Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 2. Priority

24.08.2009 (19:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2226×

Edward:

Ona si snad dělá srandu. Na tomhle už se nedá nic vylepšit. O co se snaží? To nikdy nepochopím. Dívka z minulého století a ujíždí na moderních tuningových autech. Ne, že mě by se to taky nelíbilo, ale ona je holka. Alice se chová rozumněji. Našla si koníček, který odpovídá jejímu postavení. Je pravda, že Aliciny nákupy jsou kapánek otravné, ale Rose upřímně nechápu.

„Rose, vzdej to.“ Řekl jsem snad už po sté otráveným hlasem.

„Neblázni, už to bude.“ Ozvala se zpod auta odpověď. „Ještě mi poděkuje.“ Pomyslela si.

„No, to určitě.“ Odvětil jsem podrážděně. „Já jsem byl spokojený s tím, jak to bylo. Tohle už je přehnané.“ Hodnotil jsem její zbytečné úpravy na mém Nissanu.

„Nepojedeš se mnou s obyčejným autem.“ Její myšlenky byly pobouřené.

„Proč raději neupravuješ auto svému mužíčkovi?“ snažil jsem se ji nějak dostat pryč zpod mého auta.

„Protože nepojede svým autem. Pojede se mnou.“ Jasně, to ji bylo podobné.

„Tak se věnuj Alicinu Porsheti.“ Nevzdával jsem se naděje.

„To není třeba, je dost silné a navíc stejnak nebude závodit.“

„Ale ty tvoje závody jsou až o víkendu.“ Namítl jsem.

„To je jedno.“ Namítla v duchu, ale nahlas nic neřekla. Už jsem to vzdal, stejně bych jí to nerozmluvil.

Potřeboval jsem se rozptýlit. Garáž jsem opustil dřív, než mě stihla zastavit a namířil si to k pianu. Začal jsem hrát první skladbu, která mě napadla, abych aspoň trochu zklidnil Rosaliino klení v mé hlavě. Za chvíli jsem to přestal vnímat úplně. Nechal jsem hudbu prostoupit celým svým tělem a na nic nemyslel. Přestal jsem vnímat čas a okolní svět. Zavřel jsem oči. Nepotřeboval jsem vidět co dělám, bylo to automatické. Plně jsem se poddal uklidňující melodii.

Prsty mi lehce klouzaly po klavíru z kterého se linula líbezná melodie. Nic mě v tu chvíli nezajímalo. Nic nedokázalo upoutat mou pozornost. Hudba pro mě byl požitek. Hudba mě uklidňovala, motivovala, zaměstnávala. Samozřejmě mě zajímaly i jinačí věci, jako například auta, ale ne takovou měrou jako hudba.

Nevědomky jsem přešel do další písničky. Po chvíli jsem zjistil, že je to má vlastní skladba. Najednou jsem vycítil vedle sebe něčí přítomnost. Ani jsem se nemusel dívat, abych věděl, že je to Esme. Tuhle skladbu milovala. Byla to Esmeina píseň, ne proto, že bych ji napsal pro ní, ale proto, jak moc se jí líbila.

„Nádhera.“ Pomyslela si. Pousmál jsem se a zahrál ji ještě jednou. Rád jsem dělal Esme radost. Byla jako má matka.

„Ježíši, Kriste, přestaň nebo mi praskne hlava.“ Ozvalo se mi v hlavě. Nahlas jsem se uchechtl. „Co se směješ. Víš jak mi to skučení leze na nervy?“ reptal mi dál Emmettův hlas v hlavě.

„Buď rád, že to neřeknu Esme.“ Řekl jsem.

„Zkus to a uvidíš.“ Objevil se na vrchu schodiště s výhružným výrazem ve tváři. Opět jsem se zasmál.

„Emmette!“ řekla přísně Esme. Nasadil andělsky nevinný úsměv a zmizel ve svém pokoji. „Jak malé děcko.“ Postěžovala si.

„Já to slyšel!“ ozvalo se z Emmettova pokoje. Oba jsme jen zakroutili hlavou a dál se věnovali pianu.

„Prosím, ještě jednou.“ Žadonila Esme, když jsem ji dohrál do konce.

„S radostí.“ Usmál jsem se na ni a začal hrát první tóny.

„Opovaž se!“ napomenul mě Emmettův rozzuřený hlas. Raději jsem přestal hrát, protože jeho další myšlenky mě znervózňovaly. Esme na mě upřela zmatený pohled.

„Myslím, že pro dnešek už toho bylo dost.“ Omluvně jsem se na ni usmál. Za žádnou cenu jsem nechtěl o svoje piano přijít, i když jsem pochyboval, že by se mu to povedlo. Nechtěl jsem ho zbytečně dráždit. Jen přikývla a odešla.

Chvíli jsem jen tak seděl a přemýšlel co budu dělat. Bylo jasné, že hraní mi už dneska neprojde. Mohl jsem se vrátit za Rose do garáže. To jsem rychle zavrhl. Neměl jsem na to náladu. Nakonec jsem se vydal do svého pokoje. Po cestě jsem se stavil u Carlislea v pracovně a popadl první knihu, která mi přišla pod ruku. Ani jsem se nedíval co jsem to vzal a zavřel se u sebe v pokoji. Potichu jsem pustil CD a začetl se do Shakespeara, jak jsem zjistil. Zkrocení zlé ženy jsem četl už několikrát, ale nevadilo mi to.

„Edwarde!“ Rosaliin hlas se nesl celým domem. Protočil jsem oči a vstal. Během půl vteřiny jsem stál před ní v hale.

„Co je?“ zeptal jsem se znuděným hlasem.

„Pojď.“ Chytla mě za rukáv a táhla mě směrem ke garáži. Nesnažil jsem se bránit. Chtěl jsem se vyhnout Alicinym nadávkám za zničenou košili.

V garáži mě postavila před moje auto. Až na pár drobností vypadalo úplně stejně jako před tím. Nebyly tam žádné přehnané nálepky, ani nijak barevně nastříkané, jako to Rosaliino. Byl jsem šokovaný, že zůstalo, v podstatě, v původním stavu. Původní Rosaliin záměr byl, udělat mi z něj hotovou omalovánku a toho jsem se bál. Ale dopadlo to dobře jak vidím.

„Neříkala jsi náhodou, že s obyčejným autem mě nebereš?“ škádlil jsem ji.

„Ono není obyčejné.“ Povzdychla si. Její myšlenky vyjadřovaly něco ve stylu „Ach ti chlapi“. „Úpravy jsou uvnitř, pod kapotou. Teď je z toho hotová raketa.“ Spokojeně poklepala na kapotu.

„Nejezdilo tak špatně.“ Připomněl jsem ji. Samozřejmě, že nemohlo jezdit pomalu. Pomalá jízda by mě nudila.

„Pane bože.“ Klela. „Nasedni si a projeď se. Musíš nějak ocenit mé schopnosti.“ Doslova mě dostrkala ke dveřím auta. Musel jsem ji zastavit, jinak by byla schopná mě i nacpat dovnitř.

Otevřel jsem dveře a nastoupil. Pořád to vypadalo stejně. Začínala se ve mně hromadit zvědavost. Nastartoval jsem a poslouchal tiché předení motoru. Trochu jsem ho vytůroval. Teď jsem rozpoznal změnu. Řev motoru byl děsivý. Už mi nepřipadalo tak obyčejné a stejné. Znělo to jako splašené stádo divokých koní. Najednou jsem doslova hořel touhou dupnout na plyn a jet co nejrychleji to půjde. Viděl jsem jak se Rose v obličeji rozlévá spokojený úsměv. Naposledy jsem vytůroval motor a pak pustil spojku. Tlak mě přišpendlil do sedadla. Vjel jsem na dálnici a užíval si ten skvostný pocit.

Bylo nepopsatelné, jak jsem se cítil. Ta spokojenost, vzrušení spojené s adrenalinem. Vážně budu muset Rose poděkovat, tohle jsem nečekal. Netušil jsem, jak skvělý to bude pocit až pojedu v tomhle žihadlu. Noha na pedálu mě svrběla. Měl jsem sto chutí ho víc sešlápnout a tím ještě zvýšit rychlost. Ovládl jsem se. Ne, že bych to neuřídil. Měl jsem výborné reflexy, takže z bouračky jsem neměl strach. Jen jsem nechtěl vyděsit ostatní řidiče kolem sebe. Dokázal jsem si živě představit nějakou starou paní, kterou vyděsí moje až příliš rychlá jízda. Nechtěl jsem tímto způsobem zavinit dopravní nehodu.

Uháněl jsem dál krajinou a užíval si požitek z rychlé jízdy. Teď mi i hudba připadala málo zajímavá. Divil jsem se jak se mi v momentě převrátily všechny priority.

Nakonec jsem se musel otočit. Nehodlal jsem jet až na druhou stranu Spojených států.

„Díky, Rose.“ Vděčně jsem ji objal, když jsem se vrátil z několikahodinové projížďky. Připadalo mi to zvláštní. My dva jsme měli v naší rodině nejvíc neshod. Chvíle jako tahle byly pro nás dva naprosto mimořádné, ale byl jsem ji ze srdce vděčný. Tohle mě opravdu potěšilo a jí to zjevně lichotilo.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 2. Priority: