Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 3. Budoucnost

27.08.2009 (15:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2136×

Bella:

Ze všech sil jsem se snažila nemyslet na to co právě dělám, když jsem skládala své věci do krabice. Naštěstí jsem měla na co vzpomínat. Včerejší noc byla naprosto neuvěřitelná. Z „Velkého závodu“ se nakonec vyklubal ohromný tuningový průvod. Byla jsem tou nádherou naprosto unesena. Vypadalo to, jako by se tam sešli snad všichni tuningáři z Phoenixu. Byla jsem Dominikovi a hlavně Simonovi vděčná. Lepší rozloučení jsem si ani nemohla přát. Dokonce se to obešlo bez policajtů.

„Ahoj.“ Tátův hlas mě vrátil ze vzpomínek do reality. Usmála jsem se na něj místo pozdravu. „Potřebuješ s něčím pomoct?“ rozhlédl se po mém pokoji.

Udělala jsem totéž. Vypadalo to tu strašně. Věci ze skříně byly roztahané po posteli, knihy se mi válely po stole a na zemi nebylo pomalu kam šlápnout, přes hromady časopisů o autech. Nedošlo mi, že je tu takový bordel. Uvědomila jsem si, že jsem to nejspíš způsobila včera večer, když jsem ve spěchu odcházela. Nehodlala jsem se tím nějak zabývat, stejně všechno za chvíli zmizí v krabicích.

„Ne.“ Omluvně jsem se na něj usmála. „To zvládnu.“

„Fajn.“ Snažil se najít nějaké volné místo na mé posteli, aby si mohl sednout. „Jenom doufám, že to do večera stihneš. Brzy ráno odjíždíme.“ Připomněl mi.

„Já vím.“ Odpověděla jsem mdlým hlasem. Sebrala jsem ze stolu jednu hromadu knih. Zastavil mě a přinutil, abych si sedla vedle něj. Knížky jsem si položila do klína a čekala co se bude dít. Vypadal, jako by mi chtěl říct něco důležitého, nebo mi dát jednu z těch rodičovských rad do života. Napadlo mě, že si nemohl vybrat méně vhodnou dobu. Zrovna teď jsem neměla náladu poslouchat něčí kecy o životě.

„Bello…“ začal pomalu. Měla jsem sto chutí ho zarazit s tím, že mi to může povědět později, ale vyčkávala jsem. Něco v jeho výrazu mi bránilo cokoli říct. „Je mi líto, že musíš opustit kamarády. Vím, co jsi s nimi prožila, a že jsou pro tebe jako rodina. Taky vím, co pro tebe znamená Dominik. Je pro tebe určitě těžké ho tady nechat, ale ty to zvládneš. Slibuji ti, že sem můžeš jezdit tak často jak jen budeš chtít – teda pokud nebudeš mít školu.“ Usmála jsem se. To bylo samozřejmé. „A myslím si, že si v Seattlu brzy najdeš nové přátele.“ Dodal na závěr své slavnostní řeči.

„Jasně, jsem v pohodě.“ Ujistila jsem ho, abych se vyhnula dalším nadějím na nový život.

„Jo.“ Přitakal.

Vstala jsem a uklidila knihy do patřičné krabice. Ze všech sil jsem potlačovala slzy. Jeho řeči mi znovu připomněly co dělám a co mě čeká. Nemohla jsem mu nic vyčítat, měl jenom starosti, ale jeho uklidňování mělo opačný účinek. Snažila jsem se ty myšlenky potlačit a veškerou svou pozornost jsem nasměrovala na uklízení.

„Jak sis užila večer?“ ozval se po chvíli táta.

„Bezva.“ Odpověděla jsem aniž bych se na něj podívala.

„Doufám, že jste nedělali velké potíže.“ Řekl rádoby přísným hlasem.

„Neboj.“ Odvětila jsem opět nepřítomně.

„Fajn.“ Zvedl se a odešel.

Sesunula jsem se na podlahu. Byla jsem unavená. Ne po fyzické stránce, ale po té psychické. Ty úvahy a obavy mě naprosto vyčerpávaly.

Očima jsem zavadila o jedno staré číslo „Svět motorů“. Bylo značně pokrčené a ohmatané, jak jsem si ho často četla a prohlížela. To ale nebylo všechno co mě zaujalo. Byl to červený nápis, který tam určitě nebyl natištěný z tiskárny. Natáhla jsem se pro něj a zkoumala ho zblízka. Červený fix už byl téměř sedřený, takže jsem musela vydat značné úsilí, abych nápis přečetla. Stálo tam: „Tuning podle Doma a Belly“.

Se slzami v očích jsem začala listovat časopisem. Každé auto v něm, bylo nějak pomalované ve zjevné snaze ho vylepšit. To byly naše první kroky k tuningu. Pamatuji si, jak se nám nelíbilo, když auto vypadalo tak obyčejně. Lehávali jsme hodiny na téhle podlaze a dohadovali se o tom, co je ještě třeba vylepšit na jakékoli fotce auta v časopisu.

Slzy se mi nezastavitelně valily po tvářích. Nedokázala jsem přestat vzpomínat na ty šťastné chvíle a srovnávat to s tím, co mě čeká. Cítila jsem se jako totální slaboch. Nechtěla jsem už dál myslet. Nechtěla jsem dál vzpomínat. Jenže myšlenky se mi valily hlavou stejně jako slzy po tvářích. Byla jsem naprosto zoufalá. Nedokázala jsem přestat vzlykat.

Nakonec jsem úspěšně sklidila všechny věci do krabic a přidala je k ostatním věcem připraveným k převozu. Večer jsem usnula naprosto vyčerpaná, ale moc jsem se nevyspala. Asi po hodině spokojeného spánku jsem se vzbudila pod návalem paniky. Potom jsem se zbytek noci převalovala. Nedostatek spánku se samozřejmě podepsal na mé náladě, takže jsem ráno byla značně nepříjemná. Naši se mi raději vyhýbali a já tomu byla jen ráda. Nechtěla jsem se s nimi před odjezdem pohádat. Nakonec jsem to vzdala a opustila dům přeplněný stěhováky. Schovala jsem se v garáži. Tiše jsem se dívala na svého Mustanga. Uvědomila jsem si, že to bude moje jediná útěcha, jediné místo, kde se budu cítit doma.

Konečně byly všechny věci bezpečně uloženy v kamionu a my se mohli vydat na cestu. Rodiče jeli ve svém Jeepu a já samozřejmě svým autem.

Už jsem se chystala vyjet, když jsem v zatáčce uslyšela ohlušující řev. Že je to Dominik jsem věděla ještě dřív, než se objevilo jeho auto. Musela jsem se pousmát, na takové přepadovky byl odborník. Zjevit se z ničeho nic a s co největším kraválem, to bylo jeho. Vystoupila jsem z auta a čekala až dojede. Zachytila jsem tátův pohled. Povzbudivě se na mě usmál než zmizel za sousedním domem.

„Já už myslel, že mi utečeš.“ Řekl naoko rozhněvaně.

„To bych si nedovolila.“ Ujistila jsem ho s úsměvem. Bylo zvláštní, jak jsem se v jeho společnosti cítila uvolněně.

„Budeš mi chybět.“ Chytil mě do svých svalnatých paží a vyzvedl do vzduchu. Zatočil se se mnou kolem své osy s rozpustilým úsměvem na rtech.

„Ty mě taky.“ Můj hlas zněl divně, když jsem mluvila.

Postavil mě na zem, ale nepouštěl. V tom bolestivém objetí jsme stáli neuvěřitelně dlouhou dobu. Bylo mi to příjemné. Nevěděla jsem jak dlouho bude trvat, než ho zase uvidím, proto jsem si to vychutnávala plnými doušky.

Musel se odtáhnout první, jinak bychom tam stáli věky. Neměla jsem v úmyslu ho pustit, ale musela jsem. Úsměv ve tváři mu nahradil smutek. Netušila jsem co prozrazuje můj obličej, ale byla jsem si jistá, že to není nic veselého. Opět mnou začala prostupovat panika. Ze všech sil jsem se snažila potlačit slzy, které se mi chystaly zmáčet obličej.

„Zavolej mi.“ Řekl. Ustaraný tón hlasu se k němu nehodil. Mlčky jsem přikývla. Neodvažovala jsem se mluvit nahlas. „Tak už jdi.“ Otevřel mi dveře. Starost a bolest v jeho očích jen prohlubovala mou bolest.

Nasedla jsem a nechala ho ať zavře dveře. Nastartovala jsem. Naposledy jsem se podívala na svého kamaráda…bratra. Bylo těžké se s ním loučit. Myslela jsem si, že budeme navždy spolu. Bylo těžké ho opustit s vědomím, že se za pár hodin neuvidíme.

Zatlačila jsem další nával slz. „Sbohem.“ Špitla jsem.

Pohladil mě po vlasech, usmál se na mě a poodstoupil kousek dál. Motor se zuřivě rozeřval, když jsem ho vytůrovala. Úsměv se mu rozšířil. Dále už jsem to neprotahovala a vyjela z příjezdové cesty našeho, teď už bývalého, domu. Ve zpětném zrcátku jsem naposledy viděla jeho postavu než jsem zmizela v zatáčce.

Cesta do Seattlu byla dlouhá. Pustila jsem si své oblíbené CD a oddala se uklidňující jízdě. Nejela jsem zrovna předpisovou rychlostí, ale měla jsem štěstí, takže jsem na žádný schovaný radar nenarazila. Jízda společně s hudbou mi znemožnily myslet. Nemusela jsem dávat velký pozor na to co dělám - řízení byla moje přirozenost – jen jsem si užívala ten pocit. Jen okrajově jsem vnímala krajinu za okny auta. Dávala jsem jen pozor na to, abych zahnula na správnou cestu, ale na dálnici, jsem už ani to neřešila. Uháněla jsem po cestě vstříc budoucnosti. Netušila jsem, jestli bude dobrá nebo ne. Jediné co jsem věděla, bylo, že se nehodlám vzdát své jediné útěchy. Rozhodla jsem se, že přes všechno co mě čeká, se budu držet své vášně a snad budu mít štěstí a dostanu se i mezi tamní tuningáře.

K našemu novému domu jsem dojela navzdory všem okolnostem první. Celkem mě to překvapilo i navzdory rychlosti s jakou jsem jela. Když jsem vzala v potaz, že jsem vyjela později než rodiče a taky to, jak dlouho jsem bloudila městem než se mi podařilo najít cestu sem.

Zaparkovala jsem před celkem slušně vypadající garáží, vystoupila a sedla si na kapotu. Dívala jsem se po okolí. Vypadalo to tu celkem útulně. Domy byly udržované, stejně jako zahrádky a cesta. Kupodivu se mi tu líbilo. Začíná to dobře, pomyslela jsem si, teď jenom sehnat pár přátel.

Jako na zavolanou se ke mně přibližoval nějaký kluk z domu naproti. Byl to vysoký černoch s typickým afro účesem.

„Ahoj.“ Pozdravil mě mile. Vypadal jako kamarádský typ člověka.

„Ahoj.“ Odpověděla jsem mu.

„Ty jsi ta naše nová sousedka?“

„Jo.“ Pousmála jsem se. „Bella.“ Podala jsem mu ruku.

„Mike.“ Chytil mě za ni. „Pěkné fáro.“ Obdivně si prohlédl mého mustanga.

„Díky.“

„Kdo ti ho dělal?“

„Já.“ Samozřejmě. Nikdo jiný neměl poveleno mi na něj sahat. Dokonce ani Dominik.

„Páni.“ Hvízdnul obdivně, jeho prohlídka teď byla důkladnější. „Myslím, že my dva si budeme rozumět.“

„Upravuješ auta?“ zeptala jsem se se zájmem.

„Jasná věc. Chceš vidět moje vozítko?“

„To si piš.“ Už jsem byla na nohách. Nakonec to tu nebude tak špatné, jak jsem si původně myslela. Nejsem tu ani deset minut a už jsem potkala první spřízněnou duši.

Právě jsme chtěli překročit silnici, když jsem zahlédla tátův Jeep.

„Myslím, že to necháme na jindy.“ Řekla jsem Mikovi s očima upřenýma na Jeep. Podíval se mým směrem.

„Fajn.“ Řekl. „Můžu tě ráno dovést do školy.“ Navrhl.

Přikývla jsem. „Takže ráno.“ Zamávala jsem mu, když vcházel do jejich domu.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 3. Budoucnost: