Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 11. Napotřetí

13.09.2009 (21:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2046×

Bella:

Domů jsem dojela se smíšenými pocity. Vzpomínala jsem na to, co se stalo. Pořád jsem na kůži cítila jeho ledový dotyk, pořád jsem cítila vůni jeho dechu. Viděla jsem jeho topazové oči hledících do mých, tak nejisté přesto láskyplné.

Dlouhou dobu jsem seděla v autě neschopná jít nahoru do postele. Rukou jsem se dotkla spodního rtu v místech, kde se mě dotýkal. Co bych dala za to, kdyby to dokončil a naše rty se setkaly. To mě přimělo uvažovat, proč toho nechal.

Co jsem zase udělala špatně, že najednou tak zmizel? Jen tak, bez sebemenšího vysvětlení? Ty jeho změny nálad mě začínaly štvát. To prostě nemohl, alespoň jednou, něco dotáhnout do konce ve stejném rozpoložení s jakým s tím začal?

Vlastně jsem na něj ani nebyla naštvaná. Spíš mě to mrzelo. Když to nechtěl udělat tak proč s tím začínal? Ho asi strašně baví, když mě může mást.

Do očí se mi začaly drát slzy. Slzy smutku…z odmítnutí. Neměla jsem ráda tyhle svoje chvilkové slabosti, takže jsem byla automaticky značně podrážděná. A mohl za to on.

Nakvašeně jsem vystoupila z auta a zabouchla za sebou dveře. Doma už naštěstí všichni spali, takže jsem se vyhnula nepříjemnému vysvětlování.

V pokoji jsem si vyzvedla věci na spaní a šla se utopit do sprchy. Doufala jsem, že horká voda trochu rozpustí mou ponurou náladu. Jenže sprcha nezabrala. Vycházela jsem z ní stejně protivná jako jsem do ní vcházela a nezlepšilo se to ani ve chvíli, kdy jsem si lehala do postele. Myslela jsem si, že kvůli své náladě ani nedokážu usnout, ale ke svému překvapení jsem usnula celkem rychle. Moje poslední myšlenky směřovaly k Edwardovi a tomu nepříjemnému okamžiku.

Ráno jsem se probudila stejně podrážděná, jako jsem včera usínala. Vztekle jsem ze sebe zkopala přikrývku a vstala. Převlékla jsem se a šla si vyčistit zuby, při čemž jsem se snažila vyhýbat svému odrazu v zrcadle. Nechtěla jsem se vidět. Nechtěl jsem vidět ten obličej, kterého se dotýkal. Bylo to šílené a nesmyslné, ale bylo to tak.

Už dávno jsem se před ostatními nesnažila skrývat své nálady, takže jsem se nevyhnula matčiným obvyklým lamentacím, když jsem se objevila v kuchyni. Přetrpěla jsem snídani a téměř okamžitě zmizela do garáže. Musela jsem opravit ten výfuk a nevěděla jsem o ničem jiném co bych teď dokázala dělat.

Právě jsem si chystala nářadí, když se mi v kapse rozdrnčel mobil. Dominik. Přepadl mě pocit viny. Při tom všem jsem úplně zapomněla na svého nejlepšího kamaráda.

„Ano?“ zvedla jsem to.

„Ahoj, Bello.“ Zněla nadšená odpověď na druhé straně spojení. Slyšet Dominikův hlas bylo značně uklidňující, i když dneska mi to nijak nepomohlo. Možná, kdybych s ním mluvila tváří v tvář, dokázal by zahnat ty chmury.

„Ahoj.“ Snažila jsem se znít alespoň trochu nadšeně, ale nešlo to. I on to poznal.

„Co se děje?“ jeho hlas byl najednou starostlivý.

„Nic.“ Odpověděla jsem automaticky. Nechtěla jsem, aby se trápil mými starostmi, stejně bych mu to ani nedokázala pořádně vysvětlit.

„Bello!“ jeho hlas nabral káravý tón.

„Jenom nemám svůj den.“ Odpověděla jsem mu tónem, který naznačoval, že se o tom nechci dál bavit. „Jak se máš?“ odvedla jsem jeho pozornost jinam.

„Já se mám dobře.“ Jeho předešlé nadšení bylo pryč.

Další pocit viny. Najednou jsem měla nutkání mu všechno říct. Povědět mu co se děje, co cítím, jako jsem to udělala už tolikrát. Na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Sama jsem nevěděla co se děje a dokud si to sama neujasním bude lepší, když do toho nikoho dalšího zatahovat nebudu.

„Hele, já mám teď nějakou práci.“ Řekla jsem mu. Na druhé straně se ozvalo nespokojené zamručení. Nechtěla jsem ten hovor ukončit, chtěla jsem s ním mluvit. Jenže vzhledem k mé náladě by to nebyl zrovna nejlepší nápad. Ničemu by to nepomohlo. „Zavolám ti později.“ Slíbila jsem mu.

„Jasně.“ Na jeho hlase bylo znát, že je zklamaný. Mrzelo mě to.

„Pa pa.“ Rozloučila jsem se a zavěsila, aniž bych čekala na jeho odpověď.

S povzdechem jsem se opřela o stůl a proklínala svou náladu. Proč mě to vlastně tak štve? Včera v noci se vlastně nic nestalo, takže… Takže co? Právě, že se nic nestalo. To mě štvalo.

V očích mě zase začaly pálit slzy. Zamrkala jsem, abych je zahnala zpátky. Prohrábla jsem si vlasy a vydala se ke starší hi-fi věži, kterou mi táta dal. Vložila jsem do ní své oblíbené CD Aloha from hell a pustila ji na plné pecky. Usmála jsem se pro sebe a dala se do spravování.

Musela jsem uznat, že byl ten výfuk připevněný celkem dobře, ale potřebovalo to ještě hodně práce, aby byl perfektní. Zajela jsem pod auto a přestala vnímat své splašené myšlenky a ponurou náladu. Vnímala jsem jen hudbu, která mi vibrovala celým tělem.

„Bello?“ ozval se bolestně známý hlas někde nade mnou.

Neměla jsem ponětí, kolik je hodin nebo proč tu je. Na chvíli jsem se zarazila a zvažovala svoje možnosti. Nechtěla jsem ho vidět, ale zároveň i chtěla. Přemýšlela jsem o útěku, ale myslím, že by to bylo zbytečné, tak jsem to vzdala. Nezbývalo mi nic jiného, než si s ním promluvit.

„Co chceš?“ křikla jsem na něj, aniž bych vyjela zpod auta.

„Přinesl jsem ti batoh.“ Odpověděl.

Páni, při tom všem jsem na něj úplně zapomněla. Vyjela jsem ven, abych si vyměnila nářadí. „Díky.“ Řekla jsem a podívala se na něj. Stál nade mnou. Z tváře jsem mu nedokázala nic přečíst. Zajela jsem zase zpátky a doufala, že co nejrychleji odejde. Co měl už splnil, takže mohl klidně jít.

„Taky jsem ti chtěl něco říct.“ Ozval se znovu po chvíli, když jsem si už myslela, že je pryč. Zasténala jsem.

„Tak mluv.“ Křikla jsem opět zpod auta. Nehodlala jsem se k němu chovat příjemně. Stejnak za mojí náladu mohl on, tak ať si to odpyká.

„Můžu vypnout tu hudbu?“ zeptal se. Neodpovídala jsem. Vyložil si to jako souhlas a za pár sekund se v garáži rozhostilo nepříjemné ticho. Ignorovala jsem to a dál pracovala. „Mohla bys, prosím, vylézt ven?“ požádal mě. Opět jsem nijak nereagovala. „Bello?“ zaprosil. Zasténala jsem a velice neochotně vylezla ven.

Byl blíž než jsem si myslela. Dřepěl kousek ode mě s jednou rukou opřenou o kufr a obličejem skloněným ke mně. Na chvíli jsem se mu zadívala do očí, ale téměř okamžitě jsem pohled odvrátila. Postavila jsem se na nohy a šla se opřít o nedaleký stůl s nářadím. Nedívala jsem se na něj. Pohled jsem měla upřený na zem.

„Poslouchám.“ Pobídla jsem ho, když nic neříkal. Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl a pak začal.

„Chtěl jsem se ti omluvit.“ Začal. „Nejen za včerejšek, ale hlavně za svoje chování. Neměl jsem se nechat tak unést, bylo to…špatné.“ Nechápala jsem co na tom bylo špatného, ale nechala jsem ho domluvit. „Prosím, odpusť mi a já ti na oplátku slíbím, že už mě nikdy neuvidíš.“

Zalapala jsem po dechu. Co to říká? Jakto, že ho neuvidím? Chce snad odjed? Ne, to nesmí. Nesmí mě tu nechat. Já nechci, aby odjel. Začala jsem panikařit. Co se to dělo? Byla jsem snad do něj zamilovaná, že mě ta představa ubíjela? Ano byla a teď už jsem to věděla. Dlouhou dobu jsem si to nechtěla připustit, ale teď už to vím a on mě chce opustit. Byla jsem tak hloupá. Kdybych si to uvědomila dřív, možná by to dopadlo jinak. Ale jak?

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou a vzhlédla k němu. V obličeji se mu objevil zmučený výraz, nejspíš si to špatně vyložil. „Teda…ano, odpouštím ti, ale…“ musela jsem polknout, abych mohla pokračovat. „…neodjížděj.“ Zaprosila jsem.

„Bello.“ Zastenal. Oči mu najednou roztály. Viděla jsem v nich utrpení. Nedokázala jsem říct, jestli se v nich odráží moje utrpení nebo je jeho. Udělal dva kroky ke mně. Teď stál jen krok ode mě. „Tohle je špatné.“ Řekl téměř neslyšitelně.

„Co je špatné?“ nechápala jsem ho. Namísto odpovědi jen zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Neodjížděj.“ Žadonila jsem znovu a udělala ten poslední krok co mě od něj dělil.

Otevřel oči a zahleděl se mi do tváře. Pod jeho pohledem jsem roztávala. Váhavě ke mně zdvihnul ruku. Jeho prsty se zastavily jen kousíček od mé lícní kosti. Upřeně se mi díval do očí. Na nic jsem nečekala, nechtěla jsem promarnit příležitost. Chytila jsem ho pravou rukou za obličej a přitáhla se k němu. Políbila jsem ho na rty a odtáhla se, abych si mohla prohlédnout jeho výraz. Stál nehybně, jako socha rty pevně sevřené do tenké linky. Tenhle pohled mě bodal přímo do srdce.

Zmateně jsem začala couvat dozadu až jsem narazila na zeď. Svezla jsem se k zemi a po tváři mi začaly stékat tiché slzy. Nepřítomně jsem hleděla do dálky a nechala slzy téct pryč. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Bylo mi jedno, jestli mě takhle vidí, bylo mi jedno všechno. Proč jsem si musela zrovna teď uvědomit, že ho miluji? Kdybych si to nadále nechtěla připustit, nebolela by mě tak představa jeho odjezdu…a odmítnutí.

To už je podruhé, co nám polibek nevyšel. Poprvé, k němu vlastně ani nedošlo a teď se tvářil tak zvláštně…jako by mu to velice ubližovalo. Tohle zabolelo.

Přitáhla jsem si kolena k hrudi a objala je pažemi. Sklopila jsem hlavu, když mi z hrudi vyšel první vzlyk po kterém následovaly další a další. Nešlo to zastavit.

Najednou byl u mě a jeho studená ruka mě hladila po vlasech. Jeho dotek byl příjemný, ale můj pláč nedokázal zastavit. To nebylo v jeho moci.

„Bello.“ Zašeptal zlomeným hlasem. Podívala jsem se na něj, jenže přes slzy jsem nic neviděla. Raději jsem zavřela oči a opřela si hlavu dozadu o stěnu. Na tvářích jsem ucítila jeho prsty, jak mi jemně stírají slzy. Vzala jsem mu ruce do dlaní a znovu otevřela oči. Teď byl jeho obličej trochu jasnější.

„Neodjížděj.“ Zašeptala jsem a začala proplétat naše ruce. Přitáhl si mě blíž k sobě.

„Nikam nejdu.“ Zašeptal mi do ucha.

„Slibuješ?“

„Slibuji.“ Přitáhl si můj obličej blíž ke svému a přitiskl mi své ledové rty na moje. Pomalu, jemně mě začal líbat. Zavřela jsem oči, rukou mu zajela do vlasů a polibky mu láskyplně oplácela. Pohrávala jsem si s jeho vlasy a tiskla ho k sobě pořád silněji a silněji. Nedokázala jsem se ho nabažit. Jeho ruce mi přejížděly po zádech. Právě jsem prožívala svůj nejkrásnější sen.

Napotřetí a správně.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 11. Napotřetí: