Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 25. Prostě musím

06.10.2009 (19:30) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2060×

Bella:

„Jsi si tím jistá?“ zeptal se mě nejmíň po sté Carlisle.

„Jistěže jsem.“ Ujistila jsem ho unaveným hlasem. Kdy už o mě konečně přestane pochybovat? „Je to jediné možné řešení.“

„Jenže, co když to nevyjde? To to chceš podstupovat zbytečně?“

„Já věřím, že to vyjde. A pokud by se to náhodou nepovedlo, potom budu mít jako útěchu alespoň to, že jsem to zkusila.“

Hluboce si povzdechl. Byl to takový ten zvuk, který vám dával jasně najevo, že se vzdává proti své vůli.

„Nebuď tak přehnaně pesimistický.“ Snažila jsem se ho nějak utěšit, přestože útěchu bych potřebovala spíše já. Přestože jsem dokázala vést tyhle silácké řeči, jsem cítila, jak mnou skrz na skrz prostupuje panika.

Vážně dělám dobře? Má to vůbec cenu?

Jistěže má. Je to jediná cesta, jak dostat Edwarda zpátky domů. Nic víc nechci. Jen jeho. A pokud jediná možnost, jak dosáhnout tohoto cíle, je podstoupit jednu malou operaci, tak ji podstoupím.

Samozřejmě, že by se našly i jiné možnosti, jak ho najít. Mohla bych například požádat někoho, aby ho mojí osobou donutil se vrátit. Jenže já to chtěla udělat sama. Nedokázala bych jen tak bezmocně čekat doma, zatímco ostatní by bloudili bůhví kde, aby ho našli. Ne, chtěla jsem to udělat sama. Akorát poslepu by to šlo těžko. Takže jediné možné východisko, je ta pitomá operace.

Snažila jsem se zaplašit ten náhlý pocit strachu, než ho Carlisle vyčte z moji tváře. Potom bych ho asi těžko přesvědčovala, aby mi vyhověl.

„Já nejsem pesimistický, jenom mám obavy.“ Ohradil se.

„Já vím.“ Povzdechla jsem si. Najednou jsem nedokázala své obavy úplně skrýt. Chtěla jsem mít nějakou jistotu, že to nedělám zbytečně. „A nemohla by se Alice prostě podívat, jestli ta operace dopadne dobře, ať víme, jestli to má cenu?“ doufala jsem, že nepostřehl to zoufalství v mém hlase. Téměř vzápětí jsem litovala, že jsem nedržela jazyk za zuby. Naštěstí pro mě to nestihl okomentovat

„Zkoušela jsem to, ale nic jsem neviděla.“ Odpověděl mi zvonivý hlásek mé nejlepší kamarádky.

„Ahoj, Alice. Kde se tady bereš?“ slyšela jsem mluvit Carlislea.

„Přišla jsem vám pomoct. Budeme potřebovat nějaký dobrý termín, co možná nejdřív by to šlo.“ Začala okamžitě plánovat.

„Moment, moment.“ Zarazila jsem ji. „Dej mi nějaký čas na přípravu.“

„Bello, nemáme čas. Musíme jednat dokud víme, kde je. Řekla bych, že až dokončí svou práci, bude si dávat hodně dobrý pozor, abychom nezjistili, kde je.“ Drmolila.

„Co? O čem to mluvíš?“ snažila jsem si udělat v hlavě pořádek. Oni ví, kde je? Co dělá? Pochopila jsem to dobře?

„Výborně, Alice.“ Řekl Carlisle sarkasticky.

„Ups.“ Slyšela jsem zvonivý Alicin hlásek.

„Carlisle, co se děje?“ zeptala jsem se.

„Bello…“ váhal.

„Teď se tím nezabývej.“ Vpadla do toho Alice, snažíc se to nějak zamaskovat. „Máme teď jiné starosti. Tohle… tohle je jen taková blbost.“

„Alice.“ Napomenula jsem ji.

„Bello, vážně bude lepší, když to teď necháš plavat. Slibuji ti, že ti to pak všechno vysvětlím.“ Vložil se do toho Carlisle klidným hlasem.

Po krátkém uvažování jsem se nakonec podřídila. Bylo jasné, že mi to stejně neřeknou, i když jsem neviděla sebemenší důvod proč. Nemohli mi říct nic, co už bych nevěděla. O upírech jsem už věděla všechno a jestli to byla jen obava, aby mě zprávy o Edwardovi zbytečně nezraňovaly, tak to bylo naprosto zbytečné.

Samozřejmě, že mě to všechno nesmírně bolelo. Bolelo mě na něj myslet nebo vzpomínat. Nejraději bych se někde zavřela a nechala se sžírat tou bolestí, kterou jsem v sobě dusila. Jenže já nemohla. Sama se sebou jsem uzavřela dohodu, že musím být silná a trpělivá.

Silná proto, abych vydržela tu nesmírnou bolest. A trpělivá proto, abych přečkala tuhle operaci a následný sled událostí, dokud nebudu schopná se sama o sebe postarat a najít Edwarda.

Z předchozího rozhovoru mi svitla malá naděje, že to hledání třeba nebude tak těžké, jak jsem si myslela. Pokud ho totiž dokáže Alice vidět a dokáže zjistit, kde se právě nachází, mohla bych to zvládnout dostatečně rychle.

„Alice, počkej tu s Bellou, půjdu si promluvit s doktorem Pearsem o možném termínu operace.“ Řekl po chvíli Carlisle.

„Jistě.“ odpověděla mu Alice. „Bello, pozor.“ Ucítila jsem na sobě její ruce. Prvních pár vteřin jsem vůbec nechápala o čem to mluví. Došlo mi to právě ve chvíli, kdy se mi začala točit hlava a ztrácela jsem půdu pod nohama.

Cítila jsem, jak jsem na něco dosedla. Opřela jsem si hlavu a zhluboka dýchala. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si uvědomila, z čeho ta nevolnost byla. Panika přebrala kontrolu nad mým tělem. Začala jsem si v duchu nadávat, jaký jsem slaboch. Tohle se může stát vážně jenom mě.

„Bello, co se děje?“ slyšela jsem nad sebou Carlisleův starostlivý hlas.

Několikrát jsem polkla, než jsem promluvila. Měla jsem naprosto vyschlý krk. „Nic.“ Zašeptala jsem. Téměř vzápětí mě něco studeného chytilo za ruku a položilo mi něco do dlaně. Byl to plastový kelímek plný vody, soudě podle toho, že jsem si značnou část vody vylila na kalhoty. Opatrně jsem zdvihla kelímek ke rtům a jedním dechem ho vyprázdnila. „Nic.“ zopakovala jsem teď už jasnějším hlasem.

„Bello, právě ses nám tu zhroutila, tak neříkej, nic.“ Pokáral mě Carlisle.

„Vážně to nic nebylo.“ Oponovala jsem mu. Musela jsem to nějak zamaskovat. Už tak budu mít zase dost práce, aby mi uvěřil, že to skutečně chci. „Jenom… jenom chvilková nevolnost.“ Řekla jsem a přidala k tomu úsměv. Nejspíš jsem ho neobalamutila.

„Pojedeme domů. Nebyl to dobrý nápad.“

„Ne.“ Téměř jsem zakřičela. „Je to jediný dobrý nápad. A nesnaž se mě přesvědčovat o opaku, víš, že je to marné. Prostě to musíme udělat.“

„Nemusíš.“ Hádal se se mnou. „Nemusíš dělat nic. Nech to na nás.“

„Carlisle. Já prostě musím. Nechápeš to?“ zeptala jsem se ho s důrazem na každé slovo.

„Ale…“

„Nesnaž se. Už jsem se rozhodla.“

„Carlisle.“ Vložila se do toho Alice. „Je to její rozhodnutí a my ho musíme respektovat. Navíc si myslím, že to není zas to špatný plán. Copak ty nechceš, aby se Edward vrátil?“

Vděčně jsem se usmála. Netušila jsem sice, kde zrovna stojí, ale věděla jsem, že ví, že ten úsměv patří jí.

„Samozřejmě, že chci, aby se vrátil. Jenže tohle mi připadá zbytečné. Jsem schopen respektovat tu první část plánu. Operace není zas tak špatný nápad a je to jen pro Bellino dobro, ale s tou druhou částí… Edward by nebyl nadšený.“

„Edward tu teď není.“ Odpověděla mu na to Alice. „A až se vrátí tak bude pozdě na protesty.“

„A nemyslíš si, že je to vůči němu trochu nefér.“

„Spíš si myslím, že mu to patří.“ Oponovala mu Alice.

„Jak to můžeš říct? On se jenom snaží jednat správně.“ Bránil ho Carlisle.

„Tak až bude příště chtít udělat něco správného, mohl by se nejdřív zeptat, co je správné, než se zachová jako totální idiot. To je ale jedno. Každopádně tohle je Bellino rozhodnutí.“

„Alice, ty jsi se dočista pomátla? Jak můžeš někomu přát tenhle osud?“

„Zajímá tady někoho, co si o tom myslím já?“ vložila jsem se do toho dřív, než stihla Alice odpovědět. Už mi začínalo být nepříjemné, že se tu dohadují o mém rozhodnutí, jako bych tu ani nebyla. Nejspíš jim uniklo, že je dokážu slyšet, přestože je nevidím. „Myslím si, že je to moje věc a moje rozhodnutí a nikdo z vás a ani Edward mi v tom nemůže zabránit.“ Pokračovala jsem, aniž bych čekala až mi odpoví na mou předešlou otázku.

„Můžu odmítnout to udělat. Stejně by to byla hloupost.“

Zalapala jsem po dechu. To ne, to mi nesmí udělat.

„Carlisle.“ Zašeptala jsem zlomeným hlasem. „Tys mi to slíbil.“

Na chvíli zavládlo ticho. To napjetí ve vzduchu by se dalo krájet. Měla jsem pocit, že se jím udusím.

„Myslím, že bude lepší, když to necháme na někdy jindy. Já teď zajdu za doktorem Pearsem.“ Řekl a pak byl slyšet jen klapot jeho bot, jak od nás odcházel.

Značnou chvíli jsme byli zticha. Bylo mi líto, že jsem se musela s Carlislem hádat. Neznala jsem obětavějšího člověka – upíra – než je on. Měla jsem ho ráda jako vlastního otce a hádat se s ním mi působilo bolest. Jenže já musela dosáhnout svého. Je to jediná cesta, jak dostat Edwarda zpátky domů.

„Carlisle měl pravdu, že?“ zamumlala jsem po chvíli. „Edward se bude zlobit.“

„To nejspíš jo.“ Přitakala Alice po krátkém zaváhání.

„Jenže já nemám nevybranou.“ Přesvědčovala jsem spíš sebe než ji.

„Bello…“ začala.

„Ne.“ Utnula jsem ji. „Nechci o tom dál diskutovat.“ Řekla jsem rázně. Po chvíli jsem klidnějším tónem dodala. „Stejně jsi mi říkala, že není dobré, když toho člověk ví příliš mnoho, tak se mi aspoň nic nemůže stát.“

„Asi máš pravdu.“ Souhlasila Alice neochotně. „A ostatní to snad časem pochopí.“ Ucítila jsem na svém rameni její chladnou ruku.

Ano, snad to pochopí. Snad…

Neustále mi hlavou proudila samá pro a proti mého rozhodnutí. Bylo čím dál tím těžší zůstat u přesvědčení, že dělám správnou věc. Měla jsem strach a právě ten strach nejvíc mával mou vůlí. Jenže já to nesměla vzdát. Už není cesty zpět. Tedy alespoň mě to tak připadalo. Já jsem před sebou viděla pouze dvě možnosti. Buď to pomalá smrt v důsledku nesmírné bolesti. Nebo nesmrtelný život po boku mé celoživotní lásky. Myslím, že je úplně jasné, proč jsem se rozhodla pro tu druhou možnost. Chtěla bych potkat alespoň jednoho člověka, který by na mém místě nejednal stejně.

„Už jde.“ Informovala mě po nekonečně dlouhé době Alice.

„Carlisle?“ vypálila jsem nedočkavě, ačkoliv jsem netušila, zda už stihl dojít až k nám.

„Jsem zde.“ Ohlásil se. Přišlo mi to směšné, ale v mém případě to bylo nezbytné.

„Co říkal? Kdy mám nastoupit?“

„Bello,“ začal klidným hlasem. „operace bude možná v brzkém termínu. Možná je to až příliš brzy. Pokud budeš chtít, můžeme to o pár dnů odložit.“

„Ne.“ Vypálila jsem dřív, než jsem si to stihla pořádně promyslet. „Kdy to bude?“ Počítala jsem, že nebližší možný termín bude tak za týden, možná trochu později. Dostatek času na přípravu.

„Doktor Pears má právě málo pacientů. Máme štěstí… nebo smůlu, záleží na úhlu pohledu. Každopádně je to velmi brzy…“

„Carlisle.“ Utnula jsem ho. Uvažovala jsem, jestli mě chce schválně naštvat nebo si ze mě jenom dělá srandu. To mi prostě nemůže říct, kdy, co a jak? Musí kolem toho vést tyhle řeči? „Řekni mi ten termín.“

„Pozítří.“ Vydechl.

Zalapala jsem po dechu. Tak brzy? S tím jsem tedy nepočítala. Tohle je vážně až moc brzy. Příliš brzy na to, abych se stihla psychicky připravit. To není dobré…

„Půjdu to odložit.“ Prohlásil po chvíli.

Zavrtěla jsem hlavou, na nic víc jsem se nezmohla. Hlasivky mi vypověděly službu.

„Bello, je to brzy.“ Přesvědčoval mě.

„Já vím.“ V tomhle měl nepopíratelně pravdu a nebyl důvod se o tom s ním přít. Chtěla jsem trochu času, abych se mohla připravit, ale zároveň jsem to už chtěla mít za sebou. Navíc, čím dřív půjdu na operaci, tím dřív budu moci pokračovat ve zbylých částech mého plánu. Proto jsem nemohla jinak. Děsilo mě pomyšlení, že pozítří znovu nastoupím do nemocnice, ale neměla jsem na vybranou. Ne, pokud jsem chtěla zpátky Edwarda. Tady nebylo co řešit. Jednoznačně do toho musím jít. „Ale nemám na vybranou.“

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 25. Prostě musím: