už do školy nepůjdu a potom mě tady vyzvednou moji sourozenci.“ vysvětloval. On se bude starat o mě. To snad ani není možný. Radši jsem neprotestovala. Za prvé proto, že jsem chtěla, aby tu zůstala a zadruhé, protože mi bylo vážně špatně. Šla jsem spolu s ním k domu a odemknula dveře. Ještě, že bylo uklizeno. Přešla jsem kuchyni i když bych se asi měla naobědvat, ale neměla jsem vůbec hlad. Sedla jsem si v obýváku na pohovku a Edward si sedl vedle mě.

„Nechceš donést něco k pití?“ zeptal se po chvíli a já jsem zavrtěla hlavou. Jsem sama doma s Edwardem Cullenem a nemůžu ani tu situaci využít, protože je mi špatně. To je vážně skvělý. Pomyslela jsem si naštvaně.

Když jsem po chvíli překonala největší krizi, už jsem byla schopná mluvit, ale nebylo co říct.

„Měla by sis možná jít lehnout.“ navrhl Edward.

„Musela bych být schopná vyjít schody.“ řekla jsem trochu naštvaně.

„Můžu tě tam donést.“ navrhl. Tohle jsem vážně nečekala. Zůstala jsem na něho zírat a hledala na něm známky toho, že si dělá legraci. Zřejmě nedělal.

„Myslím to vážně.“ řekl po chvíli, co jsem ho zkoumala pohledem.

„Máš ponětí kolik vážím?“ zeptala jsem se a vykulila oči.

„No, nejsem zase takový slaboch.“ řekl a zasmál se. Mě to jako vtip vážně nepřipadalo. Nestihla jsem ani pořádně nic říct a už mě držel v náručí. Nevypadal, že by mu to dělalo problémy. Až teď jsem si všimla, že měl chladné ruce. Přesto se mi jeho dotyk líbil. I přes moje protesty se se mnou vydal nahoru po schodech. Vynesl mě lehce do poschodí, jako bych nic nevážila a já jsem ho navedla do mého pokoje. Dveře od mého pokoje byly otevřené, takže mě jen vnesl dovnitř a zavřel za sebou. Potom mě položil na postel. Chtěla jsem, aby se mě zase dotknul, ale už k tomu nebyl důvod.

Ležela jsem na posteli a zhluboka dýchala. Edward seděl na kraji mojí postele a díval se na mě. Naše pohledy se zase střetly a mnou prolétly snad stovky pocitů. Chvíli jsem se na sebe dívali. Teď už nebylo nic, co by nás mohlo vyrušit. Ztrácela jsem se v jeho očích a on vypadal, jakoby se mu dělo to samé co mě.

Najednou se naklonil blíž ke mně a já vdechovala jeho vůni. Byla jsem zcela omámená, než mi došlo, co se děje. On se naklonil ještě blíž k mému obličeji a potom pomalu přitiskl své rty na ty mé. Další tisíce pocitů mi proběhly tělem a srdce se mi rozbušilo dvojnásobným tempem. Po chvíli se odtáhl s úsměvem na rtech.

Já jsem se snažila popadnout dech. Tohle bylo neuvěřitelné. Všechny moje fantazie o mě a o něm se naplnily za jediný den a já byla šťastná. Edward se pořád usmíval stejně jako já. Teď nebyly potřeba slova.

„Tohle má být léčba?“ zeptala jsem se ho po chvíli příjemného ticha.

„Něco takového.“ přikývl a zasmál se. Zůstali jsme vedle sebe dlouho, ale já jsem ani nevnímala čas. Vytrhl mě z toho zvuk klaksonu auta. Edward už musel odejít. Podívala jsem se do jeho obličeje a on udělal to samé.

„Uvidíme se zítra ve škole, jestli tam půjdeš.“ řekl a políbil mě na čelo.

„Dobře.“ přikývla jsem a chtěla se zvednout. Zadržel mě.

„Zůstaň ještě v posteli. Ať jsi zítra v pořádku.“ Řekl.

„Zatím ahoj.“ řekla jsem a povzdechla si. Chtěla bych, aby tu zůstal.

„Ahoj.“ řekl a vydal se ke dveřím.

Tímhle začíná zcela určitě nová kapitola mého života.

6. kapitola<< Shrnutí >> 8. kapitola

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve spárech temnoty - 7. kapitola: