Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 8. Miluju ji

11.09.2009 (18:30) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2244×

Edward:

„Proč jsi tam chodil? Chápeš vůbec co se mohlo stát? Proč nám to děláš?“ to jsem si mohl myslet, že bude Rose vyvádět. Nasupeně na mě zírala s rukama pevně sevřenýma v pěsti.

„Rose, uklidni se.“ Konejšil jsem ji snad posté.

„Uklidnit se?“ pozvedla obočí. „Ty…ty jeden bezcitný, sobecký parchante…pitomče…debile…hajzle, …“

„Rose, to stačí!“ ve dveřích stál Carlisle. Netěšilo ho, že se zase hádáme, jenže mě to teď bylo jedno.

„Bezcitný? Sobecký?“ soptil jsem vzteky. Tohle neměla říkat. „Já že jsem sobecký?“

„Nesnaž se to popírat.“ Vztyčila prst ve varovném gestu. „Kdyby ti na nás aspoň trochu záleželo, nechodil bys za ní a neohrožoval tak naše utajení. Ty si se musel zbláznit. Co kdyby zjistila, že tam jsi? Jak bys jí to asi vysvětloval, co? ´Jé, ahoj, přišel jsem tě šmírovat balkonem.´“ celkem věrohodně napodobila můj hlas. Vztek se ve mně každým jejím slovem zvětšoval.

„Přestaň!“ procedil jsem skrze zaťaté zuby.

„Proč?“ dorážela na mě. „Měl bys vědět co děláš, co si o tom myslí ostatní. Měl bys…“ další spršku výčitek jsem už neslyšel. Nevydržel jsem to a zmizel pryč z toho zmatku. Běžel jsem se schovat do nedalekého lesa.

Po několika kilometrech běhu jsem se zastavil. Vztek ze mě postupně začal vyprchávat, místo něj se objevila bolest. Sesunul jsem se k zemi a opřel si hlavu o nedaleký strom.

Úplně mě ovládla bolest. Bolest z toho co cítím, z jejích myšlenek, z toho co Rose říkala. Nejvíc mě bolelo to, že měla pravdu, i když jsem si to nechtěl přiznat. Opravdu to bylo velmi bezcitné a sobecké. Neměl jsem za ní chodit. Co mě to vlastně napadlo?

Jenže já nedokázal myslet. Toužil jsem po její přítomnosti víc než po čemkoliv jiném. Chtěl jsem jediným pohledem na ni ukojit ten žár v mé hrudi. Moje touha po krvi byla vedle tohohle nic. Byla to jen bezvýznamná potřeba, která mě udržovala při životě. Jí jsem potřeboval víc.

Bylo ode mě velice sobecké toužit po její přítomnosti. Ohrožoval jsem tím všechny, které jsem měl rád a především ji. Nebylo správné pobývat u ní. Jenže najednou mi kriteria špatné X správné nic moc neříkala. Bylo špatné pobývat s ní, ubližovat ostatním. Ale co pak bylo správné? Bylo snad správné sžírat se nepřekonatelnou touhou vidět ji? Mluvit s ní, dotknout se ji… Bylo tohle správné? Měl jsem trpět?

A já bych trpěl, tím jsem si byl jistý. Už teď mi každá vteřina bez ní připadala nekonečně dlouhá. Miloval jsem ji. Nevěděl jsem, jak se to mohlo stát, ale bylo to tak. Netušil jsem, co mě na ní tak očarovalo, ale vše mě na ní velice přitahovalo. Vstoupila do mého života a já si ho bez ní už nedokázal představit.

Jenže to nic neřešilo. Když pominu svou rodinu, stálo mi v cestě ještě pár podstatných věcí. Zaprvé,  jsem nelidská, krvežíznivá stvůra. To byl vážný problém, ale určitě by to šlo nějak vyřešit, když vezmu v potaz, že jsem s ní strávil takovou dobu a žízeň mě nedokázala přemoct. Zadruhé – a to bylo závažnější – netušil jsem co cítí ona. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, že bych jí byl lhostejný. Mohl jsem se utěšovat jen tím, že ještě nemá ve svých citech jasno. Nejspíš ji chvíli potrvá, než si uvědomí, co ke mně cítí a já můžu jen doufat, že ji nebudu proti mysli.

Náhle jsem byl rozhodnut co budu dělat. Nevzdám se ji. Ne bez boje. Tohle byla sice ta nejsobečtější věc, kterou kdy udělám, ale nemohl jsem si pomoct. Bylo mi jedno co na to budou říkat ostatní, jak moc bude Rosalie vyvádět. Já už si vybral cestu po které půjdu. Nějak to dopadne.

„Dopadne to dobře.“ Ozval se za mnou tichý, zvonivý hlásek.

Otočil jsem se směrem k Alici. Překvapilo mě, že jsem ji neslyšel přicházet. Nestávalo se často, že by mě někdo překvapil. Nejspíš jsem byl příliš zabraný do svých úvah, abych si všímal okolního světa. Přistoupila blíž a sedla si vedle mě.

„Cože?“ nějak mi nedocházel význam jejích slov. Ještě jsem se úplně nevrátil zpátky do reality.

Ukázala mi své vidění. Byly to jenom záblesky. Šťastné záblesky mě a Belly. Nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo brzo, ještě se nemohla rozhodnout.

„Není to úplné, ještě se nerozhodla, ale vypadá to nadějně.“ Odpověděla na mé myšlenky. Někdy jsem měl pocit, že čte myšlenky spíš ona mě než naopak. Přikývl jsem. „Doufám, že pojedeš s námi.“ Tahle myšlenka mě pobavila. Samozřejmě se mě snažila přivést na jiné myšlenky a celkem se ji to povedlo.

„Jak je na tom Rose?“ zeptal jsem se.

Z jejích myšlenek jsem poznal, že ještě zdaleka není klidná. To jí bylo podobné. „Ona to zvládne.“ Přikývl jsem. Nic jiného ji taky nezbude. Nehodlal jsem měnit své rozhodnutí.

„Půjdeme?“ bylo sice ještě dost času, ale chtěl jsem si po cestě ještě zalovit. Pro jistotu. Přikývla a vyrazili jsme.

Lov jsem si vůbec neužil. Ani jsem nepočítal kolik jelenů jsem měl, ale připadalo mi, jako bych se celý topil v krvi.

Snažil jsem se vyhnout Rosaliině přítomnosti. Nechtěl jsem se s ní znovu hádat a tušil jsem, že mě bude stát hodně úsilí neroztrhat ji na kousky. Naštěstí mě – k mému velkému překvapení – ignorovala. V mysli na mě sice pořád metala nejrůznější nadávky, ale bylo lehčí si toho nevnímat, když je neříkala nahlas.

Nasedali jsme do aut a vyjeli. Z garáže jsem vyjel poslední, Rose nás vedla. Cesta byla klidná, uklidňující. Vzpomínal jsem na Bellu.

Vzpomněl jsem si, jak jsem nesl její bezvládné tělo na ošetřovnu. Na její zkrabatělé čelo, když ji bolela hlava. Na její poklidný výraz ve spánku.Ve spánku vypadala ještě úchvatněji než normálně. Líbilo se mi jak měla rozhozené vlasy na polštáři. Jako svatozář k andělsky nevinné tváři. Ona byla anděl. Můj anděl.

Místo srazu bylo vidět na míle daleko. Neonové světla ozařovaly temnou oblohu a hlasitá hudba protínala ticho noci. Zběžně jsem prolétl pohledem po shromážděných. Vypadalo to, jako by se tu shromáždila snad polovina školy plus pár lidí, které jsem neznal.

Slyšel jsem ten údiv, když jsme všichni vystoupili z aut, ale nevšímal jsem si toho. Moje oči pozorně prohledávaly okolí. Našel jsem ji poměrně rychle. Stála pár metrů od nás s Mikem Newtonem. Nevšímal jsem si ho a zaměřil se na Bellu.

Prohlédl jsem si ji od vrchu dolů. Vypadala úchvatně. Měla opět tričko bez rukávů a tenisky, akorát džíny vystřídala sportovní sukně pod kterou si oblékla legíny. Vlasy měla pořád neposlušně rozpuštěné a nalíčená byla pořád stejně. Moc ji to slušelo.

Naštěstí Mike po chvíli odešel a Bella zůstala sama. Opírala se o kapotu nějakého auta. Podíval jsem se pozorněji. Byl to Ford Mustang, její auto. Pousmál jsem se a vydal se za ní. Uvnitř mé hlavy se ozvaly další nesouhlasné nadávky, ale ignoroval jsem je.

„Pěkné auto.“ Klouzal jsem pohledem po celé délce auta až jsem došel k ní. S cuknutím se na mě otočila. Usmál jsem se. V obličeji měla překvapený výraz.

„Díky.“ Chabě se na mě usmála. Tváře ji jemně zrůžověly. Úsměv se mi rozšířil. Vypadala tak rozkošně.

„Co dělá hlava?“ zadíval jsem se ji do očí. Chvíli se na mě upřeně dívala.

„C-cože?“ vykoktala a pohled upřela k zemi. „Hlava…jo…už je v pořádku.“ Rozpačitě si prohrábla vlasy. Tváře ji ještě víc zčervenaly. V duchu jsem se smál, vypadala tak…mile, nevinně, když se červenala.  „Co se stalo?“ vychrlila najednou a podívala se na mě. Nechápavě jsem se na ni díval. „Chováš se normálně…chci říct…jako to že jsi zase milý?“

„Milý?.“ Ujišťoval jsem se. Nedocházelo mi na co naráží. Snad si špatně nevyložila moje chování, když jsme se loučili.

„Posledně jsi byl takový…odtažitý, jako bych tě něčím urazila.“ Vysvětlovala a dál mě provrtávala očima.

„Aha.“ Takže si toho všimla. Pocítil jsem nával výčitek svědomí. To ode mě nebylo pěkné. Ale jak ji napadlo, že za to může ona? Nepřestávala mě udivovat. „To nebylo kvůli tobě. Já…no, vzpomněl jsem si na něco nepříjemného. Je mi líto, že sis to takhle vyložila.“ Ujistil jsem ji. „Vlastně není dobré, že jsem s tebou.“ Přiznal jsem upřímně.

„Proč?“

„Možná ti to někdy vysvětlím.“ Tím jsem si nebyl tak jistý, ale nahlas jsem to neřekl.

„Hmm…“ zamručela a znovu sklopila hlavu. Sledoval jsem její výraz. Vypadalo to, že je smutná nebo ji něco trápí. Moc rád bych věděl co, abych to mohl odstranit a vrátit ji úsměv do tváří. „Nepřinesl jsi mi něco?“ vypálila najednou a opět se na mě podívala. Zůstal jsem stát jako přimražený. Já ji měl něco donést? Rychle jsem vzpomínal na co jsem zapomněl.

„Máš namysli svůj batoh?“ přišel jsem na to téměř okamžitě. Začal jsem si nadávat. Jak jsem na něj mohl zapomenout? Věděl jsem úplně přesně, kde teď právě je. U mě v pokoji opřený o pohovku.

„Jo.“

„Promiň, úplně jsem na něj zapomněl.“ Přiznal jsem se. Jenom něco zamručela a sklopila oči. Nejradši bych si nakopal. „A nemohl bych ti ho přinést zítra?“ nadhodil jsem. „Nejspíš ho budeš v pondělí potřebovat.“

„To bys byl hodný.“ Usmála se na mě. „Pokud ti to nevadí.“ Dodala nejistě.

„Blázníš?“ zasmál jsem se. „Alespoň mám nějako záminku, abych tě mohl znovu vidět.“ V jejích očích se zračil úžas.

„D-díky.“ Vykoktala stále udivená.

V hlavě se mi ozvalo Emmettovo naléhavé volání. Přemítal jsem co se asi děje tak důležitého, že tak vyvádí. Vzdychl jsem si.

„Musím jít. Omluv mě prosím.“ Velice neochotně jsem ji opouštěl.

„Jasně.“ Zamumlala.

Otočil jsem se a zmizel v davu. Emmett si to ale umí načasovat. Přísahám, že ho roztrhnu jako hada. Omluví ho leda nějaká vážná věc, například konec světa. Jinak je s ním amen.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 8. Miluju ji: