Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 24. Pátrání

03.10.2009 (17:15) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1521×

Edward:

Ani nevím, kdy jsem se rozhodl, že budu dělat něco užitečného, namísto toho, abych se schoulil do klubíčka a sžíral se bolestí. Nejsem si ani jistý, co mě k tomu přimělo. Zda touha dokázat, že nejsem zas tak zbytečný nebo to byl jen útěk před nicotou, která mě po odchodu od Belly pronásledovala na každém kroku. Třeba jsem chtěl jen udělat nějakou poslední věc, kterou bych Belle udělal radost. Ať to bylo cokoliv, dovedlo mě to sem.

Rozhodl jsem se tohle pátrání začít od toho nejjednoduššího. Proto jsem začal v tom nejmenším městečku, které jsem v okolí Seattlu našel. A tak jsem se ocitl tady. Ve Forks.

Bylo to příjemné místečko, ze všech stran obklopeno lesy. Znal jsem to tu. Asi před padesáti lety jsme tu pobývali. Líbilo se mi tu. Bylo to tu tak příhodné, jak jen to může u upíra ve světě lidí být. Vlastně, je jedno místo, které mi je ještě milejší. Kdekoli, kde je Bella, ale to je teď jedno.

Procházel jsem nočními ulicemi. Téměř nic se tu za těch padesát let nezměnilo. Akorát domky byly trošku zmodernizované a většinu z nich obývali jiní lidé. Ale nejsem tu proto, abych porovnával změny zdejšího města. Tak se dostáváme k jádru mého plánu.

Rozhodl jsem se totiž, že se pokusím Belle nějak zpříjemnit život a sobě zkrátit dlouhou chvíli. Chci najít Dominika. Jsem si jistý, že když ho najdu a přiměji ho vrátit se k Belle, jí tak udělám radost – i když nemusí vědět, že jsem to byl já – a já budu mít pocit, že jsem byl alespoň k něčemu užitečný. Je to to jediné co pro ni můžu udělat. Bude potřebovat někoho, kdo se o ni postará a on je jediný, kdo se toho může ujmout. Nikdy jsem ho neměl příliš v lásce, ale věděl jsem, že jen s ním, může být Bella zase šťastná – i přesto, co ji udělal.

Bloudil jsem ulicemi už pár hodin a pořád nic. Pozorně jsem naslouchal do myslí každého člověka a hledal něco, co by mě přivedlo na stopu. Pořád nic. Vlastně jsem ani nedoufal, že ho najdu hned napoprvé. Zas tak bláhový nejsem. Jsem si jistý, že mi to dá nějakou práci.

Teď bylo ale úplně jedno, kolik to dá práce. Musel jsem na to jít nějak logicky. Nemůžu tu bloumat pořád dokola a jen prohledávat mysli kolemjdoucích. Zaprvé je to značně nudné a nepříjemné a zadruhé je to k ničemu. Tak co třeba vyzkoušet policii?

Páni, ty jsi chytrý, mluvil jsem sám se sebou. Výborně, už vážně začínám bláznit, jestli už blázen nejsem, což je docela dost možné. Jak si jinak vysvětlit moje počínání? Dokonce mi trvalo několik hodin, než jsem přišel na to, že by nebylo na škodu poptat se na policii. Jde to se mnou z kopce. Nu což, hlavní je, že ho nějak najdu.

Vydal jsem se tedy na policejní stanici.

Vešel jsem do rozvrzaných dveří staré policejní budovy. Tohle se teda nijak nezměnilo. Rozhlédl jsem se po poloprázdné místnosti. V tak malém městě a v tuhle noční dobu jsem taky nemohl nic jiného čekat. Byli tu dohromady tři strážníci plus jedna postarší úřednice. Všichni čtyři ke mně zvědavě zvedli zrak.

„Toho chlapa jsem už někde určitě viděl, určitě.“ Myslel si starší policista, který seděl s nohama na stole v rohu místnosti. Věnoval jsem mu jeden pohled. Znal jsem ho. Určitě tu před padesáti lety bydlel. Jenom jsem si ho nedokázal nikam zařadit, ale na tom teď vůbec nezáleželo. Měl jsem před sebou důležitější práci.

„Co si přejete?“ zeptala se mě zdvořile úřednice.

„Dobrý večer.“ Pozdravil jsem ji zdvořile a věnoval ji milý úsměv.

„Dobrý.“ Odpověděl místo ni asi třicetiletý muž. Když jsem si ho prohlédl, zjistil jsem, že je to šerif.

„Tak co vás sem přivádí?“ zeptal se mě tentokrát on.

„Někoho hledám.“ Řekl jsem.

„Koho?“

„Jmenuje se Dominik Yenkie.“

„Hmm.“ Zamručel šerif a uhladil si černý knír. „Tak toho neznám.“

„Já taky ne.“ ozval se z rohu ten starý policista.

„Jste si tím jisti?“ naléhal jsem. „Je to důležité. Je to asi osmnáctiletý kluk. Vysoký, docela svalnatý, opálený.“ Trochu jsem jim ho popsal. Snad ho aspoň viděli.

„Ne. Nikde jsem ho tu neviděl.“

Svěsila se mi ramena. Všechno nasvědčovalo tomu, že ho neviděli. Takže první možnost neuspěla. Škoda. No… alespoň mám ještě na pár dalších dnů o zábavu postaráno.

„No tak nic.“ Povzdechl jsem si. „Moc vám děkuji.“

„Nemáte zač.“ ujistila mě úřednice s úsměvem na rtech. Taky jsem se na ni usmál, z donucení.

Otočil jsem se k odchodu, když v tom se ze zadní místnosti – kde byly cely předběžného zadržení – ozval rámus. Zarazil jsem se v půli kroku a podíval se směrem, odkud ten kravál vycházel. Stejně tak se tím směrem podívali všichni přítomni.

„Tak vstávej, už jsi tu dost dlouho.“ Slyšel jsem nějaký mužský hlas. „Ještě aby se nám tu nastěhoval.“ Pomyslel si.

„Hmm.“ Dostalo se mu v odpověď. „Dej mi pokoj fízle.“ Tohle nahlas neřekl.

Pořádně jsem se zaměřil na jejich myšlenky. Chtěl jsem vědět, co se tam děje. Měl jsem pocit, že toho druhého znám. Byl mi nějaký povědomý, ale nedokázal jsem přesně určit, kdo to je.

„Polez.“ Díval jsem se skrz policajtovy myšlenky. Viděl jsem nevábně vypadajícího svalovce ležet na dřevěném lůžku cely. Nemohlo mu být víc než dvacet let.

Polda ho chytl za paži a s velkou námahou ho vytáhl na nohy. Svalovec se nebezpečně zakymácel. „Ochlasta.“ Stěžoval si strážník.

„No jo, no jo, vždyť už jdu.“ Mumlal ten opilý. Vážně jsem ho odněkud znal, ježe do tváře mu strážník neviděl, takže jsem to nemohl posoudit. Počkal jsem tedy, dokud ho neuvidím na vlastní oči.

Chvíli na to se do místnosti, kde jsme všichni stáli, přimotal. Policista stál za ním, kdyby ho bylo potřeba zachytit nebo pobídnout v kroku. Konečně jsem si ho mohl prohlédnout od hlavy k patě.

Byl stejně vysoký jako já. Svalnaté ramena měl svěšená a dlouhé mastné vlasy mu spadaly do obličeje. Byl celý otrhaný a špinavý. Košili a džíny měl na sobě nepochybně pár týdnů a vodu zřejmě neviděl stejně dlouho, soudě podle toho jak smrděl. Prostě typický pobuda, se kterým by jsem se neměl zdržovat. Přesto jsem měl pocit, že ho znám, že mu musím pomoct. Jeho hlas mi rozhodně známý byl stejně tak i vůně jeho krve, na rozdíl od jeho zevnějšku. Určitě jsem ho už někdy potkal.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se šerifa. Opilec se mezitím zhroutil na jednu židličku. Hlavu měl skloněnou, takže jsem mu neviděl do obličeje.

„Vlastně ani nevím.“ Odpověděl mi šerif. Nechápavě jsem se na něj podíval. „Nikdo tu neví, jak se jmenuje. Přišel sem zhruba před třemi měsíci. Vypadal jako slušný člověk, akorát byl neustále zamyšlený a tvářil se smutně. S nikým nemluvil, nikoho si nevšímal. Asi týden po jeho příchodu měl bouračku. Nic vážného, jemu se nic nestalo. Jenom jeho auto už teď odpočívá na vrakovišti. Od té doby ho nikdo neviděl jinak než opilého.“

Vyslechl jsem si jeho vyprávění. Nevím proč, ale ten člověk mě zajímal. „Kde bydlí?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Nikde.“ Odsekl šerif. „Pokud zrovna nespí tady v base, přespává ve svém autě. Na vrakovišti to nikomu nevadí. Jinak je celý den v hospodě a chlastá. Občas usne i na ulici s flaškou v ruce.“ Na chvíli se odmlčel a pořádně si opilce prohlédl. „V podstatě je úplně neškodný. Nikdy nikomu neublížil. Mám pocit, že ho potkalo něco nepěkného.“ Dodal soucitně.

„Hej ty.“ Zařval najednou opilec a zvedl hlavu. Konečně jsem mohl poznat, kdo to je. Celkem mě to zaskočilo. Byl to Dominik. Nevím, co jsem čekal, až ho najdu nebo v jakém stavu ho najdu, ale tohle jsem nečekal. Nenapadlo mě, že z toho drzého floutka zbude tahle alkohol sající troska. Vlastně ani nevím o ničem, co by ho k tomuhle dohnalo.

Najedno mi před očima přeběhl zvláštní obraz. Viděl jsem sám sebe v podobné stavu, v jakém teď byl Dom. Uvědomil jsem si, že je to celkem realistické. Bylo jasné, že kdybych byl člověk, nepochybně bych svůj žal topil v chlastu. Zalitoval jsem, že si nemůžu dopřát tohle lidské odreagování. Potřeboval jsem něco, co by mi pomohlo od bolesti. Jenže co může upír dělat? Nic mi nepomůže uniknout. Musím trpět…

„Hej, manekýne.“ Zařval opět Dom. „Já tě určitě odněkud znám.“ Prohlásil nahlas.

Než jsem stačil odpovědět vložil se do toho šerif. „Zavři klapačku. Chceš vzbudit celé město?“

„Pššš.“ Přiložil si prst na rty, pak se zarazil a se staženým čelem si opřel hlavu o zeď. „Moje hlava.“ Bědoval.

„Nemáš chlastat.“ Poučil ho šerif.

„Nechte si své rady a dejte mi radši něco k pití.“

Odsekl Dom. Téměř vzápětí mu jeden mladší strážník podával sklenku s vodou. Dominik se po ni zuřivě natáhl a zhluboka se napil. Voda mu ještě nestihla projít krkem, když ji vyplivl na podlahu.

„Fuj! Co to je?“ zašklebil se.

„Voda.“ Zasmál se šerif.

„To je hnus. Nic ostřejšího tu nemáte?“ zeptal se nepříliš zdvořile.

„Nemůžu sloužit.“ Odpověděl mu šerif neustále se smíchem. Nejspíš na to byli zvyklí. „A teď už padej.“

„Rozkaz pane.“ Zamumlal Dom a vrávoravě se postavil. Nejistě zamířil ke dveřím. Několikrát narazil do dveří, než se konečně trefil do otvoru, který vedl ven.

„Naschle.“ Rozloučil jsem se a rychle zamířil za ním.

Když už jsem měl takové štěstí a našel ho hned napoprvé budu ho ještě muset dostat z toho stavu. Myslím, že mi to dá dost práce, ale co bych pro Bellu neudělal.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 24. Pátrání: