Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 4. Neznámá

29.08.2009 (08:30) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1989×

Edward:

Schovával jsem se v křoví a tiše pozoroval svou kořist. Ležela na jedné silné větvi stromu pár metrů ode mě. Slyšel jsem jak ji bije srdce, jak ji pulzuje krev  v žilách. Cítil jsem vůni její krve. Pomalu jsem se přibližoval blíž ke stromu až jsem stál pod větví na které odpočívala. Odrazil jsem se a jedním ladným pohybem přistál těsně u její hlavy. Větev se jemně zatřásla. Zvedla se na všechny čtyři a přikrčila se v útočné pozici. Upřela na mě své žluté oči. Z úst se mi ozvalo tiché zavrčení, vyzýval jsem ji. Přikrčila se ještě víc. Moje vrčení nabíralo na hlasitosti. Odrazila se a skočila. Zachytil jsem ji v letu a převrátil se s ní na stranu. S hlukem jsme dopadli na zem. Přitlačil jsem ji do trávy a zakousl se do hrdla. Nechal jsem tu příjemně teplou a lahodnou tekutinu stékat do mého krku.

„Edwarde!“ Alice se opírala o strom na kterém, ještě před chvíli odpočívala puma.

Vysál jsem poslední kapky krve a zvedl se od bezvládného těla toho nebohého zvířete. Podíval jsem se na Alici. Ve tváři měla pobouřený výraz, stejně jako její myšlenky. Pohled mi sklouzl na mé tričko, které bylo značně poničené od toho, jak mě puma poškrábala. Vůbec jsem si toho nevšiml. Nestávalo se často, že bych při lovu zničil oblečení, jako třeba Emmettovi. Tentokrát jsem si to ale parádně užíval na to, abych dával pozor jestli jsem náhodou něco nezničil.

„Nepochybně máš připravený nejmíň tucet dalších triček.“ Omluvně jsem se na ni usmál.

„Nepochybně.“ Odbyla mě Alice. „Ale tohle ti zrovna slušelo.“ Problesklo ji hlavou. Hlasitě jsem se zasmál. „Čím dál víc se podobáš Emmettovi.“ Řekla roztrpčeně.

„Vážně?“ povytáhl jsem obočí. Tohle mě zajímalo. My dva jsme byli v tolika ohledech velmi rozdílní. Takže mě překvapilo, když našla něco, co máme společného.

„Jo.“ Myslí ji proběhla vzpomínka na můj boj s pumou. Obočí jsem povytáhl ještě o kousíček víc. „Nikdo ti neříkal, že s jídlem se nehraje?“ její káravý tón mě znovu rozesmál. Tak tohle mě nenapadlo. To byla převážně Emmettova priorita, to měla pravdu.

„No tak.“ Snažil jsem se nesmát. „Zas tak často si nehraji. Jenom někdy.“

„Jo.“ Přitakala kysele. „A vždycky to stojí za to, co?“ opět jsem se zasmál. I Alice se začala uvolňovat a koutky se jí zvedaly do úsměvu. Chytil jsem ji za ruku a vydali jsme se směrem domů. Za chvíli bude svítat a my musíme do školy.

Doma jsem předal Alici Jasperovi a šel se převléct. Emmett si samozřejmě neodpustil narážky typu: „Z Edwarda se stává zlý chlapeček.“, když viděl moje potrhané oblečení, ale já to ignoroval.

V pokoji jsem na sebe hodil první čisté oblečení, které jsem našel a roztrhané tričko hodil do koše. Měli jsme ještě dost času než začne škola. Začal jsem zkoumat, čím bych si zkrátil čas. Pohled mi padl na batoh s učebnicemi. Tohle bylo zbytečné. Úkoly jsem měl dávno hotové a učit jsem se vážně nemusel. Látku kterou právě probíráme, jsem slyšel už mnohokrát. Nakonec jsem si vzal nedočteného Shakespeara, který ležel na pohovce.

Právě jsem zaklapl dočtenou knihu, když se ze zdola ozvala Esme, abychom už šli. Líně jsem sáhnul po batohu a seběhl ze schodů. Všichni ostatní seděli ve stříbrném Volvu, autu pro všední potřeby. Hodil jsem batoh do kufru a zasedl na místo řidiče.

Školní parkoviště bylo, jako vždy, plné lidí. Pohled mi padl na Jaspera, který měl ve tváři bolestný výraz. Bylo mi ho líto. Věděl jsem jak je pro něho těžké odolávat lidské krvi a jako jeden z mála jsem přesně chápal proč. Vylezli jsme z auta a vydali se směrem ke školní budově. Nijak zvlášť jsem si nevšímal lidí kolem sebe a snažil jsem se co nejvíc ignorovat jejich myšlenky.

Koutkem oka jsem spatřil skupinku lidí stojící vedle naleštěných, tuningových aut. Musel jsem se pousmát, když mi došlo, že Rose s nimi chce jet zítra večer na ty pouliční závody. Vzpomněl jsem si, jaký měli všichni nevěřícný výraz – a myšlenky - když se jich naše božská Rosalie ptala, jestli může jet taky závodit.

Právě k nim dojel Mike Newton. Všiml jsem si, že v autě nesedí sám, jako obvykle. Byla tam s ním nějaká dívka, kterou jsem neznal. Nijak zvlášť jsem se jí nezaobíral, beztak to je nějaká další slepice, která se nechala nabalit na nablýskané auto. Odvrátil jsem od nich pohled a věnoval se své rodině.

První hodinu jsem měl s Alici, matematiku. Celou hodinu jsem seděl apaticky v lavici. Nevnímal jsem nic kolem sebe. Jen jsem seděl a čekal, kdy mě vysvobodí zvonění. Další hodinu jsem neměl s nikým z rodiny, jaká útěcha. Byl to zvláštně osvobozující pocit, jednou za čas se od nich odpoutat.

Konečně zazvonilo a já se mohl přesunout na druhou stranu budovy, na angličtinu. Byl jsem tam mezi prvníma, i když jsem šel poměrně pomalu, na upíra. Bylo značně otravné pohybovat se tak pomalu, ale jaksi jsme neměli na výběr. Sedl jsem si do své lavice. Samozřejmě jsem seděl sám. U lidí bylo přirozené, že se nám vyhýbali, i když přesně nevěděli proč.

Pohodlně jsem se rozvalil na židli a zaposlouchal se do myšlenek lidí kolem. Bylo to čistě z nudy, ne že by mě jejich povrchní názory zajímaly. Mysli většiny zdejších holek jsem raději přeskočil a zaměřil se na kluky. U většiny případů to nebylo moc zajímavé. Většinou se to točilo okolo počítačových her nebo holek. Zaměřil jsem se tedy na Mike Newtona, který se mnou chodil na tyhle hodiny. Nebyl nijak rozdílný od ostatních, ale aspoň ho zajímalo něco co bavilo i mě. Jenže dneska, kupodivu, nemyslel na to, co by vylepšil na svém autě. V jeho hlavě jsem viděl obraz nějaké dívky, nejspíš se zamiloval. Až po nějaké době mi došlo, že ten obraz je příliš jasný na to, aby jenom vzpomínal na něčí tvář.

Otočil jsem se na něj, abych zjistil, kam se dívá. K mému překvapení jsem zjistil, že vedle něj sedí ta dívka co s ním přijela. To je pěkné, pomyslel jsem si, takže je opravdu tak blbá jak jsem si myslel. Jenže něco mi tu nehrálo. Zaprvé její oblečení. Čekal jsem koženou minisukni, krátký top a kozačky na vysokém podpatku, jak to u takových dívek bývalo zvykem, ale ona byla oblečena naprosto pohodlně. Měla na sobě tmavé džíny do zvonu, černé tričko bez rukávů a tenisky. Hnědé vlasy jí neposlušně splývaly podél obličeje, jako by je ráno prohrábla hřebenem a nechala je volně dělat co chcou. Vytvářelo to zajímavý, rozcuchaný efekt. Ani nebyla moc namalovaná, řasy měla přetáhlé řasenkou a na rtech jemný lesk. Opravdu nevypadala jako hloupá barbie. Ale co mě zaráželo víc bylo to ticho. Ať jsem se snažil sebevíc nedokázal jsem ji nic vyčíst z mysli. To se mi stalo poprvé za celou mou existenci. Žádný člověk ani upír nedokázal přede mnou skrýt své myšlenky, až na ní. Dohánělo mě to k šílenství, nebyl jsem na to zvyklý.

Najednou na mě upřela své čokoládové oči. V tu chvíli se mi zatočila hlava, jestli je to vůbec možné. Byl jsem naprosto mimo sebe, jako by mě její pohled hypnotizoval. Oči měla rozšířené v údivu, podobném tomu, jaký jsem já cítil. Přemítal jsem, jestli na mé tváři jde poznat, jak jsem zmatený. Zamrkal jsem a odvrátil se od ní.

Snažil jsem se soustředit na profesorovu přednášku, bezúspěšně. Jen okrajově jsem tušil o čem profesor mluví. Celou mysl mi zatemňovaly úvahy o té neznámé. Frustrovalo mě, že nevím co si myslí a netušil jsem proč tomu tak je.

Zpět do přítomnosti mě vrátilo až zvonění. Popadl jsem batoh a vstal. Pohledem jsem zatoulal k místu, kde seděla. Byl jsem vděčný, že je příliš zaměstnaná na to, aby se na mě podívala. Rychle jsem odešel ze třídy.

Další hodinu jsem měl s Jasperem. Snažil jsem se dostat pod kontrolu své emoce. Do obličeje jsem si vrátil lhostejný výraz, abych aspoň nějak zakryl ten zmatek, který jsem cítil. Na dějepis jsem dorazil mezi posledními. Šel jsem moc pomalu, i na člověka. Nebyl jsem schopný jít rychleji.

„Už jsem myslel, že mě tu necháš.“ Vyčetl mi Jasper, když jsem si vedle něho sedal. „Co se děje?“ zeptal se mě.

„Nic, co by se mělo dít?“ snažil jsem se o lhostejný tón.

„Jsi zmatený.“ Vysvětlil mi.

„Vážně je to tak poznat?“

„Ne.“ Řekl. „Ale přede mnou to jaksi neskryješ.“

„Aha.“ Pořád jsem byl hodně mimo na to, abych si uvědomil, co Jasper umí. Najednou mě zaplavila vlna klidu. Vděčně jsem se na Jaspera usmál. Tohle bylo lepší. Nevěděl jsem, jak dlouho bych ten zmatek ještě dokázal snést.

„Pak mi to vysvětlíš.“ Požádal mě v duchu Jasper, když začala profesorova přednáška. Němě jsem přikývl.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 4. Neznámá: