Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve spárech temnoty - 5. kapitola

05.10.2009 (08:00) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2995×

5. Kapitola - Probuzení do neznáma (Bella)

Otevřela jsem oči do neznámé místnosti. Vzbudilo mě jasné světlo, které zářilo z lustru nade mnou. Trochu jsem zamrkala do náhlého světla a přemýšlela, jestli se něco z toho co jsem viděla vůbec stalo…

Jasným důkazem mi bylo to, že mé ruce, na kterých budu mít určitě jizvy, byly obvázané a že jsem ležela někde, kde jsem to vůbec neznala a nade mnou se skláněl ten anděl s úžasným obličejem. Možná mám halucinace nebo jsem fakt mrtvá. Nebo mě někdo nadrogoval, co já vím, ale tohle přece nemůže být skutečnost. Nikdo nemůže vypadat tak dokonale.

V hlavě se mi  rojili miliony otázek, ale než jsem stihla něco říct, on na mě promluvil. Chvíli jsem byla tak omámená zvukem jeho hlasu, že jsem nevnímala co říká. Asi v půlce jsem se vzpamatovala a začala vnímat slova vycházející zpoza jeho krásných rtů.

„…Cullen. Jak se jmenuješ ty?“ No skvěle, kdybych dávala pozor, taky bych věděla jak se jmenuje on, ale je pozdě plakat na rozlitým mlékem…

„Bella Swanová.“ odpověděla jsem co nejhlasitějším hlasem jaký jsem v tu chvíli svedla. Asi mě slyšel.

„Co jsi dělala v tom lese, Bello.“ zeptal se a já byla zase na chvilku úplně mimo.

„Ehmm..“ začala jsem…Co mám jako říct. Páchal jsem sebevraždu. Pošlou mě tu šupem do blázince. Snažila jsem se najít nějakou výmluvu, kterou bych mohla použít. Muselo by to být něco důvěryhodného. Třeba to mohla být sázka. Snažila jsem se najít vhodná slova jak začít, ale já vůbec neumím lhát. Asi jsem mlčela moc dlouho, jelikož se po chvíli poopravil.

„No… Správně ta otázka asi měla znít proč si to dělala.“ No jistě. Jen strkej nos do věcí ostatních, když ti do toho nic není.

„To tě nemusí zajímat.“ Odpověděla jsem ostřejším hlasem než jsem měla v plánu. „Kde to k sakru jsem?“ zeptala jsem se.

Odpovědi se mi nedostalo, protože jsem uslyšela další hlas.

„Možná bych to měl převezmout, Edwarde.“ Jak to, že všichni jsou tak dokonalí.

Poprvé jsem se posadila a rozhlédla se po místnosti. Byla jsem v obýváku nějakého domu. Všude převládaly světlé barvy a já jsem seděla na krémově bílé pohovce. Jedna strana místnosti byla celá prosklená, takže jsem viděla, že venku zase prší. V místnosti stálo mnoho stylového nábytku, který by vypadal luxusně, ale musel by být v jiné společnosti. V místnosti totiž bylo celkem sedm naprosto nepřirozeně krásných lidí/ andělů. Někteří z nich se usmívali, někteří měli neurčitý výraz a někteří… No, vlastně jedna naprosto dokonalá blondýna se tvářila, jakoby mě nejradši na místě zabila.

Edward, jak už jsem zjistila, se pomalu zvedl z místa vedle mě, kde seděl a místo něj šel směrem ke mně další dokonalý člověk. Měl platinové blond vlasy a vypadal… Vypadal prostě jako bůh.

„Já jsem doktor Carlisle Cullen.“ představil se. No úžasné. Takže lístek do blázince mám tady od pana doktůrka už zajištěný. Jsem zvědavá, jaká bude následující psychoanalýza, při které potvrdí, že jsem se pomátla a navleče na mě svěrací kazajku.

„Ty jsi Bella?“ přikývla jsem. Nezačalo to hrozně, ale tak to bývá vždycky.

„Proč si se chtěla zabít?“ No, alespoň někdo tady nechodil kolem horký kaše. Chvíli jsem na něj zírala, zvažujíc svou odpověď. Jestli budu pokaždé takhle dlouho přemýšlet, tak mě budou muset dát na oddělení pro ztracené případy.

„To je moje věc.“ Řekla jsem. Tak dlouho sem přemýšlela a jenom tohle. No teda Bello. Vzchop se! Ještě bych měla žádat odškodnění za to, že mě jeho syn nebo kdo to  vlastně je, zachránil. Já jsem se o to neprosila.

„Možná pomůže, když to někomu řekneš.“ Zkusil to diplomaticky. Ale tohle na mě teda neplatí. To ani náhodou…

„Kdybych to někomu chtěla říct, tak bych to rozhodně neřekla vám. Stejně mě teď pošlete s radostí do blázince tak proč to ještě stěžovat.“ odpověděla jsem umíněně. Nechtěla jsem se dělit o své problémy. Nikdy jsem to nedělala. Vždycky jsem byla uzavřená do sebe, tak proč se teď někomu zpovídat?  Zvláštní, jak mě vykolejil jeden nepodařený pokus o sebevraždu.

Carlisle se zasmál.

„Nechci tě poslat do blázince.“ Hmm… No jistě.

„To říkají všichni. Já mám s doktory špatný zkušenosti.“  Koutkem oka jsem zahlédla, jak Edward říká něco ženě, která stála vedle něj. Nejspíš to byla jeho matka. Ona potom přešla pomalým krokem ke mně.

„Ahoj. Já jsem Esme.“ Představila se. Připadala mi tak hrozně milá. „Víš, taky jsem se jednou pokusila o to, co ty. Můžeš si promluvit se mnou, jestli chceš.“ Navrhla a já bych strašně moc ráda řekla, že ano, ale když mě budou poslouchat všichni kolem… Znovu jsem se rozhlédla po místnosti a jakoby rázem všichni pochopili, co jsem se snažila naznačit, zmizeli pomalu do jiných částí domu.

„Proč jsi to udělala, Bello?“ použila stejnou otázku, jako Carlisle a Edward před ní. Já jsem zase pocítila známou bolest. Ona je matka a já jsem matku ztratila. O tomhle bych si měla vykládat s ní a ne s touhle neznámou ženou, ale s mou pravou matkou už mluvit nikdy nebudu.

„Moje matka zemřela a…“ začala jsem, snažíc se udržet na uzdě slzy, které už stejně přetekly přes okraj. Esme mě konejšivě objala kolem ramen. Tak, jako to moje máma dělávala a já jsem nedokázala udržet slzy v sobě. Konečně mám šanci, dostat tu bolest ze sebe ven.

„Já už to prostě nesnesu. Dělat, že je všechno v pořádku, když už stejně nikdy nebude…“ dostala jsem ze sebe nakonec.

„Vím přesně, jak se cítíš. Sama vím, že není jednoduché se s něčím takovým vyrovnat, ale tvoje matka by určitě nechtěla, aby ses teď trápila.“ řekla. Slzy mi pořád stékali po tváři i když jsem věděla, že má pravdu.

Potřebovala jsem teď trochu rozptýlit a tak jsem se zeptala:

„Co se stalo vám?“  Esme se na mě usmála a potom mi začala odpovídat.

„Je to už dávno. Víš, všichni, koho jsi tu viděla nejsou moje děti. Jsou adoptovaní. Já jsem o dítě přišla a už jsem nemohla mít další. Bylo to strašné a tak jsem se rozhodla podobně jako ty. Skočila jsem z útesu, ale v nemocnici mě nakonec zachránili. A jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré. Potkala jsem Carlislea a od té doby jsme spolu.“ Možná jsem se neměla ptát, ale už bylo pozdě to vzít zpátky. Tenhle problém se ale dal řešit. Mě už matku nikdo nevrátí. Nikdy. Esme najednou pokračovala, jako by věděla na co myslím.

„Je to asi něco trochu jiného, ale taky mi někdo umřel.“ řekla. Měla zase pravdu.

„To je strašné.“ řekla jsem a znovu se snažila zastavit slzy, které se mi hrnuly do očí.

„Časem se všechno zahojí. Uvidíš.“ Uklidňovala mě.

„Ale vám je to stejně pořád líto. Pořád vám chybí, že nemáte vlastní děti.“ konstatoval jsem.

„Ano…“ souhlasila. „Ale já svou rodinu miluji a beru je všechny jako za vlastní. Asi bych to nechtěla změnit.“ Dokončila a pak se na mě usmála.  Samozřejmě, že je všechny miluje. Kdo by je nemiloval, když vypadají tak dobře. Ale já nejsem povrchní.

Chvíli jsem ještě s Esme seděla na pohovce a potom jsem se zeptala.:

„Můžu teď jet domů? Otec si o mě bude dělat starosti.“ Řekla jsem to celkem nerada. Líbilo se mi tady.

„Jistě, někdo tě odveze domů.“ Potom na chvíli odešla a když se vrátila, vedle ní šel Edward.

„Tak pojď.“ Řekl. „Já tě odvezu.“ Jeho tón hlasu byl smutný, až mě to přimělo, myslet si, že nechce abych odešla. Šla jsem poslušně za ním a rozloučila se s Esme a Carlislem, který mi dal ještě nějaké prášky. Stejně je nebudu brát, takže je to jedno. V tu chvíli jsem si něco uvědomila. Bylo by trapné se zeptat, kde jsem nechala tu žiletku. No asi budu radši držet jazyk za zuby. Štěstí jsem dneska pokoušela až dost.

Mezitím, co jsem přemýšlela, jsme došli k Edwardovu autu. Bylo to krásné stříbrné Volvo.

„Wow. Hezký auto.“ Poznamenala jsem.

„Díky.“ Řekl, zatímco mi otevíral dveře. Zvláštní, já myslela, že tohle už se v dnešní době nedělá…

„Nemáš za co.“ Řekla jsem a přitom si sedala do auta dveřmi, které mi otevíral. Musela jsem několikrát zkontrolovat, jestli se mi to nezdá. Edward si potom sednul na místo řidiče a vyjeli jsme.

„Doufám, že už takhle nebudeš chodit do lesa.“ prohodil po chvilce. „Asi bych tě pokaždé nemohl zachraňovat jako dneska.“ To mě celkem vytočilo. Nemusel to dělat. Vlastně jsem ani nechtěla, aby to dělat.

„Nikdo se tě o to neprosil.“ Řekla jsem trochu naštvaným tónem. On už mi neodpověděl, jen se pořád díval na silnici. Jeli jsem hrozně dlouho a mě napadla jedna zásadní otázka.

„Jak jsem se dostala až tak daleko od města?“ zeptala jsem se. Chvíli neodpovídal, jako by to bylo tajemství. Potom se nadechl a konečně mi dal odpověď na mou otázku.

„Když jsi omdlela zavolal jsem Carlislea a ten přijel autem. Potom jsme tě vzaly k nám domů.“ Bylo to rozumné vysvětlení, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi lže. Za chvíli jsme vjeli do Forks a já jsem ho musela navigovat k našemu domu. Vjížděli jsme do ulice, kde stál náš dům a já jsem si uvědomila, že se mi vlastně vůbec zpátky nechce. Nejradši bych zůstala tady s Edwardem, ale to nešlo. Popohnaná přáním strávit s ním ještě pár vteřin jsem zaimprovizovala.

„Můžu se ještě na něco zeptat?“ začala jsem. Jediný problém byl, že jsem nevěděla jak dál. Mysli Bello!

„Jasně. Do toho.“ Řekl a podíval jsem na mě. Tím pohledem mě doslova vykolejil. Stejně jako předtím tím úžasným hlasem. Musela jsem se párkrát nadechnout než jsem promluvila. Najednou mě totiž napadla celkem dobrá otázka, jakou bych mohla položit.

„Cos vlastně dělal v tom lese ty?“ zeptala jsem se. Bylo mi to celkem divné. Nikdy tam nikdo nechodil. Jeho výraz se v tu chvíli, kdy jsem to řekla změnil. Už nebyl tak přátelský jako dřív. Spíš naštvaný… Nemohla jsem přijít na to správné slovo.

„Do toho ti nic není.“ řekl, jakoby se mi chtěl pomstít za moje předchozí kousavé dopovědi. Jen jsem pokrčila rameny.

„Tak si to nech když je to takový tajemství.“ Odsekla jsem naštvaně. Co sakra může být tak strašného na takové otázce! Co mohl dělat horšího než páchat sebevraždy jako já?! On se najednou zatvářil, jako by litoval toho co řekl, ale já už jsem otvírala dveře auta a šla směrem domů. Žádný pozdrav. Prostě nic. Já možná nebyla pořád upřímná, ale tohle jsem si nezasloužila.

Mezitím jsem došla k domovním dveřím a odemknula. Potom jsem šla do kuchyně a koukla se na hodiny. To jsem tam byla tak dlouho. Bylo už půl šesté večer. Rozhodla jsem se uvařit večeři a když jsem se najedla, šla jsem rovnou spát. Ještě jsem zvažovala, jestli mám strhnout ty otravné obvazy z mých rukou, ale nakonec jsem usoudila, že si je nechám. Kdyby Charlie viděl, co jsem udělala, už nikdy by mě nenechal doma samotnou. Chvíli jsem ještě přemýšlela nad dnešním dnem a potom jsem při vzpomínce na Edwarda usnula. Ten den se mi zdály krásné sny. A taky mi došlo… Nikdy jsem tu Cullenovi neviděla, takže to znamená, že jsou to oni, kdo zítra přijde k nám do školy. Hmm… Jsem celkem zvědavá na Jessičinu reakci. Jak moc asi bude ječet, když je uvidí…?

4. kapitola << Shrnutí >> 6. kapitola

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve spárech temnoty - 5. kapitola: