Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 19. Konečně šťastná

21.09.2009 (16:30) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1679×

Bella:

Zrekapitulovala jsem si svůj život za poslední tři měsíce. Celkem mě udivilo, jak rapidně se změnil.

Začalo to tenkrát, když jsem zhruba před třemi měsíci poznala Edwarda. Od té chvíle stačilo pár dnů, aby se můj život změnil v sen. Dna měsíce jsem žila svůj přešťastný život, který mi připadal příliš krásný na to, aby byl skutečný. Jenže on byl a já měla vše co jsem si mohla přát.

Stačil jeden okamžik a vše se změnilo. Jeden okamžik a můj život se řítil do záhuby. Den a noc se mi spojily v jedno a můj nejlepší kamarád zmizel. Ještěže se mnou byl Edward, jinak bych to asi nezvládla.

Teď jsem začala posuzovat, co je pro mě horší. Zda ztráta zraku či přítele. Usoudila jsem, že to druhé je větší rána.

Já sama jsem se divila tomu, jak snadno jsem si na svou nekonečnou tmu dokázala zvyknout. Už mi to nepřišlo děsivé. Dokázala jsem s tím žít. Se ztrátou Dominika to bylo horší. Chyběl mi. Ačkoliv jsem se na něj pořád ještě trochu zlobila za to co udělal, stýskalo se mi po něm. To rozhodně nebylo něco, s čím by se dalo lehce žít. Slepota byla jednodušší.

Náhodou to bylo docela zajímavé vnímat svět více jinými smysly než je zrak. Divila jsem se, jak dobře najednou slyším, jak citlivá je moje kůže na sebemenší dotyk. Bylo tu hodně věcí, kterých jsem si dříve nevšimla.

Jediné, co mi na tom doopravdy hodně vadilo, byl fakt, že jsem se nemohla kochat pohledem na Edwarda. Chyběly mi jeho topazové oči, pokřivený úsměv. Samozřejmě mi taky vadilo, že nemůžu jezdit a závodit. Ovšem klidně bych vyměnila tisíce závodů za jediný pohled na Edwarda. Ale hlavní bylo, že tu byl se mnou a neustále mě zahrnoval láskou. Byla jsem mu za to vděčná.

Tolik k mému chaotickému životu. Musela jsem se pousmát, když jsem srovnávala, jaký byl můj život před rokem. Kdyby mi předtím někdo řekl, že za rok budu ležet v posteli obklopená tmou, vysmála bych se mu.

„Promiň, že jsem tě nechal tak dlouho samotnou.“

Vtrhl do pokoje Edward, soudě podle hlasitosti s jakou otevřel dveře. Věděla jsem, že to dělá jenom proto, abych věděla, že přišel, jinak by je otevřel daleko tišeji. Byl tak ohleduplný.

Ucítila jsem jeho rty na čele a po tváři se mi rozlil úsměv. Copak mohl člověk myslet na strasti, když měl vedle sebe anděla?

„Co říkal Carlisle?“ zeptala jsem se ho.

„Říkal, že ti to jen prospěje, ale musíš se pořádně obléct. Venku je zima.“

„Dobře.“ Souhlasila jsem a v duchu přemýšlela, jak se zvládnu obléct. Ještě jsem neměla praxi. I když jsem si na to zvykla, pořád jsem nedokázala sama něco udělat.

„Zavolám Alici, aby ti pomohla.“ Řekl. To bylo vážně tak poznat nad čím přemýšlím? To je jedno. Byl na mě hodný.

„Díky.“ Řekla jsem a posadila se na posteli.

„Počkám venku.“ Řekl ještě a pak bylo chvíli ticho. Seděla jsem tiše a poslouchala. Čekala jsem na jakýkoliv zvuk, který by mě upozornil na příchod Alice.

Věděla jsem, že udělá stejný hluk, jako předtím Edward, abych věděla, že je tu. Všichni to tak dělali. Bylo to směšné, ale byla jsem jim za to vděčná.

„Jsem tady.“ Téměř zařvala Alice, až jsem se začala smát. „Co je tu směšného?“ zeptala se naoko káravým tónem.

„Ty.“ Dál jsem se smála. „Vážně nemusíš dělat takový rachot. Já jsem slepá a ne hluchá.“ Pořád jsem se smála. Divila jsem se sama sobě, jak lehkovážně dokážu vtipkovat na účet své nevidomosti. Ale co, slz už jsem vyronila dost, teď je na řadě smích.

„Jsem ráda, že se ti vrátila dobrá nálada.“ Řekla Alice pobaveně. Jen jsem pokrčila rameny a dál to nekomentovala. Rychle jsem zaplašila smutné myšlenky na Dominika, aby neprozradily, že vše ještě v pořádku není.

„Neměla bych se náhodou oblékat?“ zeptala jsem se po dlouhé době ticha.

„Jistě, jistě.“ Ozvala se Alice. „Jen ti hledám něco přiléhavého…totiž, pohodlného.“

„Cože? Přiléhavého?“ zděsila jsem se. „Nezneužívej toho, že nevidím. Zabít tě dokážu i poslepu.“ Vyhrožovala jsem ji.

Nesnášela jsem, když si ze mě dělala panenku a navlékala mě do různých výstředností. Ona vždycky tvrdila, že mi náramně sluší, ale já byla jiného názoru. Jak mi může slušet něco v čem si připadám jak prase v županu?

„Bello, nevyváděj.“ Řekla a já slyšela jak těsně vedle mě něco dopadlo.

Rukou jsem nahmatala hromádku oblečení. Začala jsem ji opatrně zkoumat a snažila jsem se určit, co to může být. První jsem v ruce sevřela ryflovinu. To byl dobrý začátek, ale pak jsem narazila na něco jemného, co mi klouzalo mezi prsty. Bylo to hladké a chladné. Satén?

Hlasitě jsem zasténala. To nebylo dobré. Co já vím, tak saténové věci většinou bývaly dost odvážné a to nebylo nic pro mě. Já byla nejspokojenější v klasickém bavlněném tričku. Tohle se ke mně nehodilo. A vůbec…

Marně jsem si lámala hlavu a snažila se vzpomenout si, jestli jsem měla něco saténového. Měla. Jednu noční košilku, kterou mi kdysi koupila máma a kterou jsem ještě neměla na sobě. Ale pochybovala jsem, že by mě Alice navlíkala do noční košilky.

„Tohle si na sebe v životě nevezmu.“ Řekla jsem a založila si umanutě ruce na prsou.

„Vždyť ani nevíš, co to je.“

„To je jedno. Už jenom ta látka se mi nelíbí.“ Nedala jsem se. „Navíc…kde jsem k něčemu takovému přišla?“

„To jsem ti koupila.“ Vysvětlila mi to Alice, jako by nic. „A ještě pár drobností.“

„Alice…“ zasténala jsem.

„Neodmlouvej.“ Zarazila mě a vzápětí jsem na sobě ucítila její ruce. Začala mě svlékat.

„To zvládnu sama.“ Zarazila jsem ji rozpačitě. Do tváří se mi valila krev. Sklopila jsem hlavu, aby si toho nevšimla a pokračovala tam, kde jsem ji zastavila. „Ty se jen postarej o to, abych neměla něco naruby.“

Konečně jsem se s její pomocí zdárně oblékla. Po dlouhém dohadování jsem rezignovala a nechala se navléknout do toho saténového kusu, z kterého se vyklubala nějaká halenka. Malým zadostiučiněním bylo, že jsem musela mít teplou mikinu.

„Jak jste na tom?“ slyšela jsem vstoupit Edwarda. „Sluší ti to.“ Jeho ruce se mi omotaly kolem pasu a já se spokojeně usmála.

„Díky.“ Řekla jsem. Políbil mě do vlasů.

„Děkuji, Alice.“ Řekl.

„Není zač.“ odpověděla a po chvíli bylo slyšet, jak zavřela dveře.

„Půjdeme?“ zeptala jsem se.

„Jistě.“ Zašeptal mi do ucha. Udělal jsem první krok, ale dříve než jsem stihla udělat další mi zmizela půda pod nohama. Polekaně jsem vypískla, když jsem se ocitla v jeho náruči. Smál se mi do ucha a já se ho chytla kolem krku. Jednou rukou jsem ho přitom praštila.

„Promiň.“ Omlouvala jsem se mu. Opět se jen zasmál a dal se do pohybu. „Já mám nohy, můžu jí sama.“ Nechtěla jsem, aby se se mnou zbytečně tahal.

„Nesmysl. Ty teď sama nemůžeš vůbec nic.“

Nekomentovala jsem to.

Přesně jsem poznala, když jsem překročili práh východu. Už jsem se v té mikině začínala pomalu potit, když se mi do tváří opřel studený vítr. Bylo to osvěžující. Po dvou týdnech strávených v dusném pokoji, byl čerstvý vzduch víc než příjemný.

Ještě chvíli mě někam nesl a pak mě na něco posadil. Bylo to tvrdé a studené. Pod rukama jsem ucítila kámen. Ucítila jsem, že se Edward posadil vedle mě a opřel si mě o hruď. Spokojeně jsem se mu uvelebila v náruči a vychutnávala si jeho přítomnost.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se.

„V parku za nemocnicí.“

„Popiš mi jak to tu vypadá.“ Chtěla jsem si udělat nějaký obrázek místa, kde jsem se po dlouhé době cítila šťastná. Tedy, téměř šťastná. Pořád mi hlavou vrtal Dom, ale bylo těžké se na něj soustředit, když byl nablízku Edward.

„Sedíme na kamenné lavičce. Ze všech stran nás obklopují jehličnaté stromy a vytvářejí ochranu před ostatními. Dopřávají nám soukromí. Dále je tu také kašna a pár soch. Vypadá to tu jako v zámeckém parku. Trochu strašidelné, přesto přitažlivé.“

Z jeho vypravování bylo jasné, že to tu musí být krásné. Trochu mě mrzelo, že si to nemůžu prohlédnout. Vidět ty zvětralé sochy, vysoké stromy, kašnu. Pořád tu ale bylo něco, co mě mrzelo víc. Fakt, že si nemůžu prohlédnout jeho. Jeho tvář mi chyběla.

Otočila jsem se mu v náruči směrem k němu. Rukou jsem mu začala jezdit po hrudníku směrem nahoru, přes krk až k obličeji. Začala jsem zkoumat jeho tvář. Prsty jsem mu přejížděla přes rty, nos, oči, tváře, čelo. Každičký díl jeho tváře, který se mi rýsoval pod prsty jsem porovnávala s tím, co jsem si pamatovala.

„Chybíš mi.“ Zašeptala jsem.

Vzal mou ruku do své. „Vždyť jsem s tebou.“ Řekl zmateně a políbil mě do dlaně.

„Tvoje tvář.“ Upřesnila jsem. „Chtěla bych ji znovu vidět.“

„Uvidíš.“ Ujistil mě.

Usmála jsem se. Chtěla jsem tomu věřit. Musela jsem tomu věřit, jinak bych znovu upadla do deprese a to jsem nechtěla.

Položil si mou ruku za krk. Druhá ruka ji automaticky následovala. Doufala jsem, že ho tentokrát nepraštím a povedlo se. Pod bradou jsem ucítila jeho prst. Otočil mi hlavu jiným směrem než jsem ji měla. Nejspíš tváří k němu a za chvíli jsem ucítila jeho ledové rty na mých.

Po dlouhé době jsem ho měla tak blízko u sebe. Neuvědomila jsem si, jak mi jeho blízkost chyběla. Přimkla jsem se k němu pevněji, rozhodnutá ho už nikdy nepustit. Cítila jsem se stejně, jako tenkrát, když jsme se líbali poprvé. Konečně jsem byla šťastná.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 19. Konečně šťastná: