Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 27. Co se děje?

17.10.2009 (10:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1453×

Bella:

Viděla jsem všechno v naprosto jasných barvách. Vše bylo tak jasné, oslepující. Stála jsem uprostřed louky s rozpaženýma rukama a s obličejem nastaveným sluneční záři. Polední slunce mě příjemně hřálo na kůži, lehký vánek mě hladil po tvářích a hebká tráva mě šimrala na bosých chodidlech. Cítila jsem se naprosto volně a bezstarostně. Byla jsem svobodná a šťastná. Ten pocit štěstí byl omamný. Byla jsem tak šťastná, jako už dlouho ne.

Někdo mi zezadu položil ruce kolem pasu. Věděla jsem naprosto přesně, kdo to byl. Jeho lahodnou vůni bych poznala vždy s naprostou přesností. Dotyk jeho ledové ruky, mě pálil na kůži. Spalující, přesto příjemný. Dokázal ve mně vzbudit vlnu roztouženého vzrušení a spalující touhy. Můj srdeční puls se nebezpečně zrychlil.

Otočil si mě k sobě a s úsměvem na rtech upřel své zlaté oči do mých. Stačilo pár vteřin a už jsem se v nich topila. Vtahoval mě do hlubiny neskonalé radosti a štěstí. Byla jsem v sedmém nebi. Okolní svět pro mě přestal existovat. Byla jsem jen já a můj anděl. Jen já a on. Nic víc jsem k životu nepotřebovala. S ním jsem byla nejšťastnější člověk na světě.

Pořádně jsem si prohlédla jeho dokonalou tvář. Sluneční svit se odrážel od jeho kůže v tisících jiskřičkách. Každičký kousíček jeho kůže byl poset diamanty. Malá část mé mysli mi našeptávala, že bych se měla bát. Jenže já se nemohla bát. Neměla jsem čeho. Dokázala jsem jen obdivovat jeho dokonalou krásu.

Vypadal nádherně a neuvěřitelně. Byl spíše jako sen, příliš krásný na to, aby byl pravdou. Bylo těžké uvěřit, že je skutečný a že je tu se mnou. Byl příliš dokonalý na to, aby byl reálný. Ale přesto byl.

Najednou, naprosto bez varování, se změnil směr větru stejně, jako jeho síla. Lehký vánek vystřídal prudký vítr. Temné, bouřkové mraky zakryly jasné slunce. Po kraji se rozprostřela tma. Les obepínající louku, byl najednou příliš děsivý, příliš temný. Ve vzduchu viselo napětí a strach. Strach, který tak neočekávaně nahradil bezstarostné štěstí.

Tohle vše jsem zpozorovala pouhým periferním viděním. Nechtěla jsem odtrhnout oči od Edwardova obličeje. Nemohla jsem. Bála jsem se, že když jen na vteřinu uhnu pohledem, zmizí mi. To jsem nehodlala dopustit. Nesmí odejít. Musí zůstat. Nic víc nechci.

Dívala jsem se do jeho stále usměvavé tváře zděšenýma očima. Sužovala mě úzkost. Měla jsem pocit, že se stane cosi neblahého a ani jeho úsměv nedokázal ty obavy zatlačit. Měla jsem strach. Měla jsem strach o něj.

Netrvalo dlouho a můj strach se ukázal být na místě. Edward se mi ztrácel přímo před očima. Jeho kůže čím dál tím víc bledla, dokud nebyla úplně průhledná. Chtěla jsem ho chytit za ruku a zabránit mu, aby zmizel. Jenže nemohla jsem ji uchopit. Zkoušela jsem to stále znova a znova, ale vždy jsem v pěsti sevřela jen vzduch. Vytrácel se. Zoufale jsem se mu zahleděla do tváře. Jeho úsměv nemizel. Neustále se na mě usmíval. Nakonec jeho nehmotné tělo rozfoukal vítr…

„Nééééééééé!“ probudil mě můj vlastní, nepříčetný křik. Byla jsem úplně vyděšená. Před očima jsem neustále viděla jeho dokonalou tvář. Pořád dokola se mi přehrával ten hrůzný zážitek z mého snu. Edward, jak se na mě usmívá a Edward, který mi mizí před očima.

„Bello. Bello, klid.“ Alicin tichý hlas mě polekal a zároveň vrátil zpátky na zem.

Udivilo mě, když jsem si uvědomila, že pořád nepřestávám křičet. Rychle jsem si zakryla pusu rukou a snažila se nějak zamaskovat pocit zoufalství, který mě neopouštěl. Pomalu jsem začala vnímat co se kolem mě děje. Edwardova tvář zmizela a nahradila ji známá tma.

„Bello?“ ozvala se opět tichým hláskem Alice.

Vzala jsem si chvilku na uklidnění, než jsem ji odpověděla. Potřebovala jsem dostat pod kontrolu své hlasivky a udělat si v hlavě pořádek. Hádala jsem, že pokud bych teď dala ruku pryč z mých úst, mohla bych znovu začít křičet a to jsem rozhodně nechtěla.

„Byl to jen sen.“ Zašeptala jsem, když jsem si byla jistá, že dokážu ovládnout hlas. Snažila jsem se při tom nějak zapudit vzpomínky na tu noční můru.

„Bello.“ Zašeptala konejšivě a ve stejný okamžik jsem cítila, jak se mi její ruce omotaly kolem krku. „Bude to v pořádku. Bude to v pořádku.“ Opakovala stále dokola

Ze všech sil jsem se snažila těm slovům uvěřit. Nijak jsem se nezabývala smyslem jejích slov. Nezajímalo mě, kvůli čemu mě právě utěšovala. Jestli, kvůli Edwardovi nebo kvůli nadcházející operaci. Upřímně řečeno mi to v tu chvíli bylo jedno. Byla jsem ráda, že je tu se mnou, že nejsem sama.

Pěvně jsem ji sevřela v náruči a snažila se přitom zatlačit slzy, které se mi draly ven z očí.

V jednom okamžiku jsem drtila Alice v pevném obětí a v druhém okamžiku jsem zaslechla překvapené zahýknutí a najednou jsem dopadla tváří na postel. Alice zmizela. Okamžitě jsem se posadila a zaposlouchala se do naprostého ticha. Hledala jsem jakýkoliv zvuk, který by mi prozradil, kde Alice je.

Co se stalo?

První věc, která mě napadla byla, že dostala žízeň. Ani nevím, jak mě to napadlo, protože se to ještě nikdy nestalo, ale v tu chvíli mi to přišlo jako celkem pádné vysvětlení. Určitě měli dost těžké, aby udrželi svou žízeň na uzdě a já jsem jim to nijak neulehčovala, právě naopak. A přesně kvůli tomu jsem přišla o Edwarda. Nechtěla jsem ztratit i ji. To už bych nepřežila.

„Alice!“ zašeptala jsem do ticha. Nedokázala jsem přimět své hlasivky, abych mluvila hlasitěji. Přesto jsem si byla jistá, že mě slyší. Jenže ona se neozývala. „Alice!“ zkusila jsem to znovu trochu silnějším hlasem naplněným zoufalstvím.

„Tady jsem.“ Ozvalo se kousek ode mě, až jsem leknutím nadskočila. „Promiň.“ Omlouvala se.

„Co se stalo?“ dožadovala jsem se vysvětlení. Najednou jsem si byla jistá, že moje předchozí úvaha byla špatná. Kdyby totiž dostala žízeň, určitě by tu teď nebyla tak blízko mě. Takže co se vlastně stalo?

„Já…“ hlas se ji zlomil.

„Alice.“ V krku se mi vytvořil knedlík. Její tón hlasu mě polekal.

„Měla jsem vidění.“ Vydechla, jako kdyby jí to nesmírně tížilo a byla ráda, že to může říct nahlas.

Fajn, měla vidění, to přece není nic špatného. Přesto mi na tom něco nesedělo. Například to, jak mi zmizela přímo pod rukama, její tón hlasu nebo to zdráhání s jakým mi to říkala. Z toho všeho jsem získávala pocit, že ať už viděla cokoliv, určitě to nebylo nic dobrého.

Hlavou se mi okamžitě začaly míhat ty nejhrůznější představy. Jedna strašnější než druhá. A všechny se týkaly jen jediné osoby. Edwarda.

Snad se něco nestalo.

Naprázdno jsem polkla a snažila se ty hrůzné výjevy v mé mysli nějak zaplašit.

„Co jsi viděla?“ snažila jsem se o klidný tón, který se mi samozřejmě nepovedl. Byla jsem příliš rozrušená. Alice to samozřejmě neuniklo, stejně tak, jako jí hned došlo, co se mi honilo hlavou.

„Edward je v pořádku.“ Řekla, aby mě uklidnila.

Opravdu mi spadl kámen ze srdce. Je v pořádku. Nic mu není. Jenže stejně mi tu pořád něco nesedělo.

„Tak co jsi teda viděla?“ naléhala jsem.

„Bello…“ zarazila se. „To ti nemůžu říct.“ Řekla nakonec.

„Proč ne?“ nedala jsem se odbýt.

„Musím se poradit s Carlislem.“ Řekla namísto odpovědi spíše sobě než mě.

Moment, skutečně řekla poradit nebo se mi to jen zdálo? Proč by se s ním potřebovala radit? Co se stalo?

Začínala se mě zmocňovat nová vlna paniky. Jestliže je nutné zavolat Carlisleovi, tak to určitě bude vážné. Proč mi Alice nechce říct, co se děje?

„Carlisle.“ Ozvala se po pár vteřinách Alice. Došlo mi, že nejspíš mluví do telefonu. „Edward… ne, ne, je v pořádku… on… selhal… dívku… ne, nedělej to… ne, nic neví… musíme jednat rychle… ale… Carlisle… dobře, řekni Jasperovi, že na něj počkám… díky… neboj…“

To bylo vše, co jsem z jejich rozhovoru dokázala pochytit. Většinou mluvila příliš rychle na to, abych ji rozuměla. Vůbec mi to nedávalo smysl.

„Za chvíli přijde Jasper.“ Řekla mi po chvíli Alice.

„Jasper?“ podivila jsem se. „Co se sakra děje?“ byla jsem naprosto zmatená. Chtěla jsem vysvětlení.

„Nic závažného.“ Řekla Alice zastřeným hlasem.

Pokojem se rozezněl zvuk jejích rychlých kroků. Znělo to, jako by přecházela sem a tam pořád dokola. Znervózňovala mě tím. Ale ještě víc mě znervózňovalo a hlavně rozčilovalo to, že mi nechtěla říct pravdu. Podle všeho šlo o něco závažného. Tak proč se mi snaží namluvit pravý opak?

„Alice, nejsem blbá.“ Řekla jsem naštvaně. „Přece poznám, když něco není v pořádku. Tak mi tu, prosím, nevykládej pohádky.“

Zvuk jejích kroků ustál ve stejnou chvíli, kdy mě její ruce popadly za mé.

„Bello…“ odmlčela se. Zřejmě váhala, co mi má říct. „Já ti to teď nemůžu říct. Ty se teď musíš soustředit na svůj nástup do nemocnice. Jasper sem jede, aby tě tam odvezl.“

Na malý krátký okamžik jsem zauvažovala, proč mě poveze zrovna Jasper. Ne, že bych proti němu něco měla, jenže on se vždycky držel tak zpátky a byl vždy tak tichý, že jsem vždy měla pocit, jako bych mu vadila. Později, jak jsem zjistila co jsou Cullenovi zač, jsem jeho chování pochopila a snažila jsem se mu vyhýbat, abych mu to nějak ulehčila. Proto mě udivilo, že mě tam poveze zrovna on a zároveň mi to poskytlo další námět k přemýšlení. Jako například, proč mě tam nemůže odvézt Alice nebo někdo jiný.

Tohle mě ale zaujalo jen na nepatrný okamžik. Vzápětí mi začalo vrtat hlavou něco důležitějšího. Například, proč mi nemůže říct, co se děje nebo jak to, že se mám najednou soustředit na tu operaci, když se mi to až do této chvíle snažili rozmluvit.

Rozuzlení přišlo jako blesk z čistého nebe. Zasáhlo mě prudce a nečekaně. Najednou se mi nedostávalo dostatku kyslíku. Pane bože…

„Vždyť jsi říkala, že je Edward v pořádku.“ Obvinila jsem ji roztřeseným hlasem.

„Bello, vážně teď není vhodná doba, abychom to řešili.“

„Alice.“ Napomenula jsem ji. „Řekni mi to. Co se mu stalo?“ Samozřejmě, že se mu muselo něco stát, proč by jinak všichni tak vyváděli. Hlavou mi opět prolétly ty hrůzné výjevy až mi začalo srdce krvácet.

„Věř mi, Edward je v pořádku. Tedy…alespoň po fyzické stránce.“

Její odpověď mě spíš zmátla než uklidnila. Jak jsem to jako měla chápat? Když byl Edward fyzicky v pořádku, tak co se pak dělo? Začínala mě z toho bolet hlava.

„Nerozumím ti.“ Přiznala jsem.

„Bello…“ zarazila se. Slyšela jsem otevřít dveře pokoje a hned na to Alice zakřičela: „Jaspere.“

„Alice.“ Odpověděl ji konejšivě.

Začínala jsem se v tom ztrácet. Nebyla jsem schopná určit, co se tam děje, proto jsem to vzdala.

„Bello, jsi připravená?“ ozval se po chvíli Jasperův hlas.

„Ne.“ Odpověděla jsem popravdě. Připravená jsem rozhodně nebyla. Byla jsem zmatená, byla jsem vyděšená, ale připravená určitě ne. Potom jsem si ale vzpomněla na to, co jsem si slíbila. Rychle jsem se vzchopila a dodala. „Musím se převléct.“

„Fajn, počkám tě v autě.“ Jeho starostlivý tón mě utvrdil v přesvědčení, že jsem ho určitě neoklamala. S tím, co dokázal to je vlastně nemožné. Naštěstí se tím nijak nezaobíral a za to jsem mu byla vděčná.

S Alicinou pomocí jsem se zdárně oblékla a nachystala k odchodu. Rozloučila jsem se s rodiči, kteří mi popřáli hodně štěstí a slíbili brzkou návštěvu. Mí rodiče už dávno nehráli svou pravou roli v naší rodině. Spíš mi připadalo, že teď patřím ke Cullenovic rodině. Nikomu to ale nevadilo. Máma nikdy nebyla moc mateřský typ a táta Cullenům natolik důvěřoval, že taky neměl žádné námitky. Jediný, kdo mu vadil byl v poslední době Edward. Nemohl mu odpustit, že mě opustil, zrovna teď. Bylo těžké ho přesvědčovat o opaku, protože mě to vždy stálo dost přemáhání. Proto jsem se těmto rozhovorům raději vyhýbala.

Alice mě doprovodila k autu, kde mě pevně sevřela ve své ledové náruči. Poprvé za dobu co ji znám mi to nebylo příjemné. Teplota její kůže mi totiž připomínala Edwarda a opět mě donutila přemýšlet nad tím, co se asi mohlo stát. Pevně jsem sevřela víčka, abych zabránila slzám vytéct na povrch, a skousla čelist a nutila sama sebe nevymanit se z jejího obětí, abych ji neranila. Nechtěla jsem ji takhle ublížit. Proto jsem trpělivě čekala až mě sama pustí.

Když jsem se konečně osvobodila z jejího sevření cítila jsem se hrozně. Bylo mi líto mých pocitů a nebýt toho, že mě vzpomínky na Edwarda nadále sžíraly, znovu bych ji objala a omluvila se ji. Jenže tohle nešlo. Proto jsem se na ni jen chabě usmála a velice opatrně nasedla do auta. Samozřejmě, že mi musela pomoct, což mě stálo další přemáhání, abych před její rukou neucukla.

Slyšela jsem, jak za mnou zabouchla dveře a chvíli na to Jasper nastartoval motor a mlčky vyjel. Připadala jsem si, jako by mě vezl k soudu, který má rozhodnout o mém budoucím životě. V podstatě to tak bylo. Ta operace je rozhodující.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 27. Co se děje?: