Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve spárech temnoty - 11. kapitola

28.10.2009 (19:30) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2272×

11. Kapitola - Poslední sbohem (Edward)

Celou noc jsem byl jako na jehlách a Bellin pokoj jsem chodil kontrolovat každou hodinu. Konečně byl čas jít zase do školy. Nikdy jsem se tam netěšil jako teď. Rychle jsem si oblékl věci, které mi nachystala Alice a vydal se do školy ještě před ostatními. Jsem zvědavý, jak mi to Bella vysvětlí. Kde byla celou noc? Ale na to se jí zeptat nemůžu. Slíbil jsem jí, že k ní domů nepůjdu a jí by se asi nelíbilo, že jsem to nedodržel. Ale co jsem měl dělat, měl jsem o ni strach.

Šlápnul jsem na plyn a jel co nejrychleji to šlo. Když jsem odbočil do školy, na parkovišti skoro nikdo nebyl. Zaparkoval jsem na prvním místě, na které jsem narazil a zůstal v autě. Poslouchal jsem Debussyho a čekal až uvidím Bellino auto přijíždět na školní parkoviště.

O čtvrt hodiny později už bylo parkoviště plné a zbytek mojí rodiny už tu byl taky. Bella ale ještě nepřijela. Můj strach o ni se tímto ještě stupňoval. Ale už jsem do školy musel jít a nemohl jsem ji jít zkontrolovat. Plno lidí mě tady už vidělo a bylo by podezřelé, kdybych najednou zmizel.

Vystoupil jsem z auta a šel do školy. Možná, že Bella během dne ještě dorazí. Šel jsem na první hodinu, kterou jsem měl s Emmettem. Španělština. Vůbec jsem se nevěnoval ani Emmettovi ani učitelce a celou hodinu jsem byl strachy bez sebe. Byl teprve začátek dne a já jsem pomalu šílel. Zajímalo by mě, co budu dělat za pár hodin.

Všechno uběhlo naštěstí rychle a za chvíli byl oběd. Kouknul jsem se ke stolu Belliných přátel, jestli nesedí s nimi, ale nebyla tam stejně tak, jako neseděla s námi. Sedl jsem jsi k našemu stolu a podíval se prosebně na Alici.

„Já nevím Edwarde… Pořád ji nevidím.“ odpověděla mi v myšlenkách. Tohle bylo jako mučení. To nejhorší jaké jsem kdy zažil. Chvíli před tím než přestávka na oběd skončila jsem se šel zeptat Jessiky a Lauren, jestli neví, co je s Bellou.

„Ahoj.“ pozdravil jsem, když jsem přišel ke stolu u kterého seděli a snažil se nějak zablokovat jejich nechutné  myšlenky.

„Ahoj.“ odpověděly obě jednohlasně a nevypadaly, že jsou schopné říct ještě něco.

„Nevíte, kde je Bella?“ zeptal jsem se rovnou.

„Ne… Celý den jsme ji neviděly.“ dostala ze sebe Jessika.

„Díky.“ řekl jsem a rychle odešel. Nesnášel jsem když jsem se s nimi musel bavit. To byl další druh mučení.

Další hodiny jsem přestál jen tak, tak. Na konci dne jsem jel rovnou k Bellinu domu. Zazvonil jsem, protože jsem se sebou měl auto. Nikdo ale neotevřel… Charlie byl možná v práci. Frustrovaně jsem si povzdechl a oknem skočil do domu. Celý jsem ho prohlédl, ale nikdo tam nebyl. Šel jsem do Bellina pokoje a lehl si na postel. Všude byla její vůně. Už dlouho jsem ji pořádně necítil a hrdlo mě pálilo s každým nádechem. Jako vždycky, když jsem byl s ní.

V Bellině pokoji jsem zůstal až pozdě do noci, ale zase nepřišla a stejně tak Charlie. Odjížděl jsem od jejich domu až ve dvanáct večer. Přijel jsem domů a šel rovnou do svého pokoje. Všichni se na mě soucitně dívali. Hlavně Esme. Ale já jsem soucit nepotřeboval. Potřeboval jsem Bellu. Ale jak jsem ji měl najít, když jsem neměl ani potuchy, kde začít hledat.

Ve svém pokoji jsem zůstal celou noc zavřený a poslouchal jsem hudbu. Další den jsem se zase musel vydat do školy a přestával jsem doufat, že by tam přišla. Vyrazil jsem z domu tentokrát zároveň s ostatními. Rozhlédl jsem se po parkovišti, ale její auto zase nikde nebylo. Sice ještě zbýval čas aby přijela, ale já jsem si ani nedovolil, dělat si plané naděje. Pomalu jsem se vydal směrem k budově školy a  přestál jakž takž první dvě hodiny. Další na řadě byla biologie.

Za normálních okolností bych se na ni těšil, ale to bych nesměl sedět sám. Loudal sem se do třídy a přišel jsem těsně před zvoněním. Zarazil jsem se, když jsem viděl člověka sedícího za mou lavicí.

Byla to Bella, ale vypadala úplně jinak. Oči měla pořád modré, jako posledně u mě v pokoji. Její světlá pokožka se jakoby mírně třpytila, ale normální člověk to nemohl spatřit. Kromě těch zářivě modrých očí tu byla ještě jedna hodně viditelná změna. Její vlasy, které bývaly hnědé teď byly platinově blond. Pochyboval jsem o tom, že by se nechala přebarvit. Díval jsem se jí do tváře, ale ona se dívala jinam. Spíš zírala do prázdna a přemýšlela. Prošel jsem kolem ní a sedl si na své místo.

„Ahoj, Bello.“ pozdravil jsem. Ona se na mě poprvé podívala. Byla krásnější než obvykle a kdybych byl člověk, tak by se mi asi zatajil dech.

„Ahoj, Edwarde.“ pozdravila úžasným hlasem. Zhluboka jsem se nadechl, abych mohl ještě něco říct, ale už jsem se k tomu nedostal. Se zvoněním přišel do třídy učitel a přejel nás všechny pohledem. Zastavil se u Belly a chvilku přemýšlel, než mu došlo, že je to ona. Potom začal výklad, který stejně nikdo neposlouchal. Celou hodinu jsem nevěřícně sledoval Bellu a dýchal její vůni. Byl jsem si jistý jednou věcí. Vlasy neměla obarvené. Cítil bych to, ale z ní jsem cítil jen úžasnou vůni její krve.

Místo učitele jsem poslouchal tlukot Bellina srdce. Tlouklo rychleji než obvykle a přimělo mě přemýšlet nad tím vším. Jak se mohla takhle změnit? Kde je normální, že se vám změní sama od sebe barva vlasů a ještě k tomu očí…

Viděl jsem za svůj život plno zvláštních věcí, ale tohle byla bezpochyby jedna z nejzvláštnějších z nich. Viděl jsem vlkodlaky, upíry a měniče, ale nikdy ne tohle. Pochyboval jsem o tom, že Carlisle něco takového viděl a to je mnohem starší než já. Celou hodinu jsem věnoval přemýšlení nad dívkou, která seděla vedle mě. Když zazvonilo, málem jsem to ani nezaregistroval.

Odcházel jsem za třídy mez posledními. Rychle jsem se zvedl a šel najít Bellu, ale nestihnul jsem to. Okamžitě zmizela v davu a její vůně se mísila s vůněmi ostatních lidí.

„Ahoj bráško! Co se děje? Vypadáš jako bys viděl ducha.“ zasmál se za mnou Emmett.

Společně s Jasperem jsem si šel prožít poslední hodinu před obědem, kde nejspíš zase uvidím Bellu. Skoro jsem si myslel, že ta hodina nikdy neskončí. Všechno se strašně táhlo. Když konečně zazvonilo, s trochu lepší náladou jsem se vydal s ostatními směrem k jídelně.

Sedli jsme si k našemu stolu, kde už seděly Rose s Alicí. Rozhlédl jsem se kolem a hledal Bellu. Ona ale nebyla v jídelně.

Sedíc u stolu jsem předstíral, že jím jako všichni kolem mě a čekal, kdy se Bella objeví ve dveřích jídelny. Samozřejmě jsem se nedočkal. Nepřišla na oběd. Po bědě měla mít tělocvik a já jsem si řekl, že na ni počkám u dveří tělocvičny. A taky jsem to udělal. Tentokrát jsem měl štěstí.

„Ahoj. Musím s tebou mluvit.“ řekl jsem na rovinu. Ona si povzdechla.

„O čem?“ zeptala se, jakoby nevěděla o co jde. Vzal jsem ji kousek stranou mezi stromy.

„Bello, proč si se mi celý víkend vyhýbala? Já to nechápu. A co se ti vlastně stalo. Vypadáš jinak…“ řekl jsem a podíval jsem se do jejích modrých očí. Můj hlas zněl smutně.

„Já jsem se ti nevyhýbala. Jen jsem chtěla být sama.“ bránila se.

„To není odpověď na mou otázku… Co se děje? Já ti chci pomoct.“ Chci jí pomoct, ať už jde o cokoli.

„Ale ty mi pomoct nemůžeš. Ani nikdo jiný… Přijdu pozdě na hodinu.“ řekla a odcházela pryč.

„Na něco jsi zapomněla.“

„Na co?“ zeptala se zmateně. Jenže já jsem se nehodlal je tak vzdát toho, co je mi nejcennější. Vzal jsem Bellu za ruku a přitáhl ji blíž k sobě. Potom jsem vzal její obličej do dlaní a něžně ji políbil. Ten pocit jsem nezažil pouze dva dny a přesto mi to připadalo jako věčnost. Bella se ale při první příležitosti odtáhla. Většinou jsem to byl já, kdo ukončoval naše polibky…

Podíval jsem se jí do očí, ale ona uhnula pohledem, Její oči byly smutné. Všechno bylo teď podbarvené smutkem. I ten polibek.

„Musím jít.“ řekla a tentokrát jsem ji nechal odejít. Šel jsem ponořený v myšlenkách na svou hodinu a přemýšlel o všem, co mi řekla. Moc toho nebylo, ale pořád tolik, abych mi mohl začít dělat starosti. Nemůžeš mi pomoct… Co bylo tak složitého, že jsem jí nemohl pomoct. A proč mi nechtěla říct, proč se tak změnila. Jak se to všechno stalo. Jakoby to bylo přísně tajné. Co může být horšího než být upír. Nic. Tak proč mi nechce říct, co se stalo jí.

Ze všeho jsem byl zmatený a nic mi nedávalo smysl. Zbytek dne jsem bloumal sem a tam, z hodiny na hodinu. Když konečně zazněl zvonek ukončující vyučování celého dne, byl jsem víc než spokojený, že už nemusím strávit ani minutu ve zdech této školy.

Vyšel jsem s ostatními ven na parkoviště a nechal je jet napřed. Chtěl jsem si ještě s Bellou promluvit. Vlastně celá pointa byla v tom, že jsem s ní chtěl mluvit. A to o čemkoli. Chtěl jsem být s ní jak jen to šlo, protože jsem nevěděl, kolik času s ní mi ještě zbývá. Bella stála se svými “kamarádkami“ Lauren a Jessikou u svého auta a o něčem se s nimi bavila. Obě potom odešly. To byla příležitost pro mě. Na parkovišti už skoro nikdo nebyl a nikdo se nedíval mým směrem takže jsem bleskově přiskočil k Belle.

„Co budeš teď dělat?“ zeptal jsem se jí.

„Ehm, nevím… Asi budu doma.“ odpověděla. Nebo se mnou.

„No, mohla bys přijít k nám.“ navrhl jsem. „Esme tě ráda zase uvidí.“

„To není nejlepší nápad.“ řekla.

„Proč ne?“ zeptal jsem se a doufal, že se mi ji podaří přemluvit.

„Musím se učit a kdybych zůstala u vás, daleko bych se nedostala.“ Pěkně blbá výmluva. Už přes dva týdny nedostala jedinou špatnou známku. Jak chce.

„Tak ti můžu pomoct s učením já.“ řekl jsem.

„Charlie bude doma.“ řekla.

„A v tom je problém?“ zeptal jsem se.

„No, asi by si taky zasloužil chvilku klidu bez toho, aby nás kontroloval.“ odpověděla. Tohle bylo snad poprvé, kdy se naše názory na tohle téma rozcházely. Zatím co já jsem chtěl být za každou cenu s ní, ona se snažila se mě zbavit. Jinak se to říct ani nedalo.

„Tak dobře. Přijdu až večer. Ahoj.“ řekl jsem a rychle odběhl pryč, abych jí nedal šanci protestovat. Odjel jsem domů svým autem a nemohl se dočkat večera. Chtěl jsem, aby mi Bella řekla, co se děje, ale měl jsem špatné tušení, že se to nedozvím vůbec.

Celý zbytek dne jsem jen tak bloumal a přemýšlel. Abych vyplnil čas, skočil jsem si ještě na lov. Jen pro jistotu. Konečně jsem mohl za Bellou. Co nejrychleji jsem mohl, jsem utíkal k jejímu domu. Nemohl jsem se dočkat až ji zase obejmu. Něco mi říkalo, že by to mohlo být naposled, ale takové myšlenky jsem hned zaháněl. Za pár minut jsem byl u Bellina domu a lehce vyskočil do jejího okna.

V jejím pokoji se ještě svítilo. Otevřel jsem okno a skočil dovnitř. Bella tam nebyla. Tentokrát jsem si ale by jistý, že přijde. Trvalo to pár minut než se objevila ve dveřích pokoje. Byla oblečená v pyžamu a umytá.

„Ahoj.“ pozdravil jsem vesele. Nevím, kde se ve mně vzala ta veselá nálada, ale když jsem ji viděl, nemohl jsem si pomoct. Mokré platinové vlasy jí spadaly přes záda a vypadala by úžasně, kdyby její modré oči nebyly podbarvené smutkem, kterému jsem pořád nerozuměl.

„Ahoj.“ odpověděla mi na pozdrav a její smutný hlas kontrastoval s mou veselostí. Pomalu přišla až ke mně a sedla si na postel, kde jsem se už usadil já. Objal jsem ji pažemi a přitáhl blíž k sobě. Ona si jen povzdechla.

„Musím s tebou mluvit.“ zašeptala náhle. Bál jsem se co přijde dál…

„Měla by ses asi nejdřív vyspat.“ navrhl jsem.

„Poslouchej, je to důležité.“ nedala se odbýt. Přikývl jsem. Na víc jsem se nezmohl.

„Víš, myslím, že bychom měli být teď každý sám… Potřebuju o něčem popřemýšlet a nebrat v ohled tebe. Navíc, potřebuju něco vyřešit a ty už prostě nemůžeš být se mnou. Musela bych pořád myslet na to, jak moc ti ublížím a to já nechci. Nechci ti ubližovat a bude to tak lepší. Promiň.“ Chvíli jsem se nemohl ani pohnout. Jen pomalu mi docházelo, co se vlastně děje.

„A co když chci, abys mi radši ubližovala než abys mě opouštěla.“ zašeptal jsem jí nazpátek. Zakroutila hlavou.

„To nejde. Je mi to líto, ale mě nebaví každý den ti lhát a vědět, že ti nikdy nemůžu říct pravdu. Je mi to líto, ale když zůstaneme spolu, něco by se ti mohlo stát. Já vím, že ti to přijde směšné, ale i upíři si musí dávat pozor na jisté věci. O některých nemáte ani tušení… Kdyby bylo na mě nikdy bych to neudělala, ale tady nejde o mě. Jde tu o tebe. Já musím vědět, že budeš v pořádku a i kdybych ti chtěla všechno říct prostě nemůžu. Vím, že jsi kvůli mně riskoval mnoho, ale já si to nemůžu dovolit. Nemůžu ti říct víc než jsem řekla teď. Není to v mojí moci. Kdyby to mohlo být jinak a kdyby existoval nějaký způsob, jak tě chránit… Udělala bych to, ale z tohohle není jiné východisko. Záleží mi na tobě. Všechno tohle jsi se neměl dozvědět, ale já jsem ti to řekla. Miluju tě a bude se mi po tobě stýskat, ale jinak tu udělat nemůžu. Promiň.“  Nechápal jsem její slova. Co by se mi mohlo stát? Byla větší pravděpodobnost, že se něco stane jí.

„Bello, já se o sebe umím postarat. Já chci být s tebou.“ protestoval jsem. Proč by mě měla opouštět? Kdo jí to poručil? Nechápal jsem už vůbec nic.

„Tohle prostě nejde. Můžeme být přátelé, ale nic víc. Věř mi, najdeš si někoho lepšího než jsem já. Někoho, kdo tě bude milovat víc než já.“ řekla se slzami v očích. „Já nemůžu být šťastná, ale ty musíš být. Až dokončím školu, odstěhuji se a ty už o mě ani neuslyšíš.“

„Ale…“ hledal jsem slova. „Já miluju tebe a nikdy se to nezmění.“ zašeptal jsem.

„Nejsem pro tebe ta pravá.“ nesouhlasila.

„Bello, já žiji jen díky tobě. To ty jsi mi ukázala smysl života, tak proč mě opouštíš?“ kdybych mohl plakat tam by se mi po tvářích už dávno kutálely slzy.

„Prostě to tak musí být.“ řekla. „Já mám svou cestu a ty zase tu svoji. Neměli jsme se nikdy potkat.“

„Co bude teď?“ zeptal jsem se.

„Nic, coby.“ řekla a odtáhla se ode mě. „Budeme si každý hledět svého a žít svůj vlastní život.“

„Já bez tebe nemůžu žít.“ zaprotestoval jsem. Už jsem si nedokázal představit život bez ní.

„Budeš muset. Budeme přátelé… To je všechno, co ti můžu slíbit.“ řekla nakonec. „Teď bys měl jít.“ Nevěřícně jsem na ni koukal a snažil se pochopit všechno, co se stalo. Jak bez ní budu žít? Já nechci být jen její kamarád. Vždycky jsem chtěl  být víc něž to. Od první chvíle, kdy jsem ji uviděl v lese a ucítil její vůni.

„Uděláš pro mě ještě něco?“ vyhrkl jsem se náhle.

„Cokoli.“ zašeptala. Vzal jsem její obličej do dlaní a vědouc, že je to naposled jsem ji políbil. Ona celou dobu plakala. Nechápal jsem, proč to tak musí být, když to ani jeden z nás nechce. Ale já budu bojovat! I kdyby to bylo to poslední, co udělám… Budu o ni bojovat, ať to stojí co to stojí.

Vyskočil jsem z okna a vzlykal bez slz. Její poslední sbohem se neslo vzduchem a já jsem najednou ztratil smysl bytí. Ale já ho zase dostanu zpět!

10. kapitola << Shrnutí>> 12. kapitola

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve spárech temnoty - 11. kapitola: