Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 26. Volnost

12.10.2009 (15:45) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1713×

Edward:

Dovlekl jsem ho do koupelny. Nebylo to nic lehkého, ani pro upíra. Dával jsem si neustálý pozor, abych mu neublížil, takže jsem nemohl použít velkou sílu. Neustále padal a smýkal sebou. Připadal jsem si, jako bych jednal s ročním děckem. Nakonec jsem ztratil trpělivost a vzal ho do náruče.

Opřel jsem ho o stěnu koupelny. Několikrát jsem ho musel zachytit a vrátit zpátky do původní polohy, než byl schopen stát sám. Pořádně jsem se ujistil, že stojí a udělal pár kroků k sprchovému koutu. Pustil jsem proud ledové vody a vrátil se zpátky k Dominikovi, který se mezitím sesunul k zemi. Protočil jsem oči a postavil ho zpátky na nohy. Dotáhl jsem ho ke sprše a strčil mu hlavu pod vodu.

„Aaaaaa!!!“ zařval, jakmile mu proud ledové vody začal stékat po hlavě.

Za normálních okolností by mě to nejspíš pobavilo, jenže teď mi to bylo naprosto ukradené. To, že Dominik řve nebo to, co tu s ním vlastně dělám, abych ho zbavil kocoviny, zaměstnávalo jen velmi malou část mé mysli. V podstatě mě to ani nezajímalo. Potřeboval jsem z něj akorát znovu udělat člověka a to bylo vše. Zbytek mojí mysli bloudil někde ve vzpomínkách.

Vím, že není moc rozumné vzpomínat. Rozhodně mi to nestojí ha tu bolest, kterou u toho cítím. Ježe její tvář za to stojí. Měl jsem ji přímo před očima. Její čokoládové oči s tou jiskrou bezstarostného života, rty, kroutící se do půvabného úsměvu, tváře, červené pod návalem rozpaků. V uších mi hrála ta nejkrásnější hudba na světě, melodie jejího zvonivého smíchu, pobavený a upřímný, jako smích toho nejroztomilejšího dítěte.

Dominikovo zalykání a kuckání mě donutilo vrátit se zpět do přítomnosti. Velice neochotně jsem opouštěl tu dokonalou tvář v mých vzpomínkách. Ale neměl jsem na vybranou, teda pokud jsem nechtěl Doma utopit. Nepochybně by si to zasloužil, za všechno to trápení, které Belle způsobil. Pořád jsem vůči němu cítil jakousi averzi, které jsem se nemohl zbavit. Jenže všechno tohle jsem musel přehlídnou, pokud jsem chtěl, aby se o Bellu postaral.

Jistě, vlastně jsem to ani nemusel dělat. Byla s ní má rodina a taky její rodiče a možná i pár přátel ze školy. Jenže ona potřebovala někoho, kdo ji rozumí, kdo ji dokáže pomoct a kdo ji je schopen zahrnout láskou. Tohle všechno bych pro ni nejraději udělal sám, kdybych mohl. Jenže já nemohl, takže nejvhodnější možná náhrada byl Dominik, nehledě na to jak velký idiot to byl.

Vytáhl jsem ho zpod tekoucí vody, aby se mohl nadechnout. Přestal sebou házet. Namísto toho začal zuřivě kašlat, snažíc se dostat vodu ven z plic. Nejspíš jsem to trošku přehnal. No co, mu to jen prospěje.

„Hej, co blázníš?! Chceš mě zabít?“ vypálil na mě chraplavým hlasem, když byl schopen mluvit.

Přešel jsem ty otázky bez povšimnutí. Nezajímaly mě. Namísto toho jsem si ho pořádně prohlídl a snažil se zjistit, jestli ještě potřebuje sprchu. Promočená košile se mu lepila na tělo stejně jako rifle a mokré vlasy mu zakrývaly celou tvář. Celý se třepal zimou. Vypadalo to ale, že už dokáže stát celkem rovně.

Popadl jsem ho za mokrou košili a jedním pohybem ji z něho sundal. To samé jsem udělal s kalhoty. Měl jsem pro něj nachystané čisté oblečení. Všiml jsem si, že by mu určitě neuškodila pořádná, očišťující koupel, ale tohle jsem odmítl udělat. Až se vyspí, bude toho schopný sám a do té doby to přežije.

Nějakým způsobem jsem ho navlekl do čistého oblečení a dovlekl ho do kuchyně. Už to šlo lépe. Studená sprcha posloužila dobře. Neměl jsem sice pocit, že by měl teď chuť na jídlo a stejně jsme tu nic neměli. Ani nevím, proč jsem zamířil přímo do kuchyně. Nejlepší by bylo ho prostě uložit do postele a nechat ho pořádně prospat. Byl to jen další důkaz, že začínám totálně bláznit.

Každopádně teď jsem stál opřený o kuchyňskou linku a sledoval Dominika sedícího za stolem, jak mu hlava padala na ramena. Znovu jsem zapochyboval o svém duševním zdraví. Je ze mě živý důkaz toho, co se stane z upíra, když udělá něco, co má. Nebo nemá? Nad tímhle už jsem nehodlal dál uvažovat. Už se to nedá vrátit zpátky.

Abych nějak zahnal nevítané myšlenky, vytáhl jsem z kredence sklenku a nalil do ni vodu. Potom jsem ji postavil před Dominika na stůl. V duchu jsem si říkal, jaké mám štěstí, že naše domy vždy zůstávají plně vybavené.

Dominik na sklenku s vodou upřel nevěřícný pohled, jako by zvažoval, zda je bezpečné se napít. O tomhle ve skutečnosti neuvažoval. Byl příliš mimo na to, aby mu došlo, co s ním dělám, dokonce si ani nedokázal vzpomenout, kdo jsem. V podstatě byla jeho mysl úplně prázdná. Co bych dal za to, kdybych byl schopný nemyslet. Po krátké chvilce váhání popadl sklenici a jedním dechem vyprázdnil celý její obsah. Velká část vody mu stekla po bradě na triko. Vůbec si toho nevšímal a mě to bylo jedno ještě víc.

Když odložil sklenici, odnesl jsem ho do postele. Bylo to to nejrozumnější rozhodnutí, které jsem během několika posledních hodin udělal. Uložil jsem ho do Rosaliiny postele. Byla to jediná postel v domě. Kdyby to věděla, nejspíš by zuřila, ale co.

Počkal jsem u něj, dokud neusnul. Netrvalo to ani minutu a pokojem se začal rozléhat zvuk jeho chrápání. Tím jsem dostal několik hodin volna. Volna, o které jsem ani za mák nestál. Znamenalo to totiž, že se mě zmocnily ty bolestné myšlenky. Na jednu stranu jsem chtěl vzpomínat, chtěl jsem vidět její tvář, vidět ty šťastné chvíle, které jsme spolu prožili. Ale na druhou stranu jsem tomu chtěl uniknout. Uniknout té bolesti, která přicházela společně se vzpomínkami. Bolesti z omylu, který se neměl nikdy stát.

Zaplašil jsem ty myšlenky a vydal se zadními dveřmi ven. Uvědomil jsem si totiž, že by nebylo na škodu jít si zalovit. Už si ani nepamatuji, kdy jsem byl naposledy na lovu. Začínal jsem být vážně žíznivý.

Vyběhl jsem zadními dveřmi směrem k lesu. Po pár metrech jsem začal pociťovat, jak ze mě postupně opadává ta tížívá bolest. Sice jen povrchně, ale mizela. Začínal jsem pociťovat svobodu a volnost. Takovou volnost, kterou jsem už hodně dlouhou dobu necítil. Sice to nebyla úplná volnost, ale aspoň něco. Konečně jsem se mohl zhluboka nadechnout a pročistit si hlavu. Veškeré starosti jsem nechal daleko za sebou. Poprvé za celou dobu jsem pocítil něco podobného štěstí.

V neskonalé volnosti jsem zaklonil hlavu dozadu a rozpřáhl ruce. Připadal jsem si, jako kdybych letěl. Letěl jsem pryč od všech starostí a hlavně od té nesnesitelné bolesti. Bez tíhy těchto pocitů jsem si vážně připadal volný, jako pták, který brázdí oblohu ničím nesvazován, volně a bez starostí, jen s primitivními zvířecími potřebami. Volně uhánějící kam se mu zachce, nedbaje na nic jiného, než na svou vlastní volnost.

Nezastavoval jsem, ani nezpomaloval. Uháněl jsem dál rychlostí blesku temným lesem a na nic nemyslel. Nijak jsem se nestaral o to, kam běžím nebo co jsem měl vlastně v plánu dělat. V tuto chvíli mě to nezajímalo. Nezajímalo mě to, dokud mě do nosu neuhodila lahodná vůně. Nepřemýšlel jsem, jen jsem automaticky změnil směr a mířil blíž k volání té neodolatelné vůně.

Čím víc jsem se přibližoval, tím se vůně stávala víc neodolatelnou a tím víc mě nutila, abych zrychloval. Nedalo se tomu zabránit. Tomu volání se nedalo vzdorovat. Cítil jsem, že už jsem dost blízko. Za chvíli budu u zdroje té lahodné vůně a uhasím jím požár v mém hrdle.

Vyběhl jsem ven z lesa na malý palouček a spatřil ji. Seděla u stříbrného jezírka s hlavou schovanou v dlaních. Byla smutná, měla zlomené srdce. Srdce, které mi poskytne ten nejsladší nápoj na světě. Naříkala nad svým chmurným osudem a svými slzami solila vodu v jezírku.

Zastavil jsem pár kroků od ní a tiše ji pozoroval. Nepřemýšlel jsem, jen jednal. Neměl jsem sílu, se sám sobě vzepřít a hlavně jsem se nedokázal vzepřít volání její krve. Na to jsem byl až příliš volný. Zodpovědnost jsem nechal za sebou společně se starostmi a bolestí. Teď jsem to už nebyl já. Mé tělo patřilo zvířeti, které prahlo po hrdle této nevinné oběti.

Pomalými a neslyšnými kroky jsem se začal přibližovat k té nebohé dívce. Všiml jsem si, že je celkem pěkná. Měla dlouhé, vlnité vlasy, černé jako havraní křídla. Pokožku měla bledou jako sníh a oči temné, jako dvě studny a rozšířené v údivu, když je upřela do mé tváře. Byla vyděšená a očarovaná. Nedokázala odtrhnou oči od mé tváře. Nedokázala křičet, ani utíkat, přestože si byla jistá, že by měla. Celou dobu na mě jen mlčky zírala.

Usmál jsem se na ni, když jsem stál jen pár centimetrů od ní. Položil jsem ji ruce na ramena. Lehce a pomalu. Z hrdla se ji vydral jeden osamocený vzlyk. Přitáhl jsem si ji blíže k sobě. Nekladla mi odpor. Neměla na to sílu. Prsty jsem přejížděl po jejím krku, po tvářích, celém obličeji. Zavřela oči a čekala. Odhrnul jsem ji husté vlasy z pravé strany krku. Vše jsem dělal jemně. Jednal jsem s ní, jako s porcelánovou panenkou. Opatrně jsem ji naklonil hlavu na bok a velice pomalu jsem přibližoval své rty k jejímu hrdlu.

Vůně její krve mě naprosto omamovala. Nejprve jsem ji vtiskl něžný polibek na místo, kde pulzovala její krční tepna. Opět vydala tichý, slabý vzlyk. Dále jsem neotálel. Vycenil jsem zuby a prokousl hebkou kůži na jejím krku.

Ve stejném okamžiku jsem začal sát její lahodnou, životodárnou krev. Její chuť předčila mé očekávání. Dostával jsem se do úplné agónie. Sál jsem nenasytně. Nedočkavě jsem polykal a chtěl čím dál tím víc. Její krev mě posilovala, hřála, zbystřovala mé smysly, naprosto mě ovládala. Rozlévala se mi celým tělem až do konečků prstů. Pořád jsem neměl dost. Sál jsem tak dlouho, dokud jsem z ní nevysál poslední kapičku.

V tu chvíli, kdy mi poslední kapička krve protekla krkem, jsem si uvědomil, co jsem provedl. Zděšeně jsem upustil bezvládné tělo té ubohé dívky, dívky, kterou jsem tak chladnokrevně zabil. Pomalu jsem couval pryč od té mrtvoly. Zhnuseně jsem pozoroval své ruce, na kterých jsem pořád cítil teplo její kůže. Co jsem to proboha udělal?

Příliš pozdě jsem si uvědomil, jak ohavný zločin jsem spáchal. Vždyť já jsem ji zabil kvůli její krvi. Zabil jsem ji, abych se mohl nasytit. Vždyť jsem přísahal, že to už nikdy neudělám. Tohle byla má temná minulost. Tohle se nemělo stát. Jak jsem mohl?

Neuvědomil jsem si, že od chvíle, kdy jsem začal pociťovat volnost, převzaly kontrolu nad mým tělem mé vrozené, zvířecí instinkty. Tímhle neuváženým jednáním, jsem připravil o život nevinnou dívku.

Zády jsem narazil do stromu. Otočil jsem se směrem k němu. Z hrdla se mi vydral nadlidský křik a vší silou jsem uhodil do stromu, až se zlomil vejpůl. Nijak to nepomáhalo. Přistoupil jsem k dalšímu stromu a opět ho zlomil. Další a další a další…

Nepočítal jsem, kolik stromů jsem už pokácel. Ovšem vůbec mi to nepomohlo. Nemohl jsem se zbavit toho pocitu vinny a znechucení. Byl jsem znechucený sám ze sebe. Z toho, co jsem udělal. Po celou tu dobu jsem nepřestával křičet. Nejspíš jsem doufal, že to takhle ze sebe dokážu dostat. Marné. Vše bylo marné.

Podlomila se mi kolena. Já jsem vážně zrůda. Nezasloužím si žít. Všem kolem sebe jen ubližuji. Všem, bez výjimky.  Cizím lidem, i těm, které miluji. Všem jen působím bolest. Jsem netvor, který si zaslouží smrt. Měl bych zemřít a zbavit tak svět jednoho démona.

Hlava mi klesla do trávy. Ruce jsem zabořil hluboko do hlíny. Přál jsem si umřít.

Jak jsem to jen mohl udělat?

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 26. Volnost: