Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve spárech temnoty - 16. kapitola

02.01.2010 (09:15) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2012×

16. kapitola - Záchranná akce  (Edward)

Moje plány se začaly bortit už na začátku. Bylo nemožné něco o Belle vypátrat. Jakoby se vypařila. Alice ji vůbec neviděla. Musela se nějak chránit. Kdykoli se jí Alice zkusila podívat do budoucnosti, uviděla jen nějakou vzpomínku na to, jak byla Bella ještě ve Forks.

Už jsem pomalu začínal ztrácet naději, že ji někdy uvidím…

Dny plynuly a já jsem se choval pořád stejně. Byl jsem smutný. O Belle nikdo nic nevěděl. Jakoby se po ní slehla zem. Předtím jsem doufal, že ji alespoň ještě uvidím, ale má víra se den co den vytrácela. Tolik jsem toužil po tom, vidět její čokoládové oči, dotknout se její tváře a spatřit, jak se usmívá. Dal bych za to všechno, co jsem měl. Chtěl jsem ji mít u sebe a cítit ji v náručí, ale moc dobře jsem věděl, že už se to nestane.

Uplynulo už pár týdnů od doby, co Bella odešla. V domě Cullenových teď vládla ponurá nálada. Emm už moc nevtipkoval a Alice dokonce ztratila chuť nakupovat. Nic u nás nebylo tak jako dřív. Kdybych tohle nezažil, nevěřil bych, že nám může jeden „člověk“ takhle zkomplikovat život. Když Bella odešla, najedno nám chyběl kus rodiny, ale mě navíc chybělo srdce. To totiž patřilo jí a ona si ho vzala s sebou.

Jednoho dne ráno jsem vyšel ze svého pokoje. Bylo to po dlouhé době. Potom, co jsem Bellu nemohl najít, jsem s nikým moc nemluvil. Sešel jsem do obýváku, všichni byli doma. Musela být sobota nebo neděle.

Když jsem vešel do místnosti, všichni se na mě soucitně podívali, ale já nestál o soucit. Jen mi ví připomínali, co se stalo. Beze slova jsem si sedl na pohovku vedle Emmetta. Sledoval nějaký fotbalový zápas. Alice seděla na druhé straně pohovky a pročítala si módní časopisy. Nikdo z nich nepřemýšlel nad ničím konkrétním. Rosalie seděla vedle Emma z druhé strany a přemýšlela o tom, jak se asi cítím. Na její myšlenky jsem radši nereagoval.

Esme seděla v jiné místnosti u počítače, ale nic se jí nedařilo vymyslet. Carlisle byl zavřený ve své pracovně a četl nějaké knihy, aby se trochu rozptýlil. Všude bylo ticho. Byl slyšet jen zvuk televize. Bylo to nepříjemné, ale nikdo neměl náladu navazovat rozhovor.

Chvíli jsem se snažil sledovat fotbalový zápas, ale nakonec jsem to vzdal a chtěl jít na lov. V tom Alice dostala vizi o Belle.

Bella ležela přivázaná na nějaké posteli v tmavé místnosti. Na druhé straně ležel ještě někdo a vedle něj stála Jane ještě s nějakým mužem. Ten muž ležící na druhé posteli se svíjel a křičel bolestí. Bella na druhé straně místnosti tiše vzlykala. Potom toho muže odvedli pryč. Jane poté přistoupila k Belle a ta vykřikla.

To bylo všechno. Jedno z toho bylo jasné. Bella byla ve Volteře. Jednak tomu nasvědčovalo, že tam byla Jane a stěny v místnosti, kterou Alice viděla, byly stejné, jako ty ve Volteře. A potom… Bellu mučili. Já i Alice jsme ztuhly. Nebyl jsem schopen se pohnout. Hlavou mi létaly obrazy křičící Belly svíjející se bolestí. Ten jekot, který jsem si pamatoval z vize mě děsil a píchalo mě u srdce. Ubližovali mojí Belle. Tohle jim jen tak neprojde. Pojedu do Voltery a pomůžu jí pryč. Emmett si všiml, jak se na sebe s Alicí díváme.

„Co jsi viděla,“ zeptal se Alice. Ta odpověděla jedním slovem.

„Bellu.“ Při tom slově se všichni přiřítili do místnosti.

„Kde je?“ ptala se Esme.

„Je ve Volteře,“ odpověděla Alice dutým hlase.

„Ve Volteře…?“ ptal se Carlisle nechápavě.

„Ona… totiž… Oni ji tam… mučí,“ promluvila Alice znova a hlas se jí na konci zlomil.

„Jedeme do Voltery,“ rozhodl Carlisle.

O hodinu později jsme všichni mířili na letiště. Byla neděle, takže všichni cestovali. Museli jsme si za letenky dost připlatit, ale to nám nevadilo. Letadlem jsme mohli letět jen do Florencie. Tam jsme si předem objednali auto, abychom se do Voltery dostali co nejdřív.

Čekání na letišti bylo teprve to pravé mučení. Museli jsme nejdřív čekat na odbavení a potom trvalo věčnost, než e všichni naskládali do letadla a mohli jsme vzlétnout. Já jsem byl celou dobu nervózní. Měl jsem strach, že se k Belle nedostaneme včas. Že ji zabijí. Bylo to strašná představa. Bylo pozdě večer a Alice si byla jistá, že se to stane až k až ráno, ale přesto jsem měl strach. Let měl trvat víc jak osm hodin. To znamená, že do Itálie dorazíme tak v půl sedmé ráno. To už může být pozdě.

Nakonec jsem se konečně dočkal a letadlo přistálo ve Florencii. Začínalo vycházet slunce. Bylo přesně šest třináct, když jsme opouštěli letiště, kde už na nás čekalo vypůjčené auto. Bylo to nejrychlejší co měli, ale na nás bylo i přesto dost pomalé. Rozjeli jsme se co nejrychleji to šlo do Voltery. Cesta autem mi připadala strašně dlouhá a čas neúprosně ubíhal vpřed.

V duchu jsem se modlil, abychom dorazili včas. Do Voltery jsem šel jen já a všichni ostatní hlídali venku. Emmett s Rose byly u auta, abychom mohli co nejrychleji zmizet. Šel jsem rychle ulicemi města až jsem narazil na hrad Volturiů. Dostat se kolem sráží bylo až směšně jednoduché. Nevěděl jsem ale, kde přesně Bellu hledat. Možná někde v podzemí.

Na chodbě jsem potkal někoho z gardy a „vypůjčil“ jsem si jeho plášť, abych nebyl nápadný. Potom jsem zkoušel jí za Bellinou vůní. Zbyla tu už jen slabá stopa. Přesto jsem se jí snažil držet. Vedla přes sál, kde, jak jsem si pamatoval, byl Aro, Caius a Marcus. Bylo jasné, že musela jít přes ně. Já ale musel najít jinou cestu. Obešel jsem celý sál temnou chodbou a na jejím konci byly schody do podzemí. Ucítil jsem slabou stopu Belliny vůně.

Sešel jsem dolů po schodech a uslyšel jsem hlasy.

„Skončeme to. Už mě to nebaví,“ uslyšel jsem známý hlas Jane. Potom se ozval jen tlumený výkřik a otvíraní dveří. Křik ale nepatřil Belle. Mírně jsem si oddechl. Slyšel jsem v chodbě, kdy jsem stál, kroky dvou upírů. Otevřel jsem první dveře, které jsem uviděl a vešel jsem dovnitř. K mému štěstí tam nic nebylo. Jan prázdná místnost s jednou postelí uprostřed. Byla trochu podobná té z Aliciny vize, ale ne úplně stejná. Počkal jsem a Janiny kroky a  kroky toho, kdo šel s ní zmizí v dálce a potom jsem vylezl zpátky na chodbu. Znova jsem následoval Bellinu vůni. Vedla do jednoho z pokojů.

Vzal jsem za kliku a otevřel masivní pevné dveře. Byl jsem ve správné místnosti. Všechno bylo jako ve vizi. Na posteli po pravé straně místnosti byla také Bella. Byla svázaná a nehýbala se. Co když už je mrtvá, napadlo mě.

Rychle jsem k ní přiskočil a promluvil šeptem.

„Bello, jsi v pořádku,“ zeptal jsem se co nejtišeji to šlo.

„Edwarde,“ vydechla. Byla vyčerpaná, bylo to na ní poznat. Tváře měla bledé a z očí jí čišel strach.

„Jsem tady, Bello. Neboj se,“ řekl jsem jí a odhrnul jsem jí vlasy z tváře. Potom jsem začal rozvazovat řetězy, které jí poutaly k posteli. Nakonec se mi to povedlo.

„Pojď, musíme odejít,“ řekl jsem. Ona se zvedla, ale potom zaprotestovala.

„Ne, počkej. A co Stephan,“ vydechla.

„Bello, musíme jít, než nás tu najdou,“ chytil jsem ji za ruku, abych ji mohl odtáhnout pryč. Vyšla se mnou dveřmi ven, ale jakmile jsme byli na chodbě, zabočila do jedné z místností. Vypadala stejně jako ta předchozí. Na posteli leže připoutaný muž.

„Stephane,“ zašeptala Bella a šla k němu. Nevěděl jsem, co se děje. Bella došla k jeho lůžku a vzala ho za ruku.

„Stephane!“ řekla silnějším hlasem. Po tvářích se jí najednou začaly hrnout slzy.

Bellin pohled:

Když jsme s Edwardem vyšli na chodbu, zabočila jsem do místnosti, kde měl být Stephan.

„Stephane,“ zašeptala jsem a šla k němu. Nepohnul se. Vůbec nevnímal.

„Stephane!“ řekla jsem silnějším hlasem. Najednou mi došlo že nedýchá. Podívala jsem se na jeho hrudník, ale nezvedal se. Najednou mi to došlo… Je mrtvý… Zabili ho. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Měla jsem umřít já, ne on! Bylo mi jedno, co se teď stane. Bylo mi jedno, jestli nás najdou nebo ne. Jen jsem chtěla, aby tohle nebyla pravda. Chtěla jsem, aby Stephan žil.

Moje štěstí, které jsem měla na těch pár dnů se změnilo v utrpení. Tolik mě to bolelo. Konečně jsem našla lásku svého života a oni mi ji vzali. Zabili ho.

„Stephane!“ vzlykla jsem a naklonila se blíž k němu.

„Bello…,“ říkal Edward, ale já jsem neposlouchala. Aniž bych si uvědomila, co způsobí moje následující slova právě Edwardovi jsem řekla: „Miluju tě, Stephane. Slyšíš?“ Potom jsem přitiskla své rty na ty jeho a naposledy jsem ho políbila. Neměla jsem teď na nic sílu. Kdybych dostala ránu pěstí, okamžitě bych umřela. Pořád jsem vzlykala a nechtěla jsem se pohnout. Edward se mnou najednou cukl. Jeho hlas zněl teď smutně.

„Bello, musíme jít,“ řekl mi a já jsem poznala, jako ho moje slova ke Stephanovi ranila. V jeho slovech se odrážela hluboká bolest, ale já s tím nemohla nic udělat. Ale nemohla jsem tady Stephana nechat… Edward najednou ztuhl.

„Pojď Bello!“ řekl teď přísným hlasem, ale já nebyla schopná se hnout. Najednou se uslyšela, jak za mnou cvakly dveře a v nich stála Jane ještě s někým. Musela jsem jednat. Naposled jsem se podívala na Stephana vědouc, že tady jsem ho viděla naposled. Potom jsem chytla Edward za ruku a vší silou co mi zbyla jsem se i s ním přenesla před brány města. Povedlo se to.

Stáli jsme před branou Voltery a Edward na mě vylekaně hleděl. Já jsem pořád plakala. Nemohla jsem přestat. Edward mě potom dovedl k autu, kde čekala Rose s Emmettem a pak šel  pro ostatní, aby se vrátili. Rose i Emmett mě objaly a potom i všichni, kdo ještě přišli. Potom jsem společně s Cullenovými jela na letiště do Florencie. Zpátky do Forks, uvědomila jsem si.

Letadlem jsme se dostali do Forks a dorazili jsme tam ve tři odpoledne. Já jsem ale vůbec nevnímala kde jsme. Celou dobu, co jsme cestovali, jsem přemýšlela nad tím, co se stalo. Stephan je mrtvý a já jsem zase sama a stejně to bylo mou vinou. Ublížila jsem Edwardovi ještě víc než předtím. Byla jsem ze sebe zhnusená. Přísahala jsem si, že už Cullenovým nikdy neublížím. Hlavně ne Edwardovi, ten už si kvůli mně vytrpěl dost. Přestěhuji se zase za tátou do Forks, protože v Seattlu bych nemohla zapomenout na Stephana, mou pravou lásku.

Cullenovi mě zavezli k nim domů a já jsem potom usnula. Nic se mi nezdálo a za to jsem byla vděčná.

Když jsem se probudila, byla jsem v Edwardově pokoji a on seděl vedle mě.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

„Ahoj,“ přikývla jsem.

„Jak jsi se vyspala? Musela jsi být unavená,“ zeptal se. Nebylo pro něj lehké se mnou jen tak mluvit. Poznala jsem to.

„Dobře. Už je mi líp. A…,“ začala jsem. Chvíli jsem mlčela, jak jsem si rovnala v hlavě, jak všechno správně říct.

„Ano?“ zeptal se Edward po chvíli ticha.

„Já… Musím ti poděkovat za to, cos pro mě udělal. Budu ti za to vždycky vděčná a dlužím ti toho mnohem víc. A…,“ zaváhala jsem. „Hlavně mě mrzí, že jsem i ublížila. Nechtěla jsem, aby to tak dopadlo, ale měla jsem o tebe strach a to ve Volteře…,“ v tu chvíli mě zastavil.

„Já to chápu, Bello. Milovala jsi ho. Za to se nemusíš omlouvat. Ty jsi mi řekla, jak to je, ale já jsem jen slepě doufal v něco jiného,“ řekl a pokrčil rameny.

Já už ti nechci ublížit Edwarde, jen mi řekni, co mám dělat. Mám odjet? Mám tě nechat na pokoji? Nebo tu mám zůstat? Já chci udělat cokoli, abys byl zase šťastný,“ řekla jsem.

„Nemusíš dělat nic, co nechceš. Já tě nechci do ničeho nutit,“ řekl. Jeho hlas zněl pořád smutně.

„Ale já chci vědět, co bys chtěl ty,“ naléhala jsem.

„Ty to víš,“ zašeptal a zavřel oči. Samozřejmě, že jsem to tušila, ale…

„Chci to slyšet od tebe, Edwarde. Co mám dělat?“ Teď jsem nevěděla, jestli chci, aby mě poslal do háje, nebo aby chtěl, abych zůstala s ním.

„Já chci, abys tu zůstala. Přál bych si, aby to bylo takové jako předtím než jdi odjela,“ řekl a já jsem zvažovala odpověď. Zvládnu se jen tak vrátit zpátky. Zvládnu se dotýkat Edwarda a přitom nemyslet na to, že podvádím Stephana. Jenže moje rozhodování nebylo objektivní. Stará Bella, ta hluboko uvnitř mě, se totiž hlásila ke slovu. Byla to ta Bella, která milovala Edwarda z celého srdce. A já jsem přísahala, že mu už nikdy neublížím. Edward pořád čekal na mou odpověď a tvář měl skloněnou k zemi. Položila jsem mu ruku na tvář.

„Můžeme se o to pokusit, ale nevím, jestli to  bude stejné jako tenkrát,“ řekla jsem. Edward se na mě podíval s úsměvem na tváři.

„Bude to lepší,“ slíbil.

„Ale musíš udělat jednu věc,“ řekla jsem. Tohle byla zásadní věc, na které jsem trvala. Pro bezpečí Cullenových. Jediná věc, která se dala udělat, aby o mě Aro ztratil zájem…

15. Kapitola << Shrnutí >> 17. Kapitola

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve spárech temnoty - 16. kapitola :