Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire tuning - 1. Seznámení

23.08.2009 (20:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3209×

Bella:

„Cože?“ prudce jsem vyskočila z křesla. Tohle nemohla být pravda. To je jen zlý sen. Nevěřícně jsem těkala pohledem po svých rodičích. To co mi tu vykládali bylo čiré šílenství. Já se nechci stěhovat. Nechci opustit své přátele…Dominika.

„Bello, uklidni se. Nestěhujeme se na konec světa. Z Phoenixu do Seattlu to není daleko.“ Matka přesně věděla z čeho pramení mé obavy. Ale jak jsem mohla být v klidu?  Vím, že to není daleko, ale tohle bylo tak šílené.

Beze slova jsem se otočila a odešla z místnosti. Už jsem to tam dál nevydržela. Po paměti jsem sáhla pro klíčky od auta a vydala se směrem ke garáži.

„Kam jdeš?“ slyšela jsem za sebou volat tátův hlas. Ani jsem se neotočila. Rychle jsem si sedla do auta. Strčila jsem klíčky do zapalování, ale nenastartovala. Opřela jsem si hlavu o volant. Bože, řekni, že to není pravda. Tohle po mě nemohli chtít. Nemůžou chtít, abych tu nechala své přátelé, svůj život, vše co jsem dokázala a milovala.

„Bello?“ táta se opíral o střechu mého Mustangu. Vzhlédla jsem k němu. „Bello, promluvme si.“ Řekl klidným hlasem. Zatáhla jsem okénko. Chtěla jsem být sama a pořádně si to promyslet. „No tak, Bello.“ Začal naléhat. Nastartovala jsem motor. Byl tak neodbytný.

„Radši bys měl uhnout!“ křikla jsem na něj a rozjela se.

Chvíli jsem jen tak jezdila krajinou. Potřebovala jsem se uklidnit a v autě jsem se cítila nejlíp. Vášeň pro motory jsem zdědila po svém otci, který byl celý život nejlepším mechanikem ve Phoenixu. Teď mu nabídli dobře placené místo, a proto jsme se museli stěhovat. Na tohle jsem raději přestala myslet a zaměřila se na svou vášeň. Milovala jsem auta. Ráda jsem je opravovala a ještě radši závodila. Táta vždycky říkal, že mi v žilách koluje benzín místo krve, ale byl upřímně rád, že mám takového koníčka. Tátu jsem měla ráda. Hodně jsme spolu pracovali na autech a hodně jsem se od něj naučila. Ježe teď jsem na něj byla naštvaná. Byla jsem naštvaná na celý svět.

Automaticky jsem dojela k Dominikově garáži. Dominik byl můj nejlepší přítel už od školky. Byl jako můj starší bratr. Oba jsme byli stejně zblázněni do aut. A oba jsme měli to štěstí, že nás v tom rodiče podporovali. Jeho otec vlastnil malý autobazar. Ze začátku jsme auta jen opravovali. Většinou v garáži mého táty, než si Dominik pronajal tuhle. Teprve před rokem jsme začali auta upravovat a jezdit závody. O tom samozřejmě rodiče nevěděli. A to byl důvod, proč jsem nechtěla odjet. Pochybovala jsem, že to bude v Seattlu stejné. Navíc na místě, kde slunce vysvitne jednou za uherský rok.

Zastavila jsem a vyskočila z auta. Dveře jsem přibouchla s trochu větší silou než bylo nutné. To připoutalo Dominikovu pozornost. Vytáhl hlavu z motoru svého Plymoutha a tázavě se na mě podíval.

„Co se děje?“

Šla jsem k němu mlčky se sklopenou hlavou a naštvaně kopala do všeho co mi přišlo do cesty.

„Bello, co se děje?“ přistoupil ke mně a chytil mě za ramena. Zvedla jsem k němu oči. Vypadal ustaraně.

„Stěhujeme se.“ Hlas se mi na konci zlomil. Zloba pomalu přecházela v bolest. Rychle jsem sklopila hlavu, aby neviděl slzy v mých očích.

„Kam?“ ptal se dál starostlivě.

„Do Seattlu.“ Snažila jsem se udržet klidný hlas. „Táta dostal lepší práci.“ Už jsem to nevydržela. Padla jsem mu kolem krku a rozvzlykala se. Pevně mě objal a hladil konejšivě po zádech. Nic neříkal. Čekal až se uklidním a kolébal se se mnou ze strany na stranu.

Konečně jsem se začala uklidňovat. Odtáhla jsem se od něj a setřela si slzy z tváří. Najednou jsem se cítila trapně. Nikdy jsem před ním neplakala, nebyl k tomu důvod. Vždycky jsme si všechno říkali, se vším jsme se navzájem svěřovali, ale nikdy mě neviděl brečet.

„Promiň.“ Sotva jsem šeptala.

„Za co?“ byl zmatený.

„Za tohle. Bylo to…divné.“

„Blázne.“ Usmál se a vyzvedl mě na nedaleký stůl s nářadím. „Nikdy jsi se přede mnou nestyděla a nemusíš ani za tohle.“ Uklidňoval mě vesele. Jeho povzbudivé náladě se těžko odolávalo a mě se koutky úst zdvihly do úsměvu.

„Přísahej, že budeš jezdit na návštěvu.“ Konečně jsem byla uvolněná a pomalu jsem se s tím začala smiřovat.

„Přísahám.“ Zvedl poslušně pravou ruku a já se nahlas rozesmála.

Náš rozjařený smích přerušil řev přijíždějících aut. Ani jsem se nemusela dívat, abych věděla, kdo to jede. Byli to mí zbylí kamarádi. Chris, Simon, Jesse a Mona.

Chris byl vysoký tmavovlasý kluk se zelenýma očima. Byl to snad ještě větší blázen než já. Neustále se snažil něco vylepšit na své Audi TT a pořád nebyl spokojený. Simon byl naproti tomu drobný, zavalitý blonďák. Byl z nás všech nejchytřejší. Se svou Z3 nikdy nezávodil, většinou obstarával technické záležitosti a zabezpečení. Jesse a Mona byli kapitola sama o sobě. Byli naprosto nerozluční, nikdy jste je neviděli jinak než spolu. Na řízení jejich Supry se střídali a oba byli dobří řidiči.

„Nazdar Dome, Bells.“ Pozdravil nás Chris. „Končete s tím tlacháním. Nutně potřebuji vyměnit palivový systém. Musím najít nějaký rychlejší způsob, jak dostat benzín do motoru.“ Vypálil na nás.

„Tak to přeji hodně štěstí, Chrisi. Neznám nic rychlejšího než přímé vstřikování. V tomhle ti nepomůže ani comp.“ Poučil ho Simon. Jen jsem protočila oči v sloup a seskočila ze stolu.

„Tak fajn, všichni do práce.“ Slova se ujal Dominik. „Dodělejte poslední úpravy, dneska se pojede velký závod na rozloučenou.“

„Jakto?“ podivili se Jesse a Mona jednohlasně.

„Bella se stěhuje.“ Vysvětlil jim.

„Kdy?“ zeptali se opět jednohlasně.

„Za dva dny. Tohle je poslední možnost, kdy si tu s vámi můžu zařádit.“ Řekla jsem.

„To si nesmíme nechat ujít.“ Ušklíbl se Chris.

Jakmile jsme se pustili do práce, zapomněla jsem na všechny své starosti. Každý měl co dělat. Simon obvolával známe a zval je na „Velký závod“ a ostatní pucovali svoje autíčka.

Měla jsem dost práce. Potřebovala jsem vyměnit bomby s dusíkem, promazat převodovku a spravit výfuk. To bylo moje slabé místo. Dost často se mi stávalo, že jsem do něj udělala díru nebo ho urvala.

„Jak dlouho ti tentokrát vydrží?“ slyšela jsem Simonův pobavený hlas. Naposledy jsem zkontrolovala svou práci a vylezla z pod auta.

„Těžko říct, znáš mě.“ Vtipkovala jsem s ním. Nikdy můj nový výfuk nepřežil víc jak tři závody.

„Doufám, že jsou v Seattlu dobře zásobováni náhradními výfuky, jinak jsi nahraná.“ Oba jsme se nahlas rozesmáli.

„Co je tam tak vtipného?“ ozval se Chrisův hlas z míst, kde před chvíli byl motor jeho auta.

„Dome!“ křikla jsem neurčitě k zadní části garáže. „Chris konečně vymyslel způsob, jak být zaručeně nejrychlejší.“ Opřela jsem se o okraj auta.

„Jaký?“ Dominik se pomalu přibližoval k nám. „Nahradí benzín dusíkem a bude doufat, že nevyletí do vzduchu?“

„Ne.“ Stěží jsem zadržovala smích. „Nejspíš má v plánu plivat benzín do motoru vlastní pusou.“ Simon vedle mě vybuchl smíchy.

„Páni. Co myslíš, jakou to má kapacitu?“ s vážným výrazem si prohlížel Chrisovu hlavu, trčící ven z díry po motoru. Už jsem to nevydržela a vyprskla smíchy. Simon hlasitě sípal neschopen zastavit salvy smíchu.

„Vy dva.“ Povzdechl si Chris odstrkujíc Dominikovy ruce. Vyskočil z díry a zaujatě si prohlížel vytažený motor. „No, vrátím ho zpátky a jsem hotov. Kdy a kde se sejdeme?“ podíval se na Simona.

„O půl deváté za městem.“

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire tuning - 1. Seznámení: