Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 13. Setkání

15.09.2009 (20:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1912×

Bella:

„Bellooo!!“ Dom vyrazil ze svého auta, ani se neobtěžoval zavřít dveře a běžel rovnou ke mně. Popadl mě do náruče a zatočil se se mnou kolem své osy.

„Dome!“ byla jsem tak ráda, že ho vidím. Rozpustile jsem se smála a mačkala ho v objetí. Tolik mi chyběl. Ani jsem si neuvědomovala jak moc. Až teď mi došlo jak moc jsem ho postrádala a bylo to, jako by se vrátil kousek mě.

Postavil mě na zem, aby si mě mohl prohlédnout. Udělal jsem totéž. Vůbec se nezměnil. V očích mu pořád poskakoval ten rozpustilý plamínek, v obličeji byl stejný ani jeho vlasy neprošly žádnou změnou. Jenom mi připadalo, že je trošičku svalnatější, ale to mohla být jen iluze z dlouhodobého odloučení.

„Vůbec jsi se nezměnila.“ Zhodnotil svou prohlídku.

„Nápodobně.“ Oba jsme se zasmáli a opět objali. Můj nejlepší kamarád, můj bratr byl tady…se mnou. Co víc jsem si mohla přát? Byla jsem neskonale šťastná.

„Ukaž se chlapče.“ Z domu vyšel táta. Dom se ode mě odtáhl, aby se sním mohl také přivítat.

„Ahoj, Charlie.“ Pozdravil ho a potřásl si s ním rukou.

Táta jenom přikývl a podíval se na mě. Tušila jsem co nejspíš vidí. Vidí radost z příjezdu nejlepšího kamaráda, štěstím rozšířené oči sledující Dominika, snažíc se zapamatovat si každičký detail jeho postavy. Nechtěla jsem teď myslet na jeho odjezd. Chtěla jsem si ho užít dokud je tady a nic mi v tom nemohlo zabránit.

Slyšela jsem přijíždět auto. Nemusela jsem se dívat, abych věděla kdo to je. Přijížděl on. Moje štěstí, můj život, můj vesmír. Podívala jsem se na silnici, stejně jako táta a Dom. Právě zastavil na kraji chodníku a vystoupil ven.

Úsměv na tváři se mi ještě víc rozšířil radostí až jsem začala přemýšlet, zda je vůbec možné, abych měla tak velkou pusu. Teď bylo všechno dokonalé. Měla jsem všechno co jsem si mohla přát. Svůj život a svou rodinu. Edwarda a Dominika.

Přistoupil ke mně a políbil mě do vlasů. „Ahoj.“ Zašeptal a já se zachvěla, jak mě ovanul jeho dech. Jen silou vůle jsem se od něj odvrátila a podívala se na tátu a Doma. Tátovi hrál na tváři spokojený úsměv, kdežto Dominik si Edwarda měřil obezřetným pohledem. Edward následoval můj pohled.

„Ahoj, Charlie.“ Pozdravil mého otce. Ten mu, stejně jak předtím Dominikovi, odpověděl kývnutím hlavou.

Chytla jsem ho za ruku a dovlekla blíž k nim.

„Edwarde, tohle je Dominik.“ Pokynula jsem směrem k Domovi a zastavila pár kroků od něj. „Dome, Edward.“

Edward pustil mou ruku, aby si mohl potřást s Domem. Dominikův pohled byl pořád obezřetný, ale Edward se usmíval.

„Těší mě.“ Řekl zdvořile.

„Nápodobně.“ Odpověděl mu Dom, ale jeho hlas postrádal Edwardovu upřímnost. Káravě jsem se na něj zamračila, jenže on si mého pohledu nevšímal. Stáli naproti sobě a třepali si rukama trošku déle, než bylo normální.

Musela jsem si odkašlat, abych zase připoutala jejich pozornost. Dom se zatvářil zmateně a pustil Edwardovu ruku. Edward byl naprosto uvolněný a objal mě kolem pasu.

„Co podnikneme? Nepůjdeme se projet?“ Dom teď upřel svůj pohled na mě, ale už to nebyl ten rozpustilý pohled.

„No…“ podívala jsem se na Edwarda. Nevěděla jsem, jestli mu to bude vadit. Jenže on se pořád usmíval, naprosto nevzrušený. Usoudila jsem, že mu to vadit nebude. „…proč ne?“ Domovi se na tváři vytvořil spokojený úsměv. „Jedeš taky?“ nemohla jsem se nezeptat.

„Ne, díky.“ Odpověděl Edward. „Musím si jet něco zařídit.“ Vysvětlil, když jsem se na něj nechápavě podívala.

Měla jsem podezření, že to je jen výmluva, abych mohla být s Domem sama a byla jsem mu za to vděčná. Jenže najednou jsem měla z jeho přítomnosti strach. Netušila jsem přesně, co mi vadí, ale nelíbilo se mi, jak se Dom na Edwarda díval. Přemítala jsem, kam se podělo moje nadšení.

„Dobře, takže se uvidíme večer.“ Vtiskla jsem mu rychlý polibek na rty a pak se obrátila na Doma. „Řídíš?“ snažila jsem se, aby můj hlas zněl šťastně, ale nemohla jsem s určitostí říct, jestli se mi to povedlo.

„Jo.“ Přitakal a bez žádného dalšího slova se vydal ke svému autu. S povzdechem jsem se vydala za ním. Koutkem oka jsem zahlédla Edwardovu usměvavou tvář, když odjížděl. Sedla jsem si na místo spolujezdce v Domově autě a vyjeli jsme.

Dlouhou dobu jsme jeli mlčky. Nepřítomně jsem zírala předním sklem ven a přemýšlela, proč se takhle Dom chová. Zraňovalo mě to. O Edwardovi věděl od samého začátku. Hodněkrát jsem mu o něm vypravovala, když jsme si volali. Nikdy by mě nenapadlo, že ho nebude mít rád. Myslela jsem si, že spolu budou vycházet.

Větší strach jsem měla z reakce z Edwardovy strany. Bála jsem se, že na něj bude třeba žárlit, i když jsem mu o něm taky hodně vypravovala. Jenže Edward byl naprosto v pohodě. Tak proč musel být Dominik takový…nesouhlasný?

„Bello.“ Ozval se po nějaké době nepříjemného mlčení Dominik. „Jsem strašně rád, že tě zase vidím.“ Řekl a usmál se na mě.

„To já taky.“ Ujistila jsem ho a úsměv mu oplatila.

„A jak se ti vede?“ vyptával se. Měla jsem pocit, že ho to ve skutečnosti ani moc nezajímá, že se jenom snaží oddálit něco nepříjemného. Přesto jsem mu s úsměvem odpověděla.

„Skvěle.“

„To jsem rád.“

„Jak se máš ty?“ zeptala jsem se na oplátku.

„Fajn.“ Zamručel. „A co Edward?“ zeptal se naoko lhostejně.

„Co je s ním?“ zamračila jsem se. Nelíbilo se mi jakým směrem se náš rozhovor ubíral, stejně jako tón jeho hlasu s jakým vyslovil Edwardovo jméno.

„Nic, já jen…“ pozorně jsem ho pozorovala. Vypadalo to, že svádí nějaký vnitřní boj. Trpělivě jsem čekala až bude pokračovat. Povzdechl si a upřel na mě starostlivé oči. „Nelíbí se mi. Je takový…tajemný. Nemluvě o jeho zvláštním vzhledu. Jde z něj strach.“

Chvíli jsem na něj nevěřícně zírala snažíc se pochopit význam jeho slov. Co že to říkal? Tajemný? Ano, to byl. A přesně ta tajemnost mě na něm z nějakého neznámého důvodu děsně přitahovala. Zvláštní vzhled? To sotva. Přesnější by bylo, neodolatelný vzhled, naprosto neskutečně krásný. A že by z něj šel strach? Vůbec ne. Hodnějšího člověka byste těžko hledali.

Tak jsem ho vnímala já. Proč můj nejlepší kamarád, který mě vždycky ve všem podporoval, cítil k němu takové antipatie? Neuvědomoval si, jakou mi tím působí bolest?

Ano, bolest. Bolelo mě, že ho nemá rád. Bolelo mě, že ten anděl, který přinesl světlo do mých dní, ten princ snášející mi modré z nebe, ten kouzelník, který vyčaroval plamen v mém srdci nenašel sympatie v srdci mého bratra.

Nasupeně jsem si odfrkla a odvrátila od něj pohled, aby nezahlédl ty slzy bolesti, které se mi valily ven z očí. Zuřivě jsem mrkala snažíc se je zatlačit zpátky.

„Bello.“ Zaprosil Dominik. Nevšímala jsem si ho. Dál jsem se mračila na temné nebe, které ohlašovalo nadcházející déšť. Neodvrátila jsem pohled ani když jsme zastavili nedaleko za městem. „Bello.“ Zaprosil znovu. Ucítila jsem jeho ruku na svém rameni. Setřásla jsem ji. Byla jsem na něj naštvaná. „Bello, podívej se na mě.“ Jeho žalostný tón jen znásoboval mou bolest a vztek, ale nehodlala jsem mu to ulehčit. Neměl o něm tak mluvit. Jestli se cítil provinile, tak měl proč. „Omlouvám se.“ Zašeptal.

Poprvé za tu dobu jsem se na něj podívala. Jeho oči prozrazovaly stejný žal, jaký jsem slyšela v jeho hlase. Bylo vidět, že je mu to upřímně líto, i když jsem si byla jistá, že ne kvůli Edwardovi. Litoval toho, protože mě tím rozzlobil a způsobil bolest.

Musela jsem mu to odpustit. Byla jsem si jistá, že kdyby věděl jak budu reagovat nechal by si to pro sebe. Byla jsem ráda, že vím, co si o něm myslí. Taky jsem ale věděla, že se s ním bude snažit vyjít, pokud mi to udělá radost. Bylo mi sice líto, že to dělá jen kvůli mně, ale lepší něco než nic.

„Už to nikdy neříkej.“ Pohrozila jsem mu prstem.

„Přísahám.“ Zvedl levou ruku a na rtech mu pohrával úsměv. I já jsem se začala usmívat.

„Chyběl jsi mi.“ Padla jsem mu kolem krku. Původní radost z jeho příjezdu se z části vrátila. Měla jsem pocit, že to mezi námi už nikdy nebude takové jako doposud, ale byla jsem ráda, že je to aspoň tak jak je.

„Ty mě taky.“ Zašeptal mi do ucha a mačkal mě na svou svalnatou hruď až jsem začala pracně lapat po dechu. „Promiň“ omluvně se na mě usmál a pustil mě. Bylo neuvěřitelné, jakou měl sílu. „Pojedeme zpátky?“ zeptal se.

Přikývla jsem a on nastartoval motor.

„Můžu tě o něco požádat?“ zeptala jsem se ho, když jsme zastavili před domem. Přikývl. „Chovej se slušně.“ Chtěla jsem, aby s Edwardem aspoň trochu vycházel. Protočil oči a dusil v sobě smích. Zamračila jsem se na něj. „Prosím.“ Naléhala jsem, když neodpovídal.

„Dobře. Slibuji.“ Řekl nakonec.

„Díky.“ Vlepila jsem mu pusu na tvář a vystoupila.

Šli jsme společně do mého pokoje. Měli jsme pro sebe pár hodin na povídání. Večer jsem chtěla Doma vzít na závody, abych mu ukázala jaké to tu je. A tam už bude Edward. Trochu jsem z toho setkání měla strach. Měla jsem sice Dominikovo slovo, že se bude chovat slušně a u Edwarda jsem se ničeho nebála. Přesto jsem měla zvláštní pocit, že se stane něco neblahého. Netušila jsem z čeho ten pocit pramení, ale nedokázala jsem se ho zbavit.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 13. Setkání: