Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve spárech temnoty - 15. kapitola

30.12.2009 (07:30) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1813×

15. kapitola - Proč mám zase smůlu (Bella)

Přes noc jsem u Stephana ale nezůstala. Musela jsem jít domů, abych se trochu uklidnila a hlavně jsem si musela všechno uspořádat v hlavě. Když jsem byla ve svém bytě, šla jsem si rovnou lehnout do postele. Ještěže dnešní den mám už za sebou.

Oblékla jsem se do pyžama a lehla si na postel. Věděla jsem, že asi neusnu, ale líp se mi přemýšlelo. Hlavou mi vířily stovky myšlenek. Přemýšlela jsem nad celým dnešním dnem. Zvláštní bylo, že jsem se vůbec necítila špatně, že jsem v podstatě podvedla Edwarda. Navíc on má svůj život a já zase svůj. Takhle to přece mělo být. Definitivně jsem se rozhodla, že už o tom nebudu přemýšlet.

Vyčerpaná z celého dne jsem nakonec ke svému překvapení usnula. Nic se mi díkybohu nezdálo. Nějaké předtuchy už bych nezvládla. Ráno jsem se vzbudila a byla jsem celkem šťastná. V rámci možností jsem se měla úžasně. Po dlouhé době jsem se po ránu usmívala. Zase jsem jednou měla dobré nálady na rozdávání.

Nemusela jsem dneska ještě do práce. Měla jsem jít do práce až ve středu. Dneska byla neděle. Měla jsem před sebou ještě hodně volného času. To mě přinutilo přemýšlet nad tím, co budu dělat. Přistihla jsem se jak plánuji jak do všeho řádně začlenit Stephana. Bylo to zvláštní…

Seděla jsem v klidu u stolu v kuchyni nad svojí snídaní. Házela jsem do sebe cereálie a myslela na to jak všechno zorganizovat a na předchozí den. V tom někdo zaklepal na dveře. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomila, že tam může stát zrovna Stephan. Otevřela jsem bezmyšlenkovitě dveře a Stephan se na mě usmíval. Měla jsem na sobě jen pyžamo a musel na mě být po ránu skvělý pohled. Ani jsem se nestihla učesat.

„Ahoj,“ pozdravila jsem pohotově.

„Ahoj, lásko,“ oplatil mi pozdrav Stephan.

„Jak jsi se vyspala?“ zeptal se.

„Celkem dobře,“ řekla jsem, když kolem mě procházel dovnitř. Zavřela jsem dveře a společně jsme se vydali do obýváku. Stephan si sedl na pohovku a přitáhl si mě do náruče.

„A co ty?“ zeptala jsem se.

„Ušlo to, ale chyběla jsi mi,“ odpověděl a zářivě se usmál. Nebyla jsem asi jediná, kdo vstával s dobrou náladou. Usmála jsem se na něj zpátky a potom jsme se na chvíli odmlčeli. Bylo krásné poslouchat to příjemné ticho. Nic nás nemohlo vyrušit. Stephan se ke mně natáhl, aby mě mohl políbit a já jsem mu polibky vřele oplácela. Byla jsem skoro v sedmém nebi. Chvíli jsme se líbali a v pokoji nebylo slyšet nic krom našeho přerývaného dechu.

Oba jsme se potom odtáhli a dívali se jeden druhému do očí. Musím říct, že jsem si připadala jako ve filmu. Byla jsem bláznivě zamilovaná… Možná, že moje pohádka taky skončí šťastně. Tak to přece vždycky bývá.

„Přišel jsem vlastně jen na chvíli. Musel jsem tě vidět, ale ještě musím jít do práce,“ řekl Stephan po chvíli. Popravdě jsem to tušila.

„Hmm… To je škoda,“ zašeptala jsem mu do ucha a potom jsem mu rty sjela na krk.

„Chtěl bych tady zůstat s tebou,“ řekl mi.

„Ale to nemůžeš. Já mám hodně práce,“ zalhala jsem.

„A jakou práci máš na mysli?“ zeptal se Stephan a já jsem se rozhlédla kolem sebe.

„Musím tu konečně trochu uklidit,“ začala jsem. „A potom se půjdu projít do města.“

„Tak si to pořádně užij. Pomohl bych ti s uklízením, ale nemám čas. Už musím jít,“ řekl mi. S těmito slovy jsme se oba zvedli z pohovky a šli jsme spolu ke dveřím.

„Budeš mi chybět,“ zašeptal Stephan a jemně mě políbil.

„Ty mě taky,“ zašeptala jsem mezi polibky. Stephan potom odešel a já zůstala ještě chvíli stát ve dveřích. Když jsem se konečně vzpamatovala, dala jsem se do práce.

Začala jsem uklízet všechny věci v bytě. Nevěděla jsem, že toho mám vážně tolik. Všechno jsem se snažila uklidit na své místo. Některé věci jsem schovala do skříně, aby nebyly vidět a něco jsem rovnou hodila do koše. Utírala jsem prach a uklidila postupně každou místnost v bytě. Když jsem to měl konečně za sebou, odechla jsem si. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, kolik mi to vzalo času. Bylo teprve něco po dvanácté. Abych si před procházkou do města ještě odpočinula, sedla jsem si k televizi a zhlédla jsem svůj oblíbený film. V mikrovlnce jsem si udělala popcorn a zhasla jsem v pokoji všechna světla a zatáhla rolety. Chtěla jsem si udělat takové domácí kino. Nakonec jsem se podívala celkem na dva filmy. Jeden z nich byla moje oblíbená komedie Eurotrip a potom jsem si pustila můj snad nejoblíbenější film z všech mých oblíbených filmů – Titanic. Už jsem ho viděla snad stokrát a pokaždé jsem se rozbrečela. Dneska to odnesly dva balíky papírových kapesníků. A potom jsem použila i půlku třetího balíčku na slzy smíchu, když jsem si uvědomila, že s tím, že už u toho brečím po stopadesáté, už musím být pěkně trapná.

Nakonec jsem po tomhle všem v sobě ještě našla sílu na to, abych se šla projít do města. Popadla jsem z věšáku svoji bundu a vyběhla ven. Dnes nepršelo a tak jsem se v klidu procházela ulicemi. Už se stmívalo a všechno začínalo být tmavé a tajemné. Sledovala jsem jak slunce zachází za domy a sedla jsem si na lavičku v parku, kterým jsem procházel celkem ráda. Chvíli jsem jen tak seděla, sledovala lidi okolo mě a přemýšlela. Najednou jsem uslyšela výkřik. Zkusila jsem se sebrat a díky zbytkům mé energie jsem doběhla na místo, odkud se ozýval onen křik. Proč zrovna teď musím plnit tyhle povinnosti?! Naříkala jsem v duchu.

Když jsem přiběhla do jedné tmavé uličky, spatřila jsem tři upíry… Jeden držel v rukou mrtvé tělo mladé dívky a další se dva stáli daleko za ním, jakoby čekali na nějaké znamení. Když mě spatřili, upír zahodil dívčino tělo na zem a povíval se mým směrem.

Když se všichni otočili, bylo mi jasné, o koho jde. Volturiovi. Vládnoucí upíří rodina. Z těchto tří jsem znala jen jednoho. Demetriho. Aro, jeden z vládců, si ho držel ve Volteře  kvůli jeho síle.

„Zdravím tě, Bello,“ řekl Dimetri. Jeho hlas byl zdvořilý, ale já jsem věděla, že mají nějaké poslání. Mají mě přivést do Volterry jako to udělali už s hordami ostatních, co se nedokázali ubránit. Tím jsem si byla jistá. Aro se začínal zajímat o rasu andělů, protože jsme pro něj nebezpeční. Někteří přecházeli na jeho stranu dobrovolně a nosili pouze smrt každému, na kterého Aro ukázal.

„Co tady chcete Dimetri!?“ vyštěkla jsem. Neměla jsem náladu na zdvořilosti.

„Myslím, že víš co chceme,“ řekl Dimetri.

„Ale já s vámi nikam nepůjdu. Museli byste mě přinutit,“ řekla jsem. Neučila jsem se bojovat pro nic za nic…

„Nebude takový problém tě odvézt. Už se nám to s jedním z vás podařilo,“ řekl a zasmál se.

„Zase jste někoho umučili, aby se přidal k vám,“ řekla jsem pohrdavě.

„Ne, ještě se k nám nepřidal, ale on bude spolupracovat. Stejně jako ty.“

„To sotva,“ řekla jsem naštvaně. „Co kdyby jste odsud vypadli a šli kazit vzduch někam jinam?“

„To bohužel nemůžeme. A do Volterry se nemůžeme vrátit bez tebe.“

„A jak mě chcete přinutit?“ zeptala jsem se.

„Myslím, že toho kluka, kterého jsme včera odvezli do Volterry znáš. Chudák, už se asi neuvidíte, pokud nás teď zabiješ.“ Pomalu mi docházelo, co vlastně řekl. Byla to naprostá blbost. Stephan se nemohl nechat jen tak odvézt. Byl lepší bojovník než já. Byl lepší bojovník než kdokoli jiný. Tohle nemohla být pravda a já jsem tu myšlenku okamžitě zavrhla. I přesto mě začal ovládat strach.

„Nevěřím ti, běž to i s těmi svými poskoky zkoušet na někoho jiného,“ odporovala jsem i přesto.

„Myslel jsem si, že to řekneš,“ řekl Dimetri a usmál se. Potom pokynul rukou, aby to další dva přišli za ním. Jak dlouho bude ještě tahle šaráda trvat?! Byla jsem připravená kdykoli proti nim bojovat.

Viděla jsem, jak ti dva vystupují za stínu. Měli krvavě rudé oči jako skoro každý upír, ale něco na nich bylo děsivějšího. Nemohla jsem přijít na to, co to bylo. Podezřívavě jsem si je prohlédla a potom jsem se podívala zpátky na Dimetriho.

„Tohle jsou David a Nathan. Aro si je samozřejmě vybral kvůli schopnostem.“

„Vybral?“ zeptala jsem se pohrdavě. „Tím asi myslíš, že je k přinutil, aby se k vám přidali.“

„Nikoho do ničeho nenutíme,“ řekl Dimetri pomalu. „Ale u tebe uděláme výjimku.“ Potom se ti dva nový upíři napřímily ke skoku a já jsem byla připravená se bránit, ale najednou jsem se nemohla ani pohnout. Nemohla jsem vůbec ovládat svoje tělo. Nemohla jsem se nijak bránit. Nemohla jsem ani mluvit.

„Pozoruhodné, že?“ řekl Dimetri zvesela a s nechutným úsměvem na tváři řekl těm dvěma, aby mi odvedli. V tu chvíli se moje nohy začaly pohybovat samy od sebe a já jsem nemohla dělat vůbec nic. Moje vůle se jakoby vytratila. Došla jsem s nimi až na letiště, kde měli připravené letadlo do Volterry. Nasedla jsem s nimi do letadla a letěla jsem do Itálie. Nevěděla jsem, co mě čeká, ale o to jsem se vůbec nestarala. Jestli ti dva upíři udělali tohle i Stephanovi, tak je už určitě ve Volteře. Měla jsem strach, ale nebála jsem se o sebe. Bála jsem se o Stephana. Najednou mi dolšlo, že moje pohádka asi neskončí větou: “A žili šťastně až navěky…“

Let trval strašně dlouho a celou tu dobu jsem se nemohla pohnout. Dimetri se pořád usmíval a mě z něj bylo málem na blití. Celou cestu jsem si dělala starosti o Stephana. Nikdy jsem se o nikoho nebála jako teď. Konečně jsme přistáli.

Dimetri mě s jeho dvěma poskoky dovedl až do Volterry. Z toho že uvidím Ara jsem dvakrát nadšená nebyla. Dimetri mě provedl honosnou halou až k dveřím k Arovi a jeho “spoluvladařům“…

Hned jak mě dotáhli ke dveřím k Arovi, otevřeli dveře a nechali mě jít dovnitř jako první. Naskytl se mi tak pohled na tři trůny na konci obrovské oválné místnosti. Úplně vlevo seděl Marcus a na tváři měl svůj znuděný výraz. Podle mě to dělaly ta léta ve Volteře. Kdybych tu žila já, také by mě to tu po tří stech letech přestalo bavit. Na prostředním trůně seděl samozřejmě Aro a zase se usmíval. Jako by nestačilo, že jsem ho i tak nesnášel. Kdybych se mohla pohnout a ti dva přiblblí upíři mě neomezovaly v pohybu, hned bych ho na místě zabila. Po pravé straně od Ara seděl také Caius. Ten se taky netvářil, že by ho vůbec zajímalo, co se děje. Jen znuděně koukal do prázdna. První, kdo v místnosti promluvil byl Dimetri.
„Aro, přivedli jsme ji,“ řekl vítězoslavně. Asi čekal pochvalu a k tomu piškotek, pomyslela jsem si znechuceně.

„Dimetri, ty jediný mi tu děláš radost,“ prohlásil Aro. „Vítám tě ve Volteře, Isabello,“ pozdravil mě. Mluvit jsem sice mohla, ale nehodlala jsem odpovědět.

„Vidím, že to s tebou po dobrém nepůjde,“ povzdechl si po chvíli. „Co je tak špatného na to, přidat se k nám. Je to přece velice výhodné. Budeš tu v bezpečí a o nic se nemusíš starat. Pořád se k nám nechceš přidat bez toho, abychom tě museli nutit?“ zeptal se mě.

„To radši umřu,“ prohlásila jsem klidným hlasem. Hlavně, když nechají naživu Stephana, pokud je vůbec tady.

„Myslel jsem si to,“ řekl Aro a potom zavolal na pár upírů, kteří stáli stranou. „Ty ale nezemřeš. Na to jsi pro nás moc cenná. Nechceš ale, aby zemřel on,“ dodal a potom ta skupinka upírů přivedla Stephana. Byl svázaný a okolo něj byl hlouček upírů. Podíval se na mě žalostným pohledem. Píchlo mě při tom u srdce. Měla jsem o něj strašný strach.

„Klidně mě zabijte, ale ji nechte žít,“ řekl Stephan najednou.
„Tak dobře,“ řekl Aro klidně a pokynul gardě.

„Ne! NE!“ vykřikla jsem okamžitě, když jsem viděla pár andělů smrti mezi všemi upíry tady. Stačil jediný pohyb a Stephan by zemřel.

„S vámi je to těžké,“ povzdechl si Aro znova. „Nechcete se k nám přidat, ale my vás oba zabít nemůžeme,“ pronesl přemýšlivě. Jakoby se rozhodoval, koho zabije hned a koho bude později mučit. Dělalo se mi z toho špatně. Dívala jsem se smutně na Stephana a litovala toho jak krátce mé štěstí trvalo. Jen pár hodin jsem byla šťastná a během pár minut se všechno změnilo. Všechno bylo pryč. Tam, kde předtím byla láska a štěstí, teď byl strach a úzkost. Dívaly jsme se se Stephanem jeden na druhé a já jsem si nechtěla připustit, že to může být naposled. Nechtěla jsem věřit, že jeho zářivé zelené oči vidím naposled v životě. Ale pravděpodobnost, že přežijeme, byla pramalá.

„Odveďte je oba,“ zavelel Aro z ničeho nic. Takže nás bude mučit oba. Bude to jen o tom, kdo déle přežije…

Oba nás odvedli do jedné místnosti a přivázaly nás k postelím, abychom se museli dívat, jak před našima očima mučí toho, koho milujeme.

Mohla uběhnout tak hodina, co jsme tam jen tak leželi a nemohli se pohnout ani použít žádnou moc. Byla to strašné. Mohli jsme jen mluvit, ale neměli jsme si co říct. Jen jsme se jeden druhému dívali do očí a tak si sdělovali, jak moc se milujeme. Po hodině do místnosti přišla Jane.

Bylo mi jasné, proč tu byla právě ona. Vedla s sebou také jednoho anděla smrti, aby nás mohl dorazit. Skvěle, pomyslela jsem si sarkasticky. Jane se najednou pousmála a přistoupila blíž ke Stephanovi. Zůstala ale stát tak, abych měla dobrý výhled na to, co se bude dít. Použila svou moc proti Stephanovi a on se nemohl nijak bránit. Ani já jsem ho nemohla ochránit. Stephan nejdřív vůbec nekřičel – byl silný. Ale jakmile Jane přitvrdila, malou místností se rozléhal jeho bolestný křik. Mě to bolelo stejně jako jeho. Po tvářích mi začaly stékat slzy.

Co jsem komu udělala, že tohle musím vidět. Já nechci vidět, jak mi před očima umírá ten, koho jsem milovala celým svým srdcem. Ne, já to nechci zažít. A i když jsem zavřela oči, abych to všechno neviděla, slyšela jsem křik, který trhal moje srdce na kusy.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale najednou křik utichl. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Možná jsem čekala, že se Jane zaměří na mě. Pomalu jsem otevřela oči. Viděla jsem, jak Stephana odnášejí pryč. Co s ním dělají. Vyděsilo mě to. Nikdo z nich neřekl ani slovo. Jediný kdo promluvil byl Stephan, který na chvíli otevřel oči.

„Miluju tě, Bello,“ zešeptal.

„Já tebe taky,“ podařilo se mi vydechnout a potom už byl pryč z místnosti. Jediné, co mi mohlo být nadějí bylo to, že byl ještě živý.

Najednou ke mně přistoupila Jane, která zůstala v místnosti. Tělem mi projela neskutečná bolest a byla jsem ráda, že Stephan neuvidím, jak trpím já… Tohle je můj konec, pomyslela jsem si a vykřikla bolestí…

14. kapitola << Shrnutí >> 16. kapitola

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve spárech temnoty - 15. kapitola :