Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 23. Dopis

28.09.2009 (13:45) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2202×

Bella:

Probudila jsem se se stejným zoufalstvím, s jakým jsem usnula. Ani jsem netušila, jak dlouho jsem spala. Nevěděla jsem, jestli je ještě den, nebo už noc. Byla jsem naprosto dezorientovaná. Jediné, co jsem věděla bylo, že ležím doma v posteli naprosto sama. Opuštěná a naprosto zoufalá. Prostě totálně na dně. Takhle jsem se necítila ani tenkrát, když mi řekli, že jsem oslepla ani když jsem zjistila, že Dominik zmizel. Všechno tohle bylo oproti tomu, co jsem cítila teď naprostá pohoda.

Za co mě život trestá? Co jsem komu udělala, že musím snášet jednu ránu za druhou? Teď už vážně nemá cenu žít. Proč taky, když mě opustila jediná osoba, která za to stála. Osoba? Vlastně… upír, ale to je jedno.

Pořád mi to znělo stejně neuvěřitelně, jako když jsem to slyšela poprvé, ale teď už jsem věděla, že to není jen hloupý žert. Ba naopak. Byla to až příliš krutá realita. I když… Opravdu se to stalo?

Na jeden kratičký okamžik jsem zadoufala, že se nic z toho nestalo. Doufala jsem, že to byla až příliš živá noční můra. Prostě zlý sen.

„Edwarde?“ hlesla jsem ochraptělým hlasem. Nedokázala jsem si pomoct. Ta špetka naděje ve mně přetrvávala a já to prostě musela zkusit. Jenže naděje zmizela stejně rychle, jako se objevila, když se neozýval. „Edwarde.“ Zašeptala jsem ještě jednou zlomeně. To bylo všechno na co jsem se zmohla. Na pláč už mi nezbývaly síly a stejně byl naprosto zbytečný. Slzy mi ho nevrátí.

„Bello?“ ozval se známý chlapecký hlas.

„Edwarde?“ odpověděla jsem s novou nadějí v hlase. Nedokázala jsem přesvědčit sama sebe, abych se uklidnila, i když jsem věděla, že to není on. Ten hlas k němu nepasoval. Byl příliš hrubý. Edwardův byl tak sametový, melodický… jako symfonie.

„To jsem já. Mike.“

Zklamání mnou projelo jak elektrický proud. Byl to jen Mike. Někde v hloubi duše jsem to věděla nebo alespoň tušila, přesto mě to zklamalo.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho sklesle.

„Promiň, že jsem tu bez ohlášení, ale Edward mě požádal, abych na tebe dohlídl. Víš, kdybys potřebovala s něčím pomoct. Prý…“

„Edward s tebou mluvil?“ přerušila jsem ho netrpělivě. Nic víc mě nezajímalo. Na ničem jiném nezáleželo.

„Jo.“ Přitakal. „Jak říkám, chtěl ať na tebe dohlídnu.“

„Nic víc?“ vyzvídala jsem.

„Ne.“

Sklesle jsem si povzdychla. Takže to bylo všechno co ho zajímalo? Jestli o mě bude postaráno? Klidně mě předal Mikovi do opatrovnictví, jako nějaké malé batole, které se o sebe nedokáže postarat. Vlastně, já jsem se o sebe nedokázala postarat, ale stejně mě to popudilo. Ani mi nezanechal nějaké vysvětlení proč vlastně odešel nebo kam šel. Nic.

„Vlastně...“ přerušil moje myšlenkové pochody Mike. Slyšela jsem kroky, blížící se ke mně. „…něco mi pro tebe dal.“

Srdeční rytmus mi vyběhl z normálu a rozběhl se rychlostí blesku. Tak přesně tohle by se nemělo dít. Neměla bych tohle cítit, při každé sebemenší zmínce o jeho náklonnosti ke mně. Nebo mu na vrub všeho budu muset připsat ještě můj srdeční infarkt.

Posadila jsem se na posteli a pořádně se zachumlala dekou, když mi došlo, že jsem ještě pořád jen ve spodním prádle. Jsem zvědavá, jak se sama oblíknu. Nepřipadalo v úvahu, aby mi s tímhle Mike pomáhal. Odjakživa jsem byla strašně stydlivá. Divím se sama sobě, že jsem po Edwardovi sama od sebe vyjela. Tohle se mi vůbec nepodobalo, ale bylo to silnější než já. A nejradši bych si za to nakopala. Kdybych to neudělala nic z toho by se nestalo. Byla bych teď šťastná a v Edwardově náruči…

„Vážně?“ otázala jsem se s neskrývaným zájmem v hlase. „Co?“

Cítila jsem jak se prohnula postel, když si na ni Mike sedl. „Dopis.“ Odpověděl.

Chytnul mě za ruku, kterou jsem měla položenou v klíně a položil mi do ní hladký papír. Pevně jsem ho sevřela v dlani, takže jsem ho nepochybně pokrčila, ale to mi bylo jedno. Držela jsem v ruce dopis. Dopis od něho. Dopis pro mě. Důkaz, že mu na mě záleží.

„Mám ti ho přečíst?“ nabídl mi Mike.

Zavrtěla jsem hlavou. „Teď ne.“ Hlesla jsem. Co záleželo na obsahu. Bylo mi jedno, co v něm je. Možná tam bylo vysvětlení, možná rozloučení či co já vím co ještě. Jenže mě to bylo vážně jedno. Hlavní bylo, že jsem ho držela v ruce. Hmatatelný důkaz jeho náklonnosti. Co v něm stojí se dozvím později. Navíc… možná by nebylo příliš moudré, aby to byl Mike, kdo mi ho přečte. Třeba tam napsal něco o… upírech.

„Dobře, jak chceš.“

„Díky.“ Zamumlala jsem.

„Není zač. Tak co mám teď udělat?“

„Já nevím.“ Jeho dotaz mě trošku zaskočil. Do této chvíle jsem nepřemýšlela o ničem jiném než o tom, co se stalo. Nevěděla jsem, co chci dělat… co bych měla dělat. „Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.

„Bude pět.“

„Ráno nebo večer?“

„Večer. Promiň, pořád mi to plně nedochází.“

„Neomlouvej se. To je v pořádku.“ Ujistila jsem ho.

Potřebovala jsem si s někým promluvit. S někým zasvěceným. Uvažovala jsem kde teď asi Edward je a jestli tam s ním je i jeho rodina. Doufala jsem, že ne. Potřebovala jsem je mít tady. Určitě je ještě spousta věcí, které nevím. Musím se to všechno dozvědět. Musím vědět co nejvíc, aby se mohl Edward vrátit. Nevím proč, ale byla jsem si jistá, že když budu znát celou pravdu, přijde. Je jen jeden způsob, jak zjistit, jestli jsou doma.

„Miku?“ zeptala jsem se ho.

„No?“

„Mohl bys mi prosím podat mobil?“

„Jistě. Moment.“ Cítila jsem, že se zvednul z postele a slyšela jsem kroky, jak chodil po pokoji. „Kde ho máš?“ zeptal se.

„Nevím.“ Přiznala jsem sklesle. Poslední dobou jsem ho vůbec nepoužívala. „Podívej se do kapsy u kalhot.“ Poradila jsem mu. Jinačí možnost mě nenapadala.

„Tady není.“ Ozval se.

Téměř v zápětí se ozvala známá melodie. Bylo to tlumené, sotva slyšitelné. Nejspíš mi ho Edward přibalil do cestovní tašky k ostatním věcem, když jsme odjížděli z nemocnice.

„Taška. Bude v tašce.“ Radila jsem mu spěšně. Melodie stále nepřestávala hrát. Ten, kdo mi volá musí mít velkou trpělivost.

„Už ho mám.“ Řekl Mike po chvíli.

„Kdo volá?“ ptala jsem se netrpělivě.

„Alice.“

„Prosím, přijmi to a pak mi ji dej.“ Pobízela jsem ho. Okamžik na to se pokojem rozhostilo ticho a Mike mi do ruky neobratně cpal mobil. Pevně jsem ho sevřela a spěšně přiložila k uchu. „Halo?“ řekla jsem netrpělivě.

„No konečně, to to ale trvalo.“ Ozvalo se na druhé straně.

„Alice.“ Vydechla jsem úlevně.

„Bello, je mi to tak líto. Je to pitomec.“

„Ne, Alice, on za to nemůže.“ Bránila jsem ho. „Alice, můžeš prosím přijet? Potřebuji si s tebou promluvit.“

„Jistě. Dej mi pět minut.“ Ujistila mě. „Stejně je to pitomec.“ Dodala než zavěsila. Poprvé jsem se zasmála.

Neodjeli. Zůstali tu. Měla jsem tu svoji nejlepší kamarádku. Nakonec mi v té nicotě zůstala nějaká kapička naděje. Dozvím se vše co potřebuji vědět. A pak ho můžu začít hledat. Najdu ho. A přinutím ho vrátit se. Jestli mu na mě alespoň trošku záleží, tak ho přiměji, aby se se mnou vrátil. Já ho potřebuji. Miluji ho a potřebuji ho. Je mi jedno kdo nebo co je. No a co, že je upír? Byli jsme spolu tři měsíce a celé tři měsíce se ke mně choval lépe, než kterýkoliv normální kluk. Já ho miluji takového jaký je a nedopustím, aby nám nějaká drobnost stála v cestě. Ovšem…

Co když už mě nechce? Co když už mě nemiluje? Pak bych ho nedokázala přinutit, aby se vrátil. Pak by pro mě bylo příliš jednoduché umřít. Pak by se všechny jistoty rozpadly v prach a já bych neměla nač žít.

Tyhle myšlenky jsem prozatím uklidila někam do kouta mé mysli. Prozatím musím věřit, že mu nejsem lhostejná. Musím věřit, že mě stále miluje, abych byla dostatečně silná. Dostatečně silná se z toho všeho dostat a najít ho. Já to dokážu. Musím.

Mike u mě byl ještě chvíli, dokud nepřijela Alice. Byla jsem ráda, že ji mám u sebe. I ona byla zřejmě ráda, soudě podle drtivého objetí ve kterém mě celkem dlouho věznila.

V první řadě mi Alice pomohla se umýt. Byla jsem ráda, že ji mám. Netušila jsem, jak bych to zvládala, kdyby tu nebyla. Těžko by mi pomáhal Mike a sama bych se spíš zabila, než umyla.

Po osvěžující koupeli jsem se oblékla do věcí na spaní, stejnak půjdu za chvíli znovu spát. Posadili jsme se s Alice na mojí postel. Chvíli bylo ticho. Nebylo zvykem, aby Alice nemluvila, proto mi to přišlo zvláštní. Měla jsem pocit, že čeká až začnu mluvit já.

„Alice.“ Řekla jsem po nekonečně dlouhé chvíli. Začínala jsem mít obavy, že se mi vytratila, ale ona tam byla.

„Ano?“

„Mohla bys mi prosím přečíst ten dopis?“ teď už jsem byla zvědavá, co v něm je. Navíc Alice mi ho přečíst mohla. Nemohl tam napsat nic, co by ona nevěděla. Začínala jsem hořet nedočkavou zvědavostí.

„Jistě.“ujistila mě. Nastala další chvíle ticha. Potom jsem zaslechla škubavý zvuk, jak rozlepovala obálku a vytahovala z ní dopis. Teď už jsem byla opravdu zvědavá.

„Drahá Bello,“ začala Alice číst. „je neodpustitelné, co jsem udělal a ani po tobě nežádám, abys mi odpustila. Sám dobře vím, jak hloupě a nezodpovědně jsem se zachoval a není nic, čím bych to mohl odčinit. Chci ti ale dát vysvětlení. To je to jediné, co ti ještě můžu dát. Předně se ti, ale chci omluvit, že jsem ti pravdu neřekl dřív. Měl jsem ti to říct hned, jak jsme spolu začali chodit. Vlastně jsem s tebou ani neměl chodit. Zbytečně jsem ohrožoval tvůj život a navěky si to nepřestanu vyčítat. Teď ale k jádru věci. Jak už víš, jsem upír. Ani nevíš, jak bych byl rád, kdyby to byl pouhý hloupý žert. Neexistuje nic odpornějšího, co mě od tebe může držet dál. Je to moje prokletí. Prokletí, za které přebírám zodpovědnost a držím ho dál od tebe. Nechci, aby se ti něco stalo, proto odcházím. Tak budu neužitečnější. Chci, abys věděla, že na mých citech k tobě se vůbec nic nemění. Miluji tě víc než svůj život a budu tě milovat po zbytek věčnosti. Ani nevíš, jak rád, bych teď byl s tebou a sevřel tě v náruči, políbil tvé rty. Ale nemůžu. Nemůžu právě proto, že tě tak moc miluji. Jen chci, abys byla šťastná a věřím, že budeš. Prosím zapomeň na mě a žij dál normální, šťastný život. Tvůj Edward.“

Dozněla poslední slova. Po tvářích mi stékaly slzy. Studené, tiché, o to víc bolestivé. Cítila jsem, že se propadám někde hluboko do nicoty. Někam pryč… pryč… pryč…

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 23. Dopis: