Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 21. Pravda

23.09.2009 (18:15) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2014×

Bella:

Co se stalo? Kde je? Co jsem udělala špatně?

Miliony otázek se mi honily hlavou a ani na jednu jsem neznala odpověď. Ležela jsem na posteli a zrychleně dýchala. Ještě před chvíli jsem byla nejšťastnější osoba na světě a teď… jsem byla tak zmatená. Všechno šlo tak lehce, ani jsem si nepředstavovala, že by to mohlo být tak jednoduché… přirozené. Ale teď to bylo pryč. Proč?

Vždyť to vypadalo, že to taky chce. Neprotestoval, nic neříkal. Naopak. Lehce se nechal přesvědčit. Oplácel mi stejnou dávkou, co jsem mu dávala. Myslela jsem si, že je při nejmenším stejně šťastný jako já. Tak kde teď je? Proč to překazil?

„Edwarde?“ vydala jsem ze sebe po chvíli, stále zadýchaná. Musela jsem zjistit, jestli tu ještě vůbec je. Musí tu být. „Edwarde?“ ozvala jsem se znovu, když se neozýval. Do hlasu se mi vkrádala beznaděj. Nemohl odejít. Nemohl. Ne.

Začínala jsem být zoufala, když se pořád neozýval. Do očí se mi pomalu vkrádaly slzy. Zuřivě jsem mrkala, abych je zadržela. Nechtěla jsem brečet.

„Edwarde.“ Vzlykla jsem.

„Tady jsem.“ Ozval se jeho tichý, melodický hlásek. Nemohla jsem určit, kde je. Nejspíš byl někde dál ode mě. To bolelo.

„Edwarde, co…“ začala jsem, ale okamžitě přestala. Zoufalství mi nedovolovalo racionálně uvažovat. Nebyla jsem schopná dát dohromady souvislou větu, která by vystihla mé zmatené myšlenky. „Edwarde, proč…“ zkusila jsem to znovu. Bezúspěšně. „Co jsem udělala?“ vychrlila jsem nakonec první otázku, která mě trápila.

„Ty nic.“ Bolestný tón jeho hlasu mě polekal.

„Tak proč…co…já…já…“ opět jsem nebyla schopná promluvit. Hlas se mi otřásal vzlyky, které jsem se snažila potlačit. Nešlo to. Nešly zastavit.

„Bello.“ Zašeptal opět zlomeným hlasem. Netušila jsem, co ho může trápit. Jediný, kdo tu má právo být utrápený, jsem já. To já jsem byla odmítnutá osobou, která mi říkala, jak moc mě miluje. Začal se mě zmocňovat vztek.

„Ty mě nechceš?“ zeptala jsem se chladně.

„Promiň… nemůžu.“

To mi stačilo. Víc jsem slyšet nepotřebovala. Zlost ze mě vyprchala stejně rychle, jako přišla. Místo ní, mě zachvátila panika. Nahmatala jsem pod sebou přikrývku a přehodila ji přes sebe. Pečlivě jsem se do ni zachumlala, dokud jsem si nebyla jistá, že mi nečouhá ani kousíček kůže. Nechtěla jsem, aby mě viděl.

Odmítl mě. Nechtěl mě. Proč mi dával plané naděje, když všechno takhle zničil? Možná, že jednám unáhleně, třeba v tom je nějaký jiný důvod, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na to, že mě odmítl.

„Bello.“ Sundal mi přikrývku z hlavy. Neuvědomila jsem si, že se pomalu dusím. Hned se mi dýchalo lépe. Jenže to nic neměnilo. Pořád jsem se cítila poníženě a zoufale.

„Edwarde, řekni mi proč? Proč mě nechceš? Nelíbím se ti? Udělala jsem něco špatně?“ začala jsem ze sebe chrlit otázky.

„Tys neudělala vůbec nic.“ Pohladit mě po vlasech. „To já.“

Cože? Co to mele?

„Já tě nechápu.“ Zamumlala jsem zmateně.

„Tohle nemůžu dělat.“ Zamumlal. „Mohl bych ti ublížit.“

„Nebuď směšný.“ Zasmála jsem se suše.

„Já nežertuji.“

„Tak mi to teda vysvětli.“ Vypálila jsem na něj. „Jak bys mi asi mohl ublížit?“

Neozýval se. Ruka, která mi celou dobu spočívala na tváři zmizela. Cítila jsem, jak se prohnula postel a pak bylo hrobové ticho. Nic jsem neslyšela. Nic, kromě mého dechu a tlukotu srdce.

„Edwarde?“ doufala jsem, že neodešel. Co to s ním sakra je?

„Nikdy jsem to neměl dopustit. Měl jsem se od tebe držet dál. Neměl jsem dovolit, aby to zašlo takhle daleko. To se nemělo stát. Jsem tak pitomý. Vůbec mi nedošlo, co se mohlo stát.“ mumlal si spíš pro sebe.

Jeho slova mi nedávala smysl. Jak to myslí? Co se mohlo stát? Držet se ode mě dál? Ne. Ne. To není pravda. Prostě nemůže být. Vždyť on je moje všechno. Jen díky němu jsem tohle všechno zvládla. On mi dodává životní energii. To kvůli němu má ještě cenu žít. Tak co to tu vykládá za nesmysly?

Posadila jsem se a otočila se za jeho hlasem. Rukou jsem hmatala po vzduchu, snažíc se na něj narazit. Po nějaké době jsem ho konečně našla. Přisedla jsem si k němu blíž. Jeho hlas mi teď zněl přímo u ucha. Rukama jsem mu jezdila po těle.

„Edwarde.“ Šeptala jsem zoufale. „Co se děje? Co tím myslíš?“

Jeho ruce se omotaly kolem mě a přitiskl si mě víc k sobě. Pevně jsem ho objala.

„Bello.“ Zašeptal. Jeho tón hlasu mě polekal. Proč v něm bylo tolik bolesti? Co se sakra děje?

„Co se děje? O čem to mluvíš? Tak už mi to konečně řekni.“ Žadonila jsem. Měla jsem pocti, že za chvíli zešílím.

„Bello, je tady něco… co bych ti měl říct.“

„Tak povídej.“ Povzbudila jsem ho.

Dlouhou dobu bylo ticho. Trpělivě jsem čekala a nechala ho přemýšlet. Snažila jsem se potlačovat sovu zvědavost a nervozitu. Nepotřebovala jsem vidět, abych poznala že je nervózní a… vystrašný? Takhle jsem ho neznala. Nikdy se ničeho nebál, nic ho nedokázalo rozhodit.

„Neměl bych s tebou být, protože… protože já nejsem člověk.“ Řekl.

„Ale to já přece vím.“ Ujistila jsem ho a konejšivě pohladila.

„Cože?“

Zasmála jsem se jeho zmatenosti. „Ty jsi anděl.“ Vysvětlila jsem.

Povzdechl si. Znělo to bolestně. „Vůbec mi to neulehčuješ.“

„Začínáš mě děsit.“ Svěřila jsem se. Vážně jsem se bála. Co mi mohl říct tak strašného?

„Měla by ses bát.“

„Účel splněn. Teď mi to už konečně řekni.“

„Nejsem ani člověk a ani anděl. Já jsem…“ odmlčel se. Dech se mu zrychlil. Poznala jsem, že váhá. Mátl mě čím dál víc. „Upír.“ Vypadlo z něj.

Potřebovala jsem půl minuty na překonání šoku, pak jsem vybuchla v hlasitý smích. Celé tělo se mi otřásalo pod záchvatem neovladatelného smíchu. Cítila jsem, jak Edward ztuhl. Nebyla jsem schopná se uklidnit. To, co mi právě řekl, bylo naprosto absurdní. Prostě to byla pitomost. Jestli mě chtěl pobavit, tak se mu to povedlo, akorát nechápu, proč u toho dělal takové cavyky. Doufám, že si nemyslel, že mu na tohle skočím. To už bych mu spíš uvěřila, že je Ježíš Kristus.

„Edwarde…“ snažila jsem se mluvit mezi návaly smíchu. „To… to je… fakt… fakt… směšné.“

„Není to směšné.“ Odvětil chladně.

Tón jeho hlasu mě pomalu uklidnil. Něco mi na tom nesedělo. Jestli mě chtěl pobavit, tak se mu to povedlo. Už mohl přestat hrát to divadlo. Ono to vážně vypadalo, že to bere vážně. To je ale holý nesmysl. Prostě to není možné.

„Je to směšné.“ Ujišťovala jsem spíš sebe než jeho. „Protože jinak je to… prostě nemožné.“

„Kéž by to tak bylo.“ Zašeptal zlomeně.

Nevím proč, ale najednou mi jeho slova přišla příliš pravdivá. Jeho zdráhavost, tón hlasu, nejistota… Nechtěla jsem tomu věřit. Musela jsem se ujistit, že to není pravda.

„Edwarde, řekni, že žertuješ. Řekni, že si ze mě střílíš, že je to jen výmysl.“

„Bohužel není.“ Zašeptal. Najednou se rozpovídal. „Vzpomínáš si, jak ses vždycky divila mé barvě nebo teploty kůže? Tomu, že nejím nebo nepiji? Jak se mi mění barva očí?“

Přikývla jsem. Nebyla jsem schopná slova. Moc dobře jsem si pamatovala všechny tyhle věci. Vždycky mě udivovaly. Najednou jsem si vzpomněla, jak vždy posmutněl, když jsem se ho na něco z toho zeptala. Nikdy jsem nepochopila, proč se mi to bojí vysvětlit. Teď už mi to došlo, i když jsem tomu pořád nemohla uvěřit.

„Tohle všechno je naprosto typické pro jakéhokoliv upíra.“ Vysvětlil.

V mysli se mi vytvořil obrázek jeho rodiny. Všichni mrtvolně bledí, nadlidsky krásní. Všichni se zlatýma očima pomalu přecházejícíma do černé. Natolik si podobní, přesto každý rozdílný.

Měla jsem to před očima celou tu dobu. Celou tu dobu jsem s nimi trávila čas. Nemohla jsem pochopit, že mi to dřív nedošlo. Ale co mi mělo dojít? Vždyť jsem v nic takového nevěřila. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by někde po světě mohli běhat upíři. Ano, byli rozdílní, ale k ním to prostě patřilo. Připadalo mi to normální.

„Alice, Esme a ostatní… oni jsou taky…“ nedokázala jsem to slovo říct nahlas.

„Ano.“ Přitakal. „Všichni.“

Přikývla jsem. V mysli se mi vybavily všechny ty legendy a hororové filmy o upírech. Myslela jsem si, že upíři zabíjejí lidi, že pijí jejich krev. A já byla člověk. Tak proč jsem pořád naživu?

„Jako to že… jak… proč…“ nedokázala jsem vytvořit souvislou větu. Chtěla jsem se ho zeptat, proč mě nezabil, teda pokud si ze mě vážně nedělal srandu. Jenže ani já už to nebrala jako žert. Přišlo mi to až příliš reálné. „Nikdy jsi mi neublížil.“ Řekla jsem to první co mě napadlo ať už to znělo jakkoliv bláznivě.

„A nikdy bych to neudělal.“ Ujistil mě.

„Ale jestli jsi… to, co říkáš… neměl by ses živit lidskou krví?“ otřásla jsem se nad vlastními slovy.

„Měl.“ Řekl a mě se zatočila hlava. Cítila jsem, že mi z tváří mizí barva. Rychle pokračoval. „Jenže my se lidskou krví neživíme. Lovíme jen zvířata. Nechceme zabíjet.“

„Takže jste hodní.“ Konstatovala jsem hluše. Pořád to pro mě bylo příliš neuvěřitelné, ale ne nemožné. Spíš jsem tomu uvěřit nechtěla.

„Ano.“

„Ale pořád nebezpeční.“

„Ano.“ Zašeptal. „Právě proto jsem nikdy neměl dovolit, aby to zašlo takhle daleko. Měl jsem odejít, ale byl jsem příliš sobecký, abych to dokázal. Mohl jsem ti ublížit. Jak jsem si mohl myslet, že by to mohlo fungovat?“

Jeho slova na mě dorážela, jako údery palicí. Cítila jsem, že ho ztrácím. Ztrácela jsem své jediné slunce v téhle nekonečné tmě. Z očí mi začaly vytékat horké slzy.

„Promiň.“ Zašeptal a jeho rty se zlehka dotkly mého čela.

Ten dotek probral k životu utlačované vzlyky. Ucítila jsem, jak jeho tělo zmizelo a já padla na postel. Smotala jsem se do klubíčka a poddala se pláči.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Nakonec jsem usnula vyčerpáním. Poslední, na co jsem myslela byl Edward, strach a šok.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 21. Pravda: