Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 5. Tělocvik

30.08.2009 (09:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2492×

Bella:

Musím uznat, že se mi tu líbilo čím dál víc. Mike byl úžasný kluk a měl spoustu skvělých přátel. Nejvíc mě potěšilo zjištění, že jsou všichni zblázněni do aut. Dokonce už mě pozvali na zítřejší závod. Všechny zajímalo, co dokážu a já byla ráda, že tu mají podobné zvyky jako my doma. K dokonalosti mi chyběl jedině Dominik.

Na výtvarce jsem si sedla do zadní, volné lavice. Poprvé za dnešní den jsem si mohla vše v klidu promyslet. Předtím jsem byla neustála obklopena Mikovými kamarády, takže jsem neměla čas nad něčím uvažovat.

V mysli se mi ihned objevila vzpomínka na předešlou hodinu. Na kluka se zmateným, přesto uhrančivým pohledem. Vzpomněla jsem si na ty zmatené pocity, když se mi zahleděl do očí. Měl velmi zvláštní oči. Byly takové karamelové, ne, to není přesné. Měli zvláštní odstín hnědé, jako by do nich někdo přidal zlato. Měla jsem je před očima, jako bych se do nich znova dívala. Znovu se mě zmocnila ta magická přitažlivost, kterou jsem při tom pohledu cítila. Netušila jsem čím to je, ale něco mě na něm přitahovalo. Když pominu to, že byl nadpozemsky krásný, nemohla jsem přijít na to co mě tak omámilo. Krásný…nebyl krásný…byl božský.

Přestaň! Napomenula jsem se v duchu. Kdybych se neznala, řekla bych, že jsem zamilovaná, ale to u mě nebylo možné. Na partnerské vztahy mě moc neužil. Kluky jsem brala jen jako kamarády nebo soupeře u závodů. Občas se mi stalo, že jsem s nějakým klukem skončila v obětí a u líbání, ale nikdy jsem s nikým neskončila v posteli.

Na další hodinu jsem šla co nejpomaleji to šlo, měla jsem tělocvik. Nikdy jsem nebyla moc atletický typ. Běhala jsem pomalu, chyběl mi postřeh a chuť do sportu. Tělocvik byla moje noční můra. Se svěšenou hlavou jsem si šla vyslechnout ortel na svou neschopnost od tělocvikáře.

„Ahoj.“ Pozdravila mě Jessica, když jsem došla převlečená do tělocviční haly. Byla to jedna z Mikových kamarádek. Už na první pohled mi byla nesympatická. Nešlo jenom o to, že o autech nevěděla z hola nic, takže Mikovy party se drželi jenom, proto, že měla neustály přísun kluků. Především šlo o její povýšené chování. Z jejího vystupování bylo jasné, že si o ostatních myslí jen to nejhorší.

„Ahoj.“ Potlačila jsem své antipatie. Byla jsem ten typ člověka, který se snaží bavit s každým, jen jsem v přítomnosti lidí, jako Jessica, byla obezřetnější.

„Jak se ti u nás líbí?“ bylo jasně vidět, že ji na odpovědi vůbec nezáleží.

„Prima.“ Usmála jsem se. Její chování mě nemohlo nijak rozhodit. Zato následující události mě rozhodily dokonale.

Právě v okamžiku, kdy Jess spustila vodopád nějakých bezduchých myšlenek vešel do haly ten úžasný kluk z angličtiny. Konečně jsem si ho mohla prohlédnout od hlavy k patě. Vypadal jako by právě přiběhl z natáčení nějakého celovečerního trháku. Byl poměrně vysoký a hubený. Nejvíc mě fascinovaly jeho vlasy. Měl je bronzové, neposlušně trčící na všechny strany.

Všimla jsem si, že není sám. Vedle něj kráčel nějaký svalnatý hromotluk. Vypadal jinak než ten božský zrzek, přesto si byli v něčem velmi podobní. Ten hromotluk byl taky svým způsobem nezvykle krásný, měl ty samé zlaté oči, ale chyběla mu ta magická přitažlivost.

„Emmett je tak svalnatý. Zajímalo by mě, jestli všude.“ Slyšela jsem právě říkat jednu Jessičinu kamarádku.

„Kdo?“ přerušila jsem jejich chichotání.

„Emmett Cullen.“ Jess ukázala na toho pěkného svalovce. „Je to nevlastní bratr Edwarda Cullena.“ Teď ukázala na toho božského. Edward, pomyslela jsem si. To jménu k němu pasovalo. „Všichni Cullenovi jsou naprosto úžasní.“ Vychvalovala je s potutelným úsměvem na tváři.

„Je jich víc?“ zeptala jsem se.

„Jo.“ Řekla, jak kdyby to bylo nad slunce jasné. Pokračovala, když viděla můj nechápavý výraz. „Ještě je tu jejich nevlastní bratr Jasper a nevlastní sestry Alice a Rosalie.“

„Aha.“ Na nic víc jsem se nezmohla. Opět jsem se podívala na toho překrásného, Edwarda. Najednou se jeho zlaté oči zatoulaly ke mně. Znovu jsem se cítila zmateně. Chtěla jsem za ním jít, něco říct, něco udělat, prostě navázat konverzaci, jenže moje tělo mě neposlouchalo. Byla jsem naprosto přimražena jeho pohledem. Naštěstí se rychle odvrátil a já byla schopna konečně normálně dýchat.

V dnešní hodině jsme měli hrát fotbal. Prima, pomyslela jsem si, nic horšího už mě potkat nemohlo. Byli jsme rozděleni do dvou družstev tak, aby v každém družstvu byl vyvážený počet kluků. S potěšením jsem zjistila, že v mém týmu je Edward, co mě naopak vyděsilo, byl fakt, že jeho svalnatý bratr hrál proti nám.

Snažila jsem se ignorovat Edwardovu přitažlivou postavu kousek od sebe a zaměřila jsem se na hru. Kluci se vrhali do hry po hlavě až na dvě výjimky. Edward i Emmett se drželi stranou. Vypadalo to, že nechtějí překážet stejně jako já, jenže u nich to na rozdíl ode mě nedávalo smysl. Pochybovala jsem, že by některý z nich nebyl schopný se trefit do míče nebo běžet dostatečně rychle, aby dostali balón co nejrychleji do brány.

Najednou se stalo něco nečekaného. Všimla jsem si, že se balón dostává nebezpečně blízko mě a tak jsem začala rychle couvat. Dívala jsem se přes rameno, jestli za mnou náhodou někdo nestojí. Zahlédla jsem Edwarda, jak postává u protější stěny. Na chvíli mě zachvátil další magický pocit přitažlivosti, ale rychle jsem se vzpamatovala a chtěla se podívat, kde se právě nachází míč. V tu chvíli mě něco tvrdého silně udeřilo do hlavy. V dalším okamžiku jsem se pravou rukou opírala o podlahu a levou si masírovala temeno hlavy. Nebyla jsem schopna postavit se na nohy. V uších mi pískalo tak silně, že jsem nebyla schopna slyšet lomoz lidí, kteří se rychle shromažďovali kolem mě. Podívala jsem se nahoru. Obličeje spolužáků byly zvláštně pokroucené. Zavřela jsem oči.

Po chvíli jsem cítila, jak mě něco studeného a tvrdého zvedá ze země. Otevřela jsem oči, abych zjistila co se děje, ale všechno bylo rozmazané, takže jsem je zase zavřela.

Když jsem znovu otevřela oči ležela jsem na tvrdé posteli v nějaké malé místnosti. S potěšením jsem zjistila, že má vše své tvary a není nic rozmazané. Hlava mě ještě pořád třeštila, ale v uších už mi taky nepískalo, takže to bylo lepší.

„Bello?“ otočila jsem se za tím melodickým hlasem. Vedle mojí postele seděl Edward Cullen. Nejspíš mě ten balón pořádně praštil, když mám halucinace. Jenže ta halucinace vypadal příliš reálně a navíc jsem nechápala, proč bych snila právě o něm. „Jak je ti?“ zeptal se, když jsem neodpovídala.

„Lépe.“ Přiznala jsem. „Kde to jsem?“ rozhlédla jsem se po tom malém prostoru.

„Na ošetřovně.“

„Aha.“ Zavřela jsem oči. Bolest hlavy nechtěla povolit. Najednou mě něco napadlo. „Odkud znáš moje jméno?“ nepamatovala jsem si, že bychom spolu předtím mluvili a určitě jsem se mu nepředstavovala.

„Myslím, že ničí jméno jsem ještě neslyšel tolikrát, jako tvoje během poslední hodiny.“ Pousmál se. Byl to krásný, pokřivený úsměv. „Mimochodem, já jsem Edward.“ Představil se mi.

„Já vím.“ Řekla jsem. „Jessica, tě velmi obdivovala.“ Vysvětlila jsem, když se mu ve tváři zračil zmatek. Protočil oči a zase se usmál tím pokřiveným úsměvem. Bylo mi s ním dobře. Byl velmi milý.

„Co dělá hlava?“ ve dveřích se objevila postarší žena. Domyslela, jsem si, že je to nejspíš místní ošetřovatelka.

„Trochu bolí, ale jinak je to dobré.“ Odpověděla jsem.

„Jste schopná vrátit se do školy?“ zeptala se starostlivě.

„Myslím, že jo.“ Řekla jsem a posadila se, abych jí to dokázala. Jako naschvál se mi zamotala hlava a já se musela chytit okraje lůžka, abych si znovu nelehla. Jí to samozřejmě neušlo a v obličeji se ji objevila ještě větší starost.

„Asi bude lepší, když dnes pojedete domů.“ Přikývla jsem. „Máte se tam jak dostat?“

„Jistě.“ Ujistila jsem ji, v tom jsem se zarazila. Uvědomila jsem si, že jsem dneska nejela svým autem. V duchu jsem se začala proklínat, že jsem dovolila Mikovi, aby mě směl svést. Ošetřovatelka si všimla mého zaváhání. „Vlastně ne.“ Přiznala jsem neochotně.

„Já ji odvezu.“ Vložil se do toho Edward. Byl tak potichu, že jsem úplně zapomněla na jeho přítomnost. Ošetřovatelka přikývla a odešla z místnosti. „Tak pojď, musíš se převléct.“ Teprve teď jsem si všimla, že mám na sobě pořád cvičební úbor. Edward už byl převlečený. Byl oblečený naprosto normálně. Klasické džíny a na bíle košili měl po lokty vyhrnuté rukávy. Nemohla jsem si nevšimnout, že mu to velmi sluší.

Pomalu jsem seskočila z postele a vydala se za ním.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 5. Tělocvik: