Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve spárech temnoty - 13. kapitola

10.11.2009 (20:45) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2271×

13. Kapitola - Vzkaz (Edward)

Potom co Bella odešla domů, jsem byl na pokraji zhroucení. V koutku duše jsem celý večer doufal, že tu nakonec zůstane, ale ona odešla. Navždy. Už ji nikdy neuvidím. Ledaže…

Rychle jsem vyskočil z okna svého pokoje, kde jsem strávil už dlouhé hodiny. Bylo čtvrt na jednu v noci. Dokonalý čas. Bella bude určitě spát. Běžel jsem rychle k jejímu domu. Chtěl jsem ji ještě vidět. Věděl jsem, že je to chyba, protože každá vzpomínka navíc, mě bude o to víc bolet, ale nechal jsem to plavat. Bude to naposled, co ji uvidím. Co záleží na pár minutách navíc. Za pár minut jsem byl u jejího domu.

Prudce jsem zabrzdil a vyskočil co nejtišeji do jejího okna. Nahlédl jsem dovnitř. Okolo její postele byly naházené tašky s věcmi, ale její postel byla prázdná. Zase. Pomyslel jsem si. Kde mohla být? Musel jsem se konečně smířit s tím, že už ji neuvidím. Běžel jsem pomalu zpátky domů. Už nebyla žádná naděje, že by tu mohla zůstat. Odjede, ať už bych udělal cokoli. Když jsem přišel zpátky, nikdo díkybohu nebyl doma. Šel jsem zase do svého pokoje. Nevím, co budu dělat s tou spoustou volného času, co teď budu mít. Asi se unudím k smrti. Všechen svůj čas jsem si totiž zvyknul věnovat Belle. Měl bych si najít nějakého koníčka… S touto myšlenkou jsem otevřel dveře svého pokoje.

Do nosu mi okamžitě vrazila úžasná vůně. Okamžitě jsem ji poznal. Bella. Rozhlédla jsem se pořádně po svém pokoji. Bella tu nebyla, ale na mém stole kousek papíru se vzkazem. Rychle jsem přiskočil ke stolu a vzal ho do ruky. Z jedné strany byl napsaný vzkaz Belliným písmem. Začal jsem číst.

Edwarde,

Musím s tebou mluvit. Přijď za mnou prosím. Budu na tebe čekat na malé mýtině kousek od vašeho domu. Nechala jsem ti stopu. Nikoho s sebou neber.

Bella.

Proto nebyla doma. Byla tady. Co mi mohla chtít říct? Nic smysluplného mě nenapadalo. Radši jsem nezkoušel hádat a vyskočil z okna mého pokoje. Běžel jsem podle její stopy. Nakonec jsem ji ani nepotřeboval. Vedla na malou louku, na které jsem byl potom, co jsem Bellu poprvé uviděl. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikde nikdo nebyl. Přemýšlel jsem nad tím, jestli to nebyl jen vtip. Najednou jsem uslyšel tlumený povzdech z druhé strany mýtiny. Podíval jsem se tím směrem. To co jsem viděl by mi vyrazilo dech, kdybych nebyl upír. Přesto jsem nedýchal a díval se na postavu přicházející ke mně z druhé strany mýtinky.

Byla to Bella, o tom jsem nepochyboval, ale vypadala… Nevěděl jsem, jak to mám popsat. Vypadala jako anděl. A to doslova. Měla krásná bílá křídla třpytící se ve světle měsíce do modra. Měla na sobě dlouhé bílé šaty, které měly velký výstřih na zádech. Pochopil jsem proč, ale zároveň jsem nevěděl jestli to, co vidím, je vůbec skutečné. Párkrát jsem zamrkal a snažil se srovnat si myšlenky. Bella přišla pomalu až ke mně. Najednou jsem si uvědomil, že na ni pořád zírám jako idiot. Trochu jsem sebou cukl a snažil se upravit svůj výraz. Podíval jsem se jí do očí. Už jsem si zvykl, že byly modré, ale tentokrát byly ještě sytější a zářivější. Ona se jenom usmála.

„Myslela jsem, že bys měl vědět pravdu než odjedu,“ řekla a pokrčila rameny. Ona se tak změnila kvůli tomuhle. Pomalu mi začínalo všechno docházet a zapadat do sebe jako skládačka.

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptal jsem se zmateně.

„Bylo to moc nebezpečné, ale když odjedu, už se stejně nevrátím, takže je to jedno,“ řekla sledovala můj výraz. Nevěděl jsem, co bych měl říct. Já jsem nechtěl, aby odjížděla. Klidně bych si klekl na kolena a prosil ji, ale nemohl jsem se ani pohnout.

„Už bych měla jít…,“ řekla Bella najednou. Ale já jsem si chtěl za každou cenu koupit ještě pár minut s ní.

„Můžu tě vzít domů,“ navrhl jsem. Zakroutila hlavou.

„Ty tady máš auto?“ zeptal jsem se.

„Ne, ale ta křídla nejsou pro okrasu,“ poznamenala jakoby mimochodem.

„A navíc, čím déle tady s tebou zůstanu, tím to bude pro tebe těžší. A to já nechci,“ dodala ještě šeptem. Chtěl jsem jí ještě něco říct, ale ona už byla pryč. Nenechala za sebou nic a já jsem byl zase sám. Běžel jsem pomalu domů a přemýšlel.

Jak se to vlastně mohlo stát? Jen tak, z ničeho nic? To si nemyslím…. A ona o tom nepřemýšlela? Musím se zeptat Carlislea, až se vrátí. Doběhla jsem zpátky do domu a celou noc jsem ležel na pohovce a poslouchal svoje oblíbené písničky. Musel jsem pořád přemýšlet o minulých pěti dnech. Tolik věcí se změnilo a já jsem byl zase sám. Mě není předurčeno být šťastný ani milovat.

Byl jsem tak naivní, když jsem si myslel, že někdo tak skvělý jako Bella mohl být určený pro mě. Teď je jasné, že to tak nemělo být. Já jsem ďábel a ona anděl. Já jsem zbíjel a lhal, ale ona je ten nejčistší člověk, jakého jsem kdy potkal. Ale jak teď bez ní budu žít. Byla jako součást mě a teď odejde. Nechá mě tady. Ale já tomu rozumím. Ona si zaslouží někoho lepšího než jsem já. Někoho lepšího než upíra, který vraždí.

Proč se tohle stalo zrovna mě. Předtím jsem nepoznal lásku, a proto mi nescházela, ale když jsem ji našel, nemůžu bez ní žít. Ale už není koho milovat. A už nikdy nebude. Já miluju jenom Bellu a nikdy se to nezmění. Ona mi ukázala, co je v životě nejdůležitější. Naučila mě žít. Ale já už bez ní žít nemůžu. Byla pro mě jako všechno na světě. Potřeboval jsem ji.

Venku se pomalu začínalo svítat. Bella teď odjíždí a já ani nevím kam. Nebudu ji moct ani navštívit. Ale já bez ní prostě žít nedokážu. Věděl jsem, že mě budou pronásledovat vzpomínky na ni, ať už půjdu kamkoli a budu dělat cokoli. Nedokážu jen předstírat, že se nic nestalo. Nedokážu donekonečna říkat, že je mi fajn, když se mi každý den bude stýskat po Belle. Já umím lhát, ale jak dlouho to vydrží? Den, týden, měsíc… Víc asi ne. A Alice? Jak  to bude zvládat ona? Přenese se přes to. Časem… Má Jaspera. Jen já budu zase sám. Proč se tohle musí stát zase mě. Proč si osud tentokrát nemůže vybrat někoho jiného. Já vím, že jsem sobec, ale teď jsem si jen říkal, kdokoliv jen ne já. Nechtěl jsem, aby mě zase všichni litovali a dívali se na mě jako na chudáčka. A taky jsem nechtěl, aby se mnou někdo soucítil. Zvlášť ne, aby se mnou soucítila Esme, protože o to hůř se budu cítit. Dokážu vůbec existovat bez něčeho, co tak potřebuju?
Hlavou mi létaly miliony podobných otázek, na které jsem neznal odpověď. Jediné, co jsem věděl bylo to, že jsem chtěl být zase s Bellou. Objímat ji a říkat, že ji miluju. Ale to už se nikdy nesplní. Už nikdy ji neuvidím a ona neuvidí mě. Vůbec jí to není líto?

Ale já už jsem nemohl takhle dál přemýšlet. Za chvíli se všichni vrátí domů. Jestli se neseberu, bude to o hodně horší. Musím žít život, jaký jsem žil než do něj vstoupila Bella. Musím dělat to, co jsem dělal předtím. Nevěděl jsem, jestli to dokážu, ale odhodlaně jsem se zvedl z pohovky. Rychle jsem zmizel z domu a šel na lov. Nijak zvlášť jsem lovit nepotřeboval, ale musel jsem zabít nějaký čas a odreagovat se.

Běžel jsem rychle lesem a vychutnával si běh. Kapky deště na mě padaly skrz příkrovy stromů a ochlazovaly moji už tak studenou kůži. Cítil jsem, jak mi každá kapka putuje po těle. Byl to příjemný pocit. Na nic jsem nemyslel a nechal své myšlenky proudit. Poddal jsem se instinktům a lovil všechno, co mi přišlo do cesty. Nikde nebyli naštěstí žádní lidé. Nemusel jsem se ovládat. Jen jsem se proplétal mezi stromy a nevnímal okolí. Na chvíli jsem potřeboval zapomenout na to, co mě trápilo. Musel jsem se snažit, kvůli mojí rodině. Rodině, do které bude vždycky patřit i Bella. A já se budu snažit kvůli ní.

Vůbec jsem nevnímal kam běžím, takže když jsem před sebou viděla Seattle, byl jsem překvapený. To jsem vážně běžel tak dlouho? Možná jen rychleji než obvykle. Cestu zpátky jsem vzal co nejrychleji to šlo. Musel jsem jít domů. Kdybych tam nebyl, až ostatní dorazí, bylo by jim to divné.

Stihnul jsem to. Když jsem se vrátil, dům byl pořád prázdný. Vyběhl jsem k sobě do pokoje a převlékl se do suchého oblečení. Ne proto, že by mi byla zima, ale Esme by nebyla nadšená, kdybych po sobě nechával loužičky na podlaze. Sešel jsem po schodech dolů a z knihovny vytáhl první knihu, co mi přišla pod ruku. Ani jsem nevěděl, co čtu. Nevnímal jsem to. Pořád se mi v hlavě motaly mé vlastní myšlenky. Když jsem zaregistroval, že vlastně čtu o lásce, znechuceně jsem knihu odhodil na druhou stranu obýváku. Bože, to musejí lidé cpát city, kam je napadne?

Povzdechl jsem si a šel ke klavíru. Hlavou mi vířily vzpomínky na Bellu, ale ignoroval jsem to. Sedl jsem si a začal hrát melodii, která se mi odvíjela v hlavě. Byla to smutná píseň, ale mě to bylo jedno. Hudba byla lepší než knihy. Mohl jsem se v ní ztratit a přemýšlet. Nechal jsem své bolestivé vzpomínky, aby mi zaplnily mysl. Hudba je na odnášela pryč. Věděl jsem, že jen na chvíli, ale přece. Když jsem venku uslyšel motor Emmettova džípu, přestal jsem.

Emmett s Rose vstoupili do místnosti asi deset minut potom. Emmett objímal Rosalii kolem pasu a já jsem si zase musel vzpomenout na Bell. Taky bych ji chtěl takhle objímat. A dost! Napomenul jsem se v duchu. Nech toho, Edwarde. Nebo budeš litovat.

„Ahoj,“ pozdravil jsem Emmett a Rose a snažil se kontrolovat na co myslím.

„Ahoj, bráško,“ odpověděl mi Emmett nahlas. Rose mi jen poslala pozdrav v myšlenkách. Taky chtěla, aby tu Bella byla. Už zase. Musím na ni přestat myslet. Ale jak? Každá má myšlenka se týkala jí. S ní se spojovalo vše v mém životě.

Emmett si sedl na pohovku vedle mě, kam jsem se přesunul od klavíru a zapnul si baseballový zápas. Ne, že by televizi věnoval nějakou pozornost. Pořád mě po očku pozoroval, ale já jsem si toho nevšímal. Radši jsem se díval na obrazovku přede mnou, aniž bych věděl, co se vůbec hraje.

Rosalie mezitím šla do jejich pokoje, aby se mohla po lovu upravit. Nechápal jsem, o co jí jde. My stejně všichni víme jak vypadá. Nebo alespoň Emmett to ví na sto procent. My dva jsme jen seděli na pohovce a nemluvili. Emmett se bál něco říct a já na nějaké povídání neměl náladu. Normálně bych se asi snažil navázat rozhovor, ale teď…

Za půl hodiny sezení na pohovce dorazili postupně všichni. Alice ale ihned vyrazila ven. Šla na nákupy, aby se jí udělalo líp. Carlisle taky nezůstal doma. Šel zase do nemocnice. Esme zůstávala ve svém pokoji a přemýšlela, co by mohla na našem domě ještě vylepšit. Jasper asi moc nezvládal mou a Emmettovu napjatou náladu a tak se pár minutách sezení s námi na pohovce vypařil.

Vůbec nikdo teď nemluvil a mě už to ticho vážně lezlo na nervy. Myslel jsem, že rozhovory budou odvádět mou pozornost od všeho ostatního, ale nestalo se tak. Všichni se báli promluvit. Všechno se s Belliným odchodem změnilo. Už jsem to nemohl vydržet a tak jsem vystřelil z pohovky co nejrychleji jsem uměl. Musel jsem odtamtud zmizet.

Když jsem byl dostatečně daleko od domu, sedl jsem si na kámen. Venku už nepršelo. Po pár minutách, co jsem tam seděl jsem si povzdechl. Tohle bude naposled. Řekl jsem si v duchu a rozběhl se pryč. Přesněji k Bellinu domu.

Možná jsem v hloubi srdce doufal, že tedy nakonec zůstala. Možná jsem byl jen naivní. Vyskočil jsem lehce do jejího okna. V jejím pokoji nikdo nebyl a tašky, které včera ležely na zemi už tu nebyly. Otevřel jsem okno a vklouzl dovnitř. Nechápal jsem proč to dělám, ale otevřel jsem první skříň, kterou jsem uviděl. Prostě jsem se nemohl smířit s tím, že opravdu odešla. Otevřel jsem všechny šuplíky a skříně v pokoji. Všechny byli skoro prázdné. Zůstalo tam jen pár věcí, ale všechno potřebné bylo pryč.

S povzdechem jsem si lehl na postel. V jejím pokoji byla pořád její vůně. Zhluboka jsem se nadechl a nasál ji do plic. Bylo to jako droga. Omamná vůně mi vytvářela iluzi, že je tu se mnou. Nebyla to pravda, ale rád jsem se nechal takto mást. Na chvíli jsem zapomněl na to, že se se mnou kdy rozešla, a že se odstěhovala. Zapomněl jsem na zlé vzpomínky a soustředil se na to dobré, co se nám spolu stalo. Bylo toho hodně.

Náš první polibek. Večery, kdy jsem zůstával u ní. Jak se červenala, pokaždé když jsem si pochválil. Jak byla pořád u nás doma. Její nevinný výraz potom, co na mě e Emmettem zase ušila nějakou boudu.

Na tohle všechno jsem byl nucen zapomenout… Ale já stejně nezapomenu. Jak můžu zapomenout na někoho tak skvělého, jako je Bella. Já ji jednou najdu a řeknu jí. Že ji miluju. I kdyby to mělo být to poslední, co udělám. Budu bojovat o to, abych ji získal zpátky. Ať už je kdekoli.

Možná to byl předem prohraný boj, ale ani to mě neodradilo. Jak dlouho může člověk utíkat před upírem? Moc dlouho ne. Jenže zapomněl jsem na to, že Bella není tak úplně člověk. A navíc není hloupá…

***

Bylo to už pár týdnů, co Bella odešla, ale všechny mé dny byli od jejího odchodu stejné. Kromě obnovení komunikace v naší rodině se vlastně nic nezměnilo. Já jsem každý den chodil do jejího pokoje, ale její vůně se začala pomalu vytrácet.

Každý den jsem ji hledal. Šel jsem na letiště, jestli někam neletěla. Třeba zpět do Phoenixu, ale nebyl jsem úspěšný. Možná letěla pod jiným jménem. Možná zůstala poblíž.

Ptal jsem se Charlieho, kam se odstěhovala, ale on mi řekl, že má zakázáno, říct to někomu z mojí rodiny. Ani z jeho myšlenek jsem to nezjistil.

Pod záminkou, že jsem nemocný, jsem nechodil do školy. Byl jsem tam první tři dny po Bellině odchodu, ale jak se všichni dověděli, že jsem sám. Nemohl jsem se nikam hnout, aniž by kolem mě byly davy fanynek připravených zaujmout Bellino místo. Já jsem ale o nikoho takového nestál.

Moje plány se začaly bortit už na začátku. Bylo nemožné něco o Belle vypátrat. Jakoby se vypařila. Alice ji vůbec neviděla. Musela se nějak chránit. Kdykoli se jí Alice zkusila podívat do budoucnosti, uviděla jen nějakou vzpomínku na to, jak byla Bella ještě ve Forks.

Už jsem pomalu začínal ztrácet naději, že ji někdy uvidím…

12. kapitola << Shrnutí >> 14. kapitola

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve spárech temnoty - 13. kapitola: