Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 18. Dom

20.09.2009 (16:15) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2111×

Edward:

Ležela na nemocničním lůžku, oči nepřítomně upřené před sebe. Ten nepřítomný pohled mě děsil. Postrádal jsem v jejích očích ty veselé jiskřičky, které v nich plály, ale i tak byly neodolatelně krásné. Připadaly mi teď trochu hlubší. Stále jsem se v nich ztrácel. Ne, však tak jako předtím. Bylo to jiné, byl jsem v tom sám. Už mi nemohla ten pohled opětovat.

Pořád jsem ji ale miloval. Nebylo nic, co by zpřetrhalo pouta, která mě k ní pojila. Nebylo možné mě od ni odtrhnout. Miloval jsem ji čím dál víc a ona mě teď potřebovala víc, než kdy dřív.

Jak mě mučil pohled na její utrpení. Chtěl jsem zaujmout její místo. Klidně bych vyměnil světlo za tmu, kdyby ji to pomohlo. Stokrát radši bych neviděl nic, než vidět jí, jak nepřítomně hledí nikam.

„Neruším?“ ozvalo se mi v hlavě. Přesunul jsem svůj zrak z Belly na dveře právě, když do nich vstoupila Alice. Jen jsem zavrtěl hlavou a vrátil se zpátky k Belle.

„Kdo je to?“ zeptala se nepřítomně.

„Alice.“ Odpověděl jsem ji.

„Ahoj, Bello.“ Pozdravila ji Alice.

„Ahoj.“ Odpověděla o poznání radostnějším tónem.

„Tak ráda tě vidím.“ Vypískla Alice a vrhla se Belle kolem krku.

Bellin obličej se zkřivil bolestí a po tváři ji stekla jedna osamocená slza. Bodlo mě u srdce, když jsem to viděl.

„Alice.“ Napomenul jsem ji. Okamžitě se od ní odtáhla, když si uvědomila tu chybu.

„Bello, promiň.“ Omlouvala se ji. „To ode mě bylo ošklivé.“

„To je v pořádku, Alice. Budu si muset zvykat.“ Usmála se, ale smutek ji z tváře nezmizel.

Měl jsem pocit, že Alici roztrhám na kousky. Mohla si dávat lepší pozor na jazyk. Každá bolest, která se Belle objevila ve tváři, mě bolela tisíckrát víc. Nesnesl jsem pomyšlení, že ji něco ubližuje nebo trápí.

„Je tu někdo, kdo by s tebou chtěl mluvit.“ Ozvala se po chvíli opět Alice.

„Kdo?“ zpozorněla Bella.

Místo odpovědi šla Alice s úsměvem ke dveřím. Nakoukla na chodbu a vzápětí se ve dveřích objevili Bellini rodiče.

Charlie měl hlavu svěšenou žalem a Renée oteklé oči od neustálého pláče. Bylo mi jich obou hrozně líto. Jenže lítost nic nespraví. K čemu je nám lítost, když nedokáže Belle vrátit zrak. Mohli jsme se jen modlit, aby se stal zázrak.

„Dceruško.“ Vydechl Charlie.

„Tati.“ Odpověděla mu Bella a po tváři ji začaly stékat slzy.

Vztáhla ruku a začala pátrat ve vzduchu, jako předtím pátrala po mě. Charlie ji láskyplně objal. Bella začala vzlykat.

„Kde je máma?“ zeptala se.

„Tady jsem.“ Špitla plačící Renée a přidala se k jejich objetí.

Byl na ně krásně bolestný pohled. Připadalo mi to jako scéna z nějakého filmu. Rodina se po dlouhé době opět shledala a teď se mačkají v náručích. Musel jsem se usmívat, když jsem se na ně díval. Belle se po dlouhé době na tváři opět rozlil šťastný úsměv. Nebyl to ten dokonalý úsměv neskonalé radosti, ale dělala pokroky. Poprvé za tu dobu jsem začal doufat, že se s tím snad vypořádá.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Charlie opatrně, když se odtáhl. Renée stále odmítala svou dceru pustit.

„Lépe.“ Usmála se a já ji to kupodivu věřil. „Už si na to začínám zvykat.“

„Ach, Bello.“ Povzdychla si Renée.

„Bello, my ti pomůžeme. Můžeš s námi počítat.“ Řekl Charlie.

„I s námi.“ Ozvala se Alice. Tím samozřejmě mluvila za nás za všechny.

„Se mnou hlavně.“ Přistoupil jsem k ni a vzal ji za ruku.

„Děkuji.“ Zašeptala a tváře ji opět smáčely slzy.

„Neplač.“ Pohladil jsem ji po tváři.

Po hmatu dostala své ruce za můj krk a pevně mě sevřela. Její slzy mi smáčely košili, ale bylo mi to jedno. Bylo příjemné ji opět držet v náručí. Tolik mi chyběla, i když byla jen kousek ode mě.

„To je…jen…dojetím.“ Vzlykala mi na rameni.

Zasmál jsem se a odtáhl se od ní. Položil jsem ji zpátky na postel a setřel ji slzy z tváří.

„Můžete mi zavolat Doma?“ zaprosila po chvíli. „Je tady?“

Projelo mnou zděšení. Přeletěl jsem pohledem po všech přítomných. Ve všech tvářích se zračilo stejné zděšení a zmatenost. Všechny jsem pohledem prosil o pomoc. Nevěděl jsem, jak ji to říct. Nechtěl jsem ji to říkat. Nechtěl jsem ji zasadit další ránu, když se z jedné právě začala vzpamatovávat.

„Musíš to říct.“ Poslala mi Alice myšlenku.

Hodil jsem po ní sarkastický pohled typu „Díky za pomoc“ a otočil se zpátky k Belle. Oči měla upřené mým směrem. Netušil jsem, jestli ví, že se na mě dívá. Nejspíš ne, ale bylo mi to jedno. Její oči, ačkoliv byly nepřítomné a vzdálené, mě vtahovaly do hlubin.

Odtrhl jsem od ní oči a podíval se na její rodiče. Renée zavrtěla hlavou, na znamení, že by to neměla vědět, ale Charlie byl jiného názoru. Stejného jako Alice. Ale nikdo z nich nic neříkal. Nechávali to na mě. Musel jsem se rozhodnout.

„Proč nikdo nic neříká?“ protrhla to nekonečné ticho Bella.

Opět jsem se na ni podíval. Bolelo mě jen pomyšlení na to, že bych ji měl znovu ublížit, ale měla by to vědět. Stejně se to jednou dozví. Nemůžeme to před ní do smrti ututlávat.

„Co se děje?“ do hlasu se ji vkrádala bolest a zmatenost. „Kde je Dom?“

„Víš…“ začal jsem, ale netušil jsem jak mám pokračovat.

Chtěl jsem to říct co možná nejšetrněji, ale nevěděl jsem jak. Znovu jsem hledal podporu u ostatních. Alice i Charlie kývli hlavami. Byl to signál, že dělám dobře, i když já si tím nebyl stoprocentně jistý.

„Edwarde. Řekni mi to.“ Zaprosila Bella.

„Zmizel.“ To bylo vše co jsem ze sebe dokázal dostat. Sledoval jsem její obličej. Sledoval jsem jak jí projel šok a hlasitě zalapala po dechu.

„Co to povídáš? Jak zmizel?“

„Ten večer, když…když se ti stala ta…nehoda…někam odjel. Od té doby ho nikdo neviděl. Nikdo neví kde je.“ Vysvětlil jsem ji to. „Prostě zmizel.“

Zuřivě kroutila hlavou.

„To nemůže být pravda. Řekni, že to není pravda.“

„Bohužel je, děťátko.“ Ozval se Charlie.

„Je mi to líto.“ Přidal jsem se.

Znovu jsem ji objal, když se rozplakala. Slzy jí proudem kanuly z očí a tělo se jí otřásalo vzlyky.

„Pššš.“ Konejšivě jsem ji hladil po zádech.

Její sevření zesílilo. Mačkala mě k sobě a já ji objetí opětoval. Samozřejmě jsem si dával pozor, abych ji nerozmačkal, ale se svou sebekontrolou jsem už dávno neměl problémy. Ne, když jsem byl s ní.

Viděl jsem, jak Alice pokynula Charliemu a Renée a všichni tři vyšli na chodbu.

Setrvali jsme v objetí neuvěřitelně dlouhou dobu. Nakonec mi Bella usnula v náruči vyčerpáním. Lehce jsem ji položil na postel. Dál jsem seděl na hraně postele a díval se na ní.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 18. Dom: