Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve spárech temnoty - 6. kapitola

06.10.2009 (10:15) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2642×

6. Kapitola - První den v nové škole... (Edward)

Bellu jsem dovezl domů, ale nechtělo se mi ji pustit pryč. Chtěl jsem, aby zůstala ještě se mnou, ale to nešlo. Jel jsem zpátky k nám domů a přemýšlel. Tohle je malé město, takže tu musí být jen jedna škola, ne? A Belle může být tak sedmnáct, osmnáct. Musí taky chodit do školy. To by znamenalo, že se zítra uvidíme. No, asi bych měl ještě zajít na lov. Přece jenom voní opravdu nádherně. Co kdybych se neudržel…

To už jsem byl u našeho domu. Zapakoval jsem do garáže svoje Volvo a šel ještě do domu, abych se převlékl. V tom ke mně dolehly Emmettovi myšlenky.

„Ale, ale… Bráška se nám zamiloval.“ To je to vážně tak vidět. Kdo mu to řekl. Alice… Možná Jasper… Zavrčel jsem na Emmetta a šel do svého pokoje.

„No tak, já jen konstatuju.“ Řekl tentokrát nahlas. Už jsem se tomu dál nevěnoval. Nebudu se k tomu vyjadřovat. Navíc, jsem si jistý, že ji nemiluji. To byla určitě ta její krev. Nemůžu se zamilovat do člověka. A přece bych to poznal. Nebo ne?! I když, co já vím. Nikdy jsem zamilovaný nebyl. Začínal jsem pomaličku panikařit.

Vždyť ona je člověk. Bože, to je katastrofa. A nejhorší bylo, že moje větší část to za katastrofu nebrala. Byl jsem spíš šťastný. Víc než to. Nedokázal jsem pojmenovat ty pocity, které mnou putovaly.

Rychle jsem se převlékl a seběhl zpátky dolů. Když jsem šel kolem Emmetta div jsem mu jednu nevrazil. Měl jsem sto chutí mu říct, aby si jeho nechutné představy, které se týkaly mě a Belly, schoval na večer pro Rosalii. Přešel jsem okolo Esme. Doslova mě její myšlenky bacily do obličeje. Byla šťastná.

„Konečně si někoho našel.“ Slyšel jsem v jejích myšlenkách. „On si zaslouží být šťastný!“

Potom jsem viděl v jejích myšlenkách svůj vlastní obličej. Každodenní tvrdou masku v obličeji vystřídalo něco úplně jiného. Byla to obrovská změna. K mému údivu jsem zjistil, že se mi poprvé na devadesát let objevil na tváři opravdu upřímný úsměv.

Je možné, aby mě jedna dívka takhle změnila? Jedna obyčejná lidská dívka… Ale ona nebyla obyčejná, byla dokonalá. Alespoň podle mě. Kdokoliv by si to nemyslel by musel být slepý. I když byla smutná, vypadala jako anděl. Já jsem teď toužil vidět její úsměv. A budu to já komu ho věnuje. Nikdo jiný.

V tu chvíli jsem už vybíhal z domu, slyšíc Emmettovi poslední provokující myšlenky. Konečně jsem měl na chvíli klid. A takový klid bude v mé hlavě stejný, až zase uvidím Bellu. Proč nemůžu číst její myšlenky. Přivádí mě to k šílenství. Třeba Bella ani není člověk… Ale to je přece blbost.

Zhluboka jsem se nadechl a asi bych se pozvracel, kdybych nebyl upír. Krev jelena mi po vůni její krve připadala tak odporná. Zhnuseně jsem se rozběhl ke kořisti a za chvíli jsem už byl s lovem hotový. Všude už byla tma, ale mě to nevadilo. Šel jsem pomalu lesem, až jsem došel na malou mýtinku. Byla to malá louka.

Sedl jsem si ke kraji té loučky na kámen a podíval se na obloho. Zářili na ní jasné hvězdy. To se tu asi moc často nestává. Bývá tu zataženo. Díval jsem se na hvězdy a pomořil se do svých myšlenek. Zase jsem myslel na Bellu. Jakoby už byla součástí mého života. Jakoby už byla moje. Ona je moje hvězda a obloha nade mnou, která by se mi za normálních okolností líbila mi připadala obyčejná a nezajímavá. Kdyby tu se mnou byla Bella, určitě by mi tu bylo líp.

Dál jsem přemýšlel. Ani nevím, jak dlouho jsem byl venku, ale začalo svítat. Zvedl jsem se ze země, na kterou jsem si předtím lehnul a běžel domů, připravit se na první školní den. Nikdy jsem se do školy netěšil, ale dneska to bylo jiné. Nemohl jsem se dočkat, až Bellu zase uvidím.

Doběhl jsem domů co nejrychleji jsem šel do svého pokoje. Za pár hodin půjdu do školy. Už jsem se nemohl dočkat. Asi jsem se zbláznil. Ano, zbláznil, ale do Belly. Sedl jsem si v pokoji na pohovku vedle oblečení do školy. Zlatá sestřička Alice. Normálně bych neřešil, co si vzít na sebe. Vlastně jsem byl naštvaný, že mi Alice pokaždé diktuje co si mám obléct, ale dneska jsem jí byl i vděčný.

Chvíli jsem ještě seděl na pohovce v mém pokoji a poslouchal zapnutou hudbu. Potom jsem se převlékl do oblečení od Alice a vzal jsem si klíčky od svého auta. Belle se líbí, takže pojedeme mým Volvem.

Seběhl jsem schody dolů a podíval se na hodiny. Do školy jsme měli dorazit ve třičtvrtě na osm abychom si vyzvedli nějaké papíry ohledně přijmutí do školy. Bylo teprve sedm hodin, takže jsme měli ještě čas. Bydlíme sice celkem daleko od  města, ale jezdili jsme rychle, takže se do Forks dostaneme za pět minut.

Všichni byli nachystaní do školy a Alice s Rose se ještě upravovali v koupelně. Ty dvě to snad nikdy neomrzí. První vyšla ven Alice a po všech sjela pohledem, aby se podívala. Jestli jsme si oblékli to, co nám nachystala. Když to zkontrolovala usmála se a šla k Jasperovi. Poslala mi myšlenku.

„Jestli budeš teď takhle poslouchat tak budu muset Belle poděkovat.“ Zašklebil jsem se na ni, ale dál už jsem na to nereagoval. Mezitím už vyšla z koupelny i Rosalie.

„Doufám, že mám dobrý účes. Co když je tam někdo hezčí než já?! Ale to je absurdní…“ Dál pokračovala a já jsem se začal smát. Vrhla po mě vražedný pohled. Panebože, jak někdo může být tak povrchní.

„Jen se směj. Jsem zvědavá co budeš dělat, až se té malé holce nebudeš líbit.“ Pomyslela si kysele a odešla s Emmettem do garáže. Smích mě rázem přešel. Na to jsem vůbec nepomyslel. Co když se Belle nelíbím… Co když mě nemiluje… No, odpovědi se dozvím za chvíli.

„Jedeme?“ zeptal se Jasper. Přikývl jsem a šli jsme taky do garáže. Carlisle zrovna odjel do nemocnice. Jeho auto už tu nebylo. Emmett s Rose jeli Emmettovým džípem. Já, Alice a Jasper jsem nasedli do mého Volva. Jezdili jsem takhle, protože pět upírů namačkaných na sobě v jednom autě asi není nejlepší nápad.

Cesta do školy proběhla v tichosti. Najít školu bylo jednoduché. Byly jsme na školním parkovišti mezi prvními. Zaparkovali jsme s Emmettem auta vedle sebe a šli do přijímací kanceláře. Žena za pultem nám dala nějaké papíry a rozvrhy hodin. Chtěli jsme mít hodně hodin spolu, ale moc dobře to nevyšlo. Emmett s Rose se hlásily o ročník výš než my ostatní. Jako vždycky.

Mohli bychom jít rovnou na vysokou, ale začít na střední bylo jednoduší. Za prvé jsme přece jen vypadali spíš na středoškoláky a zadruhé… Když začnete na vysoké, tím dřív musíte utéct pryč před životem, na který jste si hráli do jiného.

Vyšli jsme z kanceláře zase na parkoviště, které už se začínalo plnit. Lidé, kteří vystupovali z aut už si na nás ukazovali, ale já jsem to radši nevnímal. Všímal jsem si jenom dívky, která vystupovala z červeného starého náklaďáčku. Dívky s hnědými dlouhými vlasy a naprosto úchvatnýma hlubokýma očima. Bella…

Ona si mě ani nevšimla. Jen vystoupila z auta, vzala si věci a s otráveným výrazem šla vstříc davu na parkovišti. Zastavila se u dvou dívek. Stál jsem dost blízko, takže jsem slyšel o čem mluví.

„Ahoj, Bello!“ říkala jedna z nich vzrušeným hlasem. „Už si viděla ty nový studenty. Ti jsou naprosto úžasní, viď!“ řekla a já jsem musel utéct z jejích nechutných myšlenek. Je normální, aby se člověk viděl v posteli s někým, koho ani nezná? No, nejspíš ano. Čekal jsem co Bella odpoví.

„Ahoj, Jess. Ahoj Lauren.“ Pozdravila.

„Tak viděla jsi je?“ Zeptala se zase ta samá jako předtím. Jmenovala se Jessica, jak jsem vyčetl z myšlenek Lauren, která stála vedle ní.

„Jo, viděla… Celkem ujdou.“ Řekla Bella lhostejně a společně se spolužačkami se vydala dovnitř školy. Šel jsem za nimi. Musel jsem vědět, cosi o mě Bella myslí.

„Celkem ujdou!“ řekla teď naštvaně Lauren. „Zbláznila ses! Jsou naprosto dokonalí.“ Bella na to jen pokrčila rameny.

„Beztak už někoho všichni mají.“ Řekla jim.

„Neztrácejme naději.“ Řekla Jessica a koukla se po nás. Byly to poslední slova, která jsem slyšel, protož jsme už byli u naší třídy.

Sedli jsme si do volných lavic. Jasper seděl s Alicí a já jsem seděl sám. Bylo strašné poslouchat myšlenky holek kolem mě. Snažil jsem se, aby se mi jejich myšlenky nedostaly do hlavy, ale moc to nešlo.

„Bože, ten je tak boží.“

„Hele, ten je dokonalej.“

Podobné myšlenky se ozývaly všude kolem. Za chvíli zazvonilo. Všichni si rychle sednuli na místa a za chvíli přišel učitel. Měli jsme teď literaturu a protože jsem toho už za svůj život přece hodně přečetl, neměl jsem strach. Na začátku hodiny jsme se museli bohužel představit. Bylo strašné, jak se na nás všichni dívali. Jako bychom byly nové hračky na pískovišti a oni malé děti, které si s nimi chtějí hrát a budou se o ně prát. Hodina konečně skončila a my jsme vyšli ze třídy.

„Teda tohle bylo strašný.“ Řekl Emmett, který se objevil s Rose na chodbě vedle nás.

„Emmette, kdyby ses trochu učil, tak by to tak strašný nebylo.“ Poučil ho Jasper.

„Ale to bych si nic neužil.“ Stěžoval si a přitom se podíval na mě a poslal mi myšlenku. „Byl bych jako ty, bráško.“

Kdyby okolo nebylo tolik lidí, zavrčel bych. Teď jsem se na něj jen zašklebil a šli jsme po chodbě dál. Další hodiny byla španělština s Emmettem. Sednuli jsme si vedle sebe a celou hodinu si povídali. Vůbec jsme se nevěnovali výkladu učitele.

Další hodiny proběhly podobně a já jsem pomalu ztrácel naději, že mám nějakou s Bellou. Teď jsme šli všichni na oběd, který stejně nebudeme jíst. Sedli jsme si k volnému stolu a mluvili o našich prvních hodinách. Já jsem očima přejížděl jídelnu až jsem našel to, co jsem chtěl.

Bella seděla u stolu vedle Jessiky a Lauren. Seděli s nimi i nějací kluci. Bella se najednou odvrátila od stolu a podívala se na mě. Naše pohledy se setkaly a já jsem se topil v jejích hlubokých hnědých očích, snažíc se najít odpovědi na moje otázky. Nemohl jsem se od ní odtrhnout a vypadalo to, jakoby měla stejný problém. Potom do ní ale Jessica šťouchla loktem.

„Bello! Pojď, přijdeme pozdě.“ Bella se okamžitě otočila a já jsem jen sledoval jak odchází pryč. Další hodinu jsem měl sám. Nikdo z mojí rodiny na Biologii nechodil. Jsem zvědavý, jak tu hodinu přežiji.

Šel jsem sám na další hodinu a přitom ignoroval lidi kolem mě. Přišel jsem do třídy chvíli před zvoněním a všechny lavice až na poslední dvě byly obsazené. V jedné neseděl vůbec nikdo a v té druhé… Bella. Dneska mám štěstí. Teda doufám.

„Ahoj.“ Pozdravil jsem ji.

„Ehm… Ahoj.“ Řekla, jakoby ani nečekala, že bych na ni mohl promluvit. Vypadala vážně zaskočená. Zajímalo by mě, o čem teď přemýšlí.

„Můžu si sednout k tobě?“ zeptal jsem se a duchu se modlil, aby řekla ano. Nejdřív se rozhlédla kolem sebe. Potom se podívala na prázdnou lavici a pak se teprve s nedůvěřivým výrazem podívala na mě.

„Fajn. Jak chceš.“ Řekla a pořád se tvářila, jako bych měl každou chvíli zakřičet apríl. Dál už naše konverzace nepokračovala, protože do třídy vešel učitel a zazvonilo. Já jsem se už dobrých deset minut díval na Bellu. Byla tak úžasná i když se soustředila. Vůbec jsem nevěnoval pozornost ničemu jinému než jí. Z mého zírání mě vytrhl hlas učitele, který říkal moje jméno.

„Pan Cullen si asi myslí, že když je tu nový může se věnovat celé hodiny jenom zírání na slečnu Swanovou, že je to tak.“ Řekl naštvaným hlasem. Všichni se zasmáli. Já jsem se poprvé otočil od Belly. Všichni se na mě dívali. Asi jsem měl na něco odpovědět, akorát jsem nevěděl na co. Bella se tiše zachichotala a potom mi špitla odpověď na otázku. Kupodivu správnou. Byla chytrá.

„Díky.“ Zašeptal jsem. Ona se jen znovu zasmála.

„Co je tu tak vtipného?“ zeptal jsem se.

„Ty.“ Odpověděla prostě. „Měl si vidět, jak ses tvářil.“ Znovu se zasmála. No skvěle. Teď jí budu akorát k smíchu. To jsem se vyznamenal. Trochu naštvaně jsem se na ni podíval, ale ona se zase jen zasmála. Na chvíli jsem se zase ztratil v jejích hlubokých očí. Když se naše pohledy střetly, tak jsem slyšel, jak se jí rozbušilo srdce. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Bohužel zazvonilo a ona se odtrhla. Tím jsem byl volný i já. Posbíral jsem si věci stejně jako ona a společně jsme vyšli ze třídy. Znovu jsem se na ni podíval.

„Proč si mě pořád tak prohlížíš?“ zeptala se. Teď jsem přemýšlel, co říct.

„Já nevím. Prostě jsi dokonalá.“ Řekl jsem jí popravdě a usmál se. Potom jsem odešel a nechal ji stát mezi lidmi. Poslední co jsem viděl byl její zaskočený výraz. Nakonec se vzpamatovala a šla chodbou dál. Ke mně se zatím připojila Alice.

„Ahoj, bráško. Jaká byla hodina?“zeptala se. Ona si pokaždé musela rýpnout.

„Fajn.“ Řekl jsem nevzrušeně.

„Jenom fajn? Možná bys měl zvolit jiné slovo. Můžu se s ní seznámit?“ No, bylo to víc než fajn, ale do její po tom.

„Ne nemůžeš se s ní seznámit Alice. Navíc, je to jenom kamarádka.“

„No tak, Edwarde, tahle věta zazní v každým blbým filmu.“

„Alice, je jenom člověk.“ Bohužel to byla pravda. Ale já si nemyslím, že mě taková maličkost zastaví.

„Tak zkus popřít, že se ti líbí.“ Řekla. Ta holka je vyděrač. Radši budu držet jazyk za zuby. Chvíli jsem mlčel. Ona pořád čekala na odpověď.

„Tak se se mnou nebav, ale stejně mám pravdu.“ Řekla a v tom zazvonilo. Šli jsme spolu rychle na další hodinu a už jsme se o tom nebavili.

Konečně škola skončila a my jsme se vydali na parkovitě. Ještě jsme s Alicí čekali na ostatní, když z dveří školy vyšla Bella se svými kamarádkami. Rozloučili se a Bella si oddychla, jakoby byla ráda, že už je má z krku. Potom vyndala z tašky klíčky od auta a nasedla do svého starého náklaďáčku. Mezitím už přišel Emmett s Rose a hned za nimi Jasper.

„Jedeme domů!“ zvolal Emmett nadšeně na celé parkoviště a všichni se zase otočili na nás.

„Emmette, nebylo toho už dneska dost!“ zanadávala Rose vybavujíc si scénu, jak se Emmett snažil podplatit nějakého kluka (podle všeho nejchytřejšího člověka na škole), aby mu prodal marihuanu, protože slyšel, že je místní dealer drog. Někdy měl vážně strašné nápady.

„Jedeme, ať už neudělá žádnou blbost.“ Řekl Jasper a začali jsme nasedat do aut. Potom jsme odjeli domů. Já jsem s úsměvem na tváři řídil a vzpomínal na dnešní hodinu biologie.

5. kapitola << Shrnutí >> 7. kapitola

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve spárech temnoty - 6. kapitola: