Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve spárech temnoty - 10. kapitola

24.10.2009 (17:45) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2390×

10. kapitola - Pláč?  (Edward)

Vracel jsem se z lovu naprosto nadšený, že se mi podařilo přemluvit Emmetta, abych mohl odjet o den dřív. Emmett měl naštěstí dobrou náladu a pustil mě. Nikdy jsem nechápal, proč mě tam pokaždé drží násilím. Zdůvodňoval to tím, že si chce užít svého bratra v klidu. Ani za mák jsem mu nevěřil, ale nechal jsem to plavat. Ještě pár minut a budu zase s Bellou… Ta myšlenka mě nesmírně uklidňovala.

Jel jsem svým autem pomalu k našemu domu. Ještě se tam musím zastavit než půjdu za Bellou. Bylo něco po půlnoci. Bella určitě už spí. Měla být dneska s Alicí na nákupech, takže byla určitě unavená.

Konečně jsem dojel k našemu domu. Svoje auto jsem zaparkoval v garáži a šel jsem dovnitř. Alice a Rose se dívaly na nějakou přehlídku v televizi…

„Ahoj Edwarde. Co tady děláš.“ zeptala se mě Alice. Pokrčil jsem rameny.

„Přijel jsem domů dřív.“ odpověděl jsem.

„Emmett tě pustil?“ zeptala se nevěřícně Rose.

„Ano. Proč by neměl.“ zeptal jsem se.

„Vsadila bych se, že zase něco chystá…“ uvažovala Alice nahlas.

„Tak proč se nepodíváš?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Protože nic nevidím.“ stěžovala si.

„Myslíš, že by mě jinak udivilo, že už jsi tady?“ Na tom něco bylo.

„Co když už nikdy nic neuvidím?“ zeptala se  v myšlenkách.

„To je hloupost. Zítra zase uvidíš všechno…“ řekl jsem abych ji uklidnil a odcházel po schodech do svého pokoje…

„Edwarde, Bella je u tebe v pokoji…“ zavolala na mě ještě Rosalie. Alespoň nebudu muset už nikam chodit. Vyšel jsem rychle schody, protože jsem se nemohl dočkat až ji zase uvidím. Potichu jsem otevřel dveře svého pokoje a vklouzl dovnitř…

Bella ležela na posteli v rohu mého pokoje a spala. Vypadala tak úžasně… Zhluboka jsem se nadechl abych do sebe dostal co nejvíc její úžasné vůně. Potichu jsem došel blíž k ní a lehce ji políbil na čelo. Lehl jsem si na volné místo vedle ní a zabalil ji do deky aby jí nebyla zima. Potom jsem ji objal. Tiše jsem ležel vedle ní a vychutnával si ten pocit. Sledoval jsem jak pomalu dýchá a přemýšlel jsem.

Je možné, abych měl takové štěstí. Konečně jsem našel někoho, koho miluji. Bella byla jako můj anděl, kterého mi seslali přímo z nebe. A já jsem si ji ani nezasloužil a přesto byla moje. A nikdo mi ji teď nemůže vzít. Naplňovalo mě to radostí. Bylo zvláštní, že upír jako jsem já, lačnící po krvi, může najít někoho jako je Bella. Někoho tak hodného a čistého jako je ona. Bylo to tak neuvěřitelné, bylo to jako sen. Všechna moje přání a mé sny se splnily tím, že mi Bella vstoupila do života. Byla mým světlem v temnotě a posouvala mě dál…

Díval jsem se jak vzduch proudí mezi jejími rty s každým nádechem a přes okna svého pokoje sledoval jak slunce pomalu vychází za lesem. Bella sebou ve spánku párkrát cukla… Co se jí asi zdálo. Kdybych jí mohl číst myšlenky. Ale jí se líbí, že nevím, co si myslí. První sluneční paprsky začaly zlehka dopadat na její kůži a osvětlovaly můj pokoj. Dnes bude venku hezky… Moje kůže se začínala pomalu třpytit ve slunci, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Sledoval jsem Bellu snažíc se na ní najít nějakou změnu. Smrtelníci se mění rychle a já jsem nenáviděl pomyšlení, že bych něco zameškal. Její obličej vypadal pořád stejně jen její vlasy se zdály o odstín světlejší. Možná to bylo jen světlem v místnosti a možná jsem jen špatně viděl…

Bylo něco po šesté ráno, když se Bella s cuknutím probudila.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal jsem se okamžitě.

„Edwarde, co tady děláš.“ divila se, ale nedívala se na mě. Dívala se z okna jakoby se bála podívat se mi do očí. Co se jí stalo…

„Neměl bych se ptát spíš já? Tohle je můj pokoj…“ poznamenal jsem a zasmál se.

„Hm… Asi ano. Vrátil ses z lovu dřív?“ pořád se dívala jiným směrem než na mě.

„Ano..  Bello, co se děje? Nevydržel jsem to.

„Nic, já jen…“ obrátila se s zavřenýma očima na mě.

„Bello, podívej se ne mě, prosím.“ řekl jsem prosebným hlasem. Mohl jsem jí nějak ublížit? Nevím o tom… Bella se najednou rozplakala. Okamžitě jsem ji objal.

„To bude v pořádku.“ řekl jsem a pevně ji objímal.

„Ublížil ti někdo?“ zeptal jsem se. Jestli ano, tak za to bude pykat…

„Ne…“ vzlykala a její slzy se mi vsakovaly do košile.

„Miluju tě, Edwarde.“ zašeptala a já jsem ji objal pevněji.

„Já tebe taky. Neboj se.“ potom jsem se od ní trochu odtáhl a konečky prstů jsem jí střel slzy, které jí stékaly z jejích zavřených očí. Ona se na mě podívala a její oči byly plné důvěry, ale také bolesti a smutku. Ale udivilo mě něco úplně jiného. Nebyly to ty hluboké hnědé oči do kterých jsem se díval každý den… Její oči byly nádherně modré.

Mohla nosit čočky, ale nespala by s nimi… Nadávalo to smysl a já se musel zeptat.

„Jak se to stalo...?“

„Já nevím.“ odpověděla mi. Nevěřícně jsem na ni zíral… Mohly se jí změnit oči? Ona mi ten pohled oplácela. Nevěděl jsem co na to říct.

„Musím teď jet domů.“ Řekla po chvíli se slzami v očích. Jako by ta slova znamenala něco jiného než říkala. Jakoby měla jiný význam. Přikývl jsem.

„Odvezu tě.“ řekl jsem.

„Dobře, já se jenom převléknu.“ řekla a zvedala se z postele.

„Počkám na tebe dole.“ Řekl jsem a odcházel z místnosti. Něco mi pořád vrtalo hlavou. Opravdu by brečela jenom kvůli jiné barvě očí? To se mi nezdálo… Něco mi unikalo, věděl jsem to… Jen jsem nevěděl, co to je.

Sešel jsem pomalu schody a šel rovnou do garáže, kde jsem před pár hodinami zaparkoval svoje auto. Vyjel jsme s ním před dům a šel do obýváku. Bella už tam byla.

„Já s tebou půjdu nakupovat, Alice.“ říkala.

„No tak dobře, přijedu pro tebe v jednu.“ řekla Alice neochotně.

„Stejně jsi tu mohla zůstat…“ řekla Rose.

„Já neodjíždím na druhý konec světa. Vždyť se sem zase vrátím.“ Řekla Bella trochu naštvaně.

„Tak ahoj, Bello.“ Řekly Alice a Rose a objaly ji na rozloučenou. Esme nebyla doma, jak už jsem zjistil. Když se Bella rozloučila s Rose a Alicí, šla přímo ke mně. Objal jsem ji kolem pasu a šel s ní k autu. Otevřel jsem jí dveře na místě spolujezdce a ona nastoupila. Rychle jsem oběhl auto a nastoupil na své místo. Celou cestu jsme mlčeli. Bylo to nepříjemné ticho. Nevěděl jsem co, ale něco bylo jinak něž předtím.

Dojel jsem až k Bellinu domu a  vystoupili jsme z auta. Šli jsme mlčky po cestičce až k domu.

„Uvidíme se dnes večer.“ řekl jsem. Doufal jsem, že se usměje jako to vždycky dělala, ale ona sklopila hlavu k zemi.

„Víš, mohl bys dnes zůstat doma. Chci být chvíli sama.“ Tohle bylo zlé. Moc zlé. Ale já jsem jí nechtěl odporovat a tak jsem jen přikývl.

„Dobře, tak až ve škole.“ řekl jsem a usmál se. Nebyl to šťastný úsměv. Tohle mi nepřipadalo jako loučení všedního dne, ale nechtěl jsem si to přiznat…

„Tak ve škole.“ usmála se a podívala se na mě svýma teď už modrýma očima. Bella se na mě najednou podívala zvláštním pohledem a potom si stoupnula na špičky aby mě mohla políbit. Tenhle polibek byl jiný než všechny ostatní. Měl v sobě bolestný podtón. Dostal jsem strach jestli ji ještě někdy uvidím a tak jsem jí ho oplatil.

Po chvíli jsme se oba odtáhli. Znovu jsem se jí podíval do očí. Vypadala tak smutně, ale já jsem si nechtěl připustit, že je něco jinak. Prostě budu dělat, že se ni neděje. Alespoň dokud se něco vážně nestane.

„Ahoj, Bello.“  řekl jsem na rozloučenou. Ona se na mě ještě podívala a potom zmizela v domě s tichými slovy jejichž ozvěna ve mně zněla ještě dlouho.

„Sbohem Edwarde.“ zašeptala potichu. Sotva jsem to zaslechl. Klidně mohla říct i něco jiného. Uklidňoval jsem se když jsem kráčel po cestičce zpět ke svému autu. Naposled jsem se ohlédl k jejímu domu než jsem odjel a rozjel jsem se zpátky domů.

Za chvíli jsem byl zase zpátky u našeho domu. Bylo teprve sedm a já jsem nevěděl, co budu dělat. Většinou jsem všechny víkendy trávil s Bellou… Šel jsem do obývacího pokoje  a sedl si ke klavíru, na který jsem už tak dlouho nehrál. Přejel jsem prsty po klávesách. I přesto, že už to dlouho jen tak stál, byl pořád naladěný.

Prsty se mi rozběhly po klávesách a začaly hrát smutnou melodii, která vystihovala moji náladu. Smutek a zmatek v mojí hlavě, který jsem cítil, se odrážel v každé notě. Cítil jsem, jak moje prsty zlehka putují z klávesy na klávesu a zařazují každou notu jakoby už věděly, kam patří. Myslel jsem na Bellu a na to, jak jí po tvářích stékaly slzy. Na bolest v jejích očích.

Bylo to, jako bychom se už nikdy neměly vidět. Vzpomínky na to byly bolestivé… Možná jsem si to všechno jen namlouval a možná taky ne. Ale co když dnešek byl posledním dnem, který mi měl být dopřán s ní. Doufal jsem, že nebyl, ale s určitostí jsem to říct nemohl. Ale jedno bylo jasné. Něco se změnilo a já se musím dozvědět co, protože když se to nedozvím, tak to dopadne špatně… Nikdy v životě mi ještě nebylo takhle. Bellina bolest byla i mojí a cítil jsem ji stejně jako ona.

Dohrával jsem poslední noty myslíc na Belliny oči naplněné bolestí a slzami… Byl jsem rád, že Esme se ještě nevrátila. Poznala by, že něco není v pořádku. Ale já jsem nechtěl přidělávat problémy ostatním. Tohle si musím vyřešit sám.

Odešel jsem od klavíru a šel po schodech rovnou do mého pokoje. Zavřel jsem za sebou dveře. Neměl jsem náladu na ničí myšlenky, ale ani na ničí slova. Chtěl jsem být chvíli sám, abych mohl přemýšlet.

Lehl jsem si na postel, kde předtím ležela Bella. Pořád byla ve vzduchu její úžasná vůně. Zhluboka jsem se nadechl. Nechtěl jsem aby mi její vůně někdy zmizela z dosahu. Byl to důkaz, že tu byla. Se mnou…

Nevím, jak dlouho jsem tam takto ležel, ale nakonec mě napadlo, jak se zase můžu vidět s Bellou ještě dnes. Rychle jsem sešel dolů po schodech a v obývacím pokoji našel Alici s Rosalií.

„Alice, můžu jít nakupovat s vámi?“ zeptal jsem se. Normálně bych se nepředhodil žralokům jen tak, ale pokud uvidím Bellu, stojí to za to. Alice se zaradovala.

„Viděla jsem, že se zeptáš. Jasně, že ano.“  Takže už viděla zase všechno… Skvělé.

„Díky.“ řekl jsem.

„Počkej, víš kolik je hodin?“ zeptala se Alice.

„Popravdě, vůbec ne…“

„Máme už jenom půl hodiny.“ řekla Alice. Půl hodiny na co? Podíval jsem se na hodiny na stěně. Bylo už půl jedné odpoledne. Tak dlouho jsem jen tak ležel v pokoji… Alice se na mě podívala a potom odběhla nahoru. Vrátila se dolů po pár minutách a táhla mě do mého pokoje. Tam po mě hodila kupu oblečení.

„Obleč si to.“ nakázala mi. Neměl jsem náladu na to se s ní hádat a tak jsem se bez odmlouvání oblékl do toho co po mě hodila. Za minutu jsem byl zpátky dole. Alice si sestavovala svoje kreditní kary do peněženky podle barev. Myslím, že už jí to věčné nakupování leze na mozek.

„Vyrážíme!“ zvolala Alice když se jí uspořádání kreditek líbilo a Rose a já jsme šli pomalu za ní. Rosalie se usmívala, ale já jsem z Alice měl trochu strach. Bůhví co na mě bude chtít navléknout. Budu muset vytasit s dobrými přesvědčovacími metodami.

Nasedli jsem všichni do Alicina Porsche a vyrazili směr Forks. Alice na to šlápla, protože se nemohla dočkat až bude moci zase nakupovat. Bylo pro ni tak strašné, vydržet jen tři dny bez nákupů…? Radši se ani nebudu ptát.

Alice zaparkovala před Belliným domem a šla zazvonit. Místo Belly otevřel Charlie.

„Ahoj, Alice. Potřebuješ něco?“ zeptal se Charlie.

„Máme jít s Bellou nakupovat.“ Řekla Alice a usmála se.

„Vážně,… No, Bella teď není doma.“ řekl Charlie, ale nebyla v tom ani špetka lítosti. Alici to pořádně našvalo.

„A nevíte kde je?“ zeptala se Alice trochu naštvaně.

„Bohužel ne a nevím ani kdy se vrátí. Promiň Alice.“ odpověděl Charlie. Kde mohla Bella být? Neříkala, že někam půjde. Možná to byla jen výmluva aby nemusela jít s Alicí nakupovat.

„Dobře, mohl byste jí vyřídit aby mi zavolala, až přijde domů?“

„Jistě. Ahoj Alice a pozdravuj Carlislea a Esme…“

„Nashledanou Charlie.“ rozloučila se Alice a šla k autu.

„Tohle si s ní vyřídím!“ nadávala když nasedla zpátky do auta. Chvíli jsem nad tím vším přemýšlel. Už se  mi to opravdu zdálo divné. Chvíli jsem se nevěnoval jejich rozhovoru, ale to jsem neměl dělat.

„Tak jedeme do Seattlu.“ říkala teď Alice zase v náladě.

„No, já bych měl jít…“ začal jsem snažíc se vykroutit z toho nakupování.

„Ani náhodou. Jedeš taky.“ řekla Alice. Toho jsem se bál. Teď s nimi budu muset nakupovat. Rezignovaně jsem si povzdychl, ale už jsem neměl na výběr.

Po šesti strašných hodinách v nákupních centrech Seattlu a Olympie a tunách vyzkoušeného oblečení (a mnohem víc koupeného) jsme se konečně dostali domů. Bylo osm večer a já jsem seděl po tomhle vyčerpávajícím dni na pohovce v obývacím pokoji. Když jsem uslyšel z chodby Aliciny myšlenky, vyběhl jsem rychle ven z domu. Znovu už to všechno na sebe navlékat nehodlám.

Běžel jsem lesem největší rychlostí, jakou jsem zvládl. Venku dnes večer vyjímečně nepršelo. Doběhl jsem na louku, kterou jsem objevil před pár dny a lehl jsem si na zem. Sledoval jsem hvězdy a myslel na Bellu stejně jako posledně.

Dnes večer jsem za ní neměl chodit, ale ona se o tom přece ani nemusí dozvědět. Napadlo mě najednou. Asi těžko bude po nocích zírat z okna a kontrolovat, jestli někdo není venku. Nemůže mě ani slyšet.

Ihned jsem se zvedl a běžel k Bellinu domu. Cesta mi trvala jen pár minut. Doběhl jsem k domu a vyskočil tiše na Bellino okno. Podíval jsem se nenápadně dovnitř, ale bylo to zbytečné…

Bella neležela v posteli, jak bych čekal. Vůbec nebyla ve svém pokoji. Možná ještě nešla spát. Seskočil jsem dolů a chvíli poslouchal. Byly slyšet jen Charlieho myšlenky týkající se baseballu a zvuk televize. Přesto jsem šel zazvonit.

Charlie značně neochotně odešel od televize a šel otevřít. Jeho těžké kroky byly slyšet za dveřmi.

„Dobrý den, Charlie.“ pozdravil jsem, jakmile se otevřely dveře.

„Ahoj, Edwarde. Co potřebuješ?“ zeptal se Charlie. Jakoby mu to nebylo jasné.

„Je doma Bella? Musím s ní ještě mluvit.“ řekl jsem.

„Ehm, ještě se nevrátila domů… Mám jí něco vyřídit?“

„Ne. Nevíte, kde je?“ zeptal jsem se. Byla celý den pryč.

„Ne. Promiň. Řeknu jí aby ti zavolala, až se vrátí.“ Nemohl jsem se zbavit pocitu, že ví, kde je. Ale proč by mi lhal. Navíc, myslel jen na baseball, který mu kvůli mně uteče…

„Děkuji, Charlie. Neshledanou.“ rozloučil jsem se.

„Ahoj, Edwarde.“ řekl Charlie a zavřel dveře.

Kde mohla Bella být? A proč bylo Charliemu jedno, kde je? Většinou se o ni stará a teď ani neví, kam šla. Možná to ví, ale já to vědět nesmím. Ale vyčetl bych to v jeho myšlenkách. Proč by si je přede mnou musel hlídat..? A navíc, on neví, že čtu myšlenky. A neměl o Bellu ani starost.

Ponořený v myšlenkách jsem se rozběhl zpátky do lesa. Pro uklidnění jsem lovil. Alice teď Bellu neviděla, takže jsem ani nevěděl, kde ji hledat. Co když se jí něco stane? Takhle nesmím ani myslet!

Ale mnohem víc mě trápila jiná věc. Proč mě Bella nechtěla dnes vidět? Možná je teď s někým jiným… Ale ve škole se mi vyhnout nemůže. Ale do doby, než tam půjdu, zbývalo ještě hodně času.

9. kapitola<< Shrnutí >> 11. kapitola

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve spárech temnoty - 10. kapitola: