Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 10. Pobláznění

12.09.2009 (23:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2268×

Edward:

„Emmette, mohl bys to auto držet pořádně?!“ už jsem přestal počítat, kolikrát mě s ním málem přimáčkl. Ne, že by mi to nějak ublížilo, ale těžko se mi pracovalo.

„Ty naděláš.“ Zněla jeho chytrá odpověď, načež napjal paži a zvedl podvozek auta trochu výš. „Rose by to udělala lépe.“ Reptal v duchu.

„Emmette.“ Zavrčel jsem. Vzdychl. Dál už raději nic neříkal…ani nemyslel. „Hotovo.“ Řekl jsem vítězoslavně po chvíli. Prohlédl jsem si svou práci. Nebylo to nic moc, ale dojede s tím domů. Spravil bych to lépe, kdybych měl lepší nářadí a…Rose. No jo, byla v tom lepší než já.

„No konečně.“ Zabručel Emm. Ještě chvíli jsem nepřítomně hleděl na provizorně připevněný výfuk. „Mohl bys vylézt zpod toho auta, nebo tě tam můžu přimáčknout?“ zeptal se žertovně. Protočil jsem oči a vylezl. Emmett položil auto na zem a už seděl za volantem.

„Kam se to jako hrabeš?“ zlobně jsem si ho prohlížel.

„Chceš ho odvézt zpátky, nebo ne?“ povytáhl obočí. „Nebo jí ho chceš předat taky?“ dodal a rozhlédl se po černém lese.

„Jistě že ne.“ Vzdychl jsem. „Ale řídím já.“ Dodal jsem a smazal tím jeho samolibý úsměv.

„Trhni si.“ Zabručel.

„Emmette!“ zuřivě jsem vrčel, když jsem vyslovoval jeho jméno.

„Ach jo.“ Vzdychl a přesedl si vedle.

Sedl jsem si za volant a vyjel. Jel jsem opatrně. Tušil jsem, že rychlou jízdu by ten výfuk asi nepřežil.

Od místa srazu jsme nebyli daleko, takže za pár minut nás přivítal řev hudby a pronikavé světlo. Zaparkoval jsem na jednom volném místě. Ani jsem se nestačil otočit a Emm už byl venku.

Vystoupil jsem a začal prozkoumávat okolí. Snažil jsem se zjistit kam ji Alice odvlekla. Najednou mě zaplavila vlna výčitek svědomí, že jsem ji svěřil do spárů Alice. Ne, že bych ji nevěřil, ale věděl jsem sám nejlíp, jak dokázala být někdy otravná. Bezva, po tomhle večeru už se mnou nebude chtít nikdy mluvit.

Nikde jsem je neviděl, tak jsem se zaposlouchal do myšlenek lidí kolem. Chvíli mi trvalo než jsem dokázala oddělit ty Aliciny od ostatních.

Samozřejmě do Belly hustila ty svoje nákupní rady. Litoval jsem ji, že to musela protrpět a vydal se je hledat podle Aliciných myšlenek.

„Alice, můžu se tě na něco zeptat?“ zněla Bellina otázka v Alicině hlavě.

„Jistě.“ Odpověděla ji Alice.

„Je Edward vždy tak náladový?“ ta holka je opravdu všímavá. Přidal jsem do kroku. Lidská rychlost mě značně omezovala. Nevím proč, ale chtěl jsem co nejdřív rozptýlit jejich konverzaci, i když jsem Alici bezmezně věřil. Dál jsem poslouchal a při tom se rychle prodíral davem.

„Edwarde.“ Ozvala se Alicina tichá prosba. Ještě víc jsem přidal. „Občas jo.“ Odpověděla ji nakonec.

„Aha.“ Řekla. „Tím se to vysvětluje.“ Dodala zamyšleně. Už jsem od nich byl jen kousíček.

„Ahoj.“ Pozdravil jsem je a zadíval se na Bellu. Prohlížela si mě zkoumavým pohledem, jako by chtěla najít něco, co ji znepokojuje. Trochu jsem pod jejím pohledem znervózněl a zadoufal, že nenajde to, co hledá. „Přežila jsi to?“ zeptal jsem se žertovně. Alice mi přitom dupla na nohu. „Au.“ Zaskřehotal jsem. Bella se rozesmála.

„Jistě.“ Snažila se uklidnit. „Náhodou je Alice velmi milá.“ Obhajovala ji.

„Nemusíš si vymýšlet. Já vím, jaká je to potvůrka.“ Znovu mi dupla na nohu, načež jsme se všichni tři rozesmáli.

„Jak je na tom moje auto?“ zeptala se mě, když jsme se trochu uklidnili.

„No, není to nic moc, ale domů dojedeš. Budeš si to muset pořádně spravit.“ Z toho, co jsem o ní věděl jsem si byl jistý, že si to bude spravovat sama.

„Jistě. Děkuji.“ Zářivě se na mě usmála. Úsměv jsem ji oplatil.

Začal jsem se utápět v hlubinách jejích čokoládových očích. Okolní svět se ztrácel. Hudba byla čím dál tišší stejně jako brebentění davu až nakonec úplně zmizeli. Nevnímal jsem nic kolem sebe. Nic, jen její oči. Chytila mě do svých sítí a já se ji ochotně poddal. Byl jsem šťastný, přešťastný, že můžu být s ní.

Chtěl jsem víc. Chtěl jsem se ji dotknout, sevřít ji pevně v náruči. Ne moc, abych ji neublížil, ale dost, aby mi nemohla utéct. Kéž bych věděl co cítí ona. Ta nevědomost mě ubíjela víc než odmítnutí. Nechtěl jsem ani myslet, co bych dělal, kdyby mě odmítla. Mohl jsem doufat, že mi dá šanci, i když se ti uvrhne do životu nebezpečného ohrožení.

Mohl jsem to po ni žádat? Mohl jsem být tak sobecký? Ne. Jednoznačně ne. Ona si to nezaslouží. Jenže já si nemohl pomoct. Musel jsem to alespoň zkusit. Musel jsem zjistit, jak se rozhodne a s následky se potom nějak vypořádat.

Podle Alice to dopadne dobře. Ale mohlo to tak být? Bylo to správné? Zase to správné x špatné. Co je vůbec v lásce správné a co špatné? Jak se to rozlišuje?

To jsem netušil. Měl jsem téměř století zkušeností a vědomostí a přesto to bylo k ničemu. Tolikrát jsem četl o lásce, tolikrát jsem to viděl ve filmech, tolikrát jsem to viděl u ostatních. Jenže teď to bylo nanic. Myslel jsem si, že se vždycky dokážu jasně rozhodnout, bez pochybností, ale teď jsem toho nebyl schopen. K čemu to všechno?

Ani jsem si nevšiml, že Alice odešla. Nevšímal jsem si ničeho. Dokázal jsem se jen dívat do těch nekonečně krásných očí a sžírat se vnitřním bojem.

Stála nehnutě přede mnou a pohled mi opětovala. Nedokázal jsem ji z očí nic vyčíst. Emoce se ji tam střídaly stejně rychle jako mě. Dumal jsem, nad čím asi přemýšlí, s čím zápasí.

Udělal jsem krok směrem k ní stále hypnotizován jejím pohledem. Nepřemýšlel jsem, co dělám. Nedokázal jsem rozumě myslet. Bylo to automatické. Vztáhl jsem k ní ruku a zlehka se dotkl její tváře. Neucukla, jak jsem čekal…a snad i doufal.

Zhluboka se nadechla. Pohladil jsem ji po tváři a jemně obkreslil konturu spodního rtu. Malinko pootevřela ústa. Ovanula mě vůně jejího dechu a tím ještě zvýšila mé pobláznění. Druhou rukou jsem ji zajel vzadu do vlasů. Naše obličeje byly jen kousíček od sebe, takže jsme se skoro dotýkali nosy.

Sledoval jsem její výraz, hledal jakoukoli známku strachu nebo něčeho negativního. Nic jsem nenašel. Pod rukama mi tepala její krev a její srdce tlouklo trochu rychleji než bylo normální. Líbil se mi zvuk jejího srdce, líbilo se mi, cítit ten potok života. Ale netoužil jsem ji zabít, jak jsem očekával, ta představa mě děsila. Ne, já toužil jen po ní, po ní samotné, po dotyku jejích rtů… Znovu mě ovanul její dech. Zavřela oči.

Najednou jsem se škubnutím vzpamatoval, jako bych se probudil ze snu. Další rozhodování mi nezabralo ani vteřinu. Spustil jsem paže a nedbaje na ostatní kolem  jsem se co nejrychleji rozběhl ke svému autu.

Rychle jsem nastartoval a odjel pryč. Nezamířil jsem k nám domů. Jel jsem starou lesní cestou daleko od města. Pryč od lidí. Jel jsem naplno a snažil se jakýmkoliv způsobem uklidnit.

Cos to provedl, ty hlupáku! Jak ses mohl nechat takhle unést? Copak nevíš co se mohlo stát? Řval na mě zadní hlásek v hlavě, který mi příliš připomínal Rose. Jenže už jsem byl moc daleko na to, abych ji slyšel, takže to muselo být mé černé svědomí.

Se smíšenými pocity jsem zastavil uprostřed ničeho. Kolem mě byly jenom louky, tma a ticho. Přesně to jsem potřeboval. Místo, kde jsem si mohl nerušeně nadávat a snažit se nějak vyřešit tuhle situaci, která se mi pomalu, ale jistě vymykala kontrole.

Byl jsem v tom uvězněn a netušil jsem, jak ven. Nejvíc mě tížilo, že Bella v tom už byla taky namočená. Tohle jsem nechtěl. Co to plácáš, ozval se mi tichý hlásek v hlavě, chtěl jsi to, koledoval sis o to a teď poneseš následky.

Zabořil jsem hlavu do dlaní a utápěl se v myšlenkách.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 10. Pobláznění: