Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 22. Rozhodnutí

24.09.2009 (13:30) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2184×

Edward:

Pohled na její schoulené tělo mě drtil na kousíčky. Přesně tohohle jsem se obával. Kvůli tomu, jsem to neustále odkládal. Tušil jsem, že to takhle dopadne. Zabíjelo mě to. Mučilo. Ale nemohl jsem s tím nic dělat. Nemohl jsem být takový sobec. Měla právo to vědět a bylo správné, že to ví. Na prvním místě byla ona. Co znamenala moje bolest? Vždyť jsem upír. Jsem dost silný se s tím vypořádat. Tím jsem si nebyl tak docela jistý, ale nemohl jsem nadále ohrožovat její křehký lidský život.

Počkal jsem v rohu místnosti dokud neusne. Pozoroval jsem, jak se její tělo pomalu začínalo uklidňovat, jak přestávala plakat. Každá její slza byla pro mě další nesnesitelná rána. Pomalým odkapáváním odměřovala můj zbylý čas v její přítomnosti. Mohl jsem jen čekat až jí poslední slza uschne na tváři a mě tak podepíše rozsudek smrti.

Ano, smrti. Přesně tak jsem se teď cítil. Jako by mě za dveřmi tohohle pokoje, jediného ráje v tomhle pekelném světě, čekala popravčí četa. Nejspíš bych ji uvítal s otevřenou náručí. Co znamenal život, když jsem musel opustit jediný jeho smysl?

A já ji musel opustit. To jediné mi bylo stoprocentně jasné. Všechno ostatní splývalo do šedé, rozmazané šmouhy. Nic jiného tu nebylo. Jen tíha mého rozhodnutí. Bylo to bolestné rozhodnutí avšak nezbytné.

Moje sobecká část mi začala našeptávat, ať se neunáhluji. Ať jí dam čas se s tím smířit. Jenže já to nemohl udělat. Ne podruhé. Už jednou jsem nechal svou sobeckou část zvítězit nad tou rozumnou. Podruhé už stejnou chybu neudělám. Ne.

Tichými kroky jsem přešel místnost. Pohled jsem měl upřený na spanilou tvář anděla. Každý její detail jsem si ukládal do paměti, kde už navždy zůstane. Tohle bude to jediné, co mě bude držet při životě. Její tvář.

Přikryl jsem její skvostné tělo přikrývkou. Snažil jsem se ji při tom nedotknout. I sebemenší dotek její kůže by mohl zviklat mé rozhodnutí a to nemůžu dopustit. Musím být silný. Alespoň dokud nezmizím z tohohle města. Potom se můžu doslova schoulit do klubíčka a poddat se té spalující bolesti.

Pousmál jsem se nad ironií, která mě právě napadla. Dřív mě spalovala nehynoucí láska k ní – ne, že by pominula – jenže teď mě spalovala bolest z odloučení.

Dost, okřikl jsem se. Její život je důležitější než můj. Pro ní stojí za to trpět. Pro ní by stálo za to i zemřít. Pro ní bych udělal cokoliv, jen kdyby ji to zachránilo život. Cokoliv… Nezáleželo na tom, jak moc to ublíží mi. To bylo nepodstatné.

Zatřepal jsem hlavou, abych si protřídil myšlenky. Musel jsem jednat rychle. Každá další minuta strávená v její blízkosti mě ubíjela víc a víc.

Naposledy jsem se na ni podíval a pak odvrátil pohled. Přešel jsem místnost ke dveřím a neslyšně vyklouzl ven. Šel jsem prázdným domem do kuchyně. V jednom šuplíku v kredenci jsem našel blok a propisku. Začal jsem psát.

Slova, která propiska vyrývala na papír neměla daleko k poslední vůli. Taky jsem se tak cítil. Jako bych psal svou závěť a bál se tu nejcennější věc mého vlastnictví komukoliv svěřit. Jenže Bella nebyla mé vlastnictví. Nebyla moje. Nepatřila mi. Snažil jsem se zaplašit všechny myšlenky a soustředil se jen na psaní.

Popsaný list papíru jsem složil napůl a strčil do obálky, kterou jsem našel ve stejném šuplíku. Na vrchní stranu obálky jsem napsal Bellino jméno. Psací potřeby jsem vrátil zpět na jejich místo a vydal se ke dveřím.

Rychle jsem opustil tenhle dům, který pro mě bude provždy synonymem pro ráj. Ani jsem se neohlídl. Nedokázal jsem to. Neměl jsem na to sílu. Zamířil jsem rovnou přes ulici k sousednímu domu.

Modlil jsem se, aby byl Mike doma. On byl teď jediný, kdo se o ní mohl postarat. I když jsem ho nikdy neměl moc v lásce, neměl jsem na výběr. Vím, komu bych ji svěřil, kdyby tu ten dotyčný byl. Jenže tak jsem vážně nemohl nic jiného dělat.

Zaklepal jsem na domovní dveře pečlivě čistého bílého domu. Otevřela mi postarší paní. Mikova matka.

„Dobrý den, paní Newtnová.“ Pozdravil jsem zdvořile a pokusil se o přívětivý úsměv. V tomhle stavu to nebylo nic lehkého. Úsměv bylo to poslední co jsem chtěl na své tváři vykouzlit. Nejradši bych brečel, kdyby to bylo možné.

„Pane Bože.“ Problesklo jí hlavou, když mě spatřila. Dřív by mě to nejspíš pobavilo, jenže dnes mi to bylo úplně jedno.

„Prosím vás, je Mike doma? Musím s ním naléhavě mluvit.“

„J-jistě.“ Vykoktala. „Je vzadu v garáži.“ Ukázala rukou neurčitě někam za dům.

„Děkuji.“ Řekl jsem ještě než jsem stihl zmizet za zdmi domu.

Dveře do garáže, byly z druhé strany domu. Byly otevřené dokořán a ven se linula rytmická hudba. Nesnažil jsem se určit, co to hrálo. Bylo mi to jedno. Chtěl jsem tohle všechno už mít rychle za sebou. Po ničem jsem netoužil víc, než odsud vypadnout a poddat se své bolesti. Vlastně jo, po něčem jo. Po Bellině náruči, jejích dotycích, polibcích… Dost! Nesmím na to myslet. Prostě nesmím.

„Miku!“ křikl jsem do rozlehlé místnosti. Bylo mi jedno, jak moc je to nezdvořilé. Bylo mi jedno úplně všechno. Proč by mi taky na tom mělo záležet?

„No?“ Mike vylezl zpoza svého auta a mířil rovnou ke mně. „Edwarde, co ty tady?“ nesnažil se skrývat svoje překvapení z mé návštěvy.

Jeho otázku jsem přešel bez povšimnutí. Raději jsem rychle přešel k jádru věci. „Můžu tě prosím o něco požádat?“ řekl jsem jen tak mimochodem. Ani jsem nečekal až mi odpoví a pokračoval. „Mohl by ses prosím postarat o Bellu? Teď spí, ale až se vzbudí bude určitě potřebovat pomoct. Její rodiče jeli pryč. Prosím buď tak laskav.“

Každé moje slovo mi hloubilo v hrudi bezednou díru. On bude moci dělat to, co mě bude už navždy odepřeno. Jen to, že může být v její blízkosti je výhra, natož každý dotek, slovo, které s ním prohodí… Tohle už mi bude navždy odepřeno. Proč? Ne. Dost. Nesmím, prostě na to nesmím myslet. Copak je to tak těžké? Jo, je. Jenže nezbytné.

„Proč se o ni nepostaráš ty?“ Přerušil moje zmatené myšlenky.

„Já…no…“ váhal jsem. V tom spěchu jsem si nestihl vymyslet důvěryhodnou výmluvu. „Musím si teď něco naléhavého vyřídit.“ Řekl jsem nakonec. „Prosím, postaráš se o ni?“ Nic víc jsem slyšet nechtěl. Chtěl jsem jen vědět, jestli bude v pořádku, jestli o ni bude postaráno.

„J-jistě, že váháš.“

„Díky.“ Pokusil jsem se na něj usmát a otočil se k odchodu. V tom jsem se ale zarazil. Málem jsem zapomněl na tu nejdůležitější věc. Otočil jsem se zpátky k Mikovi. „Mohl bys jí ještě předat tohle?“ zeptal jsem se ho a podával mu ten dopis. Zmateně ho ode mě vzal.

„Jo.“ Přitakal.

„Ještě jednou díky.“ Znovu jsem se otočil a zmizel pryč.

Rychle jsem nastoupil do svého auta a uháněl pryč. Utíkal jsem z ráje rovnou do pekla. Vše, co jsem miloval, vše pro co stálo za to žít, jsem nechával za sebou. Vjížděl jsem do světa, který pro mě neměl smysl.

Cestou domů jsem se snažil co nejméně myslet na to, co právě dělám. Snažil jsem se nemyslet vůbec. Teď mě čekal ještě jeden problém, s kterým se budu muset vypořádat. Dohodnout se s rodinou co bude dál. Pravděpodobně už všichni věděli, co se stalo a bylo jen na nich, jak se rozhodnou. Já jsem musel zmizet z města, jestli půjdou se mnou, to mi bylo jedno. Nejraději bych se ještě teď otočil a zamířil rovnou pryč bez nich, ale to jsem nemohl Esme udělat. Musel jsem se alespoň rozloučit.

Zastavil jsem před domem. Vstoupil jsem do tichého prostoru. Ticho tu bylo pro všechny ostatní, ale ne pro mě. Na mě tady doslova řvaly myšlenky všech členů mé rodiny, shromážděných ve vstupní hale. Doléhala na mě tíha jejich myšlenek. Přes Rosaliiny nadávky až k Esmeinému soucitu. Netušil jsem co bylo horší. Ani jedno jsem nemohl snést, ale ani jedno jsem nedokázal ignorovat.

Ze všech stran na mě padalo moje rozhodnutí. Bylo to vidět v každé tváři. Ta bolest, zmatek, soucit. Přijít tu někdo nezasvěcený, nejspíš by si myslel, že někdo umřel. Vlastně by nebyl daleko od pravdy. Pro mě to bylo, jako by Bella umřela. Ne, takhle nesmím uvažovat. Ona žije a ještě dlouho bude. Povede dlouhý a šťastný život někde daleko ode mě, od stvůry, která ji ho jen ničí. To já zemřel. Zemřel jsem ve chvíli, kdy jsem opustil její pokoj. Jsem jen chodící mrtvola. To jsem ve skutečnosti už skoro devadesát let, ale teď to bylo skutečnější než kdy dřív.

„Edwarde, nedělej to.“ Pomyslela si Alice.

„Musím.“ Odbyl jsem ji nevrle. Tohle mi ještě scházelo. Přemlouvání. Sám jsem měl co dělat, abych si to nerozmyslel. Jestli mě budou přemlouvat, nevím, jestli nakonec nepodlehnu. Nesmím. Prostě ne.

„Edwarde…“ přistoupil ke mně Carlisle.

„Nesnaž se.“ Zarazil jsem ho. „Už jsem se rozhodl. Nechci po vás, abyste taky odešli. Půjdu sám. Bude to tak lepší.“

Esme tiše vzlykla. Nepotřebovala slzy, aby dostatečně vyjádřila svůj žal. Srdce mi to rvalo dostatečně už bez nich. Jako by nestačila ta bolest, kterou jsem už cítil, ona musela přibýt ještě další. Divil jsem se, že mě její tíha ještě nerozdrtila.

„Nechte ho.“ozval se z rohu místnosti Jasper. Podíval jsem se do jeho tváře, která byla věrným odrazem mé bolesti. Uvažoval jsem, jestli vypadám nějak podobně. Doteď jsem si neuvědomoval, že cítí to samé co já. Bylo mi ho líto. Nechtěl jsem, aby trpěl ještě někdo další.

„Promiň, Jazzi.“

„Ty za to nemůžeš.“ Pokusil se o úsměv. Šlo mu to asi stejně dobře, jako mě.

Ozval se další Esmein vzlyk. Přistoupil jsem k ni a objal ji. Pevně mě sevřela v náruči. Následoval další vzlyk. Ničilo mě to čím dál víc. Tohle už se nedalo snést. Musím co nejrychleji zmizet.

„Vrať se brzy.“ Pomyslela si.

„Pokusím se.“ Zašeptal jsem. Nechtěl jsem ji nic slibovat. Oba dva jsme věděli, že se hned tak domů nevrátím.

Odtáhl jsem se od ni a rozhlédl se po všech ostatních. Alice nevypadala o nic lépe než Jasper a Esme. Přemáhala se, aby se taky nerozvzlykala. Byl jsem ji za to vděčný. Další bolest na mou adresu bych už asi neunesl.

„Alice,“ promluvil jsem na ni. „ Postarej se prosím o Bellu. Bude lepší, když se o ni postaráš ty než Mike.

„Postarám.“ Hlesla a pak se zhroutila Jasperovi do náruče. Omluvně jsem se na ně podíval. Ani jeden mi nic nevyčítal, i když bych si to nepochybně zasloužil.

Zato Rose si naštvaně podupávala nohou a zlobně hleděla z okna. Tohle byla její obdoba smutku. Nechtěla dát navenek najevo svou bolest, proto se tvářila naštvaně.

„Nech mě být.“ Odehnala mě v myšlenkách dřív, než jsem stihl cokoliv udělat. Poslechl jsem ji. Nechtěl jsem ji ještě víc popudit nebo rozesmutnit.

Podíval jsem se na Emmetta. Bylo zvláštní vidět ho s vážnou tváří a o to víc bolestivé. Byl bych stokrát radši, kdyby vtipkoval, dělal blbosti, snažil se to nějak odlehčit. Jenže on byl nezvykle vážný.

Na Carlislea jsem se raději moc dlouho nedíval. U něj to bylo snad nejhorší. Tohle už bude podruhé, co ho opustím. Když jsem se k němu posledně vracel přísahal jsem si, že to už nikdy neudělám. A teď jsem tu přísahu porušoval. Ovšem tohle byla jiná situace. Tentokrát to nebylo je z rozmaru, ale z povinnosti. Z povinnosti zachránit jeden nevinný život.

„Sbohem.“ Zašeptal jsem a otočil se k odchodu.

„Na shledanou, synu.“ Odpověděl Carlisle.

Snažil jsem se ignorovat, co ta poslední slova se mnou dělala. Raději jsem přidal do kroku. Doslova jsem vyletěl ze dveří. Auta stojícího před domem jsem si nevšímal. Rozběhl jsem se do lesa.

Utíkal jsem, jak nejrychleji to šlo. Bylo to zvláštně uvolňující. Vítr, čechrající mi vlasy, mi značně pomáhal chvilku nemyslet. Nic mě v tu chvíli netížilo. Nezajímal jsem se, kam běžím, nebo co budu dělat. V tuto chvíli jsem nechal všechny starosti za hlavou. Nic mě netížilo. Nic. Dokud mě nedostihla dlouho potlačovaná bolest, která mě srazila na kolena.

V jednu chvíli jsem běžel s větrem o závod a byl volný, v druhé jsem klečel na zemi a popadal dech, přestože jsem vůbec nebyl zadýchaný. Z hrdla se mi vydral dlouhý bolestný výkřik. Ptáci poplašeně vylétli pryč z korun stromů a zanechávali mě tu samotného. Byl jsem tu jen já a bolest.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 22. Rozhodnutí: