Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 16. Nepozornost

18.09.2009 (11:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1853×

Edward:

„Edwarde!!!“ zařvala Alice tak nahlas, až se celý dům otřásl. Vyskočil jsem od piana a zadíval se na ní. Stála na schodech jako přimražená a myslí ji probíhalo její poslední vidění.

„NE!!!“ zakřičel jsem a vyběhl z domu jak nejrychleji jsem dokázal.

„Edwarde, počkej!“ křičela za mnou Alice, ale já si ji nevšímal.

Běžel jsem lesem, dobře skrytý před zraky obyčejných lidí, kteří šli dál ve svém životě, když můj se řítil do záhuby. Byl to závod s časem, tak nerovným soupeřem. Kdo měl šanci na výhru? Já či on? Čas měl větší šanci, ale já se nesměl vzdát. Nemohl jsem mu dovolit, aby mě tak lehce porazil.

Netrvalo dlouho a uslyšel jsem neustálý provoz na dálnici. Ze všech sil jsem se soustředil a prohledával mysli všech v dosahu. Musel jsem zjistit, kde se co děje a zda se už nestalo to čeho se tak bojím. Jenže nic, co by mě zajímalo, jsem nenašel.

Až po chvíli jsem v mysli jedné ženy uviděl uhánějící Mustang. Bezpečně jsem v něm rozpoznal ten Bellin.

Kam to jede?

Sledoval jsem ji pomocí myšlenek druhých, dokud jsem nebyl dostatečně blízko a neviděl ji na vlastní oči. Uháněla rychlostí blesku dálnicí, nedbaje na pobouřené troubení ostatních.

Co mám dělat?

Netušil jsem, kdy se to stane. Mám ji jen sledovat a pak se pokusit zasáhnout včas? Jenže jak poznám ten správný okamžik? Kdybych ji dokázal číst myšlenky, jistě bych to věděl, ale teď jsem bezbranný.

„Edwarde.“ Slyšel jsem za sebou Carlislea. Otočil jsem se na něj, abych zjistil, že přichází i s Emmettem a Jasperem.

Chtěl jsem je poslat zpátky, když můj úmysl přerušila silná rána. Zděšeně jsem se podíval zpět na dálnici. Stalo se to, čeho jsem se tak bál. Netrvalo mi ani půl vteřiny rozmyslet si co dál. Jednal jsem automaticky. Instinktivně jsem se vrhl po dálnici k místu srážky, nedbaje okolního světa.

Zastavil jsem se teprve u toho zbytku Bellineho auta. Před očima jsem měl tu nejhorší scénu. Bella byla v nepřirozené poloze zaseklá v přední sedačce. Bez rozmýšlení jsem vytrhl poničené dveře a utvořil si tak prostor pro další práci. Do nosu mě zasáhla vůně její krve. Ten žár v hrdle však nebylo nic oproti strachu, který jsem cítil.

Nebylo lehké dostat ji ven aniž bych ji ještě více ublížil, ale nakonec se mi to povedlo.

Opatrně jsem ji položil na zem před Carlislea, který sem mezitím dorazil. Byla strašně potlučená. Na čele měla velkou tržnou ránu. Pravou ruku měla zlomenou a celé tělo pokryte odřeninami a tvořícími se modřinami.

Carlisle ji začal pomalu prohlížet než dojela sanitka, kterou mezitím někdo přivolal. Nezajímalo mě, jestli je ještě někdo raněn. Soustředil jsem se na střed mého bytí a Carlisleovy odborné prsty.

„Má ošklivou ránu na hlavě.“ Komentoval svou prohlídku Carlisle. Přiklekl jsem k nim blíž. „Pár zlomených žeber, stejně tak pravou ruku. Nohy se zdají být v pořádku. Ta hlava, ale nevypadá dobře.“

„Bude v pořádku?“ zeptal jsem se zoufale.

„To nevím.“ Odpověděl upřímně. „Bojím se, aby nedošlo k poškození mozku.“

Jen jsem přikývl neschopen ze sebe vydat jedinou hlásku.

V dálce se začaly ozývat sirény sanitky. Přiběhli dva saniťáci s nosítky a opatrně ji na ně uložili. Šel jsem s nimi do sanitky, stejně jako Carlisle, který jim cestou vysvětloval situaci.

Cesta do nemocnice mi přišla neuvěřitelně dlouhá. Celou dobu jsem měl oči upřené na bezvládnou Bellu. Vypadala tak křehce a přesto tak krásně. Její krásu nemohlo nic pokazit.

V nemocnici ji ihned odvezli na operační sál, kam jsem já nesměl. Po marných pokusech přesvědčit Carlislea, aby mě tam pustil jsem se zhroutil na chodbě na židličku.

Pitomče, nadával jsem si, kdybys ji lépe hlídal, nemuselo se to stát. Jenže k čemu mi teď byly pozdní lítosti? Kdybych tak uměl vrátit čas a zabránit tomu neštěstí.

„Edwarde.“ Volala na mě Alice se zbytkem rodiny v patách. Vzhlédl jsem k nim. Dívalo se na mě pět párů očí, ve všech jsem viděl zděšení. „Edwarde, je mi to tak líto.“ Utěšovala mě Alice. „Kdybych tak věděla přesněji co se stane, mohl…“ hlas se ji zlomil.

„To je v pořádku, Alice.“ Pohladil jsem ji po zádech. Nechtěl jsem, aby si ještě někdo jiný dával za vinu to co se stalo. Jediný a největší viník jsem tu byl já. Nikdo jiný za to nemohl. „Ty za to přece nemůžeš.“

„Ale kdyby…“

„To stačí.“ Zarazil jsem ji.

Prosebně jsem se podíval na Jaspera. Pochopil mě a hned vzápětí nás všechny zavalila vlna klidu. Nebylo to na místě, ale všichni jsme se potřebovali uklidnit a být schopni rozumně uvažovat. Děkovně jsem se na něj usmál.

„Měl bych zavolat Charliemu a říct mu co se stalo.“ Uvědomil jsem si, že o tom nikdo z nich neví.

„Klid, už jsem jim volala.“ Ozvala se Esme. „Za chvíli by tu měli být.“

„Děkuji.“ Řekl jsem sotva slyšitelně a schoval si hlavu do dlaní.

Cítil jsem se hrozně. To čekání mě ubíjelo. Co bych dal za to být u ní a vědět co se děje. Tak jsem si nebyl ničím jistý. Nevěděl jsem, s čím se budu muset vypořádat.

Jestli bude mít nějaké trvalé následky tak…

Nedokázal jsem dokončit myšlenku. Byl jsem úplně na dně. Jedinou chvilkou nepozornosti jsem zničil vše co jsem tak miloval. Nikdy, nikdy si to nepřestanu vyčítat, nehledě na to jak dlouho budu žít.

Proč je život tak nespravedlivý? Nikdo si takové neštěstí nezasloužil míň než právě ona. Na světě neexistuje spravedlnost. Jestli ano, tak kde je? Jak jsi, Bože, mohl dovolit, aby bylo ublíženo takové světici? To já si nezasloužím žít. Já bych měl zemřít, já bych měl být na jejím místě, kdyby to bylo jen trochu možné. Ne ona, ale já. Ona ne.

„Kde je moje dcera?“ ozval se zdrcený hlas.

Vzhlédl jsem. Chodbou se k nám řítil Charlie. Oči měl vytřeštěné hrůzou. Stejnou hrůzou, jakou jsem já cítil. Chudák Charlie.

„Edwarde, jak se to stalo?“ vypálil na mě, když se k nám dostal.

„Já…já nevím.“ Trochu jsem zalhal.

Vlastně jsem nelhal moc. Opravdu jsem nevěděl jak se to stalo. Ale co na tom sešlo? Nejhorší bylo, že se to stalo, důvod už byl vedlejší.

„Bude v pořádku?“ naléhal na mě.

„Nevím.“ Přiznal jsem.

Litoval jsem, že mu nemůžu dát kladnou odpověď. Jak rád bych řekl, že ji nic není, že se brzo uzdraví. Jak rád bych tomu já sám věřil. Jenže nač si lhát do kapsy. Nic jsme nevěděli. Ničím jsme si nemohli být jisti.

Dál už nic neříkal. Svalil se na židli kousek ode mě a nepřítomně hleděl do dálky. Měl jsem nutkání ho nějak utěšit, ujistit ho, že to bude dobré. Jenže slova útěchy mi uvízla v krku. Nebyl jsem schopný cokoli říct. Dokázal jsem se jen utápět ve svých výčitkách a do nekonečna proklínat svou pitomost.

Po neuvěřitelně dlouhé době přišel Carlisle. V tváři měl kamenný výraz, takže jsem mu z ni nedokázal nic vyčíst. Jeho myšlenky však mluvily za vše.

Byl jsem rád, že nikdo jiný není schopen vidět to, co vidím já. Ukazoval mi celý průběh operace. Celou dobu jsem nebyl schopen se pohnout. Dokázal jsem na něj jen zírat v němé hrůze.

„Co se děje?“ přiskočil k nám Charlie.

Nebyl jsem schopný odpovědět. Nebyl jsem schopný uvěřit tomu, co jsem viděl. To není možné. To nemůže být pravda. Moje mysl nechtěla ten fakt přijmout.

„Bože.“ Vydechl jsem a sesunul se zpátky na židli.

Schoval jsem hlavu do dlaní a snažil se ignorovat všechny ty zmatené pohledy, které se na mě upíraly. Slyšel jsem Carlislea, jak jim vysvětluje situaci, ale nevnímal jsem, co říká. Jeho slova mi splývala dohromady.

Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Nechtěl jsem tomu věřit. To není možné.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 16. Nepozornost: